Ondřej Zacha
Zchátralá mešita ve městě Šuša v oblasti Náhorního Karabachu

Za krizí v Náhorním Karabachu stojí dlouhodobé selhávání

Štítky:

Zprávy o  obnovených bojových operacích mezi Arménií a Ázerbájdžánem o sporné území Náhorního Karabachu zastihly jak česká, tak světová média značně nepřipravená. Skutečně málokdo dnes čekal natolik intenzivní krizi v nevyřešeném jihokavkazském konfliktu z 90. let, zejména když pozornost většiny směřuje nejčastěji k Sýrii, východní Ukrajině či k Jihočínskému moři. Současná situace v Karabachu je nejvyostřenější krizí od příměří uzavřeného v roce 1994, nicméně je výsledkem gradující eskalace posledních let. Postupný proces, který vedl až k nynější situaci, zároveň poodhaluje konfliktní dynamiku a vývoj tzv. ‚zamrzlých konfliktů‘ ve 21. století, ruské zájmy a chování v oblasti postsovětského prostoru, nebo selhání mezinárodní mediace na pozadí vlivné lobby.


V přístupu ke každému probíhajícímu konfliktu zejména v poslední době je klíčové počítat se silnou informační válkou a s nejasností situace – ta je v současnosti výraznější než kdykoliv předtím a rovněž neodmyslitelná v aktuálních konfliktech na Kavkaze. Je prakticky nemožné odhalit, zda provokace přišla z jedné či druhé strany, a již dlouhou dobu se obě strany konfliktu obviňují až ze stovek porušení příměří podél extrémně militarizované linie kontaktu. Podobným problémem je i odhalování skutečného rozsahu krize a ztrát, a to zejména z důvodu absence stálých nestranných pozorovatelů v oblasti. Prakticky každý zdroj v posledních dnech přináší odlišné zprávy o počtu obětí. Nejpravděpodobnější odhady jsou mezi 50 a 60 obětmi, soudě zejména z oficiálních prohlášení obou vlád o vlastních ztrátách (Azadliq 2015), nicméně obě strany hovoří až o stovkách obětí protivníka. V rámci nedávných krizí se ustálil trend, že skutečně později potvrzené ztráty protivníka se pohybují okolo 5 – 10% prvotně udávaných ‚úspěchů‘ (UCDP 2015). Kromě obětí na životech v posledních dnech došlo s největší pravděpodobností i ke ztrátám těžké techniky na obou stranách – nejméně jednoho vrtulníku ázerbájdžánské armády, a jednotek až desítek tanků či dělostřeleckých pozic.

Jak již bylo předznamenáno, zmiňovaná současná situace nenastala z ničeho nic – růst útoků a mobilizace po období relativního klidu se dá zaznamenat již od roku 2010. V tomto roce se odehrály dvě menší krize (zejména dílem odstřelovačů), ale především díky vysoké produkci a cenám ropy Ázerbájdžán zdvojnásobil výdaje na obranu na úroveň zhruba osmkrát větší než obranné výdaje Arménie (SIPRI 2015). Již v roce 2014 přišla první větší krize, která si ve třech dnech vyžádala okolo 10 obětí, a v rámci které došlo k sestřelení vrtulníku arménské armády[1] (Melvin 2014). Celkově si kombinace větších a menších incidentů v těchto letech vyžádaly v průměru okolo 100 obětí ročně a až na výjimky zejména z rukou odstřelovačů. Z tohoto důvodu byly klíčové krize druhé poloviny roku 2015, které postupně vyústily až v nynější boje. V září 2015 vydalo arménské ministerstvo obrany prohlášení, že v odpovědi na probíhající dělostřelecké útoky nasazuje houfnice a těžkou techniku „s cílem umlčet a odstrašit protivníka, a tak podpořit proces vyjednávání“ (MoD RA 2015a). Nejenže nedošlo ke zklidnění situace, ale již v prosinci přišla další varovná zpráva, a to, když došlo k nasazení tanků podél linie kontaktu (Karapetyan 2015). Neopomenutelným trendem je rovněž to, že krize přicházejí před plánovanými jednáními představitelů obou zemí, ať již to bylo v roce 2014 v průběhu jednání Soči-Wales-Paříž, v září 2015 před valnou hromadou OSN, či v prosinci 2015 před jednáním obou prezidentů v Bernu.

Mapa situace po uzavření příměří v roce 1994, znázorňující území Náhorního Karabachu a okupovaná území Ázerbájdžánu.
Mapa situace po uzavření příměří v roce 1994, znázorňující území Náhorního Karabachu a okupovaná území Ázerbájdžánu. (zdroj: Wikimedia Commons)

Současný status quo vyhovuje více Arménii, která po podepsání příměří kontroluje oblast Náhorního Karabachu skrze neuznanou arménskou Náhorně-karabašskou republiku, společně se značnou částí ázerbájdžánského území v okolí oblasti, kontrolovaná území jsou navíc situována ve strategicky výhodné pozici v horách. Země tedy logicky usiluje o zachování současné situace na bojišti. Celková strategická pozice Arménie již není tak příznivá, hranice s Ázerbájdžánem, a s jeho klíčovým spojencem Tureckem, zůstávají zavřené, a země je rovněž izolována od svých klíčových strategických i obchodních spojenců – zemí Euroasijské ekonomické unie (EEU) a Ruska. Tento stav se projevuje i na stagnující ekonomické situaci (Světová Banka 2015) a na snižující se populaci zaviněnou zejména emigrací. Boje v Náhorním Karabachu pak slouží jako vhodný nástroj k odvrácení pozornosti od protestů, spojených se špatnou situací v zemi a rostoucími náklady na energie jako v roce 2014 a 2015 (Cecire 2015).

Nevýhodná pozice Ázerbájdžánu ve spojitosti s několikanásobně vyššími výdaji na obranu by mohla naznačovat revizionistický přístup, tato logika by rovněž vysvětlovala zhoršující se bezpečnostní situaci na linii kontaktu (C-R 2015) i neochotu diskutovat o investigativních mechanismech porušení příměří (OBSE MS 2015a). Nicméně soudě podle pokračující eskalace a pravidelnosti vyskytujících se krizí je pravděpodobnější, že Ázerbájdžán dlouhodobě usiluje, pomocí kontrolované spirály eskalace a zapojování Arménie do závodů ve zbrojení, o izolování a vyčerpání Arménie před systematickou snahou o revizi současného stavu. Prudký propad cen ropy v posledním půlroce a s ním spojené sociální protesty v Ázerbájdžánu (Mdzinarishvili 2016) pak mohly motivovat silnější útok na okupované území s cílem odvedení pozornosti a rovněž nutí Baku přehodnotit svojí politicky a ekonomicky stabilní pozici, která je klíčová pro strategii izolace a vyčerpání protivníka.

Situace posledních měsíců byla taktéž velice náchylná k nečekané eskalaci. Kromě zmiňovaných přesunů a užití těžké techniky se obě strany konfliktu angažují v rozsáhlých vojenských cvičeních v relativní blízkosti protivníka, a tím zvyšují napětí. Ázerbájdžán například v průběhu zářijových střetů pořádal (předem neoznámené) masivní vojenské cvičení, kterého se účastnilo kromě jiného přes 70,000 vojáků a okolo 800 kusů těžké techniky (Kucera 2015a), pravidelně rovněž s Tureckem pořádá  letecká cvičení ‚TurAz Falcon‘, či cvičení v exklávě Nachičevanu. Arménie v této době organizovala cvičení ‚Shant‘, které testovalo „mobilizační připravenost vlády“ (MoD RA 2015b), či společně s Ruskem „simulovanou proti-ofenzívu proti imaginárnímu útočníkovi“ (MoD RA 2015c). Neadekvátní odpověď na provokaci či nevypočítavá preventivní akce rovněž může být kladena za vinu rozhodovací svobodě, kterou svěřil arménský ministr obrany přímo důstojníkům v poli (Movsisian 2015).

