Ingušsko, svahy údolí Armkhi, Kavkaz (Source: Wikimedia)

Historie a současný stav ruské protiislamistické politiky na severním Kavkazu

Štítky:

Již od starověku je Kavkaz znám svou etnickou pestrostí, výbušností a spory mezi obyvateli tohoto přirozeného civilizačního předělu. Nejinak je tomu i dnes – stačí se podívat na konflikt v Náhorním Karabachu, který proběhl na podzim minulého roku. V tomto článku se nicméně zaměříme na severní část této po všech stránkách zajímavé oblasti, která, ač součástí Ruské federace, přináleží svým vyznáním a kulturou spíše k národům jižního Kavkazu. To s sebou pochopitelně nese celou řadu výzev pro ruskou bezpečnost.

Historie

Už od dobytí Předkavkazska (1864), jak bývá oblast severního Kavkazu označována, je vztah tamějších obyvatel vůči Rusku, a především vůči kremelské vládě, poznamenán animozitami z té doby. Není se čemu divit, carské Rusko si při dobývání Předkavkazska počínalo značně krutě – probíhaly decimace a deportace poraženého obyvatelstva, případně tito lidé sami emigrovali do zahraničí, především do Osmanské říše. Z důvodu ruských zásahů je dodnes Předkavkazsko etnicky, kulturně a nábožensky roztříštěné více než jižní Kavkaz neboli Zakavkazsko.[1] Islám je i přesto v současné době dominantní v těchto předkavkazských republikách; Ingušsko (98 %), Čečensko (96 %), Dagestán (94 %), Kabardsko-Balkarsko (70 %) a Karačajevsko-Čerkesko (63 %). V Severní Osetii se k islámu hlásí pouze 21% obyvatel,[2] což je dané tamějším dominantním vyznáním – křesťanstvím.[3]

I přes nepopiratelnou krutost nedokázal carský režim nikdy plně zpacifikovat obyvatelstvo a dostat Předkavkazsko pod svou kontrolu. Co se nepovedlo carovi, povedlo se bolševikům. S příchodem občanské války v Rusku se obyvatelé Předkavkazska připojili k Rudým – Bílí podporovali carem privilegované a obyvateli Předkavkazska nenáviděné kozáky a sami o sobě představovali větší nebezpečí než bolševici. Je ironií, že právě předkavkazské národy pomohly bolševikům dotáhnout občanskou válku do úspěšného konce.[1]

Po nástupu Stalina k moci byla předkavkazským národům udělena již dříve slíbená autonomie, Stalin nicméně poslepoval autonomní sovětské republiky tak „šikovně“, že hranice mezi nimi nerespektovaly etnicitu či náboženství. Naopak obvykle spojil dvě sobě nepřátelská etnika do jedné republiky, čímž přiměl Kavkazany spoléhat se na vnějšího garanta bezpečnosti – Moskvu.[4]

První a druhá válka v Čečensku

Moskvě se tento status quo dařilo udržovat po celou dobu existence SSSR.[1] Na počátku 90. let se však v souvislosti s postupujícím rozpadem kavkazské národy emancipovaly, a zatímco v ostatních předkavkazských republikách převážil demokratický a umírněný postoj ve vztahu k Rusku a k vlastní autonomii, v Čečensku nikoli.[2][1] Na počátku 90. let odmítli Čečenci podepsat federativní smlouvu s Ruskem a vyhlásili nezávislý stát v čele Džocharem Dudajevem.[3] Rusko mělo počátkem 90. let jiné starosti a nebylo za současného stavu schopné čečenské hnutí za nezávislost potlačit, a tak byl zprvu čečenským problémem především nízký počet států, které uznaly jeho samostatnost.[4] Koncem roku 1994 byla nicméně Ruskem zahájena tzv. První čečenská válka, v níž utrpěly početnější ruské síly faktickou porážku a po ovládnutí kapitolu Groznyj čečenskými silami byl Kreml nucen vyjednávat. Roku 1996 tak získalo Čečensko jakousi „zkušební nezávislost“, během níž se však čelním představitelům země nepovedlo vybudovat ani základní infrastrukturu moderního státu – země se naopak přiblížila chaosu občanské války. Z té doby je patrný vzestup islámského radikalismu, který se nakonec stal záminkou Ruské federace k druhému vpádu do Čečenska, tentokrát úspěšnému. Kreml zde následně instaloval režim Achmata Kadyrova, svého času nejvyššího náboženského představitele Čečenska. Achmat Kadyrov a po jeho smrti nastoupivší syn Ramzan prosadili s podporou Kremlu a ruské FSB svůj monopol na vládu v Čečensku, kdy se jim povedlo odstřihnout od moci ostatní čečenské klany.[5]

Mapa předkavkazských autonomních republik (červená barva) a zakavkazských republik (ostatní barvy) (Source: Wikitravel)

Vzestup islamismu

V období probíhajícího konfliktu nízké intenzity (po r. 2000, zejména pak po r. 2002) došlo k mohutnému nárůstu islamistického násilí. Důvodů pro tento nárůst byla celá řada. Jednalo se v prvé řadě o socioekonomickou frustraci obyvatel Předkavkazska[4] namířenou proti Kremlu a čemukoli ruskému. Pravděpodobně nejsilnějším důvodem inklinace vůdčích osobností k salafismu[5] však byla štědrá finanční podpora konzervativních sunnitských zemí.[6] Čečenští vůdci si uvědomovali, že takto štědrá podpora je podmíněna jejich příklonem k salafismu, a tak příliš neváhali.[7] V neposlední řadě měl salafismus potenciál sloužit coby skvělý jednotící prvek všech předkavkazských národů ve chvíli, kdy na Čečence orientovaný nacionalismus a separatismus z podstaty věci selhal.[6]

Ze všech těchto důvodů islamismus byl a stále je vlivným a jednotícím prvkem národů Předkavkazska. V souvislosti s přijetím salafismu coby jednotícího prvku protiruského odboje došlo k posunu v rovině čečenské strategie. Zatímco ve fázi „horké války“ (1999-2000) a následné brutální guerillové války (2000-2002) kopírovali separatisté strategii První války v Čečensku, tedy snahu o maximální decimaci ruských ozbrojených sil, přešli pod vlivem salafismu v teroristické fázi (2002-2005) k útokům proti civilnímu obyvatelstvu. Terorismem se snažili odradit ruskou stranu od další snahy o pacifikaci oblasti. Klíčovou postavou v prosazení strategie byl Šamil Basajev,[8] toho času horlivý salafista.[8]

V té době došlo rukou těchto bojeviků k řadě teroristických útoků, z nichž nejznámější a nejfatálnější pro obě strany (viz níže) byl známý útok na školu v Beslanu (2004), při němž zahynulo 334 lidí, z toho 186 dětí.[9] K útoku se přihlásil Šamil Basajev, v té době již uprchlík a organizátor celé řady dalších teroristických útoků. Beslanský útok paradoxně dosáhl přesného opaku, než Basajev zamýšlel; nyní bylo jasné, že Rusové nebudou vyjednávat za žádných podmínek, pokud nepřistoupili ani na podmínky teroristů v Beslanu. Islamistický terorismus této intenzity navíc znamenal ztrátu legitimity války v očích čečenských separatistů a nacionalistů, kteří vesměs složili zbraně.[9] Následovaly dva až tři roky relativního klidu, během nichž byla roku 2005 vyhlášena sjednocená Kavkazská fronta a v roce 2007 vznikl Emirát Kavkaz.[10][6]

Vlajka Emirátu Kavkaz (Source: Wikipedia)

Protiislamistická politika Ruské federace

Ruská protiislamistická politika v tomto období zahrnovala především represe a boj s ideologií protivníka. V kontrastu se strategií NATO[11] při zahraničních misích využívaly ruské ozbrojené síly politiku „většího a menšího biče“, kdy jsou proti civilnímu obyvatelstvu, spolupracuje-li s povstalci, uplatňovány represe.[8] Stejně nelítostně je nakládáno se samotnými povstalci. Své o tom ví současný ruský prezident Vladimir Putin, který údajně odmítl vyjednávat s teroristy v beslanské škole, což vedlo ke stovkám mrtvých, ale i k rozštěpení a delegitimizaci celého předkavkazského povstání. Z tohoto úhlu pohledu nelze rozhodně označit tehdejší ruskou protiislamistickou politiku za neúspěšnou.[4] Události v Beslanu nicméně skvěle ilustrují ruskou neochotu o čemkoli se s teroristy bavit a hovoří ve prospěch autorů akcentujících ruský důraz na represivní politiku vůči islamistickým povstalcům.

V současné době je čečenský separatismus a nacionalismus delegitimizován a prakticky zadušen, problematickým je nicméně nadále rozšířený islamismus. Nejvýraznějším trendem posledních let byl odchod tzv. foreign fighters na syrská a irácká bojiště, na což například čečenská proruská vláda reagovala represemi vůči rodinám odešlých extremistů. Zmíněným centrem salafismu je však sousední Dagestán, který drží prim v počtu odešlých foreign fighters od doby, kdy zaúčinkovala represivní opatření Kadyrovovy vlády proti rodinám čečenských foreign fighters.[12][10] Na problematiku foreign fighters ruského původu reagoval i Vladimir Putin, dle něhož se jedná o jeden z důvodů participace Moskvy na syrském válečném konfliktu. Je podle něj nutné zlikvidovat tyto teroristy, aby nedošlo k přelivu konfliktu do oblasti Kavkazu.[13][12]

Odchod foreign fighters z Předkavkazska na syrská a irácká bojiště, obvykle vnímán jako problematický, je však zároveň jedna z příčin úpadku Emirátu Kavkaz, organizace nesoucí od svého vzniku (2007) zodpovědnost za většinu islamistických teroristických útoků v Rusku. Organizace začala postupem času postrádat ostřílené bojovníky, bojující toho času v Levantě a Iráku. Další příčinou úpadku byla zvýšená míra ruských tzv. targeted assassinations namířených proti vůdčím osobnostem Emirátu Kavkaz – především v letech 2013-2015 jsme tak mohli být svědky zabití několika vůdců organizace krátce po sobě.[14]

Ztráta lidských zdrojů však není jedinou příčinou úpadku organizace: Emirát Kavkaz utrpěl mezi roky 2013-2015 značnou krizi legitimity způsobenou spory mezi vedoucími postavami v organizaci.[15] Všechny tyto faktory přispěly k současnému marginálnímu postavení Emirátu Kavkaz. Trend marginalizace lze ilustrovat i na přiloženém grafu snižujícího se počtu obětí z rukou islamistů (viz obrázek). Operace, mající za cíl eliminaci islamistických povstalců, jsou vedeny tvrdě a nelítostně a ruské bezpečnostní složky obvykle eliminují násobně více islamistů, než jaké jsou jejich vlastní ztráty z předchozího útoku.[16] To vede některé autory k názoru, že trend klesajícího počtu obětí islamistických povstalců bude pokračovat i nadále.[13]

Počet obětí Emirátu Kavkaz z let 2007-2015 (Source: Grazvydas Jasutis)

Zvláštní kapitolou jsou pak ženy a děti extremistů, vracející se z blízkovýchodních bojišť, kterým se ruský stát snaží naopak pomoct dostat se domů a opuštěné děti směřuje často k prarodičům. Tím zároveň snižuje riziko jejich možné budoucí radikalizace.[14] Ruská justice rovněž ukládá tvrdé tresty všem účastníkům teroristických útoků, Amnesty International hovoří o přiznání pod hrozbou či vlivem mučení.[15] Z výše uvedených příkladů je patrné, že se Rusko opravdu spoléhá především na represivní až likvidační politiku vůči bezpečnostním hrozbám namířeným proti ruským občanům.

Problémy ruské protiislamistické politiky

Co naopak Rusko postrádá, je dle Dauda Tumalajeva z místního Výboru pro svobodu svědomí a spolupráci s náboženskými organizacemi prevence radikalismu, v tomto případě výuka náboženské gramotnosti a nenásilného výkladu islámu. On sám se snaží radikalizaci mladých zvrátit, což se mu daří v závislosti na tom, jak daleko radikalizace pokročila.[12] To je v rozporu s (o dva roky pozdějším) Putinovým stanoviskem ohledně potírání a prevence islámského radikalismu. Během stejného projevu slíbil nicméně Putin státní podporu islámskému vzdělávání, pomůžou-li mu zainteresované instituce v čele s Islámskou univerzitou v Kazani radikalismus skrze edukaci potírat.[16]

Přímo či nepřímo způsobuje radikalizaci mladých Čečenců či Dagestánců i probíhající migrace ze severokavkazských vesnic do ruských metropolí, především do Moskvy a jejího okolí. To s sebou přináší celou řadu výzev ruské bezpečnosti, které ne vždy zvládá a chce řešit. Prvním z mnoha problémů jsou opuštěné předkavkazské vesnice, sloužící coby úkryty místním islamistům. Dalším je typické rozčarování mladých vesničanů z velkoměsta, v němž nemůžou najít práci, naopak se setkávají s nepřijetím většinové společnosti a s xenofobií ze strany ultrapravicových ruských uskupení. To následně vede k jejich příklonu k nelegálnímu způsobu obživy, zejména k organizovanému zločinu či k islámskému radikalismu.[17] Neméně problematickým jevem je migrace etnických Rusů z Předkavkazska, v němž zanechávají oblasti etnicky téměř homogenní a neruské. Tím vzniká výzva pro ruský stát získat si oporu v místních starousedlících ve chvíli, kdy z oblasti mizí etničtí Rusové, tvořící tradiční oporu ruskému státu v podobných situacích.[10]

Na závěr je důležité zmínit celou řadu obvinění, které proti ruskému postupu konkrétně v Dagestánu, současnému centru salafismu, vznesla organizace Human Rights Watch. Jedná se v prvé řadě o obvinění z mučení podezřelých islamistů, dále o jejich nepodložené držení pod zámkem či o zákaz návštěv rodiny či právníků. Neméně vážným je obvinění z cíleného ničení majetku rodin islamistů ruskými bezpečnostními složkami – Human Rights Watch hovoří o ničení celých domů. S tím souvisí neexistující kompenzace takto postiženým rodinám v případě neúmyslného zničení majetku na základě protipovstaleckých operací.[15] Zhirukhina nicméně hovoří o posunu ruské protipovstalecké strategie v Předkavkazsku z nevybíravě uplatňovaných represivních akcí[18] směrem k preventivním opatřením, jakými jsou například zatýkání a zadržování podezřelých osob nebo odhalování úkrytů ilegálně přechovávaných zbraní.[17]

Členové ruské protiteroristické skupiny Alfa během výcviku (Source: Wikipedia)

Závěr

Je zřejmé, že Rusko si plně uvědomuje výzvu, kterou pro jeho bezpečnost představují skupiny islamistických extremistů především z oblasti severního Kavkazu. Na rozdíl od mnohem mírnější strategie NATO uplatňuje Rusko zmíněnou politiku většího a menšího biče, založenou na hrozbách represemi vůči civilnímu obyvatelstvu a jejich uplatněním v případě porušení stanovených pravidel. Rovněž je uplatňován princip kolektivní viny, kdy jsou rodiny islamistů bojujících v Předkavkazsku či na Blízkém východě vnímány jako spoluviníci a na základě toho příslušně trestány. Z pohledu etiky a lidských práv se bezesporu jedná o problematickou strategii.

Na druhou stranu nelze ruské straně upřít výsledky. Ty zapříčinila z velké části ruská strategie targeted assassinations, která zbavila Emirát Kavkaz téměř veškerých potenciálních i reálných vůdců. Příčinou úspěchů z posledních let je i krize legitimity organizace. Odchod foreign fighters, mnohdy považován za problematický, napomohl odlivu islamistů z Kavkazu do Sýrie a Iráku, kde Rusko dostalo možnost zlikvidovat domácí islamisty na cizím území. Celé povstání tak lze v současné době považovat za marginální a spíše doutnající než otevřeně hořící.


Poznámky pod čarou:

[1] S výjimkou epizody kolaborace Kavkazanů s Wehrmachtem během druhé světové války. Po zatlačení Němců zpět z území SSSR probíhaly coby odveta Stalinem nařízené deportace kavkazských národů do zemí Střední Asie. Po nástupu Chruščova se však mohli deportovaní vrátit.[1]

[2] Šlachta hovoří o překotné demokratizaci dříve komunistických předáků většiny předkavkazských republik, vyhlášení nezávislosti Ingušska, které Jelcinovo Rusko akceptovalo, a čečenské nezávislosti založené na ultranacionalistickém sentimentu, což bylo i na oslabené Rusko příliš.[1]

[3] Sovětským generálmajorem letectva, který se při rozpadu SSSR přiklonil k čečenskému národu, rezignoval na post generálmajora a posléze byl Čečenci zvolen prvním prezidentem nově vzniklého kvazi-státu.[4]

[4] Především pak obyvatel zničeného Čečenska.

[5] Radikální forma sunnitského islámu, stojící v kontrastu vůči na Kavkaze převažujícímu lidovému súfismu.[6]

[6] Kupříkladu Saúdské Arábie či SAE.[6]

[7] Prvenství přijetí salafismu však drží v Předkavkazsku sousední Dagestán, centrum salafistického učení.[4]

[8] Jedna z klíčových postav čečenského boje za nezávislost už od počátku 90. let a rovněž funkcionář Čečenska během „zkušební nezávislosti“. V tomto období se stal warlordem a zločincem, během Druhé války v Čečensku teroristou, majícím na svědomí nejkrvavější útoky islamistů proti federálním i civilním cílům.[7]

[9] K tomu nepochybně přispělo pozdější vyhlášení amnestie pro čečenské separatisty.[1]

[10] Emirát Kavkaz nese srovnání s Islámským státem v Sýrii a Iráku, byť byla intenzita násilí páchaného Emirátem Kavkaz výrazně nižší než v případě ISIS.

[11] Tzv. hearts and minds strategie; represivní složky chrání civilní obyvatelstvo před povstalci a guerillou a snaží se získat si je na svou stranu.

[12] Údajně však spíše nezaúčinkovala komunikace mezi arabskými a čečenskými extremisty, než že by byla Kadyrovova opatření natolik účinná.[10]

[13] Symbióza ruského a syrského režimu zahrnuje rovněž syrskou podporu ruskému řešení předkavkazských problémů, která by s pádem Bašára Assada skončila, ať už by se země demokratizovala, nebo islamizovala.[11]

[14] V roce 2013 byl zabit Dokka Umarov, zakladatel Emirátu Kavkaz a poslední prezident neuznaného Čečenska. Na jaře roku 2014 byl zvolen nový vůdce organizace, nově dagestánského původu, Ali Abu Mukhammad. Ten byl zabit na jaře roku 2015. Po něm převzal velení organizace Magomed Suleymanov, další Dagestánec, jen aby byl zabit federálními silami v létě stejného roku. Od té doby nebyl zvolen vůdce Emirátu Kavkaz – mezi Dagestánci nebylo dostatek vhodných, vojensky zkušených kandidátů, a Čečenci stáhli svou podporu organizaci poté, co se v jejím čele vystřídalo vícero Dagestánců.[13]

[15] Krize ve vedení nicméně souvisí s targeted assassinations – s ubývajícím počtem potenciálních kandidátů na vedoucí posty v organizaci a s jejich častým úmrtím rukou ruských bezpečnostních složek ztrácí proces jmenování nových vůdců legitimitu, do čela organizace jsou voleni lidé nereflektující její původní záměry či lidé nečečenského původu, případně volba vůbec neproběhne.[13]

[16] Viz tři mrtví policisté v čečenském kapitolu Groznyj rukou islamistů. Protireakcí ruské strany byl masivní protiútok, při němž zahynulo 25 ozbrojenců a dalších 36 bylo zraněno.[15]

[17] Přičemž tyto dva jevy nelze vždy úspěšně odlišit – jeden často doplňuje druhý.[5]

[18] Zahrnujících mimo jiné i výše zmíněné ničení soukromého majetku.


Zdroje:

[1] ŠLACHTA, Mojmír. Ohniska napětí ve světě. Praha: Nakladatelství České geografické společnosti, 2007.

[2] MALASHENKO, Alexei V., and Aziza NURITOVA. „Islam in Russia.“ In Social Research, 321-358. The John’s Hopkins University Press, 2009.

[3] KOZENOVA, Diana Vladimirovna. „The Role of Religion in North Ossetia.“ Sovremennye Issledovaniâ Socialʹnyh Problem, 26. May 2013.

[4] JINDŘICH, Jan. Ruská bezpečnostní politika vůči muslimským autonomním republikám na severním Kavkaze. Praha, 2012.

[5] ŠMÍD, Tomáš. „Organizovaný zločin a terorismus v postsovětském Čečensku.“ Mezinárodní vztahy, Březen 2014: 26-42.

[6] ŠMÍD, Tomáš. „Emirát Kavkaz.“ Obrana a strategie, Únor 2013: 53-64.

[7] STEELE, Jonathan. „Shamil Basayev, Chechen politician seeking independence through terrorism.“ The Guardian. July 11, 2006. https://www.theguardian.com/news/2006/jul/11/guardianobituaries.chechnya (accessed February 18, 2021).

[8] SCHAEFER, Robert W. Insurgency in Chechnya and the North Caucasus. Praeger Security International Series, 2010.

[9] AFP. „15 years on, relatives of Beslan massacre victims demand answers.“ france24.com. September 1, 2019. https://www.france24.com/en/20190901-15-years-on-relatives-of-beslan-massacre-victims-demand-answers (accessed February 18, 2020).

[10] KOPECKÝ, Václav. „Rusko ohrožuje narůstající islamismus v zemi.“ Armádní noviny. 4. Leden 2016. https://www.armadninoviny.cz/rusko-ohrozuje-narustajici-islamismus.html (přístup získán 19. Únor 2020)

[11] TICHÝ, Lukáš. „Bezpečnostní a zahraniční politika Ruské federace v Sýrii.“ Vojenské rozhledy, Únor 2015: 37-50.

[12] JUST, Jiří. „Teroristé na export. Z Kavkazu mizí islamisté, vysněnou destinací je Islámský stát.“ Aktuálně.cz. 22. Listopad 2016. https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/teroriste-na-export-islamiste-mizi-ze-severniho-kavkazu/r~40fc5caeab1011e6af6e002590604f2e/ (přístup získán 19. Únor 2021).

[13] JASUTIS, Grazvydas. „The Rise and Decline of the Caucasus Emirate.“ GCSP Strategic Security Analysis, July 2016.

[14] FLASZOVÁ, Karolína. „Rusko trápí radikalizace mladých muslimů.“ e15.cz. 2. Srpen 2018. https://www.e15.cz/zahranicni/rusko-trapi-radikalizace-mladych-muslimu-1349538 (přístup získán 19. Únor 2021).

[15] „Invisible War; Russia’s Abusive Response to the Dagestan Insurgency.“ hrw.org. June 18, 2015. https://www.hrw.org/report/2015/06/18/invisible-war/russias-abusive-response-dagestan-insurgency (accessed February 20, 2021).

[16] TASS. „Putin Calls for a ‚Revival‘ of Islamic Education in Russia.“ themoscowtimes.com. January 25, 2018. https://www.themoscowtimes.com/2018/01/25/putin-calls-for-revival-of-islamic-education-in-russia-a60276 (accessed February 19, 2020).

[17] ZHIRUKHINA, Elena. „Protecting the state: Russian repressive tactics in the North Caucasus.“ The Journal of Nationalism and Ethnicity, November 24, 2018: 374-399.

 

One comment

Napsat komentář: vodovodná batéria Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *