wikimedia

Vnitřně vysídlené osoby jako bezpečnostní hrozba

Štítky:

Vnitřně vysídlené osoby (v této studii používaná anglická zkratka IDPs pro Internally Displaced Persons/People) jsou významným, nicméně upozaděným fenoménem moderního světa a každodenní realitou několika desítek států. Dovolím si začít pár statistikami. Na konci roku 2014 byl počet uprchlíků převýšen téměř dvojnásobně počtem vnitřně vysídlených osob, avšak problematika IDPs zůstává ve většině případů výrazně marginalizována. Zatímco počet syrských uprchlíků tvořil k uvedenému datu 4 miliony, vnitřně vysídlených osob v Sýrii bylo přibližně 7,6 milionů (Bohnet, Cottier, Hug 2016: 2). K 31. prosinci 2015 se na světě nacházelo něco málo přes 40,8 milionů IDPs (důsledkem konfliktu), z toho téměř 8,6 milionů přibylo jen v roce 2015. Nejpostiženějšími regiony jsou Střední východ a severní Afrika, následuje subsaharská Afrika a pak Evropa a střední Asie (IDMC: Global Report 2016). Státy s největším počtem IDPs jsou Sýrie (6 600 000, z toho 1 300 000 za rok 2015 a 900 000 k srpnu roku 2016), Kolumbie (6 270 000), Irák (3 290 000, z toho 1 114 000 za rok 2015) a Súdán (3 182 000), je třeba neopomenout také Jemen (2 509 000, z toho 2 175 000 za rok 2015)[i] (IDMC: Database 2016).

Vnitřně vysídlené osoby (IDPs)

Podle definice Organizace spojených národů jsou za vnitřně vysídlené osoby (tedy IDPs) označováni:

„Lidé nebo skupiny osob, které byly donuceny nebo povinny uprchnout nebo opustit své domovy nebo místa běžného pobytu, konkrétně důsledkem ozbrojeného konfliktu nebo ve snaze vyhnout se mu, situace obecného násilí, porušování lidských práv a přírodních nebo člověkem způsobených katastrof, a které nepřekročily mezinárodně uznávanou státní hranici.“ (UNHCR 1998: 1)

Londýnská deklarace mezinárodněprávních principů vnitřně vysídlených osob (2000) tuto definici doplňuje, že pojmem IDPs jsou rovněž označovány ty osoby, které jsou „vnitřně přesídlené z jakýchkoliv důvodů, jako jsou přírodní nebo člověkem způsobené katastrofy a široká škála rozvojových projektů, selže-li zodpovědný stát nebo de facto autorita z důvodu porušování základních lidských práv při ochraně a pomoci těmto obětem.“ (Declaration of International Law Principles on Internally Displaced Persons: Article 1(2) 2000)

Co se týče samotného konfliktu, může se jednat o etnický konflikt, o konflikt o suroviny, který je rovněž rozsáhlým fenoménem, jenž zahrnuje konflikty o vodu, potraviny, zlato, ropu, diamanty, dřevo atd. (Chalecki 2013: 15-22). Důvodem vysídlování osob je rovněž vyzbrojování zemí třetího světa během studené války a bezprostředně po ní (kdy docházelo k rozprodávání zbraní). Většina těchto zbraní se pak dostala do rukou nejrůznějších povstaleckých skupin či vlád států třetího světa, které nějakým způsobem začaly terorizovat obyvatelstvo (rozpoutáním války, genocidou, politickými represemi, utlačováním lidských práv apod.), z něhož se stalo IDPs nebo uprchlíci. Studenoválečné neblahé dědictví se nejvíce projevilo ve Střední Asii a severní a subsaharské Africe (Cohen, Deng 1998: 19-20).

Každá vnitřně vysídlená osoba by měla zůstat pod ochranou vlády vlastního státu i přes možnost, že právě ta je důvodem jeho vysídlení (UNHCR 2016; Deng 2006). Pod hlavičkou UNHCR byly vytvořeny hlavní zásady vnitřního vysídlení (Guiding Principles on Internal Displacement), které definují práva IDPs a zaručují jim ochranu před násilným vysídlením, ochranu a asistenci během něj i po návratu zpět. Těchto 30 principů odráží mezinárodní lidská práva a mezinárodní humanitární právo (UNHCR 1998).

Často jsou IDPs srovnáváni s uprchlíky, jelikož jsou vystaveni stejným okolnostem, potřebám, obavám atd., nicméně je potřeba rozlišovat mezi oběma pojmy (Ghráinne 2015). Ghráinne (2015) dále uvádí, že neexistuje žádná oficiální mezinárodní agentura zajišťující ochranu IDPs, jelikož spadají pod právní ochranu právě své země, a to na rozdíl od uprchlíků, kterým je garantován legální status a řada práv v Úmluvě o uprchlících z roku 1951 a jejich ochranou je pověřen Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Přesto však se tato agentura stará i o ochranu IDPs. Nicméně nejen UNHCR se snaží zajistit lepší podmínky pro uprchlíky a vnitřně vysídlené osoby (a také žadatele o azyl), pomoc zajišťuje rovněž Evropská komise (financováním této pomoci je pověřeno Generální ředitelství Evropské komise pro humanitární pomoc a civilní ochranu – ECHO), Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), Mezinárodní Červený kříž a stejně tak řada nevládních organizací. Samozřejmostí je nestranná distribuce této pomoci (European Commission: Humanitarian Aid and Civil Protection 2016).

Tábor vnitřně vysídlených osob na Haiti. Zdroj: Wikiemedia

Dopady

Nucené vysídlení velkého počtu obyvatel může způsobit naprosté vylidnění regionů, jak se stalo např. v Mosambiku nebo v Ázerbájdžánu. Hromadné vysídlení oblastí pak může mít za následek devastaci vysídlené lokality, která je jen těžce napravitelná (jihozápadní Afghánistán). Když se lidé vrací po deseti a více letech do svých domovů, nenachází v podstatě nic a rekultivace území je velmi obtížná. To může vést ke špatné úrodě, která má za následek hlad a ten může způsobit další frustraci obyvatel, čímž hrozí tenze ve společnosti. Navíc plodiny vyžadující neustálou péči, jako např. káva, můžou být nenávratně poškozeny tak, že se výrazně sníží jejich kvalita, což se pak odrazí v ekonomice státu, který je závislý na vývozu dané plodiny. K výrazné chudobě obyvatel rovněž přispívá devastace infrastruktury i budov (jednak důsledkem samotného konfliktu a jednak důsledkem nedostatečné péče o ně) (Cohen, Deng 1998: 23-26).

Vysídlování má často za následek krizi i uvnitř samotné přesídlené komunity, vznikají tenze mezi lidmi v důsledku špatných podmínek, hladu, nedostatku vody, hygieny. Také se rozšiřují nemoci, které zvyšují úmrtnost. Navíc často se lidé stanou závislými na humanitární pomoci, načež dochází k problematické reintegraci. Velmi ohroženou skupinou jsou děti, které asi nejvíce trpí důsledkem špatných životních podmínek a hlavním problémem se může stát jejich špatné nebo žádné vzdělání. Pokud vysídlení trvá několik let, výsledkem může být celá generace lidí bez vzdělání, z nichž velký počet vstupuje do řad bojujících stran. Návrat do stavu před vysídlením je téměř nemožný ve všech sférách (Ibid.)

IDPs jako bezpečnostní hrozba

Vnitřně vysídlené osoby se mohou poměrně lehce proměnit z obětí v další hrozbu pro bezpečnost země. Vnitřní vysídlení je ve většině případů záležitostí několika měsíců, spíše let a skoro nikdy tito lidé nežijí v podmínkách jako před konfliktem, a tak je poměrně logické, že mezi obyvateli vzrůstá frustrace a napětí. „Být umístěn v uprchlickém táboře nebo v táboře pro IDPs nezaručuje ani osobní bezpečnost proti vnějším vlivům ani pomoc od hladu.“ (Achvarina, Reich 2006: 140)

Nedostatečná pomoc při řešení ať už samotné příčiny vysídlení nebo špatných životních podmínek v lokalitách, kam byly oběti přesídleny, mohou být semeništěm řady nepokojů i radikalizace, kdy ta může následně přerůst až v násilný extremismus. Je to poněkud ironické, jelikož právě násilný extremismus bývá jednou z nejčastějších příčin vyhnání obyvatel z jejich domovů. Potenciálním důvodem radikalizace se také může stát to, když vnitřně vysídlené osoby začnou cítit, že se opět nacházejí v obtížné situaci, např. když mají pocit, že jsou marginalizovány, jsou jim upírána jejich volební práva a dochází k jejich exkluzi. Čili problematika IDPs by neměla být přehlížena a upozaďována jako pouze humanitární problém, ale naopak by měla být zdůrazňována jako bezpečnostní problém (Koser 2015).

V některých případech může vlivem vědomí, že v táborech hrozí nedostatečné zajištění bezpečnosti, dojít k tomu, že se  lidé začnou přidávat na stranu bojujících ještě předtím, než se stanou IDPs. Jednoduše si vyberou toho aktéra, který je pro ně bezpečnější, což je logické a přirozené. Takto se často dělo např. v Kolumbii, kdy se spousta lidí dobrovolně přidala k řadám FARC v domnění, že jim bude zajištěna bezpečnost. A k tomu skutečně docházelo, bezpečnost byla rozhodně větší v řadách FARC než v táborech, které se právě stávaly jejich terčem (Steele 2009: 423-426). Někteří se však rozhodli zůstat kvůli svému majetku i přes značné riziko ohrožení vlastního života (Engel, Ibáňez 2007: 360). V Kolumbii totiž docházelo k vysídlování jednak důsledkem konfrontací, ale také účelně, kdy chtěly bojující strany jednoduše zabrat danou zemědělskou lokalitu, což předpokládalo vyhnání zemědělců a farmářů (Olarte, Wall 2012: 323).

Manipulace a militarizace vysídlených obyvatel se ve větší míře dotýká hlavně uprchlíků, u nichž nastává možnost destabilizace celého regionu, nicméně se s těmito jevy setkáváme i  u IDPs. Existují dvě hlavní strategie: 1) nucené přesunutí obyvatel za účelem získání teritoria nebo zdrojů; 2) provokací bezpečnostního dilematu mezi vysídlenými lidmi. V prvním případě hrají vysídlené osoby spíše pasivní roli a často se jedná o etnické čistky, kdy se povstalci rozhodnou homogenizovat oblast, aby si tak podrželi podporu v lokalitě. Ve druhém případě jsou vysídlenci vystaveni bezpečnostním rizikům, která je pak nutí k vlastní obraně. Lídři pak mohou provádět politické i ozbrojené akce, přičemž lidé se takto chovají na základě domněnky, že se jedná o sebeobranu, zatímco oponenti vidí v tomto chování reálnou hrozbu. Tato druhá strategie se týká především přeshraničních uprchlíků (Lischer 2008: 99-102.).

Na rozdíl od uprchlíků militarizace IDPs znamená bezprostřední destabilizaci vlastního státu s možnými vedlejšími dopady na sousední státy. Už občanská válka samotná narušuje rovnováhu země, ale velký počet IDPs může situaci ještě zhoršit, obzvláště co se týče etnické rovnováhy, což následně může iniciovat další konflikt. Rovněž zde existuje možnost, že potenciální nové konflikty budou vyvolány ozbrojenci, kteří se budou přesouvat s IDPs a záměrně budou destabilizovat nově osídlenou oblast, načež může dojít k militarizaci IDPs, kteří se tak ocitnou v jádru dění dalšího konfliktu (Ibid.).

Řešení tohoto problému tkví pouze ve stabilizaci regionu, v řádné humanitární pomoci, ve vyhnutí se nuceným návratům a v odpovídající pomoci a organizaci při opětovném dobrovolném osídlování oblastí (Lischer 2008: 111-117). Rovněž by nemělo docházet k výstavbě uprchlických táborů (ať už uvnitř nebo vně státu), jelikož životní podmínky v nich jsou často život ohrožující. V drtivé většině případů tam chybí dostatečná zdravotní péče, hygienická zařízení, tábory jsou často bez elektřiny a hlavně není zajištěn dostatečný přísun jídla a pitné vody. Celkově jsou tábory pro IDPs spíše rizikem než pomocí (Peteet 2007: 3).

IDPs jako zdroj etnického konfliktu

IDPs mohou značně ovlivnit etnické složení regionu a přispět k podpoře rebelujících skupin, což může nakonec vést k dalšímu konfliktu nebo k prodloužení stávajícího konfliktu. Může docházet k přímému i nepřímému zapojení IDPs do konfliktu, kteří se tak ocitají jak v roli oběti, tak v roli agresora a díky nim může dojít k transferu války do mírových oblastí. Tyto osoby mohou rovněž začít samy bojovat po boku rebelujících skupin, popř. jim poskytovat ve svých osídleních strategické výhody (např. útočiště). Jako příklad lze uvést severní a východní Srí Lanku, kde byly tábory pro IDPs lokalizovány v tzv. zónách vysoké bezpečnosti. Také mohou oblasti s IDPs sloužit ozbrojencům jako sklad zbraní a lidských zdrojů, tito lidé se totiž poměrně snadno stávají lehkou obětí náboru na základě rozhořčení nad podmínkami, ve kterých musejí žít, a stejně tak může dojít k narušení etnické rovnováhy v zemi, což se projevilo např. v Iráku (Bohnet, Cottier, Hug 2016: 2-4).

Traumata, která vnitřně vysídlené osoby zažívají, mohou také výrazně přispět ke zvýšení důležitosti etnické identity, např. ázerbájdžánští IDPs si z války o Náhorní Karabach silně pěstují koncept křivdy, na základě něhož se snaží vytvořit politickou ideologii odplaty. K udržování křivd v živé paměti dochází v důsledku nuceného opuštění domova, z politických (kdy jsou tito lidé často vystaveni exkluzi z politického života) a socioekonomických důvodů, kvůli upozaďování jejich problému. Kvůli tomuto všemu mohou zastávat stejné postoje jako rebelující skupiny stejného etnika, načež se IDPs stávají otevřenějšími vůči těmto rebelům a jsou ochotni s nimi spolupracovat. Etnická příslušnost může tedy být právě hlavním důvodem, proč IDPs pomáhají povstaleckým skupinám, které jsou velmi často závislé právě na externí pomoci (Ibid.: 5-8).

Z tohoto příkladu vyplývá potřeba zajištění řádné ochrany vnitřně vysídlených osob, aby se dalo předejít militarizaci těchto osob a následně potenciálním hrozbám, v tomto případě vypuknutí etnického konfliktu. Je potřeba zlepšovat jejich podmínky k životu a zajišťovat jejich bezpečnost, aby pak neměli důvod nechávat se rekrutovat do řad ozbrojených sil (jakýchkoliv) (Ibid.: 18).

Vnitřně vysídlené osoby v Demokratické republice Kongo. Zdroj: Wikimedia

IDPs jako zdroj sebevražedného terorismu

Příkladem situace, kdy se z obětí stávají útočníci, jsou i sebevražední teroristé. Za posledních zhruba 40 let se teroristické kampaně objevovaly právě v kontextu těch válek, kde byli IDPs výrazným faktorem. Jedním z prvních případu tohoto jevu byla izraelská invaze do Libanonu v roce 1982, která zapříčinila masivní přesun šíitů z jižní části země do Bejrútu, kde tito byli velmi snadno vtaženi do řad podporovatelů nově vznikajícího Hizballáhu. Vykořisťování IDPs extremistickými hnutími probíhala na řadě míst včetně již zmiňované Kolumbie nebo také v Indii, kde se tento fenomén objevoval v severovýchodní části země a pak také v oblasti Kašmíru (Choi, Piazza 2016: 1009).

Jako hlavní příčiny radikalizace IDPs, které mohou vést až k sebevražedným teroristickým útokům, uvádějí Choi a Piazza (2016: 1012-1016) ekonomické strádání, etnický konflikt, porušování lidských práv a zvyšující se protiteroristické náklady státních kapacit. Na první případ již bylo v této studii několikrát upozorňováno, jedná se o špatné životní podmínky IDPs, kteří jsou jednou z nejzranitelnějších skupin během konfliktu. Příkladem může být úspěšné rekrutování sebevražedných atentátníků do řad Hamásu a Islámského džihádu, přičemž tento úspěch tkví v nabídce materiálních benefitů rodině nového teroristy jako odškodnění za jeho smrt. V případě etnického konfliktu dochází k radikalizaci z toho důvodu, že přemístění může vážně narušit rovnováhu mezi etniky, může dojít k tomu, že z majoritního etnika se stane minorita u nepřítele, což vede k diskriminaci a k politickému násilí obecně. Právě tohle může vést členy minoritní skupiny k provádění sebevražedných atentátů. Třetím bodem je porušování lidských práv IDPs, k čemuž často dochází jak ze strany vlády, tak ze strany místních komunit, kam jsou IDPs přesídleni. Průzkumy ukázaly, že terorismus je nejčastěji fenoménem zemí, kde se masivně porušují lidská práva, a tento trend může být podpořen právě ze strany IDPs, jejichž základní lidská práva jsou porušována poměrně výrazně. Posledním intervenujícím jevem v této problematice jsou státní protiteroristické kapacity. Konflikty generující velké počty IDPs se dějí převážně ve státech, jejichž vládní kapacity nejsou schopny vést adekvátní protiteroristickou politiku. V tomto případě je pak pro teroristické skupiny snadné rekrutovat nové atentátníky právě z řad IDPs (Ibid.).

IDPs jako zdroj dětských vojáků – Libérie

Dětští vojáci byli a jsou využíváni v konfliktech poměrně často (a to jak na straně povstalecké, tak vládní), buď jako bojovníci, jiní často jako živé štíty, sebevražední atentátníci, „čističi“ zaminovaných oblastí atp. Jedním z nejsignifikantnějších příkladů užití dětských vojáků je ugandská Lord´s Resistance Army, u níž se v roce 2004 stali dětští vojáci klíčovým komponentem ozbrojených sil (Bohnet, Cottier, Hug 2016: 4). Tyto síly byly však využívány už dříve, při izraelsko-palestinském konfliktu, v 80. letech pak Talibanem proti Rusům, rovněž pak ve válce v Afghánistánu v novém miléniu a dalších příkladů hlavně z afrických států by se našla celá řada. Problémem je, že se z těchto dětí pak v dospělosti stává základna pro nová povstalecká hnutí. Využívání dětí k boji je stále rostoucím fenoménem a nezabrání mu žádné úmluvy a dohody, které fungují jen na papíře (Achvarina, Reich 2006: 127-129). A odkud se tito malí bojovníci vlastně berou? Jako rekrutační centra mimo jiné slouží právě tábory s IDPs, kdy se tyto děti stávají dvojitou obětí. Děje se tak na základě nedostatečné ochrany a kontroly táborů nějakým mezinárodním či státním orgánem (Lasley, Thyne 2014: 299). A jsou to právě děti, které tvoří více než polovinu obyvatel těchto táborů v Africe (Achvarina, Reich 2006: 138).

Jako ukázkový příklad lze uvést Libérii v letech 1989-1996, kdy byli dětští vojáci rekrutováni[ii] právě v nezajištěných táborech. Ke konci roku 1996 bylo v Libérii zhruba 750 000 IDPs, z nichž většina byla v táborech v okolí hlavního města Monrovie, kde byla situace o něco lepší než v těch, které se nacházely v odlehlejších částech země. Právě odlehlé lokality se staly poměrně velkou „zásobárnou“ potenciálních rekrutů. Počet malých bojovníků stoupl natolik, že byla vytvořena „jednotka malých chlapců“ v rámci NPFL (the National Patriotic Front of Liberia), přičemž tyto de facto oběti byly využívány jako ochranka vysokých představitelů, ale také v boji nejčastěji jako lidské štíty a objevily se i případy, kdy dětská těla posloužila jako kanónfutr v první bojové linii. Pouze ECOMOG (Economic Community of West African States – peacekeepingová mise fungující do roku 1990) byl schopen v prvních letech války kontrolovat alespoň tábory kolem Monrovie a částečně tak bránit vzniku nových rekrutů. Avšak nakonec i tento orgán selhal (Ibid.: 152-157). Úplně stejná situace s rekrutováním dětských vojáků probíhala v následujícím konfliktu v letech 1999-2003, v této situaci byla jejich organizace a použití snad ještě systematičtější. Nepřítomnost mezinárodní pomoci výrazně přispěla k počtu nových rekrutů, stejně tak bylo snadné rekrutovat ty, kteří prošli prvním konfliktem (Ibid.: 160).

Letecký záběr jednoho z táborů vnitřně vysídlených osob v Ugandě. Zdroj: Wikimedia

IDPs jako destabilizační nástroj – Irák

Pokud se chtějí politické elity v zemi vyhnout zmanipulování a militarizaci vnitřně vysídlených obyvatel, zásadním se stává pochopení potenciálu masového a zdlouhavého vysídlování k destabilizaci mezinárodní bezpečnosti. Přesně tohle se dělo v Iráku v první dekádě tohoto milénia, kdy se vysídlování stalo hlavní strategií v občanské válce. Stejně jako etnické čistky v Bosně i zde byly realizovány plány na masové přesouvání obyvatel za účelem konsolidace moci bojujících stran a teritoriálních zisků (Lischer 2008: 95).

V roce 2008 se počet IDPs v Iráku pohyboval kolem 2,7 milionů, a přestože se zpočátku zdálo, že zajištění jejich bezpečnosti bude relativně vyhovující, po čase se podmínky změnily k horšímu a mezi IDPs se zvedala vlna rozhořčení, a to i důsledkem omezování jejich aktivit. V těchto podmínkách se lidé stávají náchylnějšími ke zmanipulování ze strany extremistů. I zde byly objeveny případy rekrutování lidí z řad vysídlených osob militantními skupinami, docházelo dokonce k výměně přístupu k humanitární pomoci za nové rekruty. Samotní IDPs nemusejí nutně představovat hrozbu, ale podmínky, v nichž jsou nucení žít, je mohou dohnat do stádia, kdy je možné si jejich loajalitu koupit. Celá tahle problematická situace se může stát semeništěm nové generace teroristů (Ibid.: 95-96).

Iráčtí IDPs se stali figurkami a předmětem smlouvání mezi ozbrojenými skupinami a iráckou vládou a silami USA. Jako preventivní opatření před širokou militarizací vnitřně vysídlených osob by měla posloužit masivní humanitární pomoc ze zahraničí, vysídlené osoby by neměly být nuceny vracet se do svých domovů proti své vůli a neměly by se stavět tábory pro vysídlené osoby, jelikož tato zařízení izolují a ochudí tyto osoby a udělají z nich snadné terče útoků a potenciální náborová centra. Hlavní prioritou se mělo stát vyřešení konfliktu v Iráku, jelikož neustálá nestabilita v zemi bránila vyřešení krize vnitřně vysídlených osob. Miliony vysídlených osob, které byly odmítnuty vlastním státem a jimž nebyl umožněn vstup do sousedních států, zůstaly někde na půli cesty, kde byly vystaveny chudobě a vzrůstající frustraci z nemožnosti vrátit se domů. Tahle situace se stala alarmující hrozbou destabilizace především pro samotný stát, sekundárně pak pro nejbližší sousedství (Ibid.: 96-97).

Závěr

Na vnitřně vysídlené osoby bylo vždy nahlíženo především jako na oběti, a to právem, nicméně z výše uvedeného můžeme pozorovat, že stejně jako jsou tábory ohrožením pro IDPs samotné, rovněž tyto osoby mohou být hrozbou pro daný stát a zdrojem další nestability. A právě tento fakt příliš zdokumentován není. Hlavním problémem je, že IDPs stojí v zájmu mezinárodní komunity většinou až na druhém místě, až za uprchlíky. Je to poměrně paradoxní vzhledem k tomu, že počet IDPs dvakrát převyšuje počet uprchlíků, přitom jediný rozdíl mezi nimi je (ne)překročení státních hranic. Otázka IDPs by měla být rozšířena do mezinárodního zájmu už jen proto, že nedostatečná péče o ně nejenže má za následek vysokou úmrtnost, šíření nemocí, zvyšování chudoby a negramotnosti v zemi, ale hlavně z nich vytváří nové hrozby. Ať už je to podpora a aktivní zapojení do etnicky motivovaného konfliktu, nebo se z jednotlivců stávají sebevražední atentátníci, popř. dětští vojáci, nebo jsou nakonec skupiny těchto lidí využity k politické hře mezi stranami, znamená to hrozbu jak pro samotný stát, tak pro nejbližší okolí.


Poznámkový aparát

[i] Více informací (např. vývoj v čase u jednotlivých států i celosvětově atd.) o všech státech s IDPs na: http://www.internal-displacement.org/database/.

[ii] Nábor probíhal buď násilně pod výhružkou zabití rodičů dítěte, nebo „dobrovolně“ právě po vraždě rodičů, kdy dítěti nezbyl nikdo, kdo by se o něj postaral, takže se muselo k vojákům přidat  (Achvarina, Reich 2006: 156).

Zdroje:

ACHVARINA, V. – REICH, S. F. (2006): “No Place to Hide: Refugees, Displaced Persons, and the Recruitment of Children Soldiers.“ International Security, Vol. 31, No. 1, pp. 127-164. [online] Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/pdf/4137541.pdf.

BOHNET, H. – COTTIER, F. – HUG, S. (2016): “Conflict-induced IDPs and the Spread of Conflict.“ Journal of Conflict Resolution [online] Dostupné z: http://jcr.sagepub.com/content/early/2016/09/13/0022002716665209.full.pdf.

COHEN, R. – DENG, F. M. (1998): Masses in Flight: The Global Crisis of Internal Displacement. Washington, D. C.: Brookings Institution Press. 436 p. [online] Dostupné z: https://books.google.cz/books?hl=cs&lr=&id=7HlEq81cO8gC&oi=fnd&pg=PR17&dq=internally+displaced+persons&ots=UtT5Pkn9Y9&sig=nqZhRd8YRqSgVzXrL4VmJQ8Y0Ac&redir_esc=y#v=onepage&q=internally%20displaced%20persons&f=false.

Declaration of International Law Principles on Internally Displaced Persons (2000): Article 1(2). [online] Dostupné z: http://ijrl.oxfordjournals.org/content/12/4/672.full.pdf.

DENG, F. M. (2006): “Divided Nations: The Paradox of National Protection.“ The ANNALS of the American Academy of Political and Social Science, Vol. 603, No. 1, pp. 217-225. [online] Dostupné z: http://ann.sagepub.com/content/603/1/217.full.pdf+html.

ENGEL, S. – IBÁŇEZ, A. M. (2007): “Displacement Due to Violence in Colombia: A Household-Level Analysis.“ Economic Development and Cultural Change, Vol. 55, No. 2, pp. 335-365. [online] Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/pdf/10.1086/508712.pdf.

European Commission: Humanitarian Aid and Civil Protection (2016): Refugees and Internally Displaced Persons. [online] Dostupné z: http://ec.europa.eu/echo/what-we-do/humanitarian-aid/refugees-and-internally-displaced-persons_en.

GHRÁINNE, B. N. (2015): “Internally Displaced Persons (IDPs).“ Oxford Public International Law [online] Dostupné z: http://opil.ouplaw.com/view/10.1093/law:epil/9780199231690/law-9780199231690-e833-.

CHALECKI, E. (2013): Environmental security – A Guide to the Issues. Santa barbara: Praeger, 1– 25.

CHOI, S.-W. – PIAZZA, J. A. (2016): “Internally Displaced Populations and Suicide Terrorism.“ Journal of Conflict Resolution, Vol. 60, No. 6, pp. 1008-1040. [online] Dostupné z: http://jcr.sagepub.com/content/60/6/1008.full.pdf+html.

Internal Displacement Monitoring Centre (IDMC): Database (2016): IDMC´s Global Internal Displacement Database. [online] Dostupné z: http://www.internal-displacement.org/database/.

Internal Displacement Monitoring Centre (IDMC): Global Report (2016): Internal Displacement is a Growing Global Crisis. [online] Dostupné z: http://www.internal-displacement.org/globalreport2016/.

KOSER, K. (2015): IDPs, refugees, and violent extremism: From victims to vectors of change. [online] Dostupné z: https://www.brookings.edu/blog/order-from-chaos/2015/02/20/idps-refugees-and-violent-extremism-from-victims-to-vectors-of-change/.

LASLEY, T. – THYNE, C. (2014): “Secession, legitimacy and the use of child soldiers.“ Conflict Management and Peace Science, Vol. 32, No. 3, pp. 289-308. [online] Dostupné z: http://cmp.sagepub.com/content/32/3/289.full.pdf.

LISCHER, S. K. (2008): “Security and Displacement in Iraq: Responding to the Forced Migration Crisis.“ International Security, Vol. 33, No. 2, pp. 95-119. [online] Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/pdf/40207133.pdf.

OLARTE, C. O. – WALL, I. R. (2012): “The Occupation of Public Space in Bogotá: Internal Displacement and the City.“ Social Legal Studies, Vol. 21, No. 3, pp. 321-339. [online] Dostupné z: http://sls.sagepub.com/content/21/3/321.full.pdf+html.

PETEET, J. (2007): “Unsettling the Categories of Displacement.“ Middle East Report, No. 244, pp. 2-9. [online] Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/pdf/25164796.pdf.

STEELE, A. (2009): “Seeking Safety: Avoiding Displacement and Choosing Destinations in Civil Wars.“ Journal of Peace Research, Vol. 46, No. 3, pp. 419-429. [online] Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/pdf/25654413.pdf.

UN High Commissioner for Refugees (UNHCR) (1998): Guiding Principles on Internal Displacement. [online] Dostupné z: http://www.unhcr.org/protection/idps/43ce1cff2/guiding-principles-internal-displacement.html.

UN High Commissioner for Refugees (UNHCR) (2016): Internally Displaced People. [online] Dostupné z: http://www.unhcr.org/internally-displaced-people.html.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *