IRA nikdy neumírá

Že Irská republikánská armáda nikdy neumírá, dokázal krvavý vývoj roku 2009, ale i události letošního března, kdy kvůli hrozbám útokem nevyjely vlakové spoje na trati Dublin-Belfast. Typicky britskou politickou satirou znevážili novou vlnu dávného, zdánlivě překonaného, stále očividně doutnajícího násilí komici, když se posluchačů rádia řečnicky optali: „Upřednostníte comeback Michaela Jacksona, nebo IRA?“ Chorého, zanedlouho do věčných lovišť masové popularity odešlého krále pop-music rozlítili, což má starší paralelu v rozhněvání knížete českého popu poté, co známý český chartista a architekt prohlásil, že Karel Gott, normalizační ikona, není Nejvyšší, nýbrž zombie. O takříkajíc pravého Boha, vrcholnou entitu křesťanství, běží v případě návratu zločinné „celebrity“ Severního Irska. Náboženství tu kvůli složitým dějinám nabralo obsah obdobný Balkánu: pomohlo utváření etnických identit. A v prostředí průmyslových čtvrtí navíc absorbovalo svůdné prvky teorie třídního boje.

Útoky republikánských separatistů z této organizace si ve druhé polovině 20. století získaly pozornost celého světa. Náznaky inspirace, byť velmi, velmi mírné, nalezneme kupodivu i na porevoluční Moravě. Roku 1993 například poslanec Moravské národní strany neobratně varoval před neřešením regionalistických problémů, což dle jeho obav mohlo způsobit jednání obdobné Ulsteru. Méně úsměvnou kausu představovaly výhrůžné vzkazy takzvané Moravské zemské armády neboli Moravské osvobozenecké armády. Přestože strašila vynesením rozsudků smrti nad „zemskými škůdci a zrádci“ Havlem, Klausem, Zemanem, Pithartem či Grulichem, není naštěstí známa akce, jež by přesahovala dopisní zastrašování. Odlišně od nešťastných sedmi hrabství Severního Irska je tzv. moravský terorismus díky bohu (ať kterémukoli) povíce výplodem vínem rozjitřené obraznosti.

V závěru letošního března obvinila britská policie z vraždy svého příslušníka teprve sedmnáctiletého Severního Ira. Pokouší se tak vyrovnat si zákonný účet s IRA. Respektive s jejími odpadlíky, jež usilují o obnovení temné proslulosti dlouho obávané formace. Série neblahých incidentů posledních měsíců probudila v hlavách mnohých starý, bezmála pohřbený strach ze sektářského násilí. Policista Stephen Carroll, zabitý 9. 3. 2009 v Craigavonu ležícím jihozápadně od regionální metropole Belfastu, byl totiž od roku 1998 prvním strážcem pořádku, jehož smetlo mnohaleté místní napětí mezi katolíky a protestanty.

Shora řečení vtipálci Steve Punt a Hugh Dennis nejspíše s černou anekdotou přestřelili, jenže Irové mají vášnivost, rozbroje a válčení v genech. Přisvědčují tomu aspoň moderní dějiny ostrova svatého Patrika. Římana, jejž k sobě domů unesli místní piráti. Letopisy donedávna velmi chudé země, jedné z nejubožejších v Evropě, jsou mnohdy psané zuřivým násilím a strádáním. Na něm měla v posledních dvou staletích lví podíl právě Irská republikánská armáda.

Zárodky národovecké organizace usilující o volnost etnika, jež odvozovalo svůj původ od bojovných keltských kmenů, vznikly ve Spojených státech. Do Nového světa se totiž v polovině 19. století, kdy po opakované neúrodě brambor vypukl Londýnem málo řešený hladomor, uchýlily zástupy porobených katolických obyvatel. Většinou protestantští Angličané tehdy začali cynicky prohlašovat, že „Ir bude brzy ve vlastní zemi stejně vzácný jako Indián v Americe“. Toto se odehrálo zhruba v době štúrovského povstání nebo pražských svatodušních bouří.

První závažnější pokus o násilný převrat nastal již roku 1867. I tady platí zajímavá shoda se střední Evropou, neboť toho léta se rakouské císařství mění na soustátí, čímž začíná nejtvrdší maďarizace Slováků a na základě rakousko-uherského vyrovnání jsou ve svých právech zkráceni také Češi. Pro další vývoj irské národní věci bylo důležité založení strany Sinn Féin, což doslova značí „My sami“. Ta se postupně stává politickým křídlem Irské republikánské armády, byť samotné uskupení toho jména oficiálně vzniká až roku 1919 po reorganizaci tzv. Irských dobrovolníků.
Cestou slavného Velikonočního povstání za 1. světové války, roku 1916, a metodami vysloveně teroristických ataků nacionalistických komand je na samém počátku 20. let minulého století vyhlášen Irský svobodný stát. Plnou nezávislost získává teprve na sklonku let třicátých, když se dva roky před druhou válkou odříká generálního guvernéra ve prospěch zřízení instituce prezidenta. Irský svobodný stát ale střelhbitě upadá hned po své proklamaci do víru občanské války, neboť část vlastenců považuje úmluvu za zradu vize jednotného národa. Vyplývá z ní zachování královské svrchovanosti nad zhruba pětinou území, jež se stává mezinárodní rozbuškou pod názvem Severní Irsko.

Neodvislá část země se na počátku existence potýkala také s vážnými ekonomickými problémy a úbytkem obyvatelstva, jakož i silnou propojeností státního aparátu s katolickým klérem. Což vedlo k přísné, ba hysterické cenzuře. Zmíněné negativní jevy však postupně slábly. Zvláště po roce 1973, kdy Irsko vstoupilo do Evropského společenství. Samotné Severní Irsko nezažilo uklidnění ani v následujících dekádách. Naopak dále kulminoval boj mezi podvratnými skupinami menšinových katolíků, kteří si oblíbili útočnou pušku AK 47 a československou výbušninu Semtex, a většinovými, probritskými protestanty, za jejichž aktivitami nebylo zase těžké postihnout podporu londýnské Downing Street no. 10.

Konflikt postupně odhalil svou další bolestnou dimenzi, neboť jeho rozměrem se ukázaly být ideologické rozdíly mezi konzervativními vládami Jejího Veličenstva a marxisty v řadách tajné separatistické armády. Mezinárodní kontakty s obdobnými organizacemi a režimy podporujícími subverzivní násilí pak dále usnadňovaly britskou ostouzečskou kampaň. V ní Spojené království Velké Británie a Severního Irska prezentovalo IRA jakožto bezpečnostní hrozbu pro Atlantickou alianci. Fakticky neřešený problém se nadále prohluboval, k čemuž přispívaly zlovolné incidenty typu známé „Krvavé neděle“ v Derry roku 1972. Při něm britské elitní jednotky pobily řadu neozbrojených demonstrantů. Nekonečné, vzájemně odvetné akce a další masivní porušování zákonnosti ze strany úřadů jen přilévaly olej do ohně. Bouře veřejného mínění také mimo (Severní) Irsko rozdmýchávaly mučivé situace ve věznicích, kde mnozí „IRAci“ drželi protestní hladovku, aby zlepšili vlastní, často bídné postavení.

Od poloviny 80. let, kdy shodou okolností předák Východního bloku Gorbačov vyhlašuje přestavbu a nové myšlení, očividně slábne též popularita silových řešení v oněch šesti odtržených hrabstvích Severního Irska. Dlouhodobý průlom při nastolování mnohokrát vzývaného mírového procesu přináší teprve vláda labouristického premiéra Tonyho Blaira. Ten sice v zahraniční politice skončil v pozici protiarabského jestřába, leč stran problematiky anglo-irských vztahů projevil neobyčejnou obratnost a smířlivost.

Velkou, reálnou naději na usmíření znamenala Velkopáteční dohoda z roku 1998. V důsledku úspěšného rokování počala IRA odzbrojovat a „stoupenci Říma“ vedení Gerry Adamsem ze Sinn Féin zasedli v regionálním parlamentu a exekutivě. O sedm let později se Irská republikánská armáda oficiálně vzdává veškerých nepolitických prostředků boje o moc. Mírové směřování však různými incidenty po léta ztěžují odpadlíci od ní. Vzpomínky na popularitu a obávanost Irské republikánské armády sedmdesátých či osmdesátých let nedávají zřejmě některým živlům spát. Jejich nejznámější uskupení si říká Pravá IRA, jež sestává z odpadlíků frustrovaných mírovým řešením konfliktu. Měření sil s tisíci mrtvými – mezi letopočty 1966 a 1998 si neblahé měření sil vyžádalo na 3600 životů.

Soudobé ozbrojené aktivity nespokojenců paradoxně usnadnilo zaměření tajných služeb na boj s ozbrojeným politickým aktivismem neevropského původu, s islamismem. Nemají naštěstí ani zdaleka masovou podporu, nicméně je jasné, že nábožensko-národní zápas bude ještě dlouho ohrožovat vývoj v industrializovaném Ulsteru. Snad mají tudíž pravdu nejzasvěcenější znalci věci, když prohlašují napětí mezi tamějšími křesťanskými pospolitostmi za „potenciální hrozbu“, a zároveň „mírový proces za nezvratný“.

Literatura a jiné zdroje:

– Mravinač, M.: Severní Irsko: Jako za starých zlých časů? In: Mezinárodní politika 4/2009.

– Ort, A.: Evropa 20. století, Praha 2000.

– Kennedy, P.: Vzestup a pád velmocí, Praha 1996.

– Kopecký, P.: Malé Irsko a bojovná IRA, E-polis.cz, 17. březen 2009 (dostupné na: http://www.e-polis.cz/nazory-a-glosy/361-male-irsko-a-bojovna-ira.html).

– Strmiska, M.: Terorismus a demokracie, Brno 2001.

– Zeman, J.: Terorismus, Praha 2002.

– Ilustrace převzata z (http://scrapetv.com/News/News%20Pages/Everyone%20Else/images-4/ira-belfast.jpg).

Autor odborného komentáře: Pavel Kopecký, politolog a historik, Brno

One comment

  1. Nevím,proč článek označuje stoupence IRA za stoupence stoupenci Říma a zdůrazňuje náboženství.IRA nenáviděla papeže a církev,i když byli katolíci.Irský katolicismus je taková odnož.Tady nejde přece o náboženský problém,i když to s tím souvisí,tady jde hlavně o národnostní otázku.Taky nevím proč vidíte IRA jako největší zločince,násilí,represe a cenzura royalistů vyplodila prostě odpor.A článek je moc technický a politický,postrádá to trochu poetičnosti.
    Na závěr bych dodal:PIRA UNBOWED,UNBROKEN,UNDEFEATED.A slova jednoho nacionalisty:Dokud budou Britové v Irsku,bude tu i IRA.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *