Využití kriminologických teorií v kontextu terorismu

Štítky:

Zájem kriminologů o fenomén terorismu vzrostl zejména po teroristických útocích 11. září 2001.  Už dříve zde byl potencionál využít poznatků kriminologie pro výzkum terorismu, ale až v nedávné době vznikají první studie, založené na empirických datech.


Kriminologové se pomocí vytvořených teorií stále znovu snaží identifikovat rozhodující impulsy či jevy, které mohou vést ke zločinnému jednání. Je podivuhodné, proč se tak málo využívá kriminologických poznatků při studiu terorismu, když při teroristických činech jednoznačně jde o páchání zločinu. Například Clarke a Newman (2006) definují terorismus jako formu zločinu ve všech podstatných ohledech. (FreilichLaFree 2015:1-2). Rada bezpečnosti OSN definuje terorismus jako kriminální činy, zahrnující civilisty, spáchané s úmyslem způsobit smrt nebo vážné tělesné zranění, nebo braní rukojmí, s účelem vyvolat stav teroru v široké veřejnosti nebo ve skupině osob nebo jednotlivých osob, zastrašit populaci nebo donutit vládu nebo mezinárodní organizaci, aby učinila nebo neučinila nějaký čin… (viz. Mareš 2005: 22, Laqueur 2003: 354) Jak je zřejmé z předchozích řádků, terorismus je nejednou definicí chápán jako kriminální čin, a proto je žádoucí, aby byl v pozornosti kriminologů.

Aplikované modely kriminologických teorií se při studiu terorismu snaží pochopit, podobně jako při výzkumu trestné činnosti, proč se někteří jedinci rozhodnou páchat nelegální činnost anebo také podle čeho volí lokalitu a čas útoku. Dalo by se argumentovat, že terorismus je ovlivněn ideologicky a většinou míří na ideologické či politické cíle, zatímco běžná trestná činnost je pravděpodobně motivovaná osobním zájmem (Freilich a kol.  2014:384), a proto tyto jevy nelze zkoumat stejnou optikou. Níže prezentované práce autorů se snaží s tímto tvrzením polemizovat a doložit, jak i přes rozdílnost těchto jevů lze díky jejich dílčí podobnosti využít výzkum kriminologie.

Hlavním cílem předkládaného textu je nabídnout ucelené shrnutí dosavadních příspěvků, jenž upozorňují na to, že by bezpečnostní studia a kriminologie měly mezi sebou více komunikovat, kdy využití teorií z obou oborů by přispělo ke snaze pochopení tak komplexního fenoménu, jako je terorismus. V českém prostředí ještě nebyl napsán podobný příspěvek[1], který by mapoval tuto problematiku, a také v zahraničí je mimo hlavní „mainstream“. Jedná se proto o teoretickou přehledovou práci, jejíž ambicí je vnést do problematiky terorismu a jeho výzkumu nové přístupy z oblasti kriminologie, tudíž tento text nepřináší žádná nová fakta.

Pomocí provedení teoretického shrnutí soudobých příspěvků o výzkumu teorie kriminologie v kontextu terorismu se článek pokusí zdůraznit přínos kriminologie do oblasti výzkumu terorismu, avšak zároveň upozornit i na její nedostatky.  Je nepopiratelné, že teorie kriminologie aplikované na výzkum terorismu jsou stále na počátku a bude potřeba ještě hodně empirických výzkumů, aby získaly důležitější pozici.

Teroristické útoky v EU 2006-2013. (zdroj: Wikimedia).

Přehled výzkumů: od rozumu po náboženský fanatismus

Terorismus by se dal zkoumat z pohledu mnoha společenských věd. Avšak ne všechny mají dostatečně propracované teoretické rámce. Kriminologie má mnoho teorií pro zkoumání sociálních jevů, avšak její teorie nejsou tolik rozvinuté, jako můžeme pozorovat u jiných oborů, jako je politologie. (LaFree 2005:1) Z tohoto důvodu kriminologové mohou testovat vytvořené hypotézy, ale jen velmi obecně je mohou aplikovat na výzkum terorismu. Přesto však přínos prací kriminologů zůstává v jejich mezioborovosti, kdy často přebírají poznatky z psychologie, biologie, práva a tím pomáhají rozšířit možné zkoumání kontextu terorismu pro bezpečnostní studia a hledat nové metody, jak tomuto jevu porozumět a pokusit se ho eliminovat.

Zaměříme-li se nyní na konkrétní kriminologické přístupy ke zkoumání terorismu, můžeme mezi nimi najít například zastánce neoklasické teorie[2], která se na pachatele dívá jako na rozumnou bytost, jenž racionálně kalkuluje své činy. Jedná se o odkaz nejstarších kriminologických teorií, jež jsou založeny na ideji svobodné vůle. S touto teorií pracují S. Perry a B. Hasisi (2015) ve své studii teroristů, ve které analyzují motivy džihádistických sebevražedných útočníků. Základní otázkou, jež si pokládají, je: „Co žene lidi, aby se stali maximální obětí?“ Svůj výzkum zdůvodňují tvrzením, že většina publikovaných prací se zaměřuje na samotný útok, tedy jak byl čin spáchán, méně pak na útočníky. Výzkum je proveden na případové studii a zaměřuje se pouze na sebevražedné útočníky, ne na motivaci teroristů obecně. Teorie racionální volby v tomto případě poskytuje základní teoretický rámec pro výzkum, a paradoxně právě atentátník je zde viděn jako oběť, a to islámského fundamentalismu. Na základě této teorie pak někteří autoři tvrdí (Clarke, Newman 2006), že je podstatné se v podobných případech zaměřit na snížení motivace atentátníka, a méně pozornosti věnovat omezování příležitostí pro útok. Autoři výzkumu však v závěru své práce připomínají, že snížení motivace útočníka je stejně tak podstatné, jako pokusit se ho odradit preventivními opatřeními.  Ve výsledku svého výzkumu S. Perry a B. Hasisi vyvracejí často předkládanou domněnku, že sebevražední atentátníci jsou vedeni altruistickými motivy. Naopak jejich výzkum spíše potvrdil, že atentátníci jsou vedeni touhou po mučednictví, tedy jakýmsi systémem odměňování. Motivace takovýchto teroristů pak lze přirovnat k egoistické motivaci běžných zločinů. Je podstatné zmínit, že současná většina autorů tento přístup odmítá a ve výzkumech převážně volí sociální přístupy. Teorii se vyčítá, že opomíjí sociální faktory, které na člověka během celého života působí. Konkrétně pak v práci S. Perryho a B. Hasisiho nacházíme vážný nedostatek v omezeném získávání dat. Za prvé, je výzkum aplikován pouze na jeden případ atentátníka, o kterém bylo možné dohledat dostatek informací, a to je na zobecňování výsledků opravdu nedostatečné. Navíc nelze získat přímé informace od teroristů, jelikož nelze být po dobu výzkumu s nimi.  Přínos této teorie však nelze opomíjet, jelikož své uplatnění nalezla především v situační prevenci.

Na situační prevenci se zaměřili H. Hsu a R. Apel (2015), kteří se pokusili rozšířit výše uvedený empirický výzkum S. Perryho a B. Hasisiho a podpořit hypotézu, že preventivní opatření, konkrétně ilustrované na zavedení detektoru kovu na letištích, nevede k efektivnímu snížení teroristických činů. Klíčovou myšlenkou využití této teorie v praxi je přenesení pozornosti jinam, to konkrétně znamená, že zamezíme-li teroristovi vstup do letadla ze zbraní pomocí detektoru kovu, můžeme očekávat, že si najde jiný kriminální čin, který může být ještě nebezpečnější pro společnost.  Analýza částečně potvrzuje teorii situační prevence a tvrdí, že situační aspekty mohou ovlivnit charakter odezvy teroristy. I když došlo ke snížení počtu leteckých únosů, bylo zaznamenán nárůst útoků mimo letadlo, tedy na jiné dopravní cíle.  Konceptu kriminálního posunutí se hlouběji věnoval také T. A Repett[3].  Pro pochopení příležitostí pachatele je však třeba zkoumat sociální a ekonomické faktory, prostředí, technologie a nastavení vládní politiky, které teroristé používají pro plánování specifických forem činů. Pachatelé teroristických útoků se tedy podle závěrů autorů snaží najít stejné nebo podobné cíle, kde útok může logisticky probíhat podobně. Situační prevence tvořena kriminology je zvláště důležitá pro tvorbu politik a pro vytváření dalších teorií pro výzkum terorismu. Nelze však přehlédnout její omezenost na konkrétní jev, kdy není schopna podchytit velmi komplexní pole působení prostředí na pachatelé teroristických činů, a navíc téměř opomíjí jejich osobní motivaci.

Posuneme-li se nyní k pracím, které více využily sociální teorie, vycházející z děl velkých jmen kriminologie jako R. Merton, je na místě uvést práci S. Chermarka a J. A. Gruenewalda (2015), kteří se zaměřili na nerovnoměrný stav příležitostí ve společnosti. Ve své práci se v první části snaží zanalyzovat sociogeografický profil v USA a zjistit tak pozadí pachatelů. Ve svém přístupu se také přiblížili k teorii Chicagské kriminologické školy, pro kterou je typické využití metod kulturní antropologie (Tomášek 2011). Snahou autorů, kteří se zaměřili na pachatele zapojené do krajní pravice i levice a také členy Al-Káidy a přidružených hnutí, bylo vyplnit vakuum mezi studiem extremismu a terorismu očima kriminologů. Pomocí velmi širokého vzorku pachatelů se pokusili najít podobnosti s běžnými pachateli trestné činnosti, kdy ve výsledku našli i mnoho odlišností. V závěru autoři především upozorňují na důležitost dále zkoumat makro kontext, v němž se teroristé rozhodují jednat. Pro potřeby tohoto článku je vhodné zmínit, že výzkum má velké ambice a zasloužil by si více propracování, jenž by se pokusilo šířeji analyzovat prostředí jen jedné z vybraných skupin.

Po útocích v Paříži 2015. (zdroj: Wikimedia).

Na práci S. Chermarka a J. A. Gruenewalda (2015) navázali autoři Fahey a La Free s využitím teorie sociální dezorganizace, jenž také vychází z učení Chicagské kriminální školy a zároveň také z učení E. Durkheima, který se věnoval sociálním normám (Tomášek 2010). Durkheim tvrdil, že dobře organizovaná společnost integruje své členy. Sociální dezorganizace má představovat oslabení a rozštěpení základních vazeb mezi lidmi příčinou sestěhování obyvatel nebo masovou migrací (Tomášek 2010). Rychlé sociální změny budou osvobozovat od dodržování zákonů. S. Chermark a J. A. Gruenewald pojali svou studii šířeji a zkoumali vliv etnických a revolučních válek nebo také genocidy na počty teroristických útoků a úmrtí ve vybraném období a městech. Sociální dezorganizaci je zde nutné rozumět jako výrazné změně režimu nebo fungování státu. Práce autorů na závěr potvrdila hypotézu, že v lépe fungujících státech dochází ke snížení pravděpodobnosti teroristických útoku. Studie je ale příliš široká, a navíc u všech měst nešlo dohledat potřebná data pro výzkum, a proto jsou výsledky velmi zobecněny a tedy zkresleny. Státní moc představuje mnoho proměnných a efekt fungování města tak zůstává výzvou pro další obdobné práce.

Mnoho příspěvků pracujících s vlivem sociálního prostředí na pachatele teroristického útoku se zaměřilo na vybrané charakteristiky města, v kterých se pokouší potvrdit příčinu zločinu. V kriminologii tento výzkum navrhl mezi jinými C. Shaw či H. Kay. Ze současných empirických výzkumů lze jmenovat společnou práci autorů D. Freilicha, A. Adamczyka, S. M. Chermaka, K. A. Boyda a W. S. Parkin (2014), kteří porovnávali míru extremismu a terorismu ve vybraných městech. Pro výzkum extremismu či terorismu ve městě se rozhodli využít faktorů, jako jsou míra chudoby, etnická rozmanitost, zastoupení židů, katolíků a protestantů. Výzkum se stal přínosný ve své bohatosti na získaná data, ale také v tom, že tvrzení autorů zpochybňuje názor široce přijímaný v kriminologii, a to, že vyšší míra chudoby a společenské roztříštěnosti má značný vliv na vyšší míru zločinnosti.

Podobně k výzkumu přistupovali i A. Braithwaite a S. D. Johnson (2015), kteří pomocí vybraných faktorů pozorovali vzorce výskytu povstaleckých útoků v městě Bagdádu v Iráku. Jejich výzkum sledujících působení velikosti populace a hustotu silničních sítí potvrdil, že tyto faktory přispívají k větší pravděpodobnosti násilí a útoků povstaleckých skupin.

Snad nejvíce podporovanou teorií kriminologie aplikovanou mezi autory na výzkum terorismu je subkulturní teorie. Jeden z jejich hlavních představitelů v kriminologii je nepopiratelně A. Cohen, jehož předmětem zájmu byly gangy mladistvých, tvořené příslušníky nižších sociálních vrstev. (Tomášek 2010:140) Základ teorie tvoří pocit frustrace z neúspěchu a touha po uznání, úspěchu a nějakém společensky respektovaném postavení, která je důvodem, proč se mladí lidé rozhodnou vstoupit do skupiny podobně smýšlejících lidí a společně se vyrovnat s křivdou osudu.

Pisoiu (2015) se pokusil tuto teorii ověřit na jednotlivých případech čtyř džihádistů a třech lidí hlásících se ke krajní pravici v Německu. Jeho výzkum vychází ze základní teze, že k radikalizaci nedochází ve vakuu, ale jedná se o ovlivnění společenským a kulturním prostředím. Autor upozorňuje na skutečnost, že sociální otázky v kontextu terorismu jsou vědci zkoumány v duchu sociálních sítí a skupinových mechanismů, ale již málo pozornosti je věnováno kulturnímu kontextu. Proto se ve své práci zabývá sociokulturními faktory, konkrétně překážkami ve vzdělání, materiálními nevýhodami, ekonomickými zdroji a rolí postavení střední třídy. Vzešlá analýza však nepotvrdila, že by zmíněné faktory měli výrazný vliv na to, zda se jedinci přidají k jedné ze zkoumaných skupin, tedy ke krajní pravici nebo ke skupině hlásící se k džihádu. Autor pak v závěru uvádí, že hlavní úlohu při vstupu do podobných skupin mají podle provedené analýzy životní zkušenosti. [4] Práce od D. Pisoiua je nepochybně dobrým základním vodítkem pro podobné empirické výzkumy, jež by ověřovaly pozadí pachatele před vstupem do teroristické organizace.

Rozšířit dřívější výzkum Al – Káidy od autora M. Sagemana[5] pomocí Cohenovy teorie subkultur se pokusil S. Cottee. (2011:731) Cottee svou práci zaměřil na tzv. třetí generaci, jenž podle Sagemana přestavující skupiny muslimské mládeže v západním světě, a ve své analýze se pokusil identifikovat faktory, jenž pro ně vytváří přitažlivost Al – Kajdy. Autor předpokládal, stejně jako autoři v předchozích zmíněných výzkumech, že u těchto mladých lidí bude klíčovou roli hrát frustrace a identita zmatku. Celý jeho výzkum je pak postaven na jednom muži jménem Mohammed Bouyeri, narozeném v Holandsku rodičům, jenž pocházejí z Maroka. Jeho výběr se zdá vhodným, protože Mohammed Bouyeri byl občanem globalizovaného města a poměrně brzy (ve 26 letech) se již stal sympatizantem džihádu. Chlapec podle biografie byl plně integrovaný do společnosti, avšak postupně si začal všímat, jak ho společnost odmítá a začal v něm narůstat pocit frustrace. Zároveň se v něm probouzela nostalgie po náboženských pravidlech. Pocit uznání našel až ve skupině hlásící se k džihádu. Pro příběh Mohammeda Bouyeri opravdu Cohenova teorie subkultur nabízí vysvětlení. Přestože tato analýza není schopna zodpovědět, proč se mladí lidé uchylují k násilí a nabídnout nám úplný obraz pachatele, může vhodně upozornit na širší strukturální kontext, který je třeba v podobných případech zkoumat.

Teroristický útok v Berlíně 2016. (zdroj: Wikimedia).

Částečně subkulturní teorii využil i S. Walklate a G. Mythe (2016) při analýze teroristických útoků v Paříži 2015.[6] Díky tomu vznikla kritická kriminologická analýza, která má nabídnout prostor pro širší přemýšlení o náboženském extremismu a násilném zločinu.  Jednotlivé příběhy reflektují odlišné faktory pro výzkum kriminologie. Autoři tímto výzkumem vhodně upozornili, že málo kdy lze využít jedné teorie a spíše se pachatelé dělí do různých přístupů, například podle pocitu napětí, síly frustrace, chudoby, materiálního nedostatku nebo vyloučení.  Z tohoto důvodu pro svou analýzu využili celkem čtyři teorie – teorii osamělého vlka, teorii napětí, subkulturní teorii a strukturální perspektivu. Autoři dochází k závěru, že první dvě teorie se nepotvrdily vůbec a ty další pouze částečně. Proto v závěru uvádí, že schopnost kriminologických teorií porozumět terorismu je omezena a jestli nemá dojít k její úplné stagnaci, je třeba hledat nové postupy, jako například se více zaměřit na roli státu, a ne pouze na jedince.

Opustíme-li teorii subkultury, je na místě se ještě alespoň v krátkosti zmínit o možnosti využití kriminologické teorie při získávání informací o oběti teroristických činů, a ne pouze o pachatelích, času a prostoru útoků. Jedná se o vědní oblast nazývanou viktimologie, speciální odvětví kriminologie, jenž se mimo jiné snaží identifikovat znaky, které z lidí mohou učinit potencionální oběť. Jako příklad lze zmínit výzkum od autorů N. Daniloviće a D. Manojloviće (2013), který poznatky z viktimologie přenesl na oběti teroristických útoků. Jedná se spíše o teoretickou práci založenou na poznatcích zahraniční literatury. Avšak svým zaměřením se na oběti může text nabídnout další rozšíření pro výzkum terorismu, jenž by mohla přispět k zefektivnění opatření ze strany státních orgánů.

Problémy a co dál?

S ohledem na orientační cíl textu má tento článek vytvořit základní přehled příspěvků prokazujících vztah mezi kriminologii a výzkumem terorismu v empiricky získaných datech, a tímto upozornit na přínosnost vztahu mezi kriminologií a bezpečnostními studiemi. Existuje samozřejmě mnoho debat na toto téma a teoretických prací, jež se nevešly do tohoto pojednání, odkažme proto pro zájemce na článek Criminology and Terrorismod autorů G. Mythena a S. Walklare (2005), nebo také K. Haywarda a jeho práci zaměřující se na společné prvky mezi kritickou kriminologií a kritickými studiemi terorismu.  Největší pozornost v překládaném textu byla věnována teorii subkultur A. Cohena, protože právě v ní vidí mnoho kriminologů značný potenciál pro mezioborový výzkum terorismu, nebo také extremismu. Pro lepší prezentaci této teorie odkažme na empirický výzkum D. Pisoiu (2014) a přehled literatury v této práci. Jak již bylo výše zmíněno, Cohenova teorie se zaměřuje na trestnou činnost a zároveň na kulturní faktory a emoce. Přitažlivost je v jejím důrazu na delikventní chování. V případě teroristických útoků je většinou řeč o prosazování politických cílů, ale jak tvrdí Cottee (2011) tyto akce jsou také značně symbolické, s celou řadou významů a emocí. Cohenova teorie je proto přínosná, jelikož rozšiřuje pole výzkumu nad instrumentální zkoumání terorismu. (Cottee 2011:738)

Je však žádoucí se nyní zmínit i o problematických jevech, které ve většině překládaných studiích kriminologické teorie lze zaznamenat. Jeden z nejzásadnějších nedostatků v těchto, ale i podobných studiích orientovaných na výzkum terorismu, je obtížnost získání relevantních dat. Všechny reprezentované výzkumy vycházejí z velmi podobných zdrojů. Jedná se buďto o biografie pachatelů, získané z otevřených databází jako je Global Terrorism (GTD), nebo American Terrorism Study (ATS), nebo také U.S. National Institute of Justice. Nejvíce využívaná GTD sice nabízí podrobnou kvantitativní analýzu FBI o teroristických útoků, ale přesto dokáže jen velmi hrubě popsat incident a charakteristiku pachatele a zcela chybí informace o samotném plánování. (Sageman 2014:571) Z tohoto lze pak velmi těžko předpovídat motivy, chování či jiné psychologické jevy u pachatelů. Pro podobné výzkumy by bylo žádoucí mít komplexnější informace. Výsledkem je, že se kriminologové snaží získat zobecněné poznatky z jiných oborů a nekriticky s nimi operovat při výzkumech. Takové to studie se pak nutně stávají povrchními, protože absence dat neumožňuje jejich ověření. (Sageman 2014:571) Dále pak jsou data z databází doplňována o informace z reportáží a medií. Bohužel tento zdroj informací se zdá ještě více chybný, jelikož především u případů o zločinech mají média tendenci přehánět a dokreslovat si informace. Jednak mnohdy nemají dost relevantních informací, a proto si některé dotvoří, jednak jejich cíl je co nejvíc zaujmout čtenáře. Podobné studie byly ze studie automaticky vyřazeny. Stejně obezřetní bychom měli být na informace pocházející přímo od vládních úředníků. I zde můžeme předpokládat, že existuje tendence ospravedlnit vládní jednání a informace mohou být politicky motivované (Sageman 2014). A metoda sefretortových studií, která by přinesla opravdu kvalitní data v případě terorismu, je téměř utopií. Navzdory všemu, co zde teď bylo napsáno, řešením, jak zvýšit kvalitu studií by byla větší komunikace mezi zpravodajskou komunitou a akademickou půdou.

Ohlédneme-li od problematiky získávání dat zajímavý pohled na to, jak stagnuje výzkum v kriminologii nabízí autoři S. Walklate a G. Mythen (2016). Podle dosavadních výzkumů se domnívají, že je příliš mnoho pozornosti věnováno chování a motivům jedince, a přitom je opomíjena role státu. Při pohledu na předkládané výzkumy v této práci lze z velké míry souhlasit, že by měla být věnována větší pozornosti vztahu státu a násilí. Je zjevná náročnost takovéhoto výzkumu, zvláště byl-li začátek vzniku kriminologie jako disciplíny umožněn pod záštitou státu (Cottee 2011:745). Ale lze se domnívat, že role států, jak v tuzemsku, tak v zahraničí, má v kontextu terorismu nepopiratelný vliv.

Částečné zaměření se na roli států provedl J. Argomaniz (2015) ve své studii o vládní reakci na útoky ETA (Euzkadi Ta Askatasuna). Jedná se o případovou studii, která přináší nové poznatky do tématu o zvyšující se vládní represi v reakci na hrozby.  Ambicí autora bylo zjistit jaký skutečný efekt mají represivní opatření, tedy jestli omezí počet teroristickým činům, anebo naopak zvýší touhu pachatelů je uskutečnit. Podobnou studii nabízí také G. Lafree (2009), který analyzoval vliv britské protiteroristické strategie v Severním Irsku. Oba autoři se v závěru přiklánějí k názorů, že zvýšená vládní represe má převážně negativní efekt.

Ambicí všech reprezentovaných článků bylo upozornit na nedostatečnou integraci kriminologických poznatků do oblasti trestné činnosti a politického násilí. Jak jsme dokázali na vybraných empirických studiích, lze tvrdit, že v obou oblastech můžeme mnohdy operovat se stejnými faktory (frustrace, problematická integrace, sebeuspokojení apod.), které mohou vést jak k trestnému činu, tak teroristickému útoku a z velké části záleží na kontextu. I když schopnost kriminologie porozumět terorismu zůstává zhoršena, její teoretické rámce mohou být inspirací, a proto by měli bezpečnostní studia a další obory při studiu terorismu více komunikovat s kriminologií. Samotná podstata terorismu si vyžaduje mezioborovou spolupráci. Jen tak je možné hledat účinnou cestu pro boj proti terorismu.


Poznámky

[1] Krátce se o vztahu mezi terorismem a kriminologií zmiňuje M. Mareš (2013) v příspěvku Vybrané problémy vztahu extremismu a terorismu z kriminologického hlediska.

[2] Tato teorie se rozvíjela od sedmdesátých let 20. stol a prakticky se ztotožňovala z principy klasické teorie kriminologie. (Tomášek 2010:123)

[3]Thomas A. Reppetto (1976): Crime Prevention and the Displacement Phenomenon. Crime and Delinquency, č. 22.

[4]Na zkoumaném vzorku je jasně viditelné, že mladí chlapci vstupují do skupiny z různých důvodů a nechápou příliš smysl jejího učení a ideologie. Postupně však, jak dochází k silnější socializaci začnou sympatizovat s názory skupiny a postupně přebírat i politické učení. (Cottee 2014)

[5]Sageman získal údaje od 172 členů Al – Kajdy a zjistil, že nelze nalézt shodu, která by nám řekla, jaký má profil člen Al – Kajdy, ale objevil, že většinu spojuje společný zážitek – odříznutí od kulturního a sociálního původu. (Cottee 2011:731)

[6] K výzkumu využijí biografie třech mužů spojených z teroristickými útoky v Paříži (Walklate, Mythe 2016:343)


Zdroje

Argomaniz, J. – Vidal-Diez A. (2015): Examining Deterrence and Backlash Effects in Counter-Terrorism: The Case of ETA, Terrorism and Political Violence, roč. 27, č. 1, s. 160-181.

Braithwaite A. – Johnson S. D. (2015): The Battle for Baghdad: Testing Hypotheses About Insurgency From Risk Heterogeneity, Repeat Victimization, and Denial Policing Approaches, Terrorism and Political Violence, roč. 27, č. 1, s. 112-132.

Clarke R. V. – Graeme R.  – Newman G. R. (2016): Outsmarting the terrorists. Londýn: Global Crime and Justice.

Cottee, S. (2011): Jihadism as a Subcultural Response to Social Strain: Extending Marc Sageman’s “Bunch of Guys” Thesis. Terrorism and Political Violence, roč. 23, č. 5.

Danilović, N. – Manojlović, D. (2013): Criminology and Victimology typology aspects of terrorism. Megatrend Review, roč. 10, č. 3, s. 65-91.

Fahey S. – LaFree G. (2015): Does Country-Level Social Disorganization Increase Terrorist Attacks?, Terrorism and Political Violence, roč. 27, č. 1, s. 81-111.

Freilich D. J. – LaFree G. (2015): Criminology Theory and Terrorism: Introduction to the Special Issue, Terrorism and Political Violence, roč. 27, č.1, s. 1-8.

Freilich J. D. – Adamczyk A. – Chermak S. M. – Boyd K. A. – William S. Parkin W. S.  (2015): Investigating the Applicability of Macro-Level Criminology Theory to Terrorism: A County-Level Analysis. J Quant Criminol, č. 31, s. 383–411.

Hallsworth S. – Lea J. (2011): Reconstructing Leviathan: Emerging contours of the security state. Theoretical Criminology, květen, roč. 15 č. 2, s. 141-157.Dostupné na: http://tcr.sagepub.com/content/15/2/141, Ověřeno ke dni: 27. 11. 2016.

Hayward K., (2011): The critical terrorism studies–cultural criminology nexus: some thoughts on how to ‘toughen up’ the critical studies approach, Critical Studies on Terrorism, roč. 4, č. 1, s. 57-73.

Hsu H. Y. – Apel R. (2015): A Situational Model of Displacement and Diffusion Following the Introduction of Airport Metal Detectors, Terrorism and Political Violence, roč. 27, č. 1, s. 29-52.

LaFree, G. – Dugan, L. – Korte, R. (2009): The impact of British counterterrorist strategies on political violence in Northern Ireland: Comparing deterrence and backlash models. Criminology, č. 47, s. 17–45. Dostupné na: http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1745-9125.2009.00138.x/abstract, Ověřeno ke dni: 27. 11. 2016.

LaFree, G. (2005): Setting a Criminological Agenda forthe Study of Terrorism and Homeland Security. Paper Presentedatthe 14th World Congress of Criminology, Philadelphia, Pennsylvania. Retrieved, April 1, 2006, fromWorldCriminologyCongress.

Laquer, W. (2003): Krieg dem Westen. Terrorismus im 21. Jahrhundert. München: Propyläen.

Mareš M. (2013): Vybrané problémy vztahu extremismu a terorismu z kriminologického hlediska. V Zoubková I. – Jana Firstová J.  a kol. (2013): Kriminologie: aktuální problémy, Praha: Policejní akademie České republiky v Praze.

Onwudiwe – Ihekwoaba D. (2007): The Place of Criminology in the Study of Terrorism: Implications for Homeland Security. African Journal of Criminology and Justice Studies : AJCJS. Červenec, roč. 3, č. 1. s. 50–94.

Perry S. – Hasisi B. (2015): Rational Choice Rewards and the Jihadist Suicide Bomber, Terrorism and Political Violence, roč. 27, č. 1, s. 53-80.

Pisoiu D. (2015): Subcultural Theory Applied to Jihadi and Right-Wing Radicalization in Germany, Terrorism and Political Violence, roč. 27, č.1, s. 9-28.

Sageman, M. (2014): The Stagnation in Terrorism Research, Terrorism and Political Violence, roč. 26, č. 4, s. 565-580.

Steven Chermak S. – Gruenewald J. A. (2015): Laying a Foundation for the Criminological Examination of Right-Wing, Left-Wing, and Al Qaeda-Inspired Extremism in the United States, Terrorism and Political Violence, roč. 27, č. 1, s. 133-159.

Walklate, S. – Mythen, G. (2016): Fractured Lives, Splintered Knowledge: Making Criminological Sense of the January, 2015 Terrorist Attacks in Paris. Critical Criminology, září, roč. 24, č. 3, s. 333–346.

White, J. R. (1998): Terrorism: An Introduction. California: West.

Zoubková I. – Jana Firstová J.  a kol. (2013): Kriminologie: aktuální problémy, Praha: Policejní akademie České republiky v Praze.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *