Socialistický prezident Nicolás Maduro je více než kontroverzní osobou nejen ve venezuelské politice. Připomeňme, že Maduro se, jakožto nástupce Huga Cháveze, dostal k moci na jaře 2013, kdy vyhrál jen s velmi malým rozdílem. V současnosti je však podobný výsledek nemyslitelný, jelikož venezuelská společnost stále častěji protestuje v ulicích proti nyní už poměrně hodně neoblíbenému prezidentovi (výsledky průzkumů ukazují, že 85-90 % obyvatel požaduje odvolání prezidenta). Masové demonstrace mají vcelku drsný průběh s kameny házejícími demonstranty na jedné straně a přinejmenším slzný plyn používající vojáci na straně druhé. A kvůli čemu jsou protesty vlastně vedeny? Především kvůli hladu v zemi. Ekonomická situace je v otřesném stavu, lidé nemají co jíst, potraviny a další potřebné věci jsou na černém trhu k dostání za cenu několikanásobně vyšší. Navíc si lidé musí vystát až desetihodinovou frontu, aby si mohli vůbec něco koupit. Madurovo funkční období má trvat až do roku 2019, otázkou je, zda obyvatelé tyhle roky, pakliže prezident nebude odvolán, přežijí.

„Venezuela je bohatá na ropu, ale trpí chronickým nedostatkem základního zboží a léků, příděly elektřiny a vody, narůstající inflací a obrovskou kriminalitou.“ Nálada ve společnosti je velmi negativní vlivem frustrace z nedostatku zmíněného základního zboží. Tenze v několikahodinových frontách často přerostou v hádky, rvačky a násilí, dochází k rabování obchodů a nákladních vozů, které přivážejí potraviny. Nové protesty se především v hlavním městě Caracasu rodí téměř každý den pod heslem: Chceme jídlo! Lidé jedí se štěstím dvakrát denně a ani již zmíněné několikahodinové fronty nakupujícím nezaručí, že si nakonec něco koupí. Fronty se stojí i na obyčejné dětské plenky, zde je navíc potřeba mít dítě či jeho rodný list s sebou, aby byly člověku vůbec vydány (množství je pochopitelně omezeno stejně jako u potravin). Také není výjimkou, že do čekajícího davu začne Národní garda pouštět slzný plyn. Situace se prakticky den ode dne jen zhoršuje, z nemocnic a lékáren mizí léky označené Světovou zdravotnickou organizací jako nepostradatelné. Lékaři nemají co nabídnout svým pacientům, často posílají rodinné příslušníky, aby léky sehnali, v drtivé většině případu však bez úspěchu.

S ekonomickou krizí je spojeno, jak již bylo zmíněno, i rapidní narůstání pouliční kriminality, nejen rabování, ale i únosy a vraždy jsou na denním pořádku a frekvence těchto aktů se neustále zvyšuje, což vede k poměrně výrazné emigraci Venezuelanů. Zvyšuje se také politické násilí vůči Madurovým oponentům, nicméně faktem zůstává, že obyvatelé jsou vystaveni těmto hrozbám nehledě na jejich vyznání či sociální třídu. Nyní je Venezuela jednou z nejnebezpečnějších zemí na světě a Caracas je jedním z měst s nejvyšším počtem vražd. Snadno se může stát, že je člověk postřelen, když jde prostě z posilovny. A policie je naprosto bezmocná. „Situace je kritická, život není bezpečný a nemáme dostatek jídla ani léků. Kvalita života se zhoršila. Ani na soudní systém se nemůžeme spoléhat. Je nemožné takto dále žít… Sociální struktura se zhroutila,“ řekla žurnalistka Reyersová. A zatímco spousta doktorů zemi opouští, do nemocnic se dostávají extrémní případy, o něž se nemá kdo řádně postarat. Stejně tak přibývá dětských pacientů s extrémní podvýživou a stále častěji se také objevuje zneužívání dětí a lidé se střelnými zraněními.

V červnu tohoto roku byl Maduro obviněn předsedou Organizace amerických států L. Almagrem ze zavinění humanitární krize v zemi. Maduro se podle něj dopustil porušení demokratických principů, které nepodpořili pouze zástupci Ekvádoru a Bolívie, ostatní členové se shodli, že jestliže se situace nezlepší, dojde k suspenzaci Venezuely. Madurova vláda nicméně odmítá uznat, že země trpí zdravotnickou a potravinovou krizí, místo toho osočuje pravici z podrývání autority a z vedení ekonomické války. V důsledku toho vláda brání vstupu jakékoliv humanitární pomoci do země. Venezuelský velvyslanec při OSN Ramirez se v polovině srpna nechal otevřeně slyšet, že v zemi žádná humanitární krize není, přitom docela běžně se poslední dobou stává, že desítky až statisíce lidí překračují hranici s Kolumbií, aby si nakoupili jídlo a léky. O humanitární krizi vyvolanou krizí politickou se vyjádřil sám generální tajemník OSN Pan Ki-Mun, jehož slova však Ramirez označil za podivná a Pan Ki-Munovo tvrzení jednoduše vyvrátil s tím, že problémy v zemi sice jsou, ale humanitární krize to není.

OAS nicméně není jedinou organizací, která na Venezuelu tlačí. Rovněž Mercosur je znepokojen situací v zemi a 4 zakládající státy (Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay) v červnu odepřely Venezuele rotující prezidentství. Ministr zahraničí Paraguaye striktně požaduje ochranu lidských práv a zaručení volného pohybu osob ve státech Mercosuru. Venezuela obdržela ultimátum na nápravu těchto problémů a to do 1. prosince tohoto roku. Pakliže se tak nestane, hrozí zemi pozdržení členství.

Během tohoto léta došlo k několika masovým protestům v hlavním městě, do ulic začínají vstupovat téměř miliony lidí, kteří požadují referendum o odvolání prezidenta Madura. Inflace v zemi dosahuje 700 %, což jen víc a víc dráždí rozhořčené obyvatele. Zatím největší protest proběhl 1. září v Caracasu, kde se sešly statisíce lidí z celé země.

Ekonomická krize způsobena vlnou nízkých cen ropy jde ruku v ruce s politickou krizí v zemi, jíž bude věnována druhá část tohoto tématu.