Svědectví z uprchlického tábora Zaatari (Jordánsko)

Štítky:

Osmnáct měsíců již trvá ozbrojený konflikt v Sýrii. Číselné statistiky o počtu obětí se liší – některé zdroje uvádějí 31 tisíc obětí. Je tu však další číslo, které bychom neměli opomíjet – počty uprchlíků. Podle OSN uprchlo ze Sýrie do sousedních zemí více než 200 000 lidí. Jednou z těchto zemí je i Jordánsko. Podle odhadů sem každý den uprchne až 1000 lidí, přičemž mnozí z nich končí v uprchlických táborech.

V dnešním rozhovoru se podíváme detailněji na uprchlický tábor Zaatari, ležící necelých 15 kilometrů od Syrsko-jordánských hranic. Na rozhovor pro náš portál Sekuritaci.cz si udělala čas studentka arabistiky a blízkovýchodních studií Wahida Wanli z University of Exeter. Původem pochází ze Sýrie a podstatnou část svého života strávila v České republice. Nyní v rámci dlouhodobého studijního pobytu bydlí a studuje v Ammánu.

Popiš mi prosím, jak se vůbec dostane do uprchlického tábora člověk nezúčastněny v konfliktu – například novinář?

To byl pro nás ze začátku největší problém. Musíš mít speciální povolení od správce tábora. My jsme se proto obrátili na kancelář OSN v Ammánu s žádostí o vstup. Naše skupina měla za úkol do tábora dopravit léky a finanční prostředky získané charitou a tak jsme byli odkázáni na JHCO (Jordanian Hashemite Charity Organization, pozn. redakce), která zajišťuje distribuci humanitární pomoci. Ti nám po absolvování vyčerpávající byrokratické mašinerie vydali povolení ke vstupu. Toto povolení nám však hned druhý den pobytu v táboře přestalo platit a tak nám hrozilo vyhoštění. Nakonec nám po domluvě s Úřadem pro tisk a média bylo vystaveno týdenní povolení s možností obnovení.

To se mi nezdá jako nějak těžký proces, vzhledem k tomu o jak citlivé místo se jedná.

Naopak, proces to byl úmorný – museli jsme dát úřadům k dispozici kopie našich cestovních dokladů, a jakmile vstoupíš do tábora, tak jsi pořád pod dozorem někoho z JHCO. Určitě se dovnitř nemůže dostat kdokoliv, komu se zachce.

Jaké jsi měla první dojmy, když jsi do Zaatari přijela?

Napadlo mne jediné slovo – bída. Uprchlíci bydlí ve stanech. Tábor je uprostřed pouště, takže všude je prach a písek. K dispozici mají jednoduché záchody – turecké, dále sprchy, umývárny. Po táboře jsou rozmístěny cisterny s pitnou vodou. Veškerou snahu o čistotu zde komplikuje všudypřítomný písek a prach. Ten se dostane všude – do oblečení, do vlasů, do jídla. Čistota zařízení, jako jsou koupelny a toalety však není tak zlá, jak jsme čekala. Jde spíše o to, že lidé, kteří sem přišli, nemají vůbec nic, všechen majetek nechali buď v Sýrii, nebo o něj přišli při útěku. Překvapila mne rozloha tábora, ještě jsem ho určitě neprošla celý. Poskytuje ubytování pro 30 000 běženců, což je zhruba třetina Syřanů, kteří odešli ze Sýrie do Jordánska. Původně však byl stavěn za účelem krátkodobého ubytování pro 500 lidí.

Kromě sprch a umýváren, jakým vybavením ještě tábor disponuje? A jak probíhá stravování?

UNICEF zde zřídil několik škol pro malé děti, něco jako základní školy. Alespoň mají děti čím vyplnit volný čas, kterého zde rozhodně nemají nedostatek. Dále je zde klinika a několik drobnějších zdravotnických zařízení různě rozmístěných po táboře. Jídlo je rozdáváno dvakrát denně – nejčastěji to bývá kuře s rýží – vlastně spíše skoro pořád je to kuře s rýží – někteří lidé si dokonce stěžují, že jim z toho je už zle. UNICEF zde staví kuchyně, plánují, že si později bude moct každá rodina nebo skupina vařit sama. To, jakým způsobem by se přidělovaly potraviny, je však zatím nejasné.

Určitě jsi také mluvila s jednotlivými uprchlíky – jaký bývá jejich příběh?

Většina uprchlíků pochází z města Dar’á. Do Jordánska utekli, až když jim konflikt sebral střechu nad hlavou. Nejprve přestali vycházet z domů. Pak přišlo bombardování a tak se schovávali do sklepů. Když jim však po dělostřelecké palbě nezbyly ani domy, tak se vydali na cestu. Někteří šli pěšky, někteří měli možnost svést se auty. Přicházejí po skupinkách či sami. Cesta pěšky jim trvá 3-5 hodin, většinou chodí v noci. Mluvila jsem i se starý mužem, kterého na útěku doprovázel jeho syn. Těm tato cesta trvala neuvěřitelných 12 hodin. Někdy se na útěk vydá samotná žena s dítětem, či dokonce žena v pokročilém stádiu těhotenství. Podle mě je na tom nejlépe vidět, jak zoufalí ti lidé jsou, když se vydají na tak riskantní pochod – ale často jim nic nezbývá. Mnoho jejich příbuzných a dětí zahynulo v Sýrii, a pokud nechtějí, aby je potkal podobný osud, musejí utéct. Hranice jsou střeženy a pohraničníci většinou uprchlíky oberou o veškerý majetek, který mají. Je to často jediný majetek, který jim zbyl – peníze, cestovní doklady. Ani střelba na hranicích není výjimečná.

Jaký proces pak čeká člověka, který překoná tímto způsobem hranice?

Na Jordánské straně jsou hlídky, které tyto lidi převážejí do sběrných táborů. Pokud je někdo zraněn, tak mu samozřejmě hned poskytují lékařskou pomoc. Ve sběrných táborech s nimi sepíší formulář – pokud u sebe mají cestovní pas, tak jsou prakticky volní a mohou se pohybovat po Jordánsku, jak chtějí. Pokud však pas nemají, čeká je uprchlický tábor – třeba ten v Zaatari. Slyšela jsem však i o případech, že lidé s cestovním pasem se nakonec dobrovolně přihlásí do uprchlických táborů, protože nejsou schopni začít samostatně v Jordánsku nový život – bez kontaktů, peněz a střechy nad hlavou je to prakticky nemožné. Představ si, že v krátké době přijdeš o střechu nad hlavou, veškerý svůj majetek a v nejhorším případě i o někoho blízkého. Musíš odejít někam do neznáma, bez jasné vidiny kdy se vrátíš zpět a jestli vůbec. Je to velice psychicky náročná situace, pro většinu lidí žijících v západní civilizaci něco naprosto nepředstavitelného.

Jak vnímají uprchlíci svou situaci a co vůbec očekávají od budoucnosti?

Mnoho z nich se cítí jako ve vězení. Tábor nemohou opustit a nikdo z venku je nesmí navštívit (samozřejmě vyjma novinářů, lékařského personálu a podobně). Vzniká zde určité napětí – pro ně je těžké pochopit, že i Jordánsko se musí bránit před určitými riziky a nelze na území pustit jen tak někoho, kdo přejde hranice bez dokladů. Pochopitelně to musí být pro mnoho uprchlíků značně frustrující situace, zvlášť když mají v Jordánsku příbuzné, u kterých by mohli bydlet. Co se budoucnosti týče, pro spoustu lidí je pobyt v Jordánsku jen dočasný a po uklidnění situace se chtějí vrátit domů. Problém je, že nikdo neví, jak dlouho to může trvat. U některých z nich je stesk po domově tak silný, že by se tam vrátili hned, bez ohledu na možná rizika.

Zmínila jsi rostoucí napětí – jak silná jsou bezpečnostní opatření uvnitř tábora a nakolik hrozí v táboře násilnosti?

Další věc, která mne upoutala při vjezdu do tábora, byl tank stojící u brány. Vnější perimetr střeží vojáci. Prostor uvnitř hlídá policie. Celkově to spíše působí dojmem, že se hlídá více vstup do tábora, než bezpečnost uvnitř. K násilnostem v táboře už bohužel došlo. Je to několik dní tomu, co v noci přišla veliká bouřka se silným větrem. Vítr strhal blíže neurčený počet stanů a v nastalém chaosu propukly násilnosti – skupinka uprchlíků zapálila několik stanů a poničila kliniku. Byl to krok naprosto postrádající racionalitu, ale těžko soudit chování lidí v takto vypjatých situací – čímž však nechci nikoho omlouvat. Nakonec musela zasáhnout policie a rozehnat dav slzným plynem. Existuje však další teorie, o které se zde mluví. Podle některých je v táboře přítomno několik členů syrské tajné policie (mukhabarat), která provokuje uprchlíky k nepokojům – já osobně tuto teorii považuji přinejmenším za pravděpodobnou.

Poslední otázka – velice často se debatuje o tom, kdo vlastně představuje opoziční militantní skupiny v Sýrii, mě by spíše zajímalo, jakou podporu ve společnosti mají a jaké podpoře se těší Asadův režim?

Mohu pouze říct, co slyším zprostředkovaně ze Sýrie. Problém je, že velké množství Syřanů je bombardováno propagandou, která označuje opoziční síly za teroristy financované západem. Chtějí prý způsobit rozvrat státu a společnosti. Těmto informací někteří lidé důvěřují a podporují Asada. Je tak třeba odmítnout ten klasický mediální image, který tvoří západní média. Podpora Asada je uvnitř syrské společnosti stále relativně vysoká. Netroufnu si však odhadnout, kolik procent je na jaké straně. Je jen otázka, jestli se to v průběhu budoucích událostí změní. Každopádně pád režimu a konec násilností je něco, k čemu s nadějí vzhlíží nejen představitelé ostatních státu, ale také více než 200 000 lidí, které vyhnala válka z domova.

Z mé strany je to vše, moc ti děkuji za rozhovor a přeji mnoho štěstí do budoucna.

Vážení čtenáři, pokud Vás problematika uprchlíků zaujala a chcete se dozvědět více, obraťte se na webové stránky http://www.unhcr.org. Pokud si chcete vyzkoušet, jaké to je být uprchlíkem a jak správně dokážete dělat zásadní rozhodnutí, navštivte http://takeaction.unhcr.org/.

Autor: Martin Brožík, student bezpečnostních a strategických studií, FSS MU. Foto: (c) Wahida Wanli 2012.

2 comments

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *