Konflikt o Chaco a jeho souvislost se surovinovou základnou

Štítky:

Autor v článku pojednává o vývoji konfliktu o oblast Gran Chaco mezi Paraguayí a Bolívií od koloniální éry přes jeho eskalaci v podobě válečného konfliktu v letech 1932 – 1935 až po jeho řešení a důsledky pro současnost. Surovinový potenciál konfliktu je zkoumán ve dvou rovinách, z pohledu surovin stěžejních pro ekonomiky obou zemí a z pohledu surovin nacházejících se na sporném území. Zvláštní pozornost je věnována ropě a společnosti Standard Oil Company a demytizaci jejich úlohy v celém sporu. V závěru článku autor shrnuje nejdůležitější aspekty konfliktu, roli surovin při jeho eskalaci a výsledky konfliktu z pohledu dosažení cílů jednotlivých stran a dnešního stavu.


Úvod

Ve 30. letech 20. století se vystupňoval spor mezi Bolívií a Paraguayí o část regionu známého jako Gran Chaco. Tyto země byly primárními aktéry na státní úrovni, předmětem jejich sporu byla zejména oblast Chaco Boreal[i]. Jako zdroj napětí působila neschopnost domluvit se na průběhu společné hranice. Spor se stupňoval od diplomatických vyjednávání přes občasné ozbrojené incidenty až k válečnému střetu. Z hlediska typologie jej můžeme označit jednoznačně za konflikt zájmů na pomezí mezi konfliktem o území a konfliktem ekonomickým (Šmíd a kol. 2010), neboť předmětem bylo jak území jako takové, tak i jeho surovinová základna a strategickým bolivijským cílem bylo i dosažení řeky Paraguay jako přístupové cesty k Atlantickému oceánu. Podle definice Upssala Conflict Data Program (Department of Peace and Conflict Research 2014) se jednalo o konflikt válečný, neboť počet úmrtí způsobených v důsledku bojů překročil počet 1000 obětí za kalendářní rok[ii].

Kalevi Holsti (1991) zmiňuje konflikt o Chaco v souvislosti s proměnou významu území jako příčiny konfliktu, který se posunul z roviny symbolické přes populační[iii] až k surovinové, která se významně prosadila až v konfliktech 20. století. Bolivijsko–paraguayský konflikt vnímá jako spor vedený za účelem zisku území, které poskytuje ekonomický profit. Cílem této práce je prozkoumat tuto tezi, analyzovat zájmy jednotlivých aktérů, příčiny a výsledky konfliktu a vyhodnotit, jakou roli v tomto konfliktu sehrála surovinová základna obou zemí i sporné oblasti.

1. Oblast Gran Chaco, podnebí a přírodní podmínky

V současnosti je Chaco rozděleno mezi 4 státy – Argentinu, Bolívii, Paraguay a Brazílii. Na západě je ohraničeno pohořím Andy, na východě řekami Paraguay a Paraná. Severní a jižní hranice nejsou přesně vymezeny, možnou severní hranicí jsou bažiny Izozog ve východní Bolívii, na jihu se za hraniční prvek považuje 30. rovnoběžka nebo argentinská řeka Salado. Takto ohraničené Gran Chaco zabírá plochu asi 725 000 čtverečních kilometrů, přičemž asi polovina z jeho rozlohy připadá Argentině, třetina Paraguayi, asi 15 procent Bolívii a pouze několik procent Brazílii[iv] (Miller a kol. 2015).

Dvě velké řeky, které regionem protékají, Pilcomayo a Bermejo[v], protínají území Chaca ze severozápadu na jihovýchod, kde se vlévají do řeky Paraguay. Tyto dvě řeky rozdělují Gran Chaco na tři menší územní celky. Severně od řeky Pilcomayo se nachází Chaco Boreal, mezi oběma řekami Chaco Central, na jih od řeky Bermejo pak Chaco Austral (viz mapa č. 1). Chaco Boreal, které představovalo předmět sporu, je rozlehlý[vi] nížinný region s rozmanitým klimatem. Pásmo území na západě pod Andami má horký semiaridní[vii] charakter, následuje pásmo přechodné a na východě se táhne pás území s vlhkým podnebím (Riveros, datum neuvedeno), viz mapa č. 2.

2. Surovinový rozměr konfliktu

2.1 Ropa

Le Billon (2001) ropu považuje za bodovou surovinu, k jejímuž účelnému využití a zpracování je nutné know-how ve formě vyškoleného personálu a vyspělé technologie a odpovídající infrastruktura. Jak poukazuji níže, tyto faktory byly zásadní pro zpracování ropy z bolivijských vrtů a potřeba dopravovat ropu k oceánu byla jednou z příčin, proč se pozornost bolivijské vlády obrátila k Chacu a jeho hraniční řece Paraguay jako dopravní tepně.

Koncesi na těžbu bolivijské ropy získala roku 1922 Standard Oil Company[viii], která na bolivijském území zbudovala čtyři ropné vrty (Camiri, Camatindi, Sanandita a Bermejo) a dvě rafinerie. Vzhledem k tehdy panujícímu dostatku ropy na světovém trhu a z toho plynoucím nízkým cenám[ix] Standard Oil tyto vrty využívala jen velmi omezeně a ponechávala si je jako rezervy (Cote 2003). Bolivijská vláda udělila koncese na území (dosahující celkové plochy 20 milionů hektarů) také jiným zájemcům, ale nikdo z nich se o následnou těžbu nepokusil[x] (Standard Oil Company 1939). Bolívie se tak nacházela v absurdní situaci, kdy se na jejím území nacházely prakticky nevyužívané ropné vrty v držení Standard Oil Company, zatímco sama musela dovážet ropu pro potřeby jejího těžařského průmyslu (Cote 2003). Chaco, o němž se uvažovalo jako o oblasti bohaté na ropu, tak představovalo možnou cestu k získání nových ropných polí nezatížených již udělenou koncesí. Bolivijská vláda snad mohla doufat, že by těžbu na nových polích ovládala prostřednictvím nově založené státní těžební společnosti, nicméně pro takové plány jí tehdy ještě chyběla odpovídající technologie i vyškolený personál. To se následně projevilo i během války o Chaco, kdy se bolivijská vláda pokusila vrty v držení Standard Oil Company vyvlastnit, ale později musela kvůli nedostatečnému know–how se společností znovu navázat spolupráci, což odpovídá Le Billonově (2001) tezi o ropě jako bodové surovině.

Na území Paraguaye se žádné známé zásoby ropy nenacházely, a proto zisk sporných území v regionu Gran Chaco spolu s jejich surovinovou základnou představoval šanci pro rozvoj paraguayské ekonomiky novým směrem.

2.2 Cín

O významném nárůstu těžby cínu můžeme hovořit v případě Bolívie od poloviny 19. století. Tento nárůst byl způsoben zvýšeným užíváním cínu při výrobě plechovek a později také rozmachem elektrického průmyslu. Tři nejvýznamnější těžební společnosti, které se angažovaly v těžbě cínu, byly Hochschild, Aramayo a Patiño. Ačkoliv nemáme k dispozici přímo data o těžbě, představu o vzrůstajícím významu cínu si můžeme udělat z informací o jeho vývozu. Ten se mezi lety 1900 a 1910 více než z dvojnásobil[xi] (Contreras 1993). Podíl cínu na příjmech z exportu vytrvale stoupal, v roce 1900 představoval 40 % z jeho celkového objemu, v roce 1905 již 60 % a na konci 20. let představoval vývoz cínové rudy přes 70 % příjmů z exportu bolivijské vlády a 15 % celkového národního produktu (tamtéž).

Tento růst pokračoval až do roku 1929, kdy jedním z důsledků velké krize byl pokles spotřeby cínu a tedy i poptávky po něm. Přímým důsledkem pro Bolívii bylo zavírání některých dolů, růst nezaměstnanosti a fiskální potíže bolivijské vlády, jelikož vývoz cínu přinášel nemalé zisky do státní pokladny. Tento moment je také důležitý, protože po neúspěchu s dobrovolnými kvótami na těžbu cínu se do věci vložil stát, jenž stanovil kvóty na vývoz. Již v této době tedy můžeme vysledovat počátky snahy o větší státní zásahy do těžebního průmyslu, jež později vyvrcholí znárodněním těžebních zařízení Standard Oil Company[xii]. Jiným důležitým důsledkem bylo, že propad cen cínu byl podnětem pro to, aby se bolivijská ekonomika více diverzifikovala.

2.3 Vzácné dřevo

V oblasti Gran Chaco se těžily a dodnes těží stromy, které poskytují velmi tvrdé a hutné dřevo ve španělštině označované jako quebracho[xiii]. Pro svou barvu bývá také nazýváno červené zlato a díky obsahu tříslovin se využívá například při výrobě vína nebo činění kůží. Vysoce ceněné bylo zejména v sousední Argentině, ale směřovalo i do jiných zemí. Například do USA jej vyváželi firmy International Products Corporation nebo New York and Paraguay Company (Mora a Cooney 2007).

Hospodářský význam této komodity a tedy i regionu Chaco si uvědomovali i tehdejší zahraniční pozorovatelé, například Schurz (1929) těžbu dřeva spolu s chovem dobytka hodnotí jako dvě klíčová hospodářská odvětví v této oblasti. Vzácné dřevo je tak kromě ropy další typickou konfliktní surovinou, která se v Chacu vyskytovala. Na rozdíl od ní navíc představuje surovinu rozptýlenou, která se nachází na větší územní ploše a k jejímu zpracování není třeba zvláštních technologií (Le Billon 2001).

2.4 Zemědělská produkce

Pro paraguayskou ekonomiku hrálo významnou roli pěstování čaje a chov dobytka, přičemž velká část aktivit chovatelů dobytka se odehrávala právě v Chacu. V 80. letech 19. století byly dány velké pozemky k dispozici nejprve paraguayským, britským a argentinským zájemcům. Od přelomu 20. století se v této oblasti začali prosazovat ve velké míře i američtí investoři. Chaco bylo z tohoto pohledu důležitou oblastí pro Paraguay i jeho mezinárodní partnery. Rozkvět znamenalo pro paraguayské dobytkářství zejména období první světové války, ve 20. letech nastal mírný úpadek (Schurz 1929).

3. Aktéři

V konfliktu vystupovali zejména státní aktéři, které můžeme rozdělit na primární a sekundární neválčící (Šmíd a kol. 2010). Primární aktéry představuje Bolívie a Paraguay, jako sekundárního státního neválčícího aktéra můžeme označit Argentinu, na jejíž území region Chaco také zasahuje. Mezi sekundární nestátní neválčící aktéry spadá těžařská společnost Standard Oil Company, jejíž zájmy dle některých teorií přímo stály za eskalací konfliktu.  Mezi aktéry okrajového významu spadá také mennonitská menšina, usazená v Chacu paraguayskou vládou zřejmě jakou součást plánu trvalého přičlenění Chaca ke svému území, nebo československá vojenská poradní mise, které zde zmiňuji jako historickou zajímavost a nebudu se jimi podrobně zabývat.

3.1 Státní aktéři

3.1.1 Bolívie

Většina Bolivijců tehdy obývala náhorní planinu Altiplano, jejíž průměrná nadmořská výška je asi 3 600 metrů. Nížinné Chaco[xiv] bylo proto pro Bolivijce nejen regionem odlehlým, ale také odlišným svými přírodními podmínkami. Bolívie byla republikánským státem, ve kterém ovšem panovaly značně nerovné podmínky v souvislosti s etnickým původem. Původní obyvatelé, převážně Kečuové[xv] a Aymarové[xvi], často čelili diskriminaci a byli najímání pouze na podřadné a špatně placené práce (Cote 2003). Velká část těchto obyvatel pracovala v těžebním průmyslu. Rasové a socioekonomické rozdíly sehrály výraznou roli při mobilizaci i řízení bojů, kdy většina bolivijských důstojníků hovořila španělsky, zatímco mužstvo převážně domorodými jazyky, což snižovalo bojeschopnost jednotek (tamtéž).

Vickers_E
Bolivijské tanky Vickers-E. (zdroj: Wikimedia).

V 19. století byla pro bolivijskou ekonomiku zásadní těžba stříbra, která prošla na jeho konci výrazným útlumem a byla ve své dominantní roli nahrazena těžbou cínu. Na cínové, měděné a olověné rudy byly bohaté především oblasti na jihozápadě Bolívie (viz mapa č. 3).

Ekonomiku země těžce zasáhl pokles cen cínu na světových trzích po Velké krizi roku 1929, vzhledem k faktu, že ke konci 20. let tvořily příjmy z těžby cínu nezanedbatelnou část exportu (viz výše). Novou cestu k ekonomické prosperitě spatřovala bolivijská vláda v ropě. Roku 1929 požádal bolivijský ministr zahraničí argentinskou vládu o povolení k vybudování ropovodu přes argentinské území k Atlantickému oceánu, ale tento návrh byl z argentinské strany odmítnut. V témže roce také Chile a Peru dohodou z Limy potvrdily výsledky druhé tichomořské války[xvii], což zintenzivnilo bolivijskou snahu vyřešit spor o oblast Chaca a získat tak přístup nejen k zásobám ropy, ale i ke splavné řece Paraguay jako cestě k oceánu. Spolu s výraznou aktivitou[xviii] ve vojenské oblasti tak všechny kroky Bolívie směřovaly k brzké změně statutu quo v oblasti Chaca.

3.1.2 Paraguay

Mezi další vnitrozemský stát jižní Ameriky patřila v té době Paraguay, pro kterou předchozí válečné konflikty[xix] znamenaly výraznou ztrátu území a obyvatel. Po první světové válce byla zahraniční politika Paraguaye orientována na systém kolektivní bezpečnosti, představovaný zejména Panamerickou unií, ale i Společností národů (Mora a Cooney 2007). Tento krok byl z jejího pohledu logický, neboť byla obklopena mnohem silnějšími státy, se kterými se již vojensky neúspěšně potýkala. Paraguay byla v Chacu aktivnější, využívala jej k zemědělské produkci čaje a dřeva a úspěšně zde usadila mennonitskou[xx] komunitu. Rasová situace v Paraguayi nebyla tak vypjatá jako v Bolívii, vzhledem k většímu mísení mezi domorodými obyvateli a evropskými přistěhovalci, jež spolu s Paraguayskou válkou přispělo k posílení guaraní–hispánské identity (Kraay a Whigham 2004).

Od roku 1904 byla vedoucí silou v zemi Liberální strana, jejíž režim se vyznačoval velkou politickou nestabilitou, která vedla až k čtrnáctiměsíční občanské válce v letech 1922 až 1923, jež skončila přesvědčivým vítězství příznivců Manuela Gondry, kteří si udrželi moc v zemi až do roku 1936. Ekonomiku země, podobně jako bolivijskou, negativně poznamenala Velká krize, s jejímiž důsledky se země potýkala i ve 30. letech. Nespokojenost s nestabilním režimem, stejně jako neuspokojivá ekonomická a sociální situace, vytvářela ideální podhoubí pro vzedmutí nacionalistických vášní a jejich eskalaci ve formě válečného nadšení.

3.1.3 Argentina

Argentina, jež v konfliktu vystupuje jako sekundární neválčící aktér, je jižním sousedem obou primárních aktérů s přístupem k Atlantickému oceánu. Pro Bolivijce představovala šanci na přístupovou cestu ke světovému trhu, kterou však zklamala v již vzpomínaném roce 1929, když odmítla bolivijskou žádost o povolení stavby ropovodu přes své území. Argentina měla ve 20. letech silné politické a ekonomické vazby na Asunción a byla také v některých odvětvích největším investorem a odběratelem[xxi] (Mora a Cooney 2007). Během konfliktu umožňovala transport ropy pro Paraguay přes své území, čímž Paraguayce podpořila navzdory oficiálně proklamované neutralitě (Cote 2003). Argentina byla po dobu konfliktu tichým spojencem Paraguaye, nicméně sledovala tím ochranu svých ekonomických zájmů v Chacu a udržení svého vlivu v Paraguayi.

Canhão_paraguaio_Schneider
Paraguajští dělostřelci v roce 1932. (zdroj: Wikimedia).

3.2 Nestátní aktéři

3.2.1 Standard Oil Company

Tato těžební společnost je aktérem, který je s oblibou viněn z rozpoutání války v různých konspiračních teoriích, ačkoliv její skutečná role byla jiná, než se jí tradičně přisuzuje. Faktem je, že Standard Oil hrála zásadní roli v bolivijském ropném sektoru. Ale jak již bylo psáno výše, bolivijské vrty rozhodně nijak intenzivně nevyužívala a to plánovaně, neboť ropy byl tehdy na světovém trhu dostatek (Cote 2003). Z tohoto pohledu se jako nelogické jeví tvrzení, že by za daných okolností chtěla společnost vehnat Bolívii do války, když i potenciál vrtů, které v Bolívii vlastnila, zůstával nevyužit.

Jakou roli tedy Standard Oil v konfliktu sehrála a jaké zájmy sledovala? Během války vyhlásila neutralitu a přesunula své vozy, těžební zařízení a další materiál do Argentiny, aby ochránila svůj majetek před zničením nebo konfiskací. Zpočátku konfliktu také nezvyšovala množství vytěžené ropy, naopak učinila tak až pod nátlakem a pod pohrůžkou ztráty koncesí.[xxii] Jiné kroky, které také můžeme vnímat jako obstrukce ze strany společnosti, bylo popření možnosti vyrábět v bolivijských rafineriích letecké palivo nebo uzavření některých studní. Ze všech těchto faktů logicky vyplývá, že Standard Oil spolupracovala s bolivijskou vládou, jen pokud musela. Nabízí se otázka, kde se vzala popularita konspiračních teorií, obviňujících tuto společnost z mnohem aktivnější role v konfliktu. Jisté vysvětlení nabízí Cote (2003), který zmiňuje, že Standard Oil zažalovala Bolívii za zabavení svých vozidel, která potom mohla být užita k přesunu vojáků na frontu. Vojáci, kteří nebyli se skutečností násilného zabavení seznámeni, pak přirozeně mohli spatřovat ve Standard Oil Company velmi aktivně spolupracujícího aktéra.

4. Dynamika konfliktu

4.1 Předkonfliktní historie a latentní konflikt

Během koloniální éry nebylo Chaco evropskými přistěhovalci téměř vůbec osídleno, v oblasti se pohybovali pouze kočující Indiáni. Vztah místních kmenů k oběma zemím byl formovaný momentální situací a značně pragmatický, na jednu stranu byli domorodci často obětí dobyvačných kampaní jejich armád, na stranu druhou využívali v některých případech spojenectví s armádou proti svým tradičním nepřátelům z řad jiných indiánských kmenů (Braunstein a Miller 1999). Postupně se povedlo většinu domorodých obyvatel asimilovat, významnou úlohu přitom sehrála jejich christianizace.

Formálně náležela oblast do španělské provincie Charcas, de facto se nikdo nepokusil Chaco ovládnout. Bolívie, jako nástupce provincie Charcas, uplatňovala na Chaco nárok, ale reálně opět nepodnikla mnoho kroků k průzkumu a získání kontroly nad tímto územím. Z území Paraguaye byly na území Chaca vysílány během koloniální éry misie[xxiii] a Paraguayci také podnikli průzkum Chaca podél řeky Paraguay, což v jejích očích potvrzovalo jejich nárok na Chaco. Moc i zájem obou zemí však byly omezeny jen na okrajová území Chaca (Mora a Cooney 2007). To se změnilo, když Bolívie ztratila přístup k oceánu a Paraguay zintenzivnila svou zemědělskou a těžařskou aktivitu v oblasti[xxiv]. Od 80. let 19. století až do 20. let 20. století vedly obě strany častá, ale bezvýsledná jednání o svrchovanosti nad Chacem.

4.2 Ozbrojený konflikt

Prvním významnějším ozbrojeným incidentem bylo obsazení bolivijské pevnosti Vanguardia paraguayskými jednotkami v prosinci 1928. Mobilizace v obou zemích nicméně probíhala velmi chaoticky, protože ani jedna strana ještě nebyla na válku připravena. Zřejmě i díky tomuto faktu se podařilo za asistence Společnosti národů vyjednat křehké příměří (De Questada 2011, srovnej Mora a Cooney 2007). Vznikla komise[xxv] pro vyšetření celého incidentu, která za jeho viníka označila Paraguay a jako řešení sporu o Chaco navrhla arbitráž, kterou ale obě strany odmítly. V letech 1930 a 1931 snahy o diplomatické řešení na čas umlkly, a když se na podzim 1931 objevily pokusy Argentiny a USA znovuotevřít otázku mírového řešení problému, ani jedna ze stran již nebyla této cestě nakloněna.

Mezitím v roce 1931 vydal tehdejší prezident Bolívie Daniel Salamanca rozkaz svému generálnímu štábu k vypracování plánu pro invazi a obsazení Chaco Boreal. Ten sestával zejména z vybudování předsunutých opěrných bodů, přičemž již tyto mise naznačovaly budoucí obtíže, protože vojáci se často z těchto misí vraceli silně dehydratovaní a neschopní splnit zadané příkazy (Cote 2003). V červenci došlo k napadení pevnosti Carlos Antonio Lopéz bolivijskou armádou, což bývá vnímáno jako počátek války, neboť se tento incident stal oficiálním casus belli, ačkoliv válka byla vyhlášena až 10. května 1933. Jednalo se tak o první oficiálně vyhlášený válečný konflikt mezi členy Společnosti národů (Kain 1935). O tom, že konflikt nezůstal stranou zájmu mezinárodního společenství, svědčí i mise vyslaná červeným křížem roku 1933, která se měla přesvědčit o životních podmínkách bolivijských zajatců v Paraguayi (International Comitte of the Red Cross 2005).

V první fázi války byla úspěšnější bolivijská strana, nicméně po prohře u Boquerónu převzali iniciativu Paraguayci. Až do roku 1934 poté tlačili Bolivijce zpět k úpatí And, čímž se dostali na dosah bolivijských ropných polí. Bolivijský pluk bránící tyto oblasti dostal jméno Defensores del Petróleo[xxvi] (Cote 2003), což je spíše detail, nicméně po válce se stal argumentem v rukou těch, kteří prosazovali teorii o válce o ropu. Paraguayské síly se neúspěšně pokusily ropné vrty získat, ale byly Bolivijci odraženy. Obě vyčerpané strany souhlasily s příměřím, které začalo platit v poledne 10. června 1935.

Paraguayos_en_alihuatá
Paraguajští vojáci během války v roce 1932. (zdroj: Wikimedia).

5. Řešení konfliktu

Poválečná mírová konference se konala v Buenos Aires v letech 1936 až 1939. Konference sama byla výsledkem složitých jednání a střetů zájmů regionálních mocností, přičemž nejvíce se do budoucího uspořádání v Chacu snažila zasáhnout Argentina zastupovaná na konferenci ministrem zahraničí Carlosem Saavedrou Lanasem. Jejím cílem byla, stejně jako během konfliktu a před ním, ochrana jejích hospodářských zájmů v Chacu. Zájmem Brazílie bylo účinně blokovat argentinskou nadvládu nad bolivijskými ropnými ložisky. Zástupci Chile zase museli uhlídat, aby nedošlo k přílišnému vzestupu Argentiny jako regionální mocnosti a Bolívie opět neobrátila svou snahu o získání přístupu k oceánu západním směrem (Mora a Cooney 2007).

Přes tyto složité zákulisní tahy a více či méně skrývané cíle zúčastněných stran došlo 21. července 1938 k podpisu mírové dohody, jejímž důsledkem bylo, že tři čtvrtiny sporného území připadly Paraguayi a jedna čtvrtina Bolívii. Alespoň částečný úspěch Bolívie zaznamenala v tom, že se jí podařilo udržet území prokazatelně bohatá na ropu. Mezi strategické neúspěchy patří to, že nedokázala vybojovat přístup k hlubokovodnímu přístavu na řece Paraguay.

Závěr a zpětné hodnocení konfliktu a jeho výsledků

Ropa spolu s dalšími surovinami sehrála velmi významnou roli při eskalaci celého konfliktu stejně jako při jeho vedení. Můžeme však konstatovat, že válka nebyla jednoznačně motivována ovládnutím ropných polí nebo jiných surovinových ložisek, ale spíše celkovou transformací ekonomiky a snahou o vystoupení z geografické izolace ze strany Bolívie a kompenzací územních ztrát z minulých válek a udržením hospodářsky důležitého území ze strany Paraguaye. Suroviny, stejně jako přírodní prostředí v Chacu, byly významnými činiteli ovlivňujícími vedení války, což se zřejmě promítlo také do pozdějších hodnocení tohoto střetu. Válka o Chaco tak byla jednoznačně válkou ekonomických zájmů, ale zjednodušovat celý konflikt na soupeření o ropu nelze[xxvii]. Jediným okamžikem, kdy skutečně hlavním válečným motivem bylo získat ropná pole, byla závěrečná fáze války, kdy se k nim postupující paraguayská armáda dostala velmi blízko a jejich obsazením by získala logistickou výhodu.

Poválečné rozdělení Chaca dnes není zpochybňováno, ačkoliv konečnou demarkační dohodu o bolivijsko-paraguayské hranici podepsali tehdejší prezidenti Bolívie a Paraguaye Evo Morales a Fernando Lugo až v roce 2009 (IBRU: Centre for Border Research 2009). Zajímavým detailem je, že garantem této dohody byla Argentina, což svědčí pro domněnku, že stále považuje Chaco Boreal za svoji zájmovou oblast. Faktem také je, že naděje ohledně přítomnosti ropy v tomto regionu dlouho zůstávaly nepotvrzeny. Až v roce 2014 byl ohlášen objev přítomnosti většího množství ropy, odhady hovořily až o dvou stech milionech barelů (Bakhsh 2014) ve studni Lapacho. Přesto stále není jisté, do jaké míry se tato a další paraguayské studny ukážou jako perspektivní. Co se týká zemědělské produkce, tak ani v tomto směru se zejména paraguayské představy nenaplnily, neboť v Chacu se nachází pouze 2,7 % paraguayské zemědělské půdy (Mora and Cooney 2007). Bolivijský problém s volným přístupem k oceánu se zemi také podařilo alespoň částečně vyřešit teprve nedávno, když před rokem došlo k podepsání dohody mezi Uruguayí a Bolívií o vybudování bolivijského hlubokovodního[xxviii] přístavu v uruguayském departmentu Rocha (de Bone, 2015).

Přesto všechno zůstává Chaco alespoň v rétorické rovině často symbolem konfliktu motivovaného touhou po zisku. Jako příklad může posloužit výrok bývalého paraguayského prezidenta Fernanda Luga pronesený při příležitosti 74. výročí konce války o Chaco, že „(oba národy) se poučili, že spolupráce je důležitější, než dědictví bolivijské a paraguayské krve prolité za ropu v Chacu.“ (Kozloff 2012). Konflikt o Chaco lze považovat z velké části za spor vyřešený za pomoci třetí strany, kterou představovaly americké státy zastoupené na mírové konferenci v Buenos Aires. Otázkou do budoucna však zůstává, jaký vliv na dynamiku konfliktu bude mít případné potvrzení nedávných objevů ropných ložisek a zda se bolivijští a paraguayští představitelé skutečně dokázali z krvavého konfliktu poučit a v případě potenciálních sporů zvolí kooperační strategii namísto konfrontační.


Abecední seznam zdrojů a použité literatury

Bakhsh, Nidaa. 2014. „President Energy Surges After Finding Oil in Paraguay Basin“ bloomberg.com. 28. dubna 2016 (http://www.bloomberg.com/news/articles/2014-10-20/president-energy-surges-after-discovering-paraguay-s-first-oil).

Braunstein, José a Miller, Elmer S. 1999. “Etnohistorical Introduction.” In: Peoples of the Gran Chaco. Ed. Elmer S. Miller. London: Greenwood Publishing Group, 1–23.

Central Intelligence Agency. 1971. Perry-Castañeda Library
Map Collection
. Internet (http://www.lib.utexas.edu/maps/americas/bolivia_econ_1971.jpg).

Contreras, Manuel E.. 1993. „The Bolivian Tin Mining Industry in the First Half of the Twentieth Century.“ sas-space.sas.ac.uk. 25. dubna 2016 (http://sas-space.sas.ac.uk/3404/1/B14_-_The_Bolivian_Tin_Mining_Industry_in_the_First_Half_of_the_Twentieth_Century.pdf).

Cote, Stephen. 2003. „A War for Oil in the Chaco, 1932–1935.“ Environmental History 18, no. 4, 738 – 758.

De Bone, Miguel Ferreyra. 2015. „Uruguay to provide port space for landlocked Bolivia.“ globalrisksinsight.com. 3. května 2016 (http://latincorrespondent.com/2015/02/end-bolivias-access-sea-may-come-uruguay/).

De Questada, Alejandro. 2011. The Chaco War 1932-35: South America’s greatest modern conflict. Oxford: Osprey Publishing.

Department of Peace and Conflict Research. 2014. Definitions. Internet (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/).

Fahrting, Linda C. a Kohl, Benjamin H. 2014. Evo´s Bolivia. Continuity and Change. Austin: University of Texas Press.

Guzmán, Macarena Pérez. 2012. América Latina: Áreas Limítrofes. Blogspot.cz. 3. května 2016 (http://areas-limites-dela-macarena-perez.blogspot.cz/).

Holsti, Kalevi J. 1991. Peace and War: Armed Conflicts and International Order 1648 – 1989. New York: Cambridge University Press.

IBRU: Centre for Border Research. 2009. „Bolivia and Paraguay ratify demarcation of their long disputed boundary.“ Boundary news. 2. května 2016 (https://www.dur.ac.uk/ibru/news/boundary_news/?itemno=7949&rehref=%2Fibru%2F&resubj=Boundary+news%20Headlines).

International Comitte of the Red Cross. 2005. The Chaco War (1932  1935). Internet (https://www.icrc.org/eng/resources/documents/misc/5gkebj.htm).

Kain, Ronald Stuart. 1935. „The Chaco Dispute and the Peace Systém.“ Political Science Quarterly 50, no. 3, 321 – 342.

Kozloff, Nikolas. 2012. „What is Washington up to in the Chaco region?“ aljazeera.com. 28. dubna (http://www.aljazeera.com/indepth/opinion/2012/07/2012718115122519807.html).

Kraay, Hendrik a Whigham, Thomas, eds.. 2004. I Die with My Country: Perspectives on the Paraguayn War, 1864 – 1870. Lincoln: University of Nebraska Press.

Le Billon, Philippe. 2001. „The political ecology of war: Natural resources and armed conflict“ Political Geography 20, no. 5, 561 – 584.

Miller, Mark. D. H. a kol. 2015. „Gran Chaco: Plain, South America.“ britannica.com. 2. května (http://www.britannica.com/place/Gran-Chaco).

Mora, Frank O. a Cooney, Jerry W. 2007. Paraguay and the United States: Distant Allies. Athens: University of Georgia Press.

Riveros, Fernando. Datum neuvedeno. „The Gran Chaco.“ fao.org. 28. dubna (http://www.fao.org/ag/AGP/agpc/doc/Bulletin/GranChaco.htm).

Standard Oil Company. 1939. Confiscation; A history of the Oil Industry in Bolivia. New York: Standard Oil Company of Bolivia.

Šmíd, Tomáš a kol. 2010. Vybrané konflikty o zdroje a suroviny. Brno: Mezinárodní politologický ústav.

U.S. Energy Information Administration. 2016. U.S. Crude Oil First Purchase Price. Internet (https://www.eia.gov/dnav/pet/hist/LeafHandler.ashx?n=PET&s=F000000__3&f=A).


Přílohy

Mapa č. 1 – rozdělení Chaca řekami Pilcomayo a Bermejo (Teuco) na 3 podoblasti (Guzmán 2012).
Mapa č. 1 – rozdělení Chaca řekami Pilcomayo a Bermejo (Teuco) na 3 podoblasti (Guzmán 2012).

 

Mapa č. 2 – klimatické rozdělení regionu Gran Chaco (Riveros, datum neuvedeno).

 

Mapa č. 3 – geografické rozdělení těžby vybraných surovin v Bolívii (Central Intelligence Agency 1971).

Poznámkový aparát

[i] Severní Chaco, podoblast regionu Gran Chaco severně od řeky Pilcomayo. Viz mapa č. 1 a kapitola 1.

[ii] Celkem během války zahynulo asi 56 000 bolivijských a 35 000 paraguayských vojáků (De Questada 2011).

[iii] Symbolickou úrovní je myšleno zejména odvozování dynastické legitimity. Populační význam území spočíval v možnosti výběru daní pro udržování chodu státu a poskytování demografické základny pro odvody do armády (Holsti 1991).

[iv] Brazilská část Chaca je součástí brazilských spolkových států Mato Grosso a Mato Grosso do Sul.

[v] Označovaná také jako Teuco.

[vi] Zabírá asi 259 000 km2, tzn. třetinu regionu Gran Chaco.

[vii] Polopouštní, tzn. s úhrnnými ročními srážkami do 500 mm na m2.

[viii] Přesněji Standard Oil Company of New Jersey, která vznikla jako její dceřiná společnost roku 1911 v důsledku antimonopolního zásahu americké justice. Dnešní nástupnickou firmou je Exxon Mobile.

[ix] Cena za barel od roku 1921 neustále klesala z hodnoty 3,07 dolaru v roce 1921 na hodnotu 1,19 dolaru v roce 1930 (U.S. Energy Information Administration 2016).

[x] S výjimkou společnosti Aguila Doble, která se stavbou vrtu započala, ale nedokončila ji (Standard Oil Company 1939).

[xi] Z 9 740 tun v roce 1900 na 22 885 tun v roce 1910 (Contreras 1993).

[xii] Znárodnění těžebních zařízení Standard Oil Company bolivijskou vládou v roce 1936 bylo vůbec prvním případem znárodnění ropného průmyslu v Latinské Americe. Ropné a plynové vrty poté spravovala státní společnost YPFB, která bylo roku 1996 zprivatizována. V roce 2006 nařídil prezident Evo Morales, aby společnosti těžící fosilní paliva odevzdávaly 82 % zisku státu, což nelze považovat za znárodnění, ačkoliv Moralesova vláda tento akt jako znárodnění prezentovala (Farthing a Kohl 2014).

[xiii] Jedná se o dřevo stromů Schinopsis lorentzii, Schinopsisi balansae a Aspidosperma quebracho–bianco.

[xiv] Průměrná nadmořská výška 310 m. n. m.

[xv] Označení pro domorodé kmeny hovořící kečuánštinou, v Bolívii kmeny Kolla a Kallawaya.

[xvi] Indiánská etnická skupina zahrnující mnoho kmenů a tvořící velkou část obyvatel Altiplana.

[xvii] Válečný konflikt s Chile probíhající v letech 1879 – 1883, při němž Bolívie ztratila přístup k Tichému oceánu.

[xviii] Budování linie pevnůstek od řeky Paraguay k řece Pilcomayo.

[xix] Největší demografickou katastrofou byla válka proti koalici Argentiny, Brazílie a Uruguaye, v níž počet obyvatel Paraguaye poklesl z 525 000 na 221 000, z nichž pouze 28 000 byli muži.

[xx] Křesťanská církev náležející k novokřtěncům, roku 1927 usazeno v Chacu prvních 1 800 mennonitů.

[xxi] Viz oddíly Vzácné dřevo a Zemědělská produkce.

[xxii] Rafinerie v Camiri zvýšila produkci z 1 009 m3 v roce 1932 na 14 300 m3 v roce 1935. Druhá rafinerie Standard Oil na území Bolívie zvýšila za stejné období svou produkci z 5 658 m3 na 11 584 m3 (Cote 2003).

[xxiii] Jednalo se o františkánské misie, od nichž si elity kolonizátorů slibovaly, že se jim podaří domorodce podmanit centrální moci. Křesťanští misionáři se však často v rozporu s jejich očekáváním postavili v případných sporech na stranu domorodých obyvatel proti centrálním vládám.

[xxiv] Majiteli mnoha rozsáhlých pozemků v Chacu byli cizinci, zejména Argentinci.

[xxv] V komisi zasedali delegáti Bolívie, Paraguaye, Kuby, Mexika, Kolumbie, Uruguaye a USA.

[xxvi] V češtině „Obránci ropy“.

[xxvii] Za zcela neplatnou můžeme považovat teorii o válce za zájmy Standard Oil Company, viz stejnojmenný oddíl.

[xxviii] Měl by dosahovat hloubky 32 metrů, díky čemuž by umožňoval zakotvit lodím, které nemohou proplout Panamským průplavem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *