Z pohledu mezinárodních vztahů jsme dnes v Rudém moři svědky pozoruhodné situace. Setkávají se zde totiž zájmy globálních hráčů, konkrétně USA, Číny a Ruska, a zároveň je Rudé moře součástí regionální rivality mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Dění v oblasti navíc ovlivňují i další proměnné, jako je arabsko-izraelský konflikt či komplikovaná politická situace na africké straně Rudého moře. Situace je tedy stále více nepřehledná a nestabilní. Vše se navíc odehrává v místě, kudy proudí významná část světového obchodu a které je jednou z nejdůležitějších námořních tras.

Geopolitický a ekonomický význam Rudého moře

Již při letmém pohledu na mapu Blízkého východu je zřejmý zásadní strategický význam Rudého moře. Svou polohou odděluje Afriku od Asie a představuje tak důležitou námořní trasu mezi Dálným východem a Středozemním mořem, potažmo severním Atlantikem. Přestože Rudé moře bylo důležitou oblastí ještě před vybudováním Suezského průplavu v roce 1869, po této konstrukci význam prudce narostl. Otevřením Suezského průplavu se naprosto zásadně zkrátila plavba z Evropy do jihovýchodní a východní Asie. Například cesta z Rotterdamu do Singapuru se oproti trase kolem mysu Dobré naděje zkrátila asi o 6 000 km, tedy přibližně 9 dnů plavby. Tato skutečnost spolu se strategickou polohou v centru světa rychle udělala z Rudého moře jednu z nejvýznamnějších námořních tras. A to jak pro komerční plavidla, tak pro ta vojenská, pro které je důležitým bodem na jejich cestě mezi domovskými přístavy a základnami v různých částech světa. [1] [2]

Vzhledem ke své poloze je Suezský průplav, potažmo Rudé moře považováno za jeden z tzv.  chokepointů. Tento koncept rozvinul v 19. století Alfred Thaver Mahan, jeden z předních představitelů teorie geopolitiky. Podle Mahana jsou chokepointy místa, kam se sbíhá lodní doprava, neboť plavba skrz ně významně zkracuje dobu cesty. Z toho Mahan vyvozuje, že pokud některý stát usiluje o obchodní dominanci v dané oblasti, nemusí ovládnout celou námořní trasu, ale stačí kontrolovat jen konkrétní chokepoint. Ovládnutí všech chokepointů Mahan považoval za nutné pro globální dominanci daného státu. [3] [4] Ačkoliv má tato teorie své hluboké historické kořeny, je neméně důležitá i právě v dnešní době.

Pro mezinárodní ekonomiku je totiž Rudé moře kritickou součástí námořní trasy mezi Evropou a Asií. Tuto významnost dokládá i fakt, že přibližně 12 % světového obchodu přepravovaného lodní dopravou projde Rudým mořem. Dalším důkazem ekonomické nepostradatelnosti Rudého moře bylo zpomalení obchodu mezi Evropou, Asií a Blízkým východem, když v roce 2021 Suezský průplav týden blokovala kontejnerová loď Ever Given. Odhady ztrát se pohybují okolo 400 milionů dolarů za každou hodinu, kdy byl průplav neprůjezdný. [5] Navíc, protože je Rudé moře relativně blízko k Perskému zálivu a ropným monarchiím, prochází jím asi 12 % ze světového objemu ropy a 6 % zemního plynu. V neposlední řadě, ekonomický význam Rudého moře roste také díky velkým zásobám zemního plynu a drahých kovů, které však zatím žádný z pobřežních států nezačal plně využívat. Nicméně Saúdská Arábie zde provádí rozsáhlé výzkumy a pravděpodobně plánuje těchto zdrojů využít. [6] [7] [8]

Rivalita – víc než jen obyčejný spor

Studium rivality v mezinárodních vztazích se opírá o teorii, že opakující se spory mezi dvěma státy mají odlišnou charakteristiku než jiné konflikty. Standardní spor se objevuje vždy, když dva státy nemohou dosáhnout dohody ohledně záležitosti, kterou každý z nich považuje za svůj zájem. Mění se však v rivalitu, pokud je spor mezi dvěma státy dlouhodobě neřešitelný a politici jej začnou vnímat jako přetrvávající záležitost. Navíc, na rozdíl od běžného konfliktu, v případě rivality vždy hrozí potenciální vojenský střet kvůli vzájemnému nesouhlasu. [9]

Pokud jde o analýzu rivality, existují dva hlavní přístupy. První z nich, zkoumá rivalitu podle počtu vzájemných ozbrojených konfliktů v určitém časovém období (tzv. trvající rivalita, enduring rivalry). Jakmile ozbrojený konflikt mezi zeměmi ustane, přestávají být trvalými rivaly. Druhý přístup se spíše než na ozbrojené konflikty zaměřuje na měření rivality pomocí analýzy zájmů, perspektiv a rozhodnutí jednotlivých států. Na tomto základě rozhoduje, zda lze konflikt mezi dvěma státy považovat za rivalitu (tzv. strategická rivalita, strategic rivalry). Analýza rivality pomocí ozbrojených konfliktů je poměrně objektivní způsob, jak rivalitu identifikovat. Na druhou stranu, rivalita mezi státy může přetrvávat (a většinou přetrvává), i když ozbrojený střet skončil, protože stále existuje potenciál pro obnovení konfliktu. Takovým případem je rivalita mezi Egyptem a Izraelem. Z pohledu trvalé rivality již nejsou rivaly, protože skončil ozbrojený konflikt. Podle strategického přístupu však stále rivaly jsou, neboť ani jedna strana nevylučuje obnovení konfliktu. [10]

Aby bylo možné vztah mezi dvěma státy označit za strategickou rivalitu, oba aktéři musí vnímat svého soupeře buď jako: 1) konkurenta, 2) nepřítele, nebo 3) zdroj okamžité nebo latentní hrozby potenciálního ozbrojeného konfliktu. Doplňující podmínkou pak je přibližně stejná úroveň obou zemí v dané oblasti rivality. Důvodem pro toto kritérium je fakt, že v případě konfliktu mezi relativně silnějším a slabším státem nemá slabší obvykle dostatečné schopnosti konkurovat silnějšímu a konflikt nemá dostatek času přerůst v rivalitu. [11]

Podle výzkumů existují regiony, kde je hustota rivalit relativně vyšší. Na základě předchozích zjištění, lze říci, že čím více rivalů se v určitém regionu vyskytuje, tím vyšší je v této oblasti potenciál pro nestabilitu či ozbrojený konflikt. Blízký východ je jedním z nejlepších příkladů regionu s vysokým počtem rivalů, a tedy i vysokou intenzitou konfliktů. V průběhu dějin se zde vyvinulo mnoho tradičních nepřátelství spojených s náboženstvím, přístupu k nerostným zdrojům nebo dekolonizací. Například již zmiňovaná rivalita mezi Saúdy a Íránci nebo mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Příčiny této zvýšené míry rivality v regionu nám nejsou kompletně známé, nicméně mnohé studie se shodují, že absence jednotného regionálního vedení, případně přítomnost jednoho silného hegemona, představuje pro vznik rivality důležitý faktor. [12] [13]

Pro následující analýzu regionální rivality mezi Saúdskou Arábií a Íránem, a globální rivality mezi USA a Čínou je tak vhodnější přístup strategické rivality. Přestože u těchto rivalů nedochází k ozbrojenému střetu, naplňují však výše zmíněná kritéria pro rivalitu, včetně působení na stejné mezinárodní úrovni, a vykazují tak jasné známky rivalitního chování.

Rijád a Teherán v centru dění

Rivalita mezi Saúdskou Arábií a Íránem je někdy přirovnávána ke studené válce v regionálním měřítku. Společnou charakteristikou obou sporů je ideologický střet obou států. Na rozdíl od studené války však každá země představuje jednu větev náboženské (nikoliv politické) ideologie: sunnitský islám reprezentovaný Saúdskou Arábií a šíitský islám reprezentovaný Íránem. Tento náboženský rozkol je základním rysem jejich rivality. Obě země se navíc prezentují jako zástupci toho pravého islámského směru a usilují tak o náboženskou a politickou dominanci v celém regionu. [14] [15]

Dalším studenoválečným znakem je absence přímých vojenských konfliktů. Místo toho se obě země střetávají se v tzv. zástupných válkách (proxy wars), kdy finančně a/nebo vojensky podporují jednu ze stran konfliktu. Obě země jsou v různé míře zapojeny například v konfliktech v Sýrii, Jemenu a Libanonu. [16] V posledních letech však dochází k významnému uvolnění vztahů. V roce 2023 byly obnoveny diplomatické vztahy a obě země nadále pracují na posílení vzájemné politické a ekonomické spolupráce. Toto blízkovýchodní détente je však stále poměrně čerstvé a nelze vyloučit návrat k původnímu nepřátelství. [17]

Oba aktéři k tomu mají své důvody. Rijád usiluje o diverzifikaci své ekonomiky a jako nutnou podmínku pro dosažení tohoto cíle vidí stabilitu celého regionu. Obnovením vztahů s Íránem tak omezil potenciální zdroj nestability. Teheránu zase navázání spolupráce se Saúdy přišlo vhod v době posilování vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií a rostoucího napětí mezi ním a USA kvůli íránskému jadernému programu. Írán tak věří, že díky obnovení vztahů bude Rijád méně ochotný umožnit americkou a/nebo izraelskou vojenskou akci proti Teheránu a zároveň se spolupráce mezi Saúdy a Izraelci nebude dále významně prohlubovat. [18]

Rudé moře jako hřiště pro regionální hráče

Rudé moře, vzhledem ke geopolitickému významu zmíněnému výše, představuje jednu z oblastí rivality mezi Rijádem a Teheránem. Pro Saúdy je Rudé moře klíčovým poltickým i ekonomickým pilířem. Rijád zde dlouhodobě usiluje o stabilitu, protože se jedná o hlavní plavební trasu pro ropné tankery plující ze Saúdské Arábie do Evropy. Rudé moře je mimo jiné důležité i proto, že se přes něj do země plaví množství uprchlíků z oblasti Afrického rohu. Na vládu je stále větší tlak kvůli zvládnutí této migrační vlny, což je však možné pouze za předpokladu stabilní situace v oblasti. Navíc, kontrola Rudého moře bude pro Saúdy klíčová i do budoucna, protože s klidem v regionu počítá i vládní program Vision 2030. Tento strategický plán má za cíl především ekonomickou transformaci pomocí vybudování robustního soukromého sektoru a zbavení se závislosti na ropě. Zahrnuje ale i modernizaci společnosti na úrovni kulturních tradic a posílení mezinárodní role země. Vzhledem k tomu, že jeho tvůrcem je do značné míry sám korunní princ Muhammad bin Salmán, osobně se zasazuje o plnění vytyčených cílů. [19] [20] [21]

Vliv Hútíjů na regionální stabilitu

V zájmu zajištění stability tak Rijád usiluje o budování vztahů se státy, které mají přístup k Rudému moři. V roce 2020 tak Saúdové iniciovaly založení regionálního uskupení s vyčerpávajícím názvem Rada arabských a afrických pobřežních států Rudého moře a Adenského zálivu, jejímž hlavním cílem je bezpečnost Rudého moře. Kromě Saúdské Arábie alianci tvoří Súdán, Džibuti, Somálsko, Eritrea, Egypt, Jemen a Jordánsko. Dále Saúdové podnikli kroky k vybudování vojenských základen v Jemenu a v Džibuti, tedy v zemích se strategickou polohou u úžiny Báb-al-Mandab. Rijád se tak snaží zabránit svým rivalům v šíření vlivu v Rudém moři. [22] [23] [24]

Významné regionální ohrožení stability v Rudém moři představuje občanská válka v Jemenu. Ta vypukla v roce 2014, kdy Hútijští povstalci s podporou Íránu ovládli hlavní město Saná. Proti nim zakročila koalice států Perského zálivu s podporou USA pod vedením Saúdské Arábie v době, kdy byl ministrem obrany sám korunní princ bin Salmán. Koalice měla za cíl obnovit mezinárodně uznávanou vládu prezidenta Mansúra Hádího. Konflikt trvá dodnes a představuje jednu z největších proxy válek mezi Rijádem a Teheránem. [25] Byť Hútíjové nejsou přimknuti k Íránu tak těsně jako třeba libanonský Hizballáh, stále představují způsob, jak může Írán destabilizovat situaci v Rudém moři a tlačit tak na Saúdskou Arábii.

Situace se však změnila s uzavřením příměří mezi Saúdy a Hutíji v roce 2022 a výše zmíněným obnovením diplomatických vztahů mezi Rijádem a Teheránem o rok později. Součástí obnovení vztahů byla i dohoda o zastavení íránské podpory Hútíjů, na kterou Írán sice formálně přistoupil, ale rebely fakticky nadále podporuje. Rijád si od těchto dohod sliboval, mimo jiné, větší stabilizaci Rudého moře. [26] Již na konci loňského roku jsme však byli svědky opačného vývoje, kdy Hútíjové, v reakci na izraelskou odvetnou akci v Gaze, začali ohrožovat lodě plující skrz Rudé moře. Přestože se tedy vztahy mezi Rijádem a Teheránem zlepšují, Rijád stále nedokázal docílit stabilní situace v Rudém moři. Je otázka, do jaké míry agresivita Hútíjů ovlivní rostoucí spolupráci mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Podle posledního vývoje se zdá, že Rijád nechce obětovat zlepšené vztahy s Teheránem, neboť se rozhodl nepřipojit se k vojenské koalici vedené USA, která zasahuje proti Hútíjům. [27]

Střet globálních zájmů v Rudém moři

Oblast Rudého moře není díky své poloze důležitá jen v regionálních konfliktech, ale také v globálním soupeření mezi USA, Čínou a do určité míry Ruskem. Stejně jako Saúdové, i globální mocnosti zde zvyšují svou vojenskou přítomnost, zejména pak Peking a Moskva. Obě země se snaží vyplnit prostor, který vzniká postupným stahováním Spojených států z regionu.

Zajímavá je pak diplomatická role Číny v regionu, v jejímž rámci zprostředkovala obnovení vztahů mezi Rijádem a Teheránem. Peking touto akcí potvrdil, že jeho zájmy v regionu nejsou pouze ekonomické, ale i politické. Zároveň by tato aktivita Číny měla varovat USA, že pokud z regionu odejdou, mocenské vakuum rychle vyplní Peking. [18]

USA i Čína provozují svou vojenskou základnu v Džibuti (pouhých 10 km od sebe). Spojené státy však dále disponují základnou v Ománu, která sice neleží přímo u vstupu do Rudého moře, v případě potřeby ale může sehrát důležitou roli. Svou moc USA dále projektují i přítomností letadlových lodí – přímo v Rudém moři nebo v jeho přilehlém okolí často operuje konkrétně USS Dwight D. Eisenhower. [28] [29] [30]

Pozadu nezůstává ani Rusko, které plánuje vybudování rudomořské základy v Súdánu, čímž by získalo přístup do dalšího nezamrzajícího moře. [31] V neposlední řadě se také objevují zvěsti, že Rusko i Čína usilují o povolení k výstavbě základny v