Skupina postkomunistických států zformovala v devadesátých letech minulého století uskupení jménem Visegrádská skupina, neoficiálně Visegrádská čtyřka (dále jen V4), na základě společné historie a sdílených hodnot. Zpočátku se jednalo pouze o fórum k řešení otázek spojených s integrací do mezinárodních struktur (zejména do EU). První snahou o spolupráci v bezpečnostní sféře bylo setkání ministrů obrany členských států v roce 1996. Ti se zavázali prohloubit spolupráci zejména v otázce kooperace jednotlivých ozbrojených sil a subjektů zbrojního průmyslu. Užší spolupráce mezi členskými státy však nebylo ve větší míře využito a kooperace se soustředila nejdříve na pomoc pro vstup do NATO a posléze spolupráce v rámci Aliance.

Dalším impulsem se stal rok 2014. Zástupci členských států se zavázali k prohloubení obranné spolupráce následujícími dokumenty: Long Term Vision of the Visegrad Countries on Deepening Their Defence Cooperation a Framework for an Enhanced Visegrad Defence Planning Cooperation. Dle těchto dokumentů se členové V4 zavazují ke spolupráci na poli společných zbrojních akvizic, zejména v aliančních programech, jako je Pooling and Sharing, a ke společnému obrannému plánování. Dále je kladen důraz na posílení součinnosti ozbrojených sil členských států, a to hlavně s ohledem na budoucí společné uskupení v rámci EU – EU Battlegroup. Odhodlání posilovat společnou spolupráci také potvrzuje první cvičení ozbrojených sil států V4 (za spolupráce s USA), které se pod názvem Ground Pepper odehrálo téhož roku na území Slovenska.

United we stand. (#V4 #EU Battle Group photo via @Polska_Zbrojna) #duty #mission #defense @VisegradInsight @mod_pl pic.twitter.com/uv605MwQGx

— Adam Hałaciński (@AdamHalacinski) January 5, 2016

Katalyzátorem k výše uvedeným krokům byla nepochybně situace na Ukrajině a z ní plynoucí zhoršení bezpečnostní situace v Evropě. Dalším často opomíjeným důvodem je nutnost členských států obměnit jejich výzbroj. Vojenská technika a další zbraňové systémy států V4 pochází z dob Varšavské smlouvy, tudíž nejsou kompatibilní se spojenci v NATO (až na několik modernizovaných výjimek). Uvedená technika se také ve všech státech chýlí ke konci své technické životnosti. Jednotlivé vlády navíc upřednostňují akvizici nových systémů místo modernizace starých s cílem snížit závislost na technické podpoře z Ruské federace. V tomto ohledu byl hodně diskutován společný program akvizice radarů typu MADR (Mobile Air Defense Radar), kdy se nejdříve uvažovalo o vývoji úplně nového zařízení (se zahraniční pomocí) a později o společném nákupu zahraničního typu. Nicméně od společného projektu státy V4 odstoupily. Je velice nepravděpodobné, že by se v blízké době uskutečnil takto velký projekt zahrnující všechny členy, ačkoliv jsou v současné době poptávány podobné druhy techniky, např. víceúčelové vrtulníky, střední transportní vrtulníky či průzkumné drony. Ačkoliv se zatím nepodařilo uskutečnit společný akviziční projekt na úrovni celé V4, jednotlivé státy spolu spolupracují na bilaterální úrovni. Jako příklad lze uvést kolový transportér Scipio, který je ve skutečnosti polským vozidlem Rosomak se slovenskou výzbrojí. Stejně tak se potenciálně jeví česko-polská spolupráce v akvizici bojových vozidel pěchoty či česko-maďarská spolupráce při provozu letounů Jas-39 Gripen s možnou slovenskou účastí v budoucnu.

Na rozdíl od iniciativy z devadesátých let, současná obranná spolupráce začíná nabývat konkrétní podoby. Společná vojenská cvičení od roku 2014 dále pokračují, V4 Battlegroup se podařilo získat všechny potřebné certifikace a 1. 1. 2016 došlo k její aktivaci. Uskupení čítající kolem 3900 příslušníků ozbrojených sil zemí V4 bude v pohotovosti do poloviny roku 2016. Dále se zvažuje možnost tříměsíčních rotací ozbrojených sil zemí V4 na území Pobaltí od začátku roku 2017. Vzhledem k uvažovaným počtům bude tento příspěvek spíše symbolický. Polsko plánuje v roce 2020 převzít tíhu tzv. „Spearhed forces“ (obdoba EU Battlegroup v režii NATO) a počítá se i s účastí ostatních členů V4 na bázi zkušeností z letošního roku.

Společný prostor V4 zažívá pomalou integraci na další úrovni, kterou je bezpečnostní sféra. Motorem této integrace je bezpochyby pocit ohrožení plynoucí ze zhoršení bezpečnostního prostředí v Evropě po propuknutí krize na východě Ukrajiny. Ačkoliv jednotliví členové vnímají situaci trochu odlišně, Polsko se začalo stavět do role lídra, který tomuto uskupení chyběl. Snaha Polska pozvednout obranné schopnosti svých sousedů pomocí výhodných půjček na nákup zbraní pomáhá i na půdě V4. Budoucnost integrace na této úrovni je však ohrožena hned několika faktory. Prvním je nepochybně role lídra. Pokud by Polsko přehodnotilo situaci a přestalo by vyvíjet aktivity tímto směrem (např. v případě permanentní vojenské přítomnosti USA v Polsku), je nepravděpodobné, že by tuto roli převzal jakýkoliv další stát. Druhou je finanční rámec integrace a společných investic do obrany. Je tak velice obtížné představit si hlubší fungující obrannou spolupráci v případě, že jednotlivé vlády odmítnou navýšit obranné rozpočty a investovat do svých ozbrojených sil. Jako třetí riziko lze zmínit současnou imigrační krizi, která jen v případě Maďarska odčerpává značné částky z rozpočtu na obranu a ve stejnou dobu nutí Maďarsko přehodnotit hrozby pro národní bezpečnost. V současné době se však státy V4 dohodly i na společném postupu v případě imigrační krize, tudíž lze spolupráci těchto státu označit slovem „perspektivní“ a pro další vývoj budou směrodatné zejména zkušenosti z nasazení Battlegroup a nadcházející summit NATO ve Varšavě.