Drony jako nástroje nesoucí smrt z pohodlí kanceláře. A nebo ne?

Štítky:

24. září vyšel v Lidových novinách článek „Nová filozofie zabíjení …na dálku.“ Článek mě kvůli mému zájmu o drony zaujal, a tak jsem se do něj pustil s očekáváním, že se dozvím něco o tom, jak novináři přistupují k takto kontroverznímu, avšak málo sledovanému tématu. Bohužel se naplnily mé nejhorší obavy.

V prvním odstavci se dovídáme, jak vypadá práce operátora dronu a jak je velmi zajímavá. Pilot z pohodlí své kanceláře přelétává den co den nad paštunskou vesnicí, sleduje každé ráno muže, jak jde na pole, a večer, jak si hraje s dětmi. Člověk si tak vybuduje poměrně intimní vztah s lidmi, které sleduje, k lidem, kterým vidí do života. Pak se ale z velení ozve zlověstný eufemismus pro vraždu „eliminujte cíl“, a pilot provede úder naváděnou střelou. Díky tomu, že se vše odehrává daleko, operátor si po úspěšné operaci zabalí tašku, odjede domů, dá pusu manželce a jde spát. O čem se mu asi zdá?

Hned v dalším odstavci se ale dovídáme, že operátoři dronů jsou vystaveni výrazně většímu stresu než „normální“ piloti, protože vidí následky svých činů, včetně omylů. To však nikoho netrápí, protože drony jsou levné, postradatelné a v očích veřejnosti lepší než mrtví vojáci. Stejně tak nikoho netrápí, že jsou údery dronů ilegální – jak v americkém, tak mezinárodním právu! Autor článku pokračuje s paradigmatem války. Po staletí se znepřátelení válečníci navzájem respektovali. Viděli si do očí. Ale teď nezlomné a hrdinné Afghánce likvidují americké drony  z pohodlné výšky několika kilometrů nad zemí, jako by to byla videohra. Drony jsou zlom, který umožnil vedení války bez nákladů! Smrt nevinných!

Myslím, že víc není třeba dodávat. Chtěl bych proto využít tento prostor, abych objasnil některé bludy, fámy a novinářské zkratky, které se okolo bezpilotních prostředků vyskytují, a zároveň nasvětlil okolnosti této nové „dálkově řízené“ války.

MQ-9 ‚Reaper‘. (zdroj: Flickr).

Civilní oběti

Tím nejčastějším argumentem kritiky dronů jsou civilní oběti. Ať už to jsou novináři, zaměstnanci neziskových organizací, aktivisté či prostá veřejnost. Já teď každopádně řeknu něco, co bude možná velmi překvapivé. Drony chrání životy civilistů. Jaké má dron výhody oproti pilotovanému letadlu? Vydrží ve vzduchu hodiny a je postradatelný. Pilotovaný letoun, je-li vyslán nad nepřátelské území, musí vykonat svou misi co nejrychleji. Jak kvůli spotřebě paliva, tak aby se co nejméně vystavoval nepřátelské palbě. Pilot tak jedná na základě informací z velení, shodí bombu, kam je mu nařízeno. K útoku většinou použije buď „hloupou“, nebo laserem naváděnou raketu, obojí s poměrně širokým rozsahem škod.

Oproti tomu se dron pohybuje nad oblastí dlouho. Díky tomu, že je dron poměrně malý, nemusí se tolik bát prozrazení – i kdyby byl sestřelen, nikdo by nepřišel k újmě. Díky tomu může operátor dronu skutečně sledovat místního Paštuna, jak každý den chodí na pole. Rovněž ale může poměrně spolehlivě identifikovat svůj cíl. Střely Hellfire mají poměrně malý plošný účinek[1]. Operátor dronu si tak může počkat na nejvhodnější okamžik k úderu, což je luxus, který si pilot pilotovaného letounu často nemůže dovolit. Je pravda, že k chybám dochází, a civilní ztráty jsou smutnou, ale nevyhnutelnou konstantou války. Drony však stojí na doktríně chirurgicky přesných úderů snažících se o napáchání co nejmenších okolních škod. Tak proč tedy právě drony dostávají takovou negativní pozornost? Problém není ani tak v množství civilních ztrát jako v místě, kde k nim dochází.

Legalita, hranice, a nové paradigma války

Drony jsou součástí amerického letectva a jeho struktur vzdušné podpory. Při operacích v Afghánistánu nebo v Iráku drony doplňují „standardní“ paletu vrtulníků AH-64 Apache, bitevníků A-10 Warthog/Thunderbolt II, víceúčelových letounů F-15, F-16 & F/A-18 a strategických bombardérů. Pokud dojde v takovém konfliktu ke kontroverzním ztrátám jako je například nemocnice, jen málokdy se řeší, zda byla ona osudová střela odpálena pilotem na místě, či v Nevadě.

Problémem dronů jsou ztráty, ke kterým dochází jinde. Kromě standardních struktur letecké podpory totiž drony operují i tzv. na vlastní pěst, a to v zemích, které nejsou s USA v otevřeném konfliktu. Ty největší kontroverze vyvolávají smrti lidí v kmenových regionech Pákistánu, na území Súdánu nebo Somálska. Tyto země nejsou oficiálně se Spojenými státy ve válce, ale jsou potenciálními „úkryty“ pro strůjce globálního terorismu. Jsou rovněž velmi divoké, častokrát i místní centrální vlády postrádají plnou kontrolu nad tamním děním. Je zde posléze velmi těžké určit, kdo byl, nebo nebyl civilista, a proč byl vlastně zabit muž či žena nebo dítě v oblasti, která nemá oficiálně s USA nic společného. Zde rovněž drony skutečně naráží na právní rámce jak USA, tak mezinárodního práva (Banks 2014: 141).

Prvním problémem v rámci mezinárodního práva je fakt, že právo válečné vždy jasně definuje stav války, kombatanty a civilisty. Drony jsou v tomto aspektu velmi problematické. Spojené státy tají oficiální materiály jako směrnice pro vyhodnocení, kdo je považován za kombatanta a kdo nikoliv. Situaci dále komplikuje fakt, že kvůli povaze regionů, o kterých je řeč, je nesmírně těžké zajistit důkladné vyšetření incidentu. Není proto vůbec jasné ke kolika úmrtím nevinných došlo, i když fakt, že se tak několikrát stalo, přiznala samotná americká vláda. Ačkoliv chyby zapříčiňující smrt civilistů jsou přítomny v každém konfliktu, zde je problémem právě absence oficiálního válečného konfliktu. Spojené státy nevyhlásily Pákistánu, Jemenu ani Somálsku oficiálně válku, ale přesto zde probíhají ozbrojené útoky na území suverénního státu americkými bojovými prostředky. I když vlády daných zemí občas dávají tichý neoficiální souhlas, tyto operace jsou pořád přinejmenším morálně sporné. A i když mezinárodní právo bere v potaz potírání terorismu, trvá ve své legislativě na zajetí, zatčení a prosekuci a odmítá modus operandi dronů, jejichž hlavní účel je cíl eliminovat (Banks 2014: 141). Stejné je to se zákony Spojených států. Ačkoliv ústava dává právo zakročit v případě „akutního ohrožení“, ona definice akutnosti je zde poměrně vágní. Jak akutní je ohrožení od militanta někde ve Vaziristánu pro Spojené státy (Banks 2014: 142)?

Predator KAZ Drone. (zdroj: Flickr).

Drony, zdá se, narušují zaběhlé postupy a pravidla války. Zabíjejí na cizím území bez soudu a bez průkazné identifikace. Proč vlastně USA, symbol svobodného světa, schází na pomyslné scestí? Protože zákon je vždy o krok pozadu za realitou. To, na co zde narážíme, není jen problematika dronů a tzv. „targeted killing“, ale něčeho většího. A tím je samotná definice války a hranice moderní války.

Od útoků 11. září vstoupily nejen Spojené státy americké do nové války, na kterou bohužel nebyl nikdo připraven. Američané zahájili invazi do Afghánistánu, státu, který se v tu chvíli  zdál nejpříhodnějším viníkem, i když nepřímým. Hladkou invazi následně vystřídala velice bolestivá okupace. V bolestivou okupaci se změnilo i angažmá v Iráku. Následovala bezletová zóna nad Libyí. Každá z těchto intervencí však pouze přiživila hydru, kterou je islámský terorismus. Standardní postupy vedení války nefungují. Drony jsou zbraňovým systémem, který je jako jeden z prvních ideální pro tento nový konflikt. I kdyby však byly drony vyřazeny z výzbroje, našel by se nový systém, který to udělá za ně. Zákony a mezinárodní právo budou zřejmě muset ustoupit, chce-li americká veřejnost boj s terorismem, ale zároveň neposílat své děti do krvavých okupací. Je správné přistoupit na hru teroristů a nerespektovat naše vlastní pravidla? Možná ano, možná ne. Tato nelehká polemika bude jistě hrát velkou roli v následujících dekádách, jelikož válka s terorem je všechno, jen ne u konce. Ovšem drony jsou pouze nástroj a pouhý symptom.

Zabíjení jako videohra

Druhý nejčastější argument proti dronům je, že degradují válčení na videohru, kdy operátor dronu jenom mačká tlačítka v pohodlí kanceláře a zabíjí „virtuální“ nepřátele. V porovnání s bojovým pilotem, který tráví misi na předsunuté základně či letadlové lodi na několik měsíců, a následně se vystavuje potencionální nepřátelské palbě. Oproti tomu, pilot dronu si ráno dojde do práce, z pohodlí klimatizované kanceláře střílí pixelové teroristy s hrnkem kávy v ruce, odpoledne předá směnu druhému pilotovi a jde domů. Anebo ne? Ani zde není vše zdaleka tak snadné a realita je ve finále výrazně odlišná. Zpovědi pilotů nám dávají náhled do velmi psychicky náročného prostředí, které je dost možná dokonce více stresující než angažmá pilotů přímo ve válečné zóně. Důvody k tomu jsou dva. Prvním je intimita. Pilot dronu má na rozdíl od pilota „standardního“ letounu blízký kontakt s potenciálními obětmi.

Kniha Drone Wars od Daniela Rothenberga a Petera Bergena nám dává unikátní náhled do reálií života operátora dronu. Pilot, který si přál z pochopitelných důvodů zůstat anonymní, se podělil o své osobní zkušenosti spojené s výkonem svého povolání:

„Díky tomu, jak dlouho zůstáváte ve vzduchu nad jedním konkrétním územím, můžete dlouho komunikovat s někým konkrétním na zemi. Budujete si vztahy.  Věci jsou trochu víc osobní s drony než s letadly, co jsou ve vzduchu jen několik málo hodin. Když komunikujete s tím dvacetiletým vojákem víc jak dvacet hodin, někdy i celé týdny, vytvoříte si k těm lidem nějaké pouto.“

“… Jsou to lidské bytosti, že jo? To je realita, proto to vždy člověka zasáhne, když vidí následky úderu. Musíte vyhodnocovat škody. To děláme často a může to trvat dlouho. Může se vám stát, že uvidíte i pohřeb. Nejsme odosobněni od toho, co se děje. Nehrajeme videohry.“

Pilot letounu přiletí nad anonymní vesnici a shodí pumu na anonymní lidi. Pilot dronu létá nad vesnicí již třeba měsíc, zná všechny její obyvatele. Ví, že člověk, který byl právě označen za teroristu a určen k likvidaci, má rodinu. Rovněž dron na rozdíl od pilotovaného letounu zůstává nad oblastí úderu. Operátor tak vidí důsledky svého útoku. Toto představuje pro člověka výrazně větší nervovou zátěž než standardní modus operandi pilotovaných strojů, které se snaží co nejméně vystavovat potencionální odvetě nepřítele a většinou se hned po úderu vrací na základnu.

„V klasickém letounu shodíte bomby a letíte pryč. Víte, že to udělalo velkou ránu, a to je tak vše. S drony člověk vidí ony jednotlivce na zemi, a jejich interakce s lidmi jak před úderem, tak po něm. Vidíme následky. Vidíme, co se děje potom. A to prostě vyvolává emoce.“

Druhým faktorem je propojení civilního života s vojenským. Operátoři popisují jako velmi stresující rovněž fakt, že půl dne jsou „v Pákistánu“ a půl dne doma s rodinou v USA. Piloti, kteří přešli na drony z regulérních letadel, vysvětlují, že když vyjede voják na misi, není to až tak velký problém. Stráví měsíce v jiné zemi, oddělí se od svého osobního života a pak se vrátí a zase se oprostí od traumatických událostí mise. Zde se vše míchá.

„… Řídit drony má svá ojedinělá úskalí. Hlavně nedostatek času na přechod mezi misí a regulérním životem. Když jsem byl na misích jako pilot klasického letounu, byl jsem na základně měsíce. Byl jsem tam, byl to můj svět. Letěl jsem na misi, vrátil jsem se na základnu, prodiskutoval jsem svou misi a plánoval další. Pak jsem na tu misi letěl a celý proces se opakoval. Tu a tam jsem si telefonoval s ženou a dětmi, abych věděl, co a jak doma. Ale většina času byla mise a válka. Když létáte s dronem, jste duševně tam, ať je to kdekoliv. Mluvíte s lidmi na zemi. A pak vyjdete ven ze základny a už tam nejste.“

Z těchto důvodů je proto poměrně nereálné a do značné míry i neférové si představovat operátory dronů jako hráče videoher, co si ze zabíjení udělali hobby. Jsou to vojáci jako každý jiný a jejich bezpečí si vybírá svou daň.


Poznámky:

[1] Jedná se o kumulativní protitankové střely původně určené pro bitevní vrtulníky.


Knižní zdroje:

Banks, W. 2014. Regulating Drones – Are Targeted Killings by Drones Outside Traditional Battlefields Legal? In: Drone Wars: Transforming Conflict, Law, and Policy. Ed. Bergen, P, Rothenberg, D. Cambridge: Cambridge University Press. 129-159

Drone Pilot. 2014. It Is War at a Very Intimate Level. In: Drone Wars: Transforming Conflict, Law, and Policy. Ed. Bergen, P, Rothenberg, D. Cambridge: Cambridge University Press. 113-117

One comment

  1. Člověk si klade otázku „Proč“ ? Proč obsluha dronu dělá práci, která ho stresuje a vytváří z jeho psychiky pingpongový zápas mezi humanitou a profesionalitou? Proč USA nasazují armádu tak daleko od hranic unie? Proč jim to cizí státy vlastně umožňují? Proč se snaží bojovat s něčím, s čím se vyhrát nedá, tedy s myšlenkou? Odpovědí by byl několikařádkový řetězec implikací, a na to tu není prostor. Ale zpět k obsluze dronů: pokud na to nemají nervy, nemají to dělat. Od profesionálního vojáka zní docela legracně, že si vytvoří vztah k místu, které potom vybombarduje. Je zábavné sledovat, jak těm veskrze humánním americkým vojákům leží na srdci civilní obyvatelstvo země, ve které momentálně jsou a pak, když se něco nepovede, mají z toho traumata ve stylu: “ Nechtěl jsem to, netušil jsem, že se to může stát.“ Už je to vlastně konstantní kolorit USA, že při každém konfliktu, ve kterém se angažují, okamžitě spouští PR akce, jak je vlastně velmi mrzí, že musí vraždit. Opravdu jim to věříte?

Napsat komentář: Marcel Borna Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *