Nedávno jste si na našich stránkách mohli přečíst článek o policejních náborových videích. Nejen ty však dokážou člověka přinejmenším překvapit (někdy i přímo pobavit). Na následujících řádcích se podíváme, jak lákají armády různých států světa do svých řad nové rekruty.

Milionář z chatrče dostal osm Oscarů a v jistých kruzích rozproudil poměrně vášnivou debatu. Na jedné straně byli povětšinou do té doby nic netušící obyvatelé Západu zdrceni naturalistickým popisem toho, jak to chodí ve slumu, na straně druhé různí představitelé Indie dementovali film jako až příliš přehnaný a plný stereotypů o Indii a indické chudobě jako takové. Aby toho nebylo málo, přidali se rovněž i sami obyvatelé indických slumů, jedni z nejpotřebnějších na celém světě, kteří se cítí dotčeni jen pouhým názvem filmu – v originální verzi Slumdog Millionaire – a kteří údajně hodlají protestovat potud, dokud autoři svůj film nepřejmenují a jejich ponížení tak neodčiní.

Po 11. září se více než kdy jindy dostala na přetřes problematika uprchlíků, jejich integrace do naší Západní civilizace a začala vyvstávat otázka, zdali je islám ze své podstaty násilným náboženstvím. Nejen na tyto problémy se zaměřuje kniha Rogera Scrutona, jehož osoba je spjatá s komunistickou érou v Československu. Roger Scruton se podílel na bytových semnářích a na činnosti podzemní univerzity, jejímž cílem bylo vzdělávat hlavně ty, kterým bylo za bývalého režimu upřeno právo studovat

Na vraždy novinářů si v souvislosti s Ruskem začíná svět pomalu zvykat, což zahraniční pozorovatele ale i laickou veřejnost nutí k neustálému paranoidnímu „zájmu“ o každém ruském kroku. Tento zájem je konfrontován na jedné straně se „zasvěcenými“ názory či analýzami o tom, jak je současná ruská společnost i ekonomika díky pragmatické Putino-Medvěděvovo-silovické administrativě opět na vzestupu, což má blahodárný vliv na bezpečný svět, na druhé straně však přicházejí zprávy o excesívním násilí ruské krajní pravice vůči imigrantům, prohlubujícím alkoholismu, pokulhávajícím demografickém výhledu, stavu občanské společnosti a nebo o rétorických nácvicích generálů, politiků i karelských babiček vůči zlému Západu. Pocity autora o této schizfrenii odpovídají názvum svého času úspěšného, sloupku s názvem „Tak nevím“. Následující řádky nové série „Na mušce“ přiblíží některé známé i méně známé případy úmrtí novinářů nejen v Rusku…

Když si kdokoli z nás představí film, který byl natočen o Studené válce a jehož ústředním motivem jsou špatní Rusové a hodní Američané, kteří neváhají podporovat odpůrce Sovětského svazu, tak ho asi polije studený pot a řekne si, že půjde o další slátaninu bez historických faktů, založenou na překroucení událostí s dokonalým hlavním hrdinou, kvůli kterému pak divačky doma nespí.

Zdravím Vás. Ačkoli nepatřím a pravděpodobně ani mnoho z vás nepatří mezi věřící ve smylu, jakým jsme se „víru“ naučili chápat v posledních ateistických dekádách, předkládám vám ke čtení (a i k zamyšlení) dnes text, jehož autorem je evangelický farář. Jistě se ptáte proč, mnoho z neokonzervativců a antropocentrisů si jistě bude ťukat na čelo, jak toto kázání (kterým text ve skutečnosti je-bylo předneseno 11. března v kostele v Havířově) souvisí s vnímáním bezpečnosti či mezinárodní politikou. Myslím si však, že právě pojmutí víry současnému pragmatickému a rádobyliberálnímu světu chybí. Ultraliberalismus se blíží svým svým způsobem k ultrakonzervatismu, když se vysmívá fenoménům či institucím (ze sociologického hlediska), které člověku nabízejí něco jiného než bezstarostnost a egoismus. Neberte tudíž tento příspěvěk jako pokus o křesťanskou indokrtinaci (ke které má opravdu daleko), ale vnímejte spíše obsah sdělení a na chvíli zapoměňte na předsudky, jež v nás slovo „víra“ a „Bůh“ vzbuzuje. Příjemnou neděli..
PS. Mnoho myšlenek v textu má velmi blízko k chápání světa takových zahraničněpolitických expertů a rektorů proslulých univerzit – namátkou W. Laquer, R. Dahrendorf apod.

O víkendu jsme uvedli první ze článků o situaci v Bělorusku. Že lze přiblížit na život v této zemi z různých perspektiv dokazuje i následující text, jež vyšel v časopise A-Kontra. Některým již je jasné jakým prizmatem bude tamní situace nahlížena, nicméně si myslím, že může být pro vás, čtenáře, zajímavé zjistit, jak se uvažuje i mimo středové proudy politického přesvědčení.

*V Lukašenkově státě existuje i alternativní kultura… a alternativní opozice Skupinka polonahých tanečníků a nápaditě oblečených tanečnic se pohybuje do rytmu tekna. Další dali přednost jinému djovi u další stage, a ještě jiní popíjejí u baru, sledují tanečníky a jen tak jednou nohou podupávají do rytmu. Celkem asi stovka lidí si užívá páteční večer – ne ovšem v některé západní zemi nebo v pražském Crossu, ale v klubu v běloruském hlavním městě Minsk. Když přijde řeč na hlavu státu, vyjadřují se globalizovaně: „fuck him“. Nepatří ale k žádné politické straně, jsou to prostě mladí (velmi často náctiletí) lidé, kteří chtějí žít svůj život po svém. Moc dlouho ale pařit nebudou – zítra je čeká pracovní, respektive školní sobota.*

Podařilo se nám získat dva velmi zajímavé články týkající se současného Běloruska. Oba nabízí trošku jiný úhled pohledu, než se nabízí v kusých a nekonzistentních informacích v denním zpravodajství. Oba před nějakou dobou vyšly v časopisech Nový prostor a A-Kontra, ale vzhledem k tomu, že mezi vámi bude pravděpodobně málo pravidelných čtenřů těchto periodik, dáváme vám možnost nenechat si tyto zasvěcené texty ujít. Dnes tedy článek první…

*Vypadá to skoro jako kdybychom ten příběh odněkud znali. Malý, desetimilionový národ se nachází v diktatuře, která se z něj snaží udělat kořist velmoci na východních hranicích – Ruska. Demonstrace jsou potlačovány, kritické noviny zakazovány, předáci opozice v některých případech končívají ve vězení…*