Obávaná strategická nádrž Sarsang ležící v oblasti Náhorního Karabachu a potenciálně ohrožující až 400,000 obyvatel Ázerbájdžánu. (Zdroj: autor)
Obávaná strategická nádrž Sarsang ležící v oblasti Náhorního Karabachu a potenciálně ohrožující až 400,000 obyvatel Ázerbájdžánu. (Zdroj: Ondřej Zacha)

V neposlední řadě jsou území Náhorního Karabachu a okupovaná ázerbájdžánská území na jeho severní hranici klíčová z hlediska strategického zásobování vodou, jak pro Ázerbájdžán, tak pro Arménii a území Náhorního Karabachu. Rozhodující je v tomto smyslu nádrž Sarsang ležící v oblasti Náhorního Karabachu. Nádrž zásobuje vodou značné množství populace v Ázerbájdžánu, která je často poškozována špatným nakládáním s vodou ze strany tzv. karabašské ‚vlády‘. Nádrž navíc funguje již od její konstrukce v roce 1976 bez zásadních oprav a její potenciální narušení ohrožuje dle odhadů  až 400,000 obyvatel Ázerbájdžánu (ICG 2013).

Ruské zájmy

Samotná eskalace mezi Arménií a Ázerbájdžánem nabízí pouze částečné vysvětlení současné situace – je to Kreml který je ústředním aktérem v celé oblasti, má značný vliv a taktéž vlastní vizi budoucnosti konfliktu. Rusko zůstává klíčovým a neohrozitelným partnerem Arménie (Danielyan 2015), a to zejména skrze Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), vojenské základny na arménském území či spolufinancované dodávky zbraní. Co by se na první pohled mohlo zdát jako jasná podpora je ale ve skutečnosti silně asymetrickým vztahem. Tento přístup se projevil skrze otázku arménského sbližování s EU. Na tuto situaci zareagovalo Rusko zvýšením cen energií skrze Gazpromem plně vlastněnou arménskou energetickou síť (Gazprom 2014) a skrze sbližování s Ázerbájdžánem v období rostoucího odcizování obou zemí v rámci konfliktu v Náhorním Karabachu. Tlak na arménskou vládu pramenící jak ze situace na bojišti, tak z domácích sociálních protestů poté vyústil v Moskvou preferovaný výsledek – skartace dlouho vyjednávané asociační dohody s EU a vstup Arménie do ruského ekonomického projektu EEU (Cecire 2015). OSKB rovněž není jasným a automatickým grantem bezpečnosti pro Jerevan (Kogan 2015), ruské rozhodování a zájmy jsou pro organizaci stále klíčové a jejími členy jsou rovněž Kazachstán a Kyrgyzstán – turkické země které upřednostňují v konfliktu rovněž turkický Ázerbájdžán (Kucera 2015a).

Hlavní bezpečností garance Moskvy pro Arménii tedy plynou především z ruských sil rozmístěných na arménském území a z výhodných půjček na dodávky ruských zbraní. Jen díky ruským půjčkám dokáže Arménie držet krok s rapidním navyšováním sil Ázerbájdžánu. Jednou z posledních byla půjčka 200 milionů amerických dolarů (částka, představující zhruba polovinu arménského ročního rozpočtu na obranu) na modernizaci armády s největší pravděpodobností dodávkami od Ruska (Agayev 2015), další pak sjednávaná dodávka ruských vyspělých raket Iskander-M, potenciálně značně zlepšujících strategickou pozici arménské armády (Danileyan 2015). Další garancí je samotná ruská vojenská přítomnost v Arménii, ať již je to 102. vojenská základna v arménském Gjumri a její letecká odnož v Erebuni, ruské pohraniční síly hlídající hranici s Tureckem, či nedávno dohodnutá společná ochrana arménského vzdušného prostoru (Kucera 2015b). Tyto síly jsou primárně namířené proti hrozbě ze strany Turecka, ale slouží rovněž jako výrazný deterrent proti většímu útoku ze strany Ázerbájdžánu, navíc jejich použití v případě krize může být vcelku flexibilní.

Dvojitou hru Moskvy nenaznačuje jen charakter vztahu s Arménií, rovněž konstruktivní vztahy s Ázerbájdžánem stojí za současnou situací. V roce 2013 Ázerbájdžán poprvé zveřejnil seznamy nakoupených zbraní a kromě dodávek sofistikovaný zbraní jako například vojenských dronů z Izraele, z dokumentů vyplývá, že většina vybavení v celkové hodnotě 4 miliard amerických dolarů byla dodána právě z Ruska (Agayev 2013). V následujícím roce pak byla schválena další dodávka těžké techniky od ruské vlády. Šlo především o dnes hojně používané tanky T-90 či raketomety TOS-1A, v celkové hodnotě další miliardy dolarů. Ruský podíl na dodávkách zbraní pro Ázerbájdžán dosáhl 85% (Kucera 2014). Existují ale i další příklady pragmatického sbližování Baku a Moskvy, například vzájemná kooperace v pohraničí okolo Dagestánu, rozvoj vzájemných ekonomických vztahů, či dokonce vzájemné vojenské cvičení (Jarosiewicz 2015; TASS 2016). Za zmíněným sbližováním je primárně strach ze strany Baku. V souvislosti s rusko-tureckou krizí koncem roku 2015 Moskva demonstrovala své kapacity v Kaspickém moři, které představují značné strategické ohrožení pro Baku (Kucera 2015c), Ázerbájdžán si je taktéž vědom destabilizačních schopností Ruska, předvedených v nedávné době v sousední Gruzii či na východní Ukrajině.

Záběry z arménského cvičení KPS OSKB „Nezničitelné Partnerství 2015“. (Zdroj: Ministerstvo obrany Republiky Arménie, 2015. http://www.mil.am/en/news/3722)
Záběry z arménského cvičení KPS OSKB „Nezničitelné Partnerství 2015“. (Zdroj: Ministerstvo obrany Republiky Arménie, 2015.)

Rusku v postsovětském prostoru vyhovují slabé státy nejlépe angažované ve složitém konfliktu, jak je zjevné například z jeho role právě v Gruzii či na Ukrajině, které mu umožňují nejjednodušší kontrolu situace. Jeho cíle v karabašském konfliktu pak nejlépe ilustruje cvičení Kolektivních peacekeepingových sil (KPS) OSKB v Arménii nazvané „Nezničitelné partnerství 2015“. Cíle zmiňovaného cvičení zahrnovaly izolaci a neutralizaci militantních táborů, organizování hlídek a pozorovacích míst, budování kapacit a připravování potřebných dokumentů (MoD RA 2015d). Někteří ruští experti pak přímo zmiňují alternativu stažení arménských jednotek z Karabachu a rozmístění ruských peacekeepingových jednotek (Hayrumyan 2015). Přímá angažmá ruských peacekeepingových jednotek pod hlavičkou KPS v konfliktu by jednak Moskvě dalo záminku k případné intervenci a rovněž by zahrnovalo potřebnou páku ke kontrole směřování obou zemí. V Arménii by to znamenalo udržení proruské orientace, v Ázerbájdžánu pak, pro Rusko žádoucí, přibližování členství ropné velmoci v EEU (Jarosiewicz 2015). I když přímé angažmá KPS OSKB je stále daleko, Rusko po této krizi aktivně usiluje o roli primárního mediátora v konfliktu.

Selhávající vyjednávání

Jednání obou zemí je již od války na začátku 90. let zprostředkovávané ze strany Minské skupiny Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě (OBSE MS), které od roku 1997 společně předsedají USA, Francie a Rusko. Hlavním nástrojem skupiny je sjednávání kontaktů mezi představiteli obou stran, které bylo zejména v posledních letech často nesnadné, a organizace postrádala váhu zejména v očích Ázerbájdžánu. Dalšími nástroji jsou pak mise kontrolující dodržování příměří, nicméně ty jsou organizovány jen v předem dohodnutých termínech a jejich závěry mají jen oznamovací charakter[2]. Ani tento spíše sporadický charakter pozorování nicméně nebránil tomu, aby členové říjnové návštěvy pozorovatelské mise na linii kontaktu nebyli nuceni skrýt se před nečekanou palbou, kterou Minská skupina označila za „úmyslnou snahu narušit proces vedoucí k řešení konfliktu“ (OBSE MS 2015b). Vyjednávání v rámci OBSE MS by mělo vést k tzv. Madridským principům, schváleným v roce 2009, a požadujícím mimo jiné návrat ázerbájdžánských okupovaných území, prozatímní status Náhorního Karabachu následovaný „svobodným projevem vůle ohledně statusu“, návrat vnitřně vysídlených osob (IDPs) a mezinárodní peacekeepingovou operaci (OBSE MS 2009). Od dohodnutí principů však vyjednávání nijak nepostoupilo blíže dohodě a naopak má silně zhoršující se tendenci.

Setkání mezi prezidentem Arménie Sargsyanem, tehdejším ruským prezidentem Medveděvem, a prezidentem Ázerbájdžánu Alijevem v roce 2011. (Zdroj: http://kremlin.ru/events/president/news/10529)
Setkání mezi prezidentem Arménie Sargsyanem, tehdejším ruským prezidentem Medveděvem, a prezidentem Ázerbájdžánu Alijevem v roce 2011. (Zdroj: Kreml)

Hlavním problémem je přílišný důraz mediace na přímé násilí a upozaďování kulturních a strukturálních vlivů (Hirose and Jastius 2014). Neadresovaný kulturní aspekt násilí má za důsledek rostoucí negativní nálady ve společnosti vůči druhé skupině, generalizaci a zjednodušování situace, či nepřiměřeně násilné postoje vůči protivníkovi (ibidem). Rovněž neadresovaný strukturálně-institucionální aspekt zachovává konfliktní kontext situace, diskriminující systém či současnou téměř absolutní segregaci (ibidem). V současném mandátu by OBSE MS mohla, pokud by nedošlo k zásadnější proměně jejího fungování, alespoň, pomocí diplomatického tlaku, donutit vlády obou zemí, aby systematicky nenarušovaly proces, cílený na dva posledně jmenované aspekty.

Systematická práce mezinárodních neziskových společností (NGOs) či organizací zabezpečujících kulturní kontakt, zlepšující situaci v konfliktní oblasti či pomáhající IDPs v programu mezinárodní mediace, dnes téměř zcela chybí[3]. Situaci v této oblasti nepomáhá ani nekooperativní arménská vláda, či přímo represivní ázerbájdžánská vláda, která navíc v roce 2015 uzavřela pobočky OBSE a Rádia Svobodná Evropa v Baku (RFE/RF 2015; Schreck 2015) a pokračuje v pronásledování občanské společnosti včetně aktivistů zapojených do mírového řešení konfliktu. V roce 2003 byly rovněž ukončeny přeshraniční návštěvy, veřejná debata je již dlouhou dobu v obou zemích značně polarizovaná a jednostranná, a ve společnost dlouhodobě roste neporozumění a dojem křivdy (Broers 2013). V této situaci je společnost zdrojem pokračujícího konfliktu namísto možného pacifismu. Na tuto negativní situaci by mohlo mezinárodní angažmá reagovat, kromě podpory mezinárodních a lokálních NGOs, například systematickou prací v oblasti sociálních médií a médií obecně, pomocí rozvoje komunit a organizováním společných veřejných diskuzí, malými společnými ekonomickými projekty, či obnovením přeshraničních návštěv a setkáváním klíčových komunitních představitelů (Hirose and Jastius 2014).

Na váhu Minské skupiny má velkou roli používání stejného metru a nestrannost, ta je ale v poslední době čím dál hlasitěji kritizována zejména ze strany Ázerbájdžánu. Skutečně zejména Francie a Rusko mohou působit, že stojí více na straně Arménie, což je mimo jiné i dílem velice vlivné lobby arménské diaspory v těchto zemích. Jedině Spojené státy zaujímají spíše nestrannou pozici balancováním této lobby s těžařskými zájmy (Hirose and Jastius 2014). Oproti arménskému mezinárodnímu vlivu stojí hodně viditelná ázerbájdžánská tzv. kaviárová lobby[4]. Tato taktika má ale pověstný vliv spíše na alternativní či aspirující mediátory v konfliktu, jako je Parlamentní shromáždění Rady Evropy (PACE) (Economist 2014). Usnesení PACE mají skutečně značně jednostranný charakter a i OBSE MS varuje před jejími závěry (OBSE MS 2016; PACE 2015).

Současná situace by tak měla být posledním varováním pro změnu mediačního přístupu. Situaci by prokazatelně pomohlo, pokud nedojde přímo k proměně současného mandátu OBSE MS, kdyby Minská skupina uznala důležitost zmiňovaných aspektů na výsledek konfliktu, a snažila by se více napomoci jejich řešení. Kromě zahrnutí dalších peacekeepingových metod je otázkou i složení mediačního subjektu. Současné složení Minské skupiny je vystaveno časté kritice a trpí krizí legitimity, tudíž její revize a případné zainteresování důležitých lokálních aktérů by patrně pomohlo řešení konfliktu. Příležitost představuje, po nedávném sblížení se Západem, důležitý regionální aktér – Írán. Teherán je rovněž zainteresovaný v řešení konfliktu nejen z hlediska regionální stability, ale i z hlediska projektů na hraniční řece Araks. V minulosti existovaly úvahy o začlenění Turecka do tohoto procesu[5], nicméně v současné době, i dílem krize mezi Tureckem a Ruskem, která vznikla podzimním sestřelením ruského letadla nad tureckým územím, je spolupráce s Ankarou na mírovém řešení problému těžko představitelná.

To, co se v prvních dnech jevilo jako obnovení vleklých bojů o sporné území, se ukázalo jako další, i když zatím nejvážnější, krize. Nicméně, pokud nedojde ke změně přístupu a uznání skutečné hloubky krize, je pravděpodobné, že se podobná situace bude opakovat, potenciálně v daleko ničivějším rozsahu. Současná situace by konečně mohla vyprovokovat revizi mezinárodní mediace, která v současném složení a mandátu není schopná zabránit postupné eskalaci a odcizování obou zemí. Adopce účinnějších peacekeepingových metod a práce na obnovení legitimity mezinárodní mediace jsou nejdůležitějšími kroky směrem k deeskalaci současné situace. Alternativním výsledkem při pokračující spirále konfliktu je ruské angažmá, ať už v rámci mediace, či pomocí peacekeepingových sil. Toto angažmá by ale pravděpodobně znamenalo konec jakýchkoliv jiných než proruských ambicí obou zemí, a značně by prohloubilo kontrolu Moskvy prakticky nad celým územím jižního Kavkazu. Za politikou Moskvy z tohoto důvodu stojí i širší strategické zájmy jako ruský konflikt se Západem v posledních letech; Rusko-turecké znepřátelení bezpochyby rovněž stojí za jednáním Moskvy v rámci konfliktu v Náhorním Karabachu a jeho zhoršováním (Jones 2016). V tento moment je tedy rozhodující, jak na situaci zareaguje mezinárodní společenství, zda dojde k revizi mediace a k uznání skutečné hloubky krize, nebo naopak k zachování současného přístupu, který hrozí ještě vážnější krizí a dalším zvýšením vlivu Ruska.

Dlouhodobé ruské zájmy v postsovětské oblasti tzv. blízkého zahraničí, s cílem destabilizace a kontroly například skrze energetické nástroje či propagandu dále ilustruje Giorgi Badridze v textu (Mis)understanding Russia.

Zdroje

AGAYEV, Zulfugar. 2013. “Azeri-Russian Arms Trade $4 Billion Amid Tension with Armenia.” Bloomberg. 13.8.2013. http://www.bloomberg.com/news/articles/2013-08-13/azeri-russian-arms-trade-4-billion-amid-tension-with-armenia

AGAYEV, Zulfugar. 2015. „Azerbaijan Starts War Games as Armenia Tension Escalates.“ Bloomberg. 7.9.2015. http://www.bloomberg.com/news/articles/2015-09-07/azerbaijan-starts-war-games-as-tension-with-armenia-escalates

Azadliq. 2016. „Clashes Continue On The Frontline.“ 6. 4. 2016. http://www.azadliq.org/content/article/27650345.html

BROERS, Laurence. 2013. “What lies between solution and resumption for the NKR conflict?” Conciliation Resources. http://www.c-r.org/resources/what-lies-between-solution-and-resumption-nagorny-karabakh-conflict

CECIRE, Michael. 2015. „The Bear in the Room.“ Foreign Policy. 30.7.2015. http://foreignpolicy.com/2015/07/30/the-bear-in-the-room-armenia-russia-electric-yerevan/

CECIRE, Michael. 2015. „The Bear in the Room.“ Foreign Policy. 30.7.2015. http://foreignpolicy.com/2015/07/30/the-bear-in-the-room-armenia-russia-electric-yerevan/

Conciliation Resources (C-R). 2015. “Securing an Armenian-Azerbaijani Agreement:  The Roles of International and Local Security Providers.” Conciliation Resources Discussion Paper June 2015. http://www.epnk.org/resources/securing-armenian-azerbaijani-agreement-roles-international-and-local-security-providers

DANILEYAN, Emil. 2015. “Why Armenia’s Military Alliance with Russia was Not at Risk.” Radio Free Europe/Radio Liberty. 7.11.2015. http://www.rferl.org/content/caucasus-report-armenian-russia-military-alliance/27351046.html

Economist. 2014. “Azerbaijan and the Council of Europe.” http://www.economist.com/blogs/easternapproaches/2014/05/azerbaijan-and-council-europe

European Stability Initiative (ESI). 2012. „Caviar Diplomacy. How Azerbaijan silenced the Council of Europe.“ 24.5.2012. http://www.esiweb.org/?lang=en&id=156&document_ID=131

Gazprom. 2014. „Gazprom Increasing its Stake in ArmRosgazprom to 100 Per Cent.“ Gazprom Press Release. 16.1.2015. http://www.gazprom.com/press/news/2014/january/article182633/

HAYRUMYAN, Naira. 2015. „Shattered Truce:  Sargsyan calls Karabakh ‘Inseparable Part’ of Armenia amid Border Unrest.“ ArmeniaNow.com. 28.9.2015. http://www.armenianow.com/commentary/analysis/66522/armenia_karabakh_azerbaijan_un_session_analysis

HIROSE, Yoko and Grazvydas JASUTIS. 2014. “Analyzing the Upsurge of Violence and Mediation in the Nagorno-Karabakh Conflict.” Stability:  International Journal of Security and Development. 3(1). ISSN: 2165-2627. http://www.stabilityjournal.org/articles/10.5334/sta.du/

International Crisis Group (ICG). 2013. „Armenia and Azerbaijan:  A Season of Risks.“ International Crisis Group. Europe Briefing N°71. 26.9.2013. http://www.crisisgroup.org/en/regions/europe/south-caucasus/b071-armenia-and-azerbaijan-a-season-of-risks.aspx

JAROSIEWICZ, Aleksandra. 2015. “Azerbaijan:  Closer to Russia, Further from the West.” The Centre for Eastern Studies (OSW). 12.10.2015. http://www.osw.waw.pl/en/publikacje/analyses/2014-12-10/azerbaijan-closer-to-russia-further-west

JONES, Dorian. 2016. „Turkey-Russia Antagonism Playing Out in Karabakh.“ Eurasianet.org. 7.4.2016. http://www.eurasianet.org/node/78206

KARAPETYAN, Armen. 2015. „Armenia-Azerbaijan: More Talk, More Shooting.“ Institute for War & Peace Reporting. 24. 12. 2015. https://iwpr.net/global-voices/armenia-azerbaijan-more-talk-more-shooting

KOGAN, Eugene. 2015. “The Armenian Military and Russian-Armenian Relations.” GFSIS Expert Opinion. 2015(47). ISSN 1512-4835.

KOGAN, Eugene. 2016. “A Comparative Analysis Of Armenian And Georgian Relations With NATO.” GFSIS Expert Opinion. 2015(51). ISSN 1512-4835. http://gfsis.org/media/publications/874ff686246d07422987caa455306ef0.pdf

KUCERA, Joshua. 2014. „More Russian Arms Deals with Azerbaijan Add Insult to Armenia’s Injury.“ Eurasianet.org. 27.5.2014. http://www.eurasianet.org/node/68407

KUCERA, Joshua. 2015a. „Armenia, Azerbaijan, Start Drills As Border Tension Mounts.“ Eurasianet.org. 6.9.2015. http://www.eurasianet.org/node/74966

KUCERA, Joshua. 2015b. „Repeated Airspace Violations Raise Tensions between Russia and Turkey.“ Eurasianet.org. 24. 10. 2015. http://www.eurasianet.org/node/75701

KUCERA, Joshua. 2015c. „Russia Launches Another Long-Range Missile From Caspian.“ Eurasianet.org. 30.10.2015. http://www.eurasianet.org/node/75826

MDZINARISHVILI, David. 2016. „Azeri protests flag political risks of falling oil price.“ Reuters. 18. 1. 2016. http://uk.reuters.com/article/uk-azerbaijan-crisis-protests-idUKKCN0UW1R2

MELVIN, Neil. 2014. “Nagorno-Karabakh – The Not-so-Frozen Conflict.” Open Democracy. 9.10.2014 https://www.opendemocracy.net/od-russia/neil-melvin/nagornokarabakh-notsofrozen-conflict

Ministry of Defence of the Republic of Armenia (MoD RA). 2015a.  “In order to contribute to the negotiation process, the Armed Forces of the Republic of Armenia will apply adequate striking means.” 26.9.2015. http://www.mil.am/en/news/3698

Ministry of Defence of the Republic of Armenia (MoD RA). 2015b. „The ‚Shant-2015‘ Strategic Command-Post Exercises Continue.“ 4.9.2015. http://www.mil.am/en/news/3674

Ministry of Defence of the Republic of Armenia (MoD RA). 2015c.  “Armenian-Russia Combined Forces Exercises Have Taken Place.” 26.9.2015. http://www.mil.am/en/news/3699

Ministry of Defence of the Republic of Armenia (MoD RA). 2015d.  “The ‘Indestructible Brotherhood – 2015’ Exercise Continues at the ‘Baghramyan’ Training Grounds.” 2.10.2015. http://www.mil.am/en/news/3722

MOVSISIAN, Hovannes. 2015. „Armenian Army Ordered to Step Up ‘Preventive’ Actions.“ Azatutyun 12.1.2015. http://www.azatutyun.am/content/article/26789850.html

OBSE MS. 2015a. “Press Release by the Co-Chairs of the OSCE Minsk Group.” 29.9.2015. Baku. http://www.osce.org/mg/195146

OBSE MS. 2015b. “Press Release by the Co-Chairs of the OSCE Minsk Group.” 29.10.2015. Baku. http://www.osce.org/mg/195146

OBSE MS. 2009. Statement by the OSCE Minsk Group Co-Chair Countries. http://www.osce.org/mg/51152

OBSE MS. 2016. “Press Release by the Co-Chairs of the OSCE Minsk Group.” 22.1.2016. Vídeň. http://www.osce.org/mg/217732

Parliamentary Assembly of the Council of Europe (PACE). 2015. “Inhabitants of Frontier Regions of Azerbaijan are Deliberately Deprived of Water – Draft Resolution.” 23.11.2015. http://website-pace.net/documents/19855/1692668/20151125-AzWaterDeprivation-EN.pdf/eb3c977f-0816-4ae6-9ea8-4895f1d35989

Radio Free Europe/Radio Liberty (RFE/RL). 2015a. „RFE/RL Closes Baku Bureau, Continues Azerbaijan Operation.“ 22.5.2015. http://www.rferl.org/content/azerbaijan-rferl-closes-baku-bureau/27031745.html

Schreck, Carl. 2015. „Azerbaijan Orders OSCE to Close Baku Office.“ Radio Free Europe/Radio Liberty. 5.6.2015. http://www.rferl.org/content/article/27055923.html

Stockholm International Peace Research institute (SIPRI). 2015. “Military Expenditure Data 1988-2015.” http://www.sipri.org/research/armaments/milex/milex_database

Světová Banka. 2015. “Armenia Overview.” http://www.worldbank.org/en/country/armenia/overview

TASS. 2016. “Russian Navy to hold drills with China, Egypt, India this year — deputy commander” ITAR-TASS.  21.1.2016. http://tass.ru/en/defense/851125

Uppsala Conflict Data Program (UCDP). 2015. „Battle-Related Deaths Dataset.“ 22. 6. 2015. http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/datasets/ucdp_battle-related_deaths_dataset/

Poznámky

[1] Jedná se zároveň o první sestřelení bojového letounu od příměří z roku 1994.

[2] V oblasti stále funguje jen 6 stálých monitorů OBSE.

[3] Snad kromě Evropského partnerství pro mírové řešení konfliktu v Náhorním Karabachu (EPNK), který financuje takové organizace, ale jen ve velmi omezeném rozsahu a často diskontinuálně.

[4] Tak bývá označována politika ovlivňování či uplácení evropských představitelů (často přímo pomocí luxusní pochoutky, jíž je Ázerbájdžán významným vývozcem). Tento koncept je datován již do roku 2001, kdy se Ázerbájdžán stal členem Rady Evropy. Vlivu této lobby v Radě Evropy a zejména pak v jejím Parlamentním shromáždění (PACE) vydláždil cestu nynější prezident Ilham Alijev, který před nástupem do prezidentského křesla vedl právě ázerbájdžánskou delegaci v Radě Evropy (ESI 2012).

[5] Například skrze, Ruskem iniciovanou, ‚Kavkazskou platformu stability a spolupráce‘, navrženou po válce v Gruzii v roce 2008.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *