(zdroj: Pixabay).

Onshore legalizace výnosů z trestné činnosti

Štítky:

Autor se ve své práci věnuje problematice legalizace výnosů z trestné činnosti. Výnosy z trestné činnosti se obvykle myslí nelegálně získané prostředky, které byly získány v souvislosti s pácháním trestného činu. Legalizace výnosů neboli praní špinavých peněz navazuje na předchozí kriminální činnost a doprovází ji. Cílem praní špinavých peněz je zastřít původ finančních prostředků tak, aby je jejich majitel mohl následně, relativně bez rizika, využívat v běžném platebním styku na běžném trhu. V důsledku úspěšné legalizace výnosů z trestné činnosti přichází stát o značné finanční prostředky, ztrácí kontrolu nad finančními toky a nad svým monetárním systémem.

Autor se v této práci zabývá skupinou způsobů praní špinavých peněz, které se označují jako onshore metody. Dle této skupiny metod dochází k legalizaci výnosů ve stejném státě, ve kterém byl výnos generován. Zpracování tohoto tématu v české odborné literatuře není příliš běžné a tato práce si klade za cíl nastínit základní přehled nejběžněji používaných metod praní špinavých peněž, který by mohl oslovit odbornou i laickou veřejnost. Autor v této práci kombinuje poznatky obsahové analýzy některých děl zahraničních autorů a prolíná je s dikcí trestního práva.

Tato práce je členěna do dvou základních kapitol. První nabídne čtenářům stručný úvod do problematiky organizovaného zločinu, autor zde předkládá definiční znaky společenskovědních prací a porovnává je s definicemi trestního zákoníku. Druhá kapitola této práce postupně čtenáři představuje pojem praní špinavých peněz, dále se stručně zabývá historií tohoto fenoménu, rozebírá schéma praní špinavých peněz a rozepisuje některé základní onshore metody legalizace výnosů z trestné činnosti.

Legalizace výnosů z trestné činnosti bývá často spojována s financováním terorismu, což dokládá např. název i obsah zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, avšak tato práce se z důvodu svého rozsahu, komplexnosti a složitosti spojení legalizace výnosů a financování terorismu, propojením těchto dvou jevů nezabývá.

Fenomén organizovaného zločinu

Organizovaný zločin bývá řazen mezi nejvážnější bezpečnostní hrozby soudobého světa, avšak do dnešního dne nepanuje konsensus ohledně universální definice. Řada akademiků dochází na základě výzkumů k vlastním definicím, své definice si tvoří jednotlivé státy v bezpečnostní politice a občas lze nalézt rozkol i mezi chápáním organizovaného zločinu mezi veřejnými institucemi v rámci jednoho státu (von Lampe 2016).

Organizovaný zločin lze zkoumat ve dvou rovinách. První rovinou je organizovaný zločin představovaný kriminální skupinou, která naplňuje definiční znaky, které stanovují akademici či jaké stanovuje zákon. V rovině druhé, se hovoří o organizovaném zločinu jako o samotné kriminální činnosti, která je páchána organizovanou kriminální skupinou. Nutno však rozlišovat kriminální činnost prováděnou organizovanou skupinou, která naplňuje definiční znaky stanovené výzkumníky či zákonem a kriminální činnost, která je pouze ad hoc organizovaná.

Typickými předmětem činnosti organizovaných kriminálních skupin je mj. výroba, pašování a distribuce drog, obchod se zbraněmi, obchod s lidmi ve všech svých podobách, obchod s nelegálním a kradeným zboží. Dalo by se říct, že v jistém náhledu, organizované kriminální skupiny fungují jako podnikatelé, avšak s nelegálním zbožím a službami. Jejich činnost je motivována ziskem za poskytované služby, tento zisk je však nutné „vyprat“ – zlegalizovat tak, aby jej bylo možné využití k obchodnímu styku i na legálním trhu, a to pokud možno s co nejmenším rizikem (viz. Hagan 2006).

Definiční znaky organizovaného zločinu

Společensko-vědní deinice

Z mnoha existujících definic organizovaného zločinu, představí autor v této práci definici Jamese Fickenauera (Fickenauer 2005: 65), jelikož obsahuje poměrně hodně jasně vymezených definičních znaků, a pro porovnání s obecnou trestně-právní definicí je proto ideální. Fickenauer definuje organizované kriminální skupiny pomocí těchto definičních znaků:

  • absence ideologie,
  • organizovaná hierarchická struktura,
  • časová kontinuita existence skupiny,
  • užití či hrozba užití násilí,
  • omezené členství,
  • nelegální podnikání,
  • pronikání do legální ekonomické sféry,
  • korupce.

Při společensko-vědním zkoumáním lze dané definiční znaky aplikovat na konkrétní případ a vytvořit tak případovou studii, ve výsledku lze např. konstatovat, že daná organizovaná skupina naplňuje 6 bodů z 8 a proto ji lze považovat za organizovanou kriminální skupinu jako takovou. Nejdůležitějším znakem Fickenauerovy definice pro tuto práci je pronikání do legální ekonomické sféry, přičemž tak dochází k legalizaci výnosů z předchozího definičního znaku – nelegálního podnikání.

Trestně-právní definice

Trestní právo se k definování organizovaného zločinu staví jinak než společensko-vědní odborné práce. Jak bylo výše uvedeno, organizovaný zločin může nabývat mnoho různých podob, nelze tedy definovat „organizovaný zločin“ jako samostatnou skutkovou podstatu trestného činu. Trestní právo tento problém řeší tak, že definuje organizovanou zločineckou skupinu a trestní sazba za spáchání jednotlivých trestních činů se v případě jeho spáchání organizovanou zločineckou skupinou zvyšuje. V českém trestním zákoníku se v některých případech zvyšuje ještě více, pokud se jedná o organizovanou zločineckou skupinu působící ve více státech (hovoříme o tzv. transnacionálním organizovaném zločinu).

Definici organizované zločinecké skupiny lze nalézt v § 129 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“): „Organizovaná zločinecká skupina je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti.“ Jak je vidět, tato definice je oproti Fickenauerově velmi volná. Jedním z hlavních důvodů může být, že jednoznačně soudu prokázat, že daná skupina naplňuje toliko konkrétních a specifických znaků, by bylo prakticky nemožné a stíhat takové skupiny by nemělo v podstatě smysl. Soud v právním státě nemůže dovolit odsoudit člověka v případě nenaplnění skutkové podstaty, i když by třeba byla naplněna z většiny.

Struktura obchodních společností drogového kartelu z Cali. (zdroj: Wikimedia).

Praní špinavých peněz

Legalizace výnosů z trestné činnosti neboli praní špinavých peněz je navazující jev na samotnou kriminální aktivitu. Výše bylo zmíněno, že organizované kriminální skupiny provádí nezákonné aktivity za účelem získání společenského postavení, prestiže, ale především za účelem získání finančních prostředků.

Organizované zločinecké skupiny poskytují na černém trhu své služby a prodávají zboží, za které následně inkasují peníze, a to v absolutní většině v hotovostní podobě. Portfolio poskytovaných služeb může být vskutku široké, lze sem zařadit např. prodej osob nebo lidských orgánů, prodej drog, prodej zbraní, zprostředkování vraždy či jiného násilného útoku nebo naopak zprostředkování ochrany. Toto jsou služby vskutku na běžném legálním trhu nedostupné a je zřejmé, že jejich cena nebude nízká. Příjemce finančních prostředků (v hotovostní podobě) za nelegální služby, by rád z peněz těžil na legálním trhu, avšak na takovém trhu lze bezpečně disponovat pouze s penězi, které pochází z legální činnosti. Účelem praní peněz je tedy provést takové peněžní operace, aby se špinavé peníze podařilo zařadit mezi legálně generované zisky tak, aby ve výsledku alespoň přiměřená část špinavých peněz byla očima zákona vidět, jako zisk z legální činnosti (Mathers 2004).

Definice legalizace výnosů z trestné činnosti

Podobně jako v případě definování samotného organizovaného zločinu, neexistuje jednotná univerzální definice. Řada autorů přichází s vlastními definicemi, ty se však v zásadě od sebe neliší tolik, jako ty o organizovaném zločinu. Společensko-vědní definice se liší ve vlastní doslovné formulaci, avšak ve výsledku se dají interpretovat téměř totožně. Společensko-vědní definice jsou opět o něco konkrétnější než ty, které nám nabízí právní řád.

Společensko-vědní definice praní špinavých peněz

Madinger definuje právní špinavých peněz jako „použití peněz odvozených z ilegální činnosti za souběžného skrytí identity majitele peněz k přetvoření na zisky, které se zdají, že pocházejí z legitimních zdrojů.“. (Madinger 2012: 5) Madinger k tomu dále poznamenává, že je důležité zdůraznit, že čisté peníze se čisté pouze zdají. Špinavé peníze se nikdy nemohou stát čistými, protože nejsou generovány legitimním podnikáním, je to pouhá iluze a záleží pouze na lidech, kteří peníze perou, jak dobrá ta iluze bude, aby jí orgány státní správy, zejména finanční úřady a orgány činné v trestném řízení, uvěřily.

Podobnou definici předkládá i Mathers, který tvrdí, že „praní špinavých peněz znamená vzít peníze vycházející ilegální činnosti a nechat je projít řadou kroků tak, aby ve výsledku ty stejné peníze budily dojem, že vycházejí z něčeho legitimního.“. (Mathers 2004: 21)

Trestně-právní definice legalizace výnosů z trestné činnosti

V právním prostředí se o praní špinavých peněz hovoří jako o legalizaci výnosů z trestné činnosti. Definice obsažená v trestním zákoníku České republiky je při nejmenším diskutabilní. V prvé řadě je její formulace, podobně jako v případě organizované zločinecké skupiny, poměrně vágní a nechává tak široký prostor pro činnost státního zastupitelství a pro uvážení soudu. Legalizace výnosů z trestné činnosti je definována v § 216 trestního zákoníku:

„(1) Kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu

a) věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, nebo

b) věci, která byla opatřena za věc uvedenou v písmenu a), nebo kdo jinému spáchání takového činu umožní nebo se ke spáchání takového činu spolčí, bude potrestán odnětím svobody až na čtyři léta, peněžitým trestem, zákazem činnosti nebo propadnutím věci;

(3) Odnětím svobody na dvě léta až šest let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny,

(4) Odnětím svobody na tři léta až osm let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech

…“ (§ 216 zákona č. 40/2009 Sb.)

Pokud se zamyslíme nad interpretací daného ustanovení, dojdeme k řadě závěrů. Za prvé je zřejmé, že český právní řád nespojuje legalizaci výnosů z trestné činnosti pouze s organizovaným zločinem, tak jak to obvykle dělají společenské vědy. Ustanovení hovoří o jakémkoliv trestném činu, může se například jednat o legalizace výnosů z trestné činnosti, která spočívala v podvodu. Hypoteticky tato situace může nastat, pokud dva subjekty uzavřou smlouvu o dílo, přičemž zhotovitel vyláká z objednatele zálohy na dílo, dílo nedodá a zálohy si nechá poslat na bankovní účet třetí osoby. Zhotovitel se dopustil trestného činu podvodu a peníze od třetí osoby může čerpat mnoha způsoby, které ve výsledku zapříčiní to, že prostředky se zdají být získané legálně. Dále ustanovení odst. 3 a 4 dokazuje, co již bylo řečeno výše, že český právní řád řeší trestné činy spáchané organizovanou zločineckou skupinou zvýšením trestní sazby, u transnacionální organizované zločinecké skupiny ještě více. Chápání transnacionální organizovaného zločinu jako významné bezpečnostní hrozby dokazuje i fakt, že odst. 3 vyžaduje přímo členství v „tuzemské“ organizované zločinecké skupině, avšak odst. 4 u transnacionální skupiny pohovoří pouze o „spojení“.

Další problém, který s formulací tohoto paragrafu a pojetí legalizace výnosů z trestné činnosti souvisí, je velký v rozkol v interpretaci tohoto ustanovení mezi právníky, akademiky a soudy. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že se jedná o trestný čin akcesorický, u kterého bez prvotního – základního trestného činu, nemůže nikdy dojít k naplnění skutkové podstaty. Nelze tedy spáchat legalizaci z trestné činnosti bez předchozího spáchání či podílení se např. na nájemné vraždě, avšak objevují se argumenty, že nelze oba tresty soudit v souběhu. Judikatura dosud zastává spíše názor, že člověka lze zároveň obžalovat, soudit a odsoudit za primární trestní čin spolu s legalizací výnosů z trestné činnosti. Na druhou stranu, řada právních expertů se domnívá, že tzv. samo-praní (self-money laudering) není možné. Své tvrzení opírají o právní zásadu nemo tenetur se ipsum accusare, která volně přeložená znamená, že nikdo nemůže být nucen k usvědčení sama sebe ze spáchání trestného činu. Dále někteří argumentují právní zásadou ne bis in idem, volně přeloženo jako ne dvakrát v téže věci. Užití této zásady je odůvodněno tím, že smyslem praní špinavých peněz je de facto zametení stop po trestné činnosti a zajištění si výnosu z ní, což je logická navazující činnost na samotný základní trestní čin. Zde můžeme pozorovat patrný rozkol mezi trestně-právním a společensko-vědním chápáním praní špinavých peněz, přičemž judikatura se pravděpodobně do budoucna bude klonit spíše k nemožnosti samo-praní špinavých peněz, ale společensko-vědní definice takovou možnost rozhodně nevylučují a naopak je zcela logická (viz. Bruna 2015).

Další definici legalizace výnosů z trestné činnosti lze najít v § 3 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „zákon o opatření proti legalizaci výnosů“). Nutno podotknout, že tento zákon se řadí do oblasti práva správního, nikoliv trestního. Tento zákon upravuje mj. povinnost poskytovatelů bankovních služeb hlásit podezřelé transakce, přičemž porušení daných povinností je posuzováno jako správní delikt.

(1) Legalizací výnosů z trestné činnosti se pro účely tohoto zákona rozumí jednání sledující zakrytí nezákonného původu jakékoliv ekonomické výhody vyplývající z trestné činnosti s cílem vzbudit zdání, že jde o majetkový prospěch nabytý v souladu se zákonem; uvedené jednání spočívá například:…“. (§ 3 zákona č. 253/2008 Sb.)

Jak vidno, tato definice je mnohem obsáhlejší než definice trestního zákoníku. Pod legalizaci výnosů z trestné činnosti je svou skutkovou podstatou zařazeno mj. i podílnictví, které je definováno v § 214 trestního zákoníku. Lze zde sledovat, patrně vhodnou, snahu zákonodárce posílit prevenci, kdy takto definované ustanovení ve výsledku vede k získání více informací, pomocí kterých se dá legalizaci výnosů z trestné činnosti předcházet.

Al Capone. (zdroj: Flickr).

Historie praní špinavých peněz

Potřebu zastírat pravý původ nějakého zisku, ať již materiálního či přímo finančního se zrodil de facto se samotnými penězi. Vždy se objevil někdo, kdo chtěl svůj zisk ochránit před zdaněním, či skrýt jeho pravý původ (např. úroky u půjčky, které by se daly považovat za lichvářské, což by bylo trestným činem). Rozvoj zastírání původu materiálního zisku lze sledovat u pirátů v období kvetoucího kolonialismu. Byla období, kdy piráti mohli přepadat a loupit obchodní lodě cizích mocností, přičemž získanou kořist museli po připlutí do země zdanit, čemuž se logicky snažili piráti vyhnout zastřením pravého původu loupeného zboží (Naylor 2004: 134 – 136). Pojem praní špinavých peněz se poprvé objevil ve Spojených státech amerických ve 30. letech 20. století. V té době v USA prosperoval známý podnikatel/gangster Al Capone, který generoval obrovské zisky z nelegálního prodeje alkoholu. Aby mohl se ziskem disponovat na legálním trhu, potřeboval, aby nelegálně vydělané peníze vypadaly, jako by je vydělal legálně. Al Capone vlastnil po Chicagu řadu veřejných prádelen, a tak zisky z prodeje alkoholu přimíchával do zisku z prádelen, čímž se je snažil zlegalizovat. USA jako první země světa definovala trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti (Mathers 2004: 21 – 22).

Schéma pracího programu

Doposud byla práce spíše teoretického ražení, leč v této kapitole čtenář nalezne obecné schéma postupu při praní špinavých peněz. V akademické sféře panuje většinový konsensus, že praní špinavých peněz lze rozdělit do třech základních kroků: umístění (placement), vrstvení (layering), integrace (integration) (Madinger 2012: 259).

První základním krokem je oddělení získaného profitu od trestného činu. Příjemce, zpravidla vysokého objemu hotovosti, musí někam prostředky umístit, ať již do nějakého trezoru či skladu peněz, do bankovní či nebankovní instituce nebo přímo do legitimního podnikání. Možností je vskutku mnoho a některé budou podrobněji rozebrány v následující subkapitole, nutno však dodat, že v této části je praní špinavých peněz nejvíce zranitelné. Druhým krokem je vytvoření takového počtu finančních transakcí nejrůznějších podob, aby nebylo možné spojit obíhající peníze s jejich původem, aby se orgány státní správy nedozvěděly, kdo peníze umístil do oběhu a jak je získal. Vrstvení opět může mít mnoho podob. Posledním krokem je dostání vyčištěných finančních prostředků zpět k jejich pravému majiteli. Finanční prostředky musí projít vrstvením natolik, aby při integraci důvěryhodně vypadaly jako legální příjmy a jejich majitel je mohl použít v běžném platebním styku na trhu. Způsoby integrace prostředků zpět k majiteli jsou pro orgány státní správy nejtěžší částí z celého procesu na odhalování (Madinger 2012: 259 – 260; Naylor 2004: 137).

S rozšířeným pracím programem přišel Jonatan Hartfield, leč jeho program není dosud zcela přijímán a prim hraje předchozí třístupňový postup, zejména proto, že Harfieldův program se částečně překrývá se samotnou základní kriminální činností. Podle Hartieflda lze rozdělit proces praní špinavých peněz do 6 kroků: 1. tvorba – proces zisku výnosu z trestné činnosti, bez jasného plánu jak se ziskem naložit; 2. konsolidace – jsou zvažovány možnosti legalizace výnosů z trestné činnosti a probíhá příprava (např. zakládání společností, falšování dokladů, nastrčení osoby); 3. umístění a 4. vrstvení jsou body shodné s předchozím 3-bodovým programem; 5. integrace – zhruba koresponduje s třetím bodem předchozího programu, avšak jedná se spíše o investice do legální či nelegální činnosti, které by měly následně generovat další zisk; 6. realizace – finální část, pro kterou je kriminalita páchána, dochází k zužitkování čistých finančních prostředků pro vlastní potěšení (Dvořák a kol. 2010: 78).

Metody legalizace výnosů z trestné činnosti

Legalizace výnosů z trestné činnosti může mít mnoho nejrůznějších podob, přičemž se jednotlivé metody často kombinují, aby došlo opravdu ke kvalitnímu zastření původu peněz. Je důležité znovu podotknout, že výnos z trestné činnosti je inkasován v drtivé většině v hotovosti. Větší objem hotovosti přitahuje pozornost veřejnosti a státní správy, navíc jsou nastavena taková opatření, kdy obchodníci, bankovní instituce či jiní příjemci hotovosti jsou povinni podezřelé transakce hlásit (řada takový opatření je upravena např. v zákoně č. 253/2008 Sb.).

Obecně lze rozdělit metody legalizace výnosů z trestné činnosti do dvou kategorií, podle toho, kde k samotné legalizaci dochází. První skupina metod, která je meritem této práce, je přezdívána jako onshore. Při onshore neboli tuzemských metodách, dochází k legalizaci výnosů z trestné činnosti v místě, kde byl výnos z trestné činnosti generován, podle Hartfieldova schématu v místě, kde došlo k tvorbě. Dalo by se říci, že tyto metody jsou snazší na provedení, ale zároveň snazší na odhalení a dá se skrze ně vyprat menší objem peněz. Druhou skupinou metod, jsou tzv. offshore metody, u kterých dochází k praní špinavých peněz mimo území, kdy byl výnos generován, typicky na územích menších ostrovních států, které mají velmi přísné zákony ohledně bankovního tajemství, nabízí lákavé daňové výhody, nespolupracují v trestním vyšetřování s jinými státy a nejlépe ani nevydávají své občany k trestnímu stíhání jiným státům. Pomineme-li daňové zvýhodnění, offshore společnosti napojené na tuzemské organizované zločinecké skupiny mohou produkovat vysoké, avšak pouze zdánlivé zisky, pod které se nelegální výnos skryje (Mathers 2004: 151 – 153).

V této práci jsou rozděleny onshore metody do třech základních skupin, které byly určeny na základě obsahové analýzy metod a jejich podobných znaků, které analyzují zahraniční i tuzemské odborné publikace (viz. např.; Dvořák a kol. 2010; Chaikin – Sharman 2009; Madinger 2012; Mathers 2004; Naylor 2004; Zagaris 2010). Autor v této stati vyčlenil skupiny metod praní špinavých peněz následovně: 1. skupinu tvoří metody, při kterých výstupem celého procesu jsou čisté finanční prostředky, 2. skupinu tvoří metody, při kterých dochází k transformaci finančních prostředků na jiný materiální zisk, 3. skupinu pak tvoří korupce, která mění vstupní výnosy z trestné činnosti na služby či jiné zvýhodnění ze strany orgánů státní správy.

Peníze do pračky, peníze z pračky

Tato skupina metod je využitelná v případě, že chce majitel výnosu z trestné činnosti získat
po dokončení pracího programu zpět hotovost, se kterou bude moci disponovat dle libosti. V rámci této skupiny lze rozlišovat prací programy snazší a prací programy náročnější, avšak při obou je objem vypraných peněz limitován. Tradiční metodou, která je známa po dlouhou dobu a stále není snadné ji přecházet, je jednoduché přimíchání výnosů z trestné činnosti do výnosů z legálního podnikání. Jedná se zejména o takové podnikání, u kterého je vysoká koncentrace hotovostních transakcí. Podnikatel generuje legální zisk z podnikání a mezi něj přimíchává hotovost z trestně činnosti, následně vše vykáže jako legální zisk a svůj příjem. Nejběžnějším typem podnikání mohou být bary, restaurace, myčky aut, malé samoobsluhy, trafiky, dříve video-půjčovny či například autobazary nebo noční kluby. Vezmeme-li na příklad autobazar, podnikatel nabídne kupujícímu slevu, jestliže zaplatí kupní cenu za auto v hotovosti. Do smlouvy se domluví, že za poskytnutou slevu napíší vyšší cenu, podnikatel ke snížené kupní ceně přidá svůj nelegální zisk a výsledně to vyúčtuje, jako opravdovou kupní cenu automobilu. Výhodou těchto metod je jejich jednoduchost, není k tomu třeba sofistikovanějších úkonů a jsou poměrně špatně zjistitelné. Nevýhodou je potřeba provozovat zaběhlé podnikání, skrze které by se daly peníze vyprat.

Při této metodě praní špinavých peněz je nutné držet se v racionálních číslech a „nestrhnout“ pračku. Je nutné o legálním podnikám podnikání přemýšlet v kontextu i imaginárně poskytovaných služeb, aby nenastaly (např. v případě auto-myček) obrovské rozdíly ve spotřebě vody. Spolu s tím je nutno brát v potaz, že v malém novinovém stánku na kraji vsi nelze vykazovat zisk v řádech milionů korun měsíčně. Je zřejmé, že tento způsob praní špinavých peněz je sice účinný, ale ne příliš výkonný, pro rozsáhlejší praní je pak vhodné vlastnit celé řetězce provozoven, nikoliv pouze jednu. Značnou nevýhodou míchání nelegálních zisků do legálních, je následné zdanění všech přiznaných a vykázaných zisků (Madinger 2012: 234; Naylor 2004: 137 – 142).

Druhou tradiční metodou, jak uchovat špinavé peníze i po vyprání v penězích je využití bankovní soustavy. Nutno podotknout, že tento způsob již vyžaduje větší míru sofistikovanosti, orientaci v legislativě a nabídce bankovních produktů. Dostat peníze do a z bankovního systému lze mnoha způsob. Jedním z prvních byly podlimitní transakce (tzv. smurfing), což byly často opakované transakce – vklady na účet takových částek, které banky ze zákona nebyly povinny hlásit orgánům státní správy. Po odhalení této metody, začaly se v rámci prevence více sledovat i často opakujících se shodné transakce. Další možností jak se částečně ukrýt je založení více bankovních účtů, ideálně i více finančních produktů u více bank a výnos z trestné činnosti rozdělit do více „hromádek“ (Dvořák a kol. 2010: 83; Madiger 2012: 236 – 238).

Osvědčeným způsobem jak skrýt totožnost majitele finančních prostředků a generovat zdánlivě legální zisk, je nastrčení tzv. bílého koně. Nastrčená osoba, ať již fyzická či právnická fakturuje za fiktivní prodej zboží a fiktivní poskytování služeb, nejlépe s těžko identifikovatelnou hodnotou. Nastrčená osoba fakturuje např. za poradenské a konzultační služby, za studie proveditelnosti nebo zpracované business plány nějaké jiné osobě, přičemž obě osoby jsou napojeny na majitele špinavých peněz. V praxi jsem se setkal s označením bílý kůň pro osobu, která reálně existuje a označením „kosmonaut“ pro osobu vystupující pod falešným jménem a padělanými doklady. Bílý kůň je definován jako: „osoba vně podniku, obvykle podnikatel bez majetku, aby nebylo možno provést v případě rozhodnutí soudu zabavení majetku. Přes firmu patřící bílému koni se provádí rozhodující obchody. On bere na sebe všechno odpovědnost za tyto obchody, ale vzhledem k jeho nemajetnosti nemůže se poškozený na něm domoci vytunelovaného majetku.“ (Dvořák a kol. 2010: 90 – 91).

Do této skupiny lze zařadit i jisté korporátní machinace. Za předpokladu, že majitel špinavých peněz má vybudovanou bohatou strukturu obchodních společností, které jsou z většiny pouze skořápkové (tzv. shell corporations) a obchodování s nimi nebude mít v důsledku žádné reálné dopady, které by mohly vypadat podezřele, lze s těmito obchodními společnostmi mezi s sebou obchodovat a generovat tak legální zisky, za které lze skrýt výnosy z trestné činnosti. Představme si následující situaci, majitel špinavých peněz vlastní tři společnosti S1, S2 a S3, přičemž S2 má dceřinou společnost D2 a S3 dceřinou společnost D3. S1 koupí od S2 její dceru D1 za 2.000.000,- Kč. S2 má v tuto chvíli pohledávku za S1 na 2.000.000,- Kč za prodej své dcery a tuto pohledávku převede za úplatu 2.000.000,- Kč na D3. D3 se nedaří pohledávku za S1 vymoci a postupně k ní přirůstají úroky. Nakonec ji zažaluje a soud rozhodne, že S1 musí zaplatit D3 dlužné 2.000.000,- Kč včetně 1.200.000,- Kč na příslušenství. D3 tak legálně vydělá 1.200.000,- Kč v podstatě za sepsání pár dokumentů a původní majitel může dluh S1 uhradit výnosem z trestné činnosti. Tento nákres je zjednodušený a takovéto vazby mezi společnostmi mohou být mnohem více komplikované a propojené, nicméně při pohledu do obchodního rejstříku můžeme zjistit, že existují osoby, které vlastní např. 70 různých společností, což je při nejmenším na zamyšlenou.

Legalizace výnosů z trestné činnosti jako způsob nakupování

Pokud chce majitel výnosů z trestné činnosti rovnou ze svých peněz těžit, musí se „schovat“ za nějakou jinou osobu. Při těchto metodách se špinavé peníze, co by vstup do pracího procesu, v průběhu mění na jiná majetková aktiva. V úvahu opět připadají bílí koně či společnosti ať již fungující nebo skořápkové. Situace je taková, že zločinec má hotovost, která je výnosem z trestné činnosti, ale nákup např. drahého sportovního auta bez povšimnutí orgánů státní správy v hotovosti učinit nelze. Zločinec může v takovém případě přemluvit někoho jiného, aby za něj auto koupil a nechal si ho registrovat na své jméno. Zločinec pak dává peníze nastrčené osobě na splátky kupní ceny vozu a přidává něco navíc za ochotu. Zločinec tak ve výsledku auto právně nevlastní, ale může ho užívat (Madinger 2012: 232 – 235).

Tyto metody jsou náročnější vzhledem k potřebě mít již před zahájením pracího programu nezpochybnitelné finanční prostředky, na které se v případě potřeby dá odkázat. Velmi oblíbeným je obchod s nemovitostmi, který může mít různé podoby. První můžeme uvést oficiální koupi nemovitosti značně pod cenou, přičemž k jejímu uhrazení se využijí (již) legální výnosy, zbytek kupní ceny je zaplacen tzv. na ruku v hotovosti. Zločinec tímto částečně přenáší problém legalizace výnosů z trestné činnosti na prodejce nemovitosti, ten se však vyhne daňové povinnosti. V případě, že prodávající využije velký hotovostní objem pro financování trestné činnosti, je tato operace výhodná pro obě strany. Druhým způsobem může být investice do nemovitosti v nedobrém stavu spojená s následnou rekonstrukcí. Opět se pořídí nemovitost za legálně získané prostředky, následně se zrekonstruuje, přičemž k financování rekonstrukce se využijí výnosy z trestné činnosti (ne zcela legální pracovní síla ocení platbu v hotovosti). Nemovitosti v obou případech lze následně prodat za běžnou tržní cenu a výnosy z trestné činnosti takto skrýt, je to však proces dlouhodobý a náročný na „vstupní kapitál“. Naylor uvádí ještě jednu zajímavou možnost, a sice pořízení bytových domů. K vybíranému nájemnému lze přimíchat zisk z trestné činnosti a tím ho ve výsledku zlegalizovat (Naylor 2004: 137 – 142).

Vylívání nalezeného alkoholu v době prohibice v USA. (zdroj: Wikimedia).
Korupce jako specifická metoda praní špinavých peněz

Specifickou metodou legalizace výnosů z trestné činnosti je korupce. Korupci lze dle Asijské rozvojové banky, Světové banky a Mezinárodního měnového fondu chápat jako: „nabízení, poskytování, přijímání, žádání, přímo či nepřímo, něčeho cenného k ovlivnění činů jiné strany.“. V kombinaci stručné definice Transparency International: „zneužití činnosti orgánů veřejné správy v soukromý prospěch“ (Chaikin – Sharman 2009: 8), lze korupci chápat jako ovlivňování činnosti státní správy v náš prospěch za slíbenou úplatu. Úplatkářství definuje jako trestný čin trestní zákoník, avšak v tomto případě není třeba dlouhých právních definic, je nutné mít pouze na paměti, že se jedná o úplatkářství státní správy, kterou chceme přimět, aby konala v prospěch nás nikoliv v objektivní prospěch veřejného blaha. Jelikož přijetí úplatku je definováno jako trestný čin, dostáváme se zde do zajímavé kombinace, kdy legalizací výnosů z trestné činnosti dostáváme jiného do pozice, kdy svůj výnos bude muset také zlegalizovat. Zločinec inkasuje peníze z trestné činnosti, ty následně nabídne jako úplatek některému z orgánů státní správy, podle toho, co zrovna potřebuje – může to být úplatek ochranný, aby orgány státní správy jeho nelegální činnost přehlíželi, či úplatek, který ve výsledku vynese zločinci nějaké legální zisky, typicky uplácení při zadávání veřejných zakázek. Tato metoda legalizace výnosů z trestné činnosti je specifická v tom, že zcela nekoresponduje s třístupňovým pracím programem, neprobíhá zde žádné vrstvení ani žádná integrace. Zločinec svůj výnos investuje do jiného trestného činu, který by mu ve výsledku měl přinést legální profit, přičemž starost s legalizací výnosů z trestné činnosti naprosto přesouvá na příjemce úplatku. Nejedná se tedy o klasické praní špinavých peněz, ale spíše o kriminální investici (Chaikin – Sharman 2009).

Závěr

Autorova stať se podrobně věnovala fenoménu praní špinavých peněz, konkrétně jedné z kategorií metod, při kterých dochází k legalizaci výnosů v místě získání výnosu či spáchání trestného činu, na základě kterého byl výnos generován. Těmto metodám se přezdívá onshore metody.

První část práce byla spíše teoretická a věnovala se definičním znakům organizovaného zločinu a legalizace výnosů z trestné činnosti a porovnání definic společenskovědních a trestně-právních. Autor zde dochází k závěru, že trestně-právní definice jsou oproti společenskovědním volnější a lze pod ně tudíž vztáhnout vícero fenoménů. Dle autora je hlavním důvodem tohoto rozdílu fakt, že vědci mohou při zkoumání nějakého fenoménu konstatovat, že došlo k naplnění definičních znaků pouze z části, avšak i to je pro něj uspokojivý závěr. Naopak, aby bylo možné nějaký potencionální trestný čin opravdu označit za trestný čin, musí dojít ke sto procentnímu naplnění skutkové podstaty, resp. prokuratura musí soudu nade vší pochybnost prokázat, že daný čin splňuje veškeré definiční znaky, které jsou obsaženy v trestněprávní definici.

Druhá část práce byla spíše praktická a čtenáři postupně představila historii legalizace výnosů z trestné činnosti, obecně přijímané schéma legalizace a nejběžnější metody legalizace výnosů z trestné činnosti užívané v místě získání výnosu. Obecně přijímané schéma praní špinavých peněz lze rozčlenit do třech kroků. Prvním krokem je umístění (placement), při kterém dochází k oddělení výnosu od samotné trestné činnosti a umístění, typicky peněz v hotovostní podobě, do místa, kde dojde k zastření původu těchto peněz (do banky, trezoru společnosti apod.). Druhým krokem je vrstvení (layering), což představuje samotné zastírání původu špinavých peněz pomocí kombinace různých finančních transakcí (převody mezi bankovními účty, machinace s dluhopisy apod.). Třetím a posledním krokem je integrace (integration), při které dochází k navrácení peněz, či jejich materiálního ekvivalentu, zpět k majiteli (peníze se dostanou na oficiální bankovní účet majitele, dojde k nákupu nějaké věci apod.).

Následující část představila hlavní vědecký přínos této práce. Autor na základě obsahové analýzy řady společenskovědních prací rozlišil tři odlišná, avšak obecně využitelná, schémata legalizace výnosů z trestné činnosti. Tato schémata mohou mít nekonečně mnoho podob, avšak výstup z nich (fáze integrace) je vždy podobný. První schéma představuje takové zastírání původu finančních prostředků, které končí navrácením samotných finančních prostředků jejich majiteli (typickým příkladem může být přimíchání nelegálních zisků do legálně generovaných zisků z legálního podnikání). Ve druhém schématu dochází k přeměně finančních prostředků na jiné materiální statky, které se vrací k majiteli typicky v podobě luxusního zboží či investice. Třetím specifickým schématem je korupce, při které dochází k přenesení nutnosti legalizace na jinou osoba a zároveň k poskytnutí nějaké výhody ze strany upláceného, peníze se tedy k majiteli vrací v jisté nemateriální podobě, která mu však do budoucna může generovat další zisky.

Tato práce byla zpracována jako příprava na bakalářskou práci, která bude věnována tématu boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti v České republice. Účelem této práce bylo především utřídění a představení základních poznatků o legalizaci výnosů z trestné činnosti a jejích onshore metodách. Autor k této práci do budoucna přidá pojednání o tzv. offshore metodách legalizace výnosů z trestné činnosti, které jsou oproti onshore metodám složitější, avšak účinnější.


Zdroje

BRUNA, E. (2015): K diskusi o subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. In: [online] Bulletin advokacie © Česká advokátní komora 2012 – 2013. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/k-diskusi-o-subjektu-trestneho-cinu-legalizace-vynosu-z-trestne-cinnosti. Ověřeno ke dni 18. listopadu 2016.

DVOŘÁK, V. a kol. (2010): Výnosy z trestné činnosti. Praha: Policejní akademie České republiky v Praze, Fakulta bezpečnostně právní, Katedra kriminální policie.

FICKENAUER, J. (2005): Problems of Definition: What is Organized Crime. In: Trends in Organized Crime, No. 3, pp. 62 – 83.

HAGAN, F. (2006): „Organized Crime“ and „organized crime“ Indeterminate Problems of Definition. In. Trends in Organized Crime, No. 4, pp. 127 – 137.

CHAIKIN, D. – SHARMAN, J. C. (2009): Corruption and money laundering: a symbiotic relationship. New York: PALGRAVE MACMILLAN.

MADINGER, J. (2012): Money laundering: a guide for criminal investigators. Boca Raton – London – New York: CRC Press, Taylor & Francis Group.

MATHERS, CH. (2004): Crime school, money laundering: true crime meets the world of business and finance. New York: Firefly Books Inc.

NAYLOR, R. T. (2004): Wages of Crime: Black Markets, Illegal Finance, and the Underworld Economy. Ithaca – London: Conrell University Press.

VON LAMPE, K. (2016): Definitions of Organized Crime. Dostupné z: http://www.organized-crime.de/organizedcrimedefinitions.htm. Ověřeno ke dni 18. listopadu 2016.

ZAGARIS, B. (2010): International white collar crime: cases and materials. New York: Cambridge University Press.

Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, v platném znění. In: Nové ASPI. Wolters Kluwer © 2016. Dostupné z: http://www.noveaspi.cz/products/lawText/1/67214/1/2. Ověřeno ke dni 18. listopadu 2016.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění. In: Nové ASPI. Wolters Kluwer © 2016. Dostupné z: http://www.noveaspi.cz/products/lawText/1/68040/1/2. Ověřeno ke dni 18. listopadu 2016.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *