Zemřel Jaroslav Kubera. Předseda Senátu s nadčasovým smyslem pro humor

Štítky:

Opustil nás malý člověk postavou, velký politickým duchem – předseda Senátu Jaroslav Kubera. Realista, ale i optimista v jednom. Konzervativec, který byl zároveň nakloněn změnám. Vtipálek, zastánce selského rozumu, rošťák, svůdník a vášnivý kuřák. Takhle nějak můžeme charakterizovat politika, který náhle zemřel v pondělí 20. ledna 2020.

Jaroslav Kubera se narodil 16. února 1947 v Lounech. Od 60. let pracoval v soukromém průmyslu. Po revoluci se začal angažovat v politice, už v roce 1990 se stal tajemníkem úřadu v Teplicích. Od roku 1994 byl pak profesionálním politikem, a to díky funkci starosty, později primátora města Teplice. Poprvé získal post v Senátu v roce 2000. Jeho součástí byl až dodnes.

Byl důkazem, že i z komunální politiky se to dá dotáhnout opravdu daleko. Primátorem severočeských Teplic (což je opravdu velmi drsný kraj) byl celých 24 let, a to až do roku 2018, kdy se stal předsedou Senátu. Lidé ho zbožňovali především proto, že se nebál mluvit mnohdy i o kontroverzních otázkách, do kterých se ostatní politici raději nepouštěli.

Nebál se také nových výzev. O tom, že je schopný poprat se téměř se vším, svědčí i fakt, že si před dvěma lety střihnul roli ve filmu Toman. Na plátně se objevil v roli prezidenta Edvarda Beneše, kterému byl až děsivě podobný. Sám kandidaturu na prezidenta České republiky nevylučoval. Jak by se v ní choval, se bohužel již nikdy nedozvíme.

Edvard Beneš a Jaroslav Kubera jako Edvard Beneš ve filmu Toman (zdroj: Novinky.cz)

Po celou svou politickou kariéru silně hájil českou horní komoru. Tvrdil, že její úloha je věcná, a to hájit Ústavu za každou cenu. V Senátu zasedal téměř dvě dekády, z toho dva roky na pozici předsedy. I díky němu se Senát dostal více do podvědomí obyčejných lidí a umlčel tak mnoho hlasů volajících po jednokomorovém parlamentu.

V posledních několika měsících bylo jeho jméno nejvíce skloňováno s cestou na Tchaj-wan, kterou plánoval na únor letošního roku a za kterou si pevně stál i přes to, že se díky ní dostal do křížku s ostatními vysoce postavenými ústavními činiteli jako je prezident Miloš Zeman, premiér Andrej Babiš nebo předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček. Ti argumentovali tím, že by jeho cesta mohla negativně poškodit české vztahy s Čínou. Peking nezávislost Tchaj-wanu totiž neakceptuje. Kubera si svůj názor nicméně obhájil a konstatoval, že „když se rozhodnu jet na Tchaj-wan, tak se v žádném případě nebudu ptát pana (čínského, pozn. autora) velvyslance“. Za toto rozhodnutí si vysloužil vlnu kritiky, ale také obdivu (i z naší strany, samozřejmě).

I co se týče ostatních zahraničně-politických otázek, neplaval vždy po proudu. Obchodní válku mezi Evropskou unií a Spojenými státy považoval za nesmyslnou, zbytečnou a v kombinaci s probíhajícím Brexitem za potenciálně dost dramatickou. Snažil se také poukazovat na to, že v českých zahraničních zájmech nepřevažuje pouze orientace na východ, tedy k Rusku a Číně, jak by se na první pohled mohlo zdát. Byl také poměrně kritický k Evropské unii a považován za euroskeptika. Hlavní problém viděl v jejím fungování jako takovém. Byl pro její reorganizaci, Czexit by pro něj totiž nebyl řešením. Kámen úrazu byla dle jeho slov Lisabonská smlouva.

Jaroslav Kubera mezi občany (zdroj: Flickr.com)

Často také varoval před hrozbou další světové války, a to hlavně v souvislosti s ekonomickými problémy celého světa. Podle Kubery neexistuje žádný ekonomický model, kterým by se daly odstranit světové dluhy, načež konstatoval, že po válce není ani věřitelů, ani dlužníků, čímž svůj výrok o válce v podstatě vysvětlit.

Nadhled si zachoval také v otázkách klimatických změn, které však nikdy nezpochybňoval. Nepatřil k těm, kteří by hystericky vyzývali k omezení veškerých lidských aktivit, naopak se zabýval otázkami, zda jsme vůbec reálně schopni tyto změny my jako lidé vůbec nějak ovlivnit. Podobně realisticky se vyjadřoval i k soudobým feministkám.

Málokterý politik si dokázal získat sympatie velkého množství lidí napříč sociálními třídami, natož tak napříč politickým spektrem. Kubera to ale dokázal. Svým odchodem zasáhl celou českou politickou scénu a alespoň na pár hodin tak všechny soupeře postavil na stejnou stranu barikády. Jeho postava, která mnohé spojovala, zůstane nenahraditelná. Nového předsedy Senátu se však pravděpodobně dočkáme již v následujících dvou týdnech.

Byl kritikem byrokracie a silným zastáncem lidských práv a svobod. Varoval před bolševickým myšlením, které podle něj nemělo nic společného s Komunistickou stranou a které charakterizoval větou „Jediná pravda je ta moje pravda“, čímž poukazoval na náročnost dnešní doby.

Stal se názorným příkladem, že komunikace s lidmi je stále základním pilířem jak úspěšné vnitrostátní i mezinárodní politiky, tak mezilidských vztahů. Čest jeho památce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *