Ukrajina a summit ve Vilniusu

Štítky:

Analýza a komentář k ukrajinskému odmítnutí Asociační dohody s EU a jeho dopadu na dlouho očekávaný summit Východního partnerství ve Vilniusu.

Týden před svým konáním utržil dlouho očekávaný summit Východního partnerství Evropské unie těžkou ránu – Ukrajina, která měla v litevském Vilniusu s EU podepsat průlomovou Asociační dohodu a pevně tak vykročit cestou západní spolupráce, ekonomického rozvoje a postupné demokratizace, na poslední chvíli couvla a podpis odložila. Toto rozhodnutí, otevřeně spojované se stupňujícím se nátlakem ze strany Ruska, okamžitě vyvolalo protesty tisíců Ukrajinců, vrcholící v neděli masovými demonstracemi v srdci Kyjeva a dalších městech. Současně se v jeho důsledku nevyhnutelně vynořují otázky ohledně přínosu nadcházejícího summitu, který proběhne 28-29. listopadu, a významu programu Východního partnerství jako celku. Jak lze tedy ukrajinský krok interpretovat a co lze od vilniuského setkání nakonec očekávat?

Geopolitické soupeření o východní Evropu: Ukrajina v hlavní roli

Na úvod nutno poznamenat, že unijní iniciativa Východního partnerství již od svého spuštění před čtyřmi lety vyvolává značnou nelibost Ruska. To totiž na zapojené země (Ukrajinu, Bělorusko, Moldavsko a tři kavkazské republiky Gruzii, Arménii a Ázerbájdžán) nahlíží jako na svou přirozenou sféru vlivu a jejich budoucnost spatřuje ve vlastním integračním projektu, momentálně představovaném Celní unií (tvořenou Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem), jenž by měl postupně směřovat k naplnění Putinovy vize tzv. Eurasijské unie. Konkurenční nabídka EU, přetavená do ambiciózních Asociačních dohod, jež chtěl Brusel ve Vilniusu podepsat s Ukrajinou a parafovat s Moldavskem a Gruzií, pak kromě pragmatického rozšiřování unijního vlivu dále na východ nese pro společnosti daných států i značný symbolický význam – představuje pro ně možnost přijmout evropské hodnoty a překonat tak jednou provždy své postsovětské dědictví.  Nahlíženo touto perspektivou se tak východoevropský region stal oblastí střetu dvou soupeřících integračních projektů – evropského a ruského – s Ukrajinou, vzhledem k její velikosti, historickému a politicko-ekonomickému významu jakožto hlavní možnou trofejí.

Konec ukrajinského snu?

Kyjev přitom zdánlivě odhodlaně vykročil prozápadním směrem a své rozhodnutí demonstroval řadou reformních kroků, vyžadovaných Bruselem jako předpoklad pro samotné přikročení k podpisu Asociační smlouvy. Zejména poslední týdny ale ukazovaly, že přílišný optimismus je předčasný. Pokrok v klíčových oblastech volební reformy a vypořádání se selektivností justice se značně zadrhával, symbolem zmaru se pak stal případ uvězněné někdejší premiérky Tymošenkové. Bez jejího propuštění (či alespoň umožnění její léčby v zahraničí) Brusel jakoukoliv dohodu s Kyjevem rezolutně odmítal – ukrajinský prezident Janukovyč diplomatickému tlaku EU nicméně vytrvale odolával a nakonec si nad finálním rozhodnutím o osudu své politické souputnice umyl ruce a přenechal jej parlamentu. Tam pak jeho Strana regionů minulý čtvrtek zajistila zamítnutí všech návrhů zákonů, jež měly případ Tymošenkové řešit. Osud ukrajinského podpisu pod Asociační smlouvou byl následně zpečetěn oficiálním rozhodnutím vlády, na jehož základě bylo sbližování s EU prozatím zastaveno.

0,,17244467_303,00
Ilustrační obrázek (Zdroj: AFP/Getty Images).

Premiér Azarov přitom ono rozhodnutí obhajuje jako čistě taktické, vynucené ekonomickou realitou – země si v současné hospodářské situaci nemůže podpis jednoduše dovolit, potřebuje se naopak soustředit na obnovu obchodních vztahů s Ruskem a dalšími zeměmi Společenství nezávislých států – z dlouhodobé strategické perspektivy má ale zůstat prozápadní kurz Ukrajiny nezměněný. Prezident Janukovyč pak údajně v telefonickém hovoru s litevskou prezidentskou o ruském nátlaku hovořil otevřeně – Moskva hrozila dalšími restrikcemi ukrajinského exportu, což by vedlo k nepřijatelnému propadu průmyslové výroby, nárůstu nezaměstnanosti a citelným finančním ztrátám. Přitom se v předcházejících měsících zdálo, že právě bezostyšný obchodní tlak Ruska, stupňující se v létě tohoto roku, vehnal rozhořčené ukrajinské autority již definitivně do rukou EU. Proč tedy Kyjev nakonec na poslední chvíli ze svých zdánlivě pevných pozic ustoupil?

Co se skrývá za ukrajinským obratem

Faktem je, že ekonomická situace Ukrajiny je skutečně silně nepříznivá – země se potýká s nulovým hospodářským růstem, nadhodnocenou měnou, ztenčujícími se devizovými rezervami a narůstajícím zadlužením. „Obchodní válka“, kterou Moskva vůči Kyjevu zahájila v létě a jež vyvrcholila v polovině srpna několikadenními obstrukcemi veškerých ukrajinských exportů směřujících do Ruska, tak oslabenou ukrajinskou ekonomikou ještě více otřásla. Kreml přitom politické poselství svých obchodních kroků nijak neskrýval – Ukrajina si měla vyzkoušet, v jaké situaci by se octla, pokud by opravdu odmítla ruský ekonomický integrační projekt ve prospěch toho evropského. O něco dříve vyslala Moskva podobnou výhružnou zprávu i vlivným ukrajinským oligarchům, když na základě pochybných obvinění z nedostatečného naplnění hygienických standardů kompletně zakázala import cukrovinkářských výrobků firmy Roshen, patřící jednomu z nich, Petru Porošenkovi, jenž si dovolil sbližování své země s EU otevřeně podporovat.

Bylo by ovšem mylné přijmout čistě ekonomické vysvětlení ukrajinského rozhodnutí Asociační dohodu s EU odložit. Prezident Janukovyč totiž čelí velmi komplexní situaci prolínajících se ekonomických i politických zájmů, v jejímž středu pak leží čistě mocenský kalkul – spojený s blížícími se prezidentskými volbami v roce 2015. Politickým lavírováním mezi západním a východním vektorem zahraniční politiky si Janukovyč jednoduše snaží zajistit co nejlepší pozici, jež by mu zaručila setrvání v čele země. Z tohoto pohledu se tak poslední kroky ukrajinské administrativy jeví jako čistě pragmatická kalkulace toho, která ze stran nakonec přijde s „lepší nabídkou“.

Jednoznačné zhodnocení ekonomických přínosů potenciálně plynoucích z rozhodnutí Ukrajiny připojit se k zóně volného obchodu nabízené EU, či se naopak stát členem Ruskem vedené Celní unie, přitom není možné – každý z projektů by přinesl poněkud odlišné benefity, ale i ztráty rozdílným ekonomickým aktérům. EU i Rusko pak pro Ukrajinu představují srovnatelně významné obchodní partnery. Stejně tak zmiňované ukrajinské oligarchy nelze chápat jako uniformní sílu – jejich zájmy jsou orientované oběma strategickými směry. Co se ovšem liší, je přístup obou geopolitických hráčů a perspektiva budoucnosti, kterou Ukrajině nabízí.

Soft power EU vs. ruská politika cukru a biče

EU spoléhá na diplomatická jednání a svou „soft power“, spočívající v  přitažlivosti ekonomické prosperity (byť poněkud otřesené probíhající krizí), stability a demokratických hodnot. Asociační dohoda přitom nabízí více než „pouhý“ ekonomický přínos zóny volného obchodu – její podpis představuje závazek ke komplexním reformám, pokrývající prakticky všechny oblasti, justicí počínaje a sociálním systémem konče. Právě celková modernizace země, propojená s ekonomickým rozvojem, má zúčastněnou zemi přivést k objetí unijních hodnot a standardů a pevně ji tak ukotvit v prostoru rozvinutých západních demokracií. Naplnění této ambiciózní vize přitom od daného státu, respektive jeho elit, vyžaduje kontinuální implementaci reformních kroků nejen před podpisem dohody, ale především i po něm. Mezi zásadní pilíře, o něž se tyto rozsáhlé změny mají opírat, pak patří především transparentnost či vláda práva – tedy principy, na jejichž reálném uvádění v praxi nemají se svými neprůhlednými vazbami přílišný zájem nejen oligarchové, ale ani ukrajinské vládnoucí kruhy, včetně prezidenta.

Evropská vize ukrajinské cesty si postupně sice získala rostoucí podporu veřejnosti (zejména v západní části země) a Janukovyč by se tak v případě stvrzení Asociační smlouvy mohl prezentovat jako politik, který tento sen ukrajinské společnosti naplnil a vymanil ji tak z područí ruského vlivu. Na druhou stranu by ale tím samým rozhodnutím vzbudil nelibost převážně rusofonního obyvatelstva ve východních regionech, která navíc představují Janukovyčovu tradiční mocenskou základu, a stejně tak Unií vyžadované propuštění Tymošenkové by před prezidentskými volbami posílilo opozici, čehož se Janukovyč očividně velmi obává.

_71326383_71326382
Protestanti nesoucí baner s uvězněnou Tymošenkovou (Zdroj: Reuters).

Právě této Janukovyčovy politické zranitelnosti, stejně jako nepříznivé ekonomické situace Ukrajiny jako celku, dokázalo velmi dobře využít Rusko. To podobnou kondicionalitu ve smyslu „směny“ demokratizace za ekonomický rozvoj od Kyjevu nevyžaduje. Geopolitickým cílem Kremlu je udržení Ukrajiny ve své sféře vlivu – bez její účasti totiž ruský projekt (opětovné) integrace postsovětských republik ztrácí význam. Za tímto účelem se pak Moskva nezdráhá využít klasických mocenských nástrojů, včetně bezskrupulózního nátlaku a hrozeb. Nejde přitom jen o zmiňované nové kolo „obchodních válek“ – již tradiční mocenskou pákou Ruska jsou dodávky nerostných surovin, v tomto případě plynu.

Koncem října začal Kreml silně tlačit na splacení ukrajinského dluhu ruskému Gazpromu za jeho dodávky, které Ukrajina odebírá za (pro Kyjev) nepřijatelnou cenu (kvůli jejíž nevýhodnosti sedí ve vězení právě někdejší premiérka Tymošenková, zodpovědná za uzavření kontraktu) – vyloučit přitom nešlo ani riziko zastavení jeho proudění, s čímž má Ukrajina již neblahé zkušenosti z minulosti.  Nicméně výměnou za ukrajinskou integraci do Ruskem vedené Celní unie by Moskva mohla přistoupit na vyjednání nové, výhodnější smlouvy – stejně tak by mohla namísto konkurenčního kandidáta v prezidentských volbách podpořit právě Janukovyče (který ani zdaleka nepředstavuje proruského politika, jak bývá často zkratkovitě prezentován) a rovněž by jistě byla ochotna přivřít oči nad (očekávanými) volebními machinacemi.

Janukovyčovo politické lavírování

Přistoupením na ruský integrační projekt by ale Ukrajina přišla o značnou část své nezávislosti – Janukovyč proto do poslední chvíle vyjednával s oběma stranami co nejvýhodnější podmínky potenciální dohody. Od západu přitom požadoval jednoznačné záruky, že Ukrajině pomůže překonat a vykompenzovat ztráty způsobené právě v důsledku obchodních restrikcí Ruska a celkového propadu obratu se SNS. EU slibovala rovněž pomoc pro případ krizového scénáře přerušení ruských dodávek plynu, stejně tak jako při jednání s Mezinárodním měnovým fondem o poskytnutí pohotovostní půjčky. Nicméně právě i tolik potřebná finanční injekce od MMF byla podmíněna požadavky ve formě zmrazení ukrajinských mezd či zvýšení poplatků domácností za služby (včetně plateb za plyn), které byly pro Janukovyče v kontextu blížících se voleb nepřijatelné. Patrně právě tato kondicionalita v přístupu západu, společně s chybějící perspektivou možnosti budoucího plného členství v EU, nakonec vedla Janukovyče k rozhodnutí podpis Asociační dohody odložit. Lze předpokládat, že série utajovaných schůzek s ruskými představiteli v posledních týdnech v konečném ukrajinském rozhodnutí sehrála klíčovou roli – dle ukrajinské opozice měl Janukovyč údajně vedle půjčky, využitelné mimo jiné na financování nadcházející kampaně, získat právě i příslib slevy na plyn – obnovení jednání o jeho cenách přitom v neděli připustil i premiér Azarov.

Janukovič na návštěvě Moskvy v říjnu 2012 (Zdroj:
Janukovyč na návštěvě Moskvy v říjnu 2012 (Zdroj: ITAR-TASS).

Zdá se tedy, že tuto „geopolitickou bitvu o Ukrajinu“, alespoň prozatím, vyhrála Moskva – její politika „cukru a biče“ se tak ukázala být účinnější, a ve svých (potenciálních) důsledcích pro Ukrajinu mnohem hmatatelnější než přístup EU. Brusel se až do poslední chvíle nevzdává naděje na změnu v ukrajinském postoji, případně počítá dle slov eurokomisaře pro rozšiřování Füleho s odložením podpisu na summit EU-Ukrajina, plánovaný na začátek jara. Kyjev nicméně svým rozhodnutím potvrdil pozici nepředvídatelného a nepříliš spolehlivého partnera. Otázkou rovněž zůstává, zda Janukovyčovi jeho kalkulace přinese očekávaný domácí výsledek. Tymošenková sice s největší pravděpodobností zůstane za mřížemi, zborcením „evropského snu“ nicméně prezident vytvořil vhodnou platformu pro sjednocený opoziční útok. Moskva pak zcela jistě nepředstavuje aktéra, na jehož podporu by se Janukovyč mohl (a chtěl) bez obav trvale spoléhat – pole pro další lavírování mezi východem a západem se ale prezidentovi jeho rozhodnutím značně zúžilo.

Moldavská a gruzínská naděje

Ukrajina přitom není první zemí Východního partnerství, která nakonec od bližší asociace s EU couvla – již v září se dohody vzdala Arménie, jejíž prezident ohlásil odhodlání země integrovat se naopak do Ruskem vedené Celní unie. Rozhodnutí Jerevanu ovšem nebylo příliš překvapivé – vzhledem k arménské izolaci v důsledku uzavření hranic ze strany Ázerbájdžánu a Turecka představuje pro tuto kavkazskou zemi Rusko naprosto klíčového partnera, na němž je bezpečnostně, ale i ekonomicky zcela závislá.

I přes arménské a ukrajinské odmítnutí má ale program Vilniuského summitu co nabídnout. Naděje všech se nyní upírají na Moldavsko a Gruzii, s nimiž má EU Asociační dohody parafovat (jedná se o přípravnou fázi před samotným podpisem, který by měl následovat během příštího roku). Zejména Moldavsko má přitom důvod k optimismu – tato chudá země z periferie Evropy byla již dlouho Unií prezentována jako případ úspěšné spolupráce v rámci Východního partnerství a nyní se dle Evropské komise Kišiněvu podařilo naplnit podmínky pro bezvízový styk s EU – brzy by tak mohli moldavští občané, vlastnící biometrický pas, volně cestovat do Unie. Pro východoevropské země je právě vidina bezvízového styku s EU velkým lákadlem – moldavský úspěch je proto jednou ze silných zpráv, která z vilniuského summitu zazní.

Ani Moldavsko přitom na své prozápadní cestě nebylo ušetřeno ruského nátlaku. Naopak – Moskva proti němu využívá velmi podobných „zbraní“, jako vůči Ukrajině. I s Kišiněvem tak Kreml rozpoutal obchodní válku, když v září zakázal dovoz moldavského vína, zazněly i výhružky ohledně možného pozastavení dodávek plynu. Rusko má navíc ještě k dispozici vhodný nástroj nátlaku na Kišiněv v podobě secesionistického regionu Podněstří, které se již od počátku 90. let nachází mimo moldavskou kontrolu a svou existencí je zcela závislé na podpoře Kremlu. V posledních měsících rostlo v bezpečnostní zóně mezi Podněstřím a vlastním Moldavskem napětí, což mnozí analytici spojovali právě s blížícím se unijním summitem.

Moldavsko, zdá se, ale ruskému tlaku odolává. Vděčí za to především odhodlání své prozápadní vládní koalice, jež stojí za rychlým (byť ne zcela bezproblémovým) přijímáním požadovaných reforem. Nicméně právě ve vnitropolitické situaci Moldavska se současně skrývá značné riziko – země si v posledních letech prošla silnou politicko-institucionální krizí, trpí neustálými korupčními skandály, které se nevyhýbají ani současné vládnoucí koalici, která má navíc daleko ke stabilitě. Vedle vidiny asociace s EU ji drží pohromadě především strach z nyní opoziční Komunistické strany, která navíc znovu posiluje před volbami plánovanými na příští rok. Aby moldavský úspěch, stvrzený na summitu ve Vilniusu, nezůstal pouze na papíře, bude nutné, aby EU podpořila stabilizaci moldavské politické scény i institucí.

I v případě Gruzie je zvýšená ostražitost na místě. Nedávno zvolený nový prezident Margvelašvili proevropské směřování své země i plán parafovat Asociační dohodu s EU potvrdil, navzdory deklarované snaze vlády Gruzínského snu současně normalizovat vztahy s Ruskem. Nová vlna výhružek trestním stíháním někdejších spolupracovníků bývalého prezidenta Saakašviliho z úst čerstvě nastoupivšího premiéra Garibašviliho nicméně vzbuzuje pochyby ohledně demokratizace země a schopností dále implementovat unijní podmínky.

Summit ve Vilniusu tedy sice nenaplní vysoká očekávání, jež se k němu upínala, i přes ukrajinské rozhodnutí ale může vstoupit do historie jako úspěšný. Vilniuské setkání navíc může posloužit jako potřebný impuls k reformě programu Východního partnerství jako celku – vzhledem k rozdílnému pokroku ve spolupráci se zúčastněnými zeměmi a komplexitě výzev, jimž čelí, se citlivější a více diferencovaný přístup jeví jako žádoucí.

Autor: Barbora Jelínková, studentka magisterských programů Bezpečnostní a strategická studia a Hospodářská politika a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

2 comments

  1. ten článek je opravdu bezvadný. Dobře se čte a snadno se v něm orientuje. Zohledňuje, to co zohledňovat má, čtenáře nepoučuje, ale spíše mu velice příjemnou formou předkládá fakta.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *