V zajetí neviditelných armád

Z Afghánistánu přicházejí zprávy, že povstalci pronikají do bezpečnostních složek Karzáího vlády a snáze pak odstřelují okupanty. Takzvané mezinárodní společenství tím dostává též „kuli“ z dějepisu. Vždyť za starší sovětské akce tamtéž plynuly zahraniční peníze na výcvik či výzbroj bezpečnostních jednotek loutkových státních struktur, které potom včas prchly z bojiště. Anebo rovnou přeběhly k nepříteli. Nejlíp poté, co zezadu postřílely „bratry ve zbrani“.

To se pochopitelně děje i při nynější „internacionální pomoci“. Místní vojáci či policisté jen letos sprovodili ze světa přes padesát vojáků NATO, čehož důsledkem oficiální výcvik pravidelných afghánských jednotek stojí. Ohroženy jsou záměry Severoatlantického paktu dobudovat během času, co zbývá do vlastního stažení ze země, efektivní místní armádu. Akce povstalců mají proto vedle strategického i ryze propagandistický, diskreditační charakter.

Západ se totiž pomalu chystá opustit mnohonárodnostní zemi, kde vojensky uvízl jako nemálo jeho předchůdců. Chce to přirozeně učinit při zachování přijatelného mediálního obrazu, jenž je ale tímto vývojem mazán jak školní tabule. Svrhnutí náboženských fanatiků, jimž pomáhal do sedla, šlo vcelku hladce. Horší to bylo a je s tvorbou legitimity dosazených korupčníků/obchodníků drogami. S gustem tyjících ze zahraniční hospodářské pomoci.

Nezlomní islámští vzbouřenci, tradičně rychlí a „neviditelní“ nepřátelé, nedrží nejmodernější vybavení, jenže jsou ochotni zmírat v boji. Padlý v zápase s nevěřícími zamíří šupem do ráje, jenž se však notně vzdálil myšlení jejich technologicky vyspělých nepřátel. Voják rozvinutého světa má zpravidla k smrti strach, že padne ve vzdálené zemi. Daleko od domova, od rodiny a majetku. Ani jeho nadřízeným není jeho násilný skon příjemný. Obzvláště když expediční jednotky hltají krizové finance i životy bez výsledku a nutnost vemluvit se cimprlich občanům visí demokratickému politikovi na hrdle způsobem identifikační známky. Tady právě leží zakopaný pes, afghánský chrt – rasa temperamentní a nezávislá. K minimalizaci obětí na straně okupantů se užívají dálkově ovládané stroje zkázy, ale i kouzla s oficiálními statistikami. V nich nenalezneme ztráty početných soukromých společností, co obchodují se smrtí. Včetně oblastí, kam se ctihodné vlády přeci nevměšují.

Nejde o nic malého. Hovoří se o zcela novém průmyslu, v němž nejvýznamnější korporace disponují svébytným oborovým výzkumem.  Masivní vzestup úlohy soukromých vojenských společností přitom přinesl konec bipolárního napětí: „…umožnil novou eskalaci dlouho potlačovaných či velmocemi manipulovaných sporů. Zároveň se většina řádných armád zmenšila a přímé pokrytí usmrcení amerických vojáků v Somálsku CNN mělo mrazivý dopad na ochotu vlád intervenovat v cizích konfliktech.“ Eldorádem působení moderních kondotiérů jsou posud především země černého kontinentu. Zde neopadla „móda“ častých ozbrojených převratů, krvavých občanských konfliktů, případně hroucení státních struktur, jež v případě Afrického rohu provází moderní kaperství. Ostatně není vyloučeno, že právě jeho potírání rozmnoží portfolio služeb soudobých vojenských podnikatelů. Vedle dodávek materiálu do garnizón či dejme tomu vyvážení latrín se jejich zaměstnanci zabývají třeba ostrahou skladů a významných osob. Leč klidně rovněž rozvědkou, výslechem zajatců nebo přímým válčením. Kontraktoři, jak si dotyční říkají, nicméně zdůrazňují, že se od žoldáků zásadně liší. Pravým posláním je „být na správné straně“. Tak jest, stačí si vzpomenout na kousky nechvalně známé, dnes už přejmenované firmy Blackwater.

Když se nad tím trochu hlouběji zamyslíme, můžeme také spadnout do „okopu“ úvah, zda podobně rozsáhlá i sofistikovaná privatizace bezpečnosti – z hlediska klasiků sociologie těžko uchopitelný fakt – není nebezpečím pro stabilitu vlastně veškerých společenských zřízení. Včetně liberální demokracie. A stojí za to ještě dodat, že největším centrem kontraktorských firem, které využívají i zvláštního právního postavení, se staly Spojené státy. „První země svobody“; stát zvýšené potřeby neviditelných armád. Armád bez hranic.

Autor: Pavel Kopecký, politolog a historik. Obdoba článku vyšla v časopisu Listy 5/2012.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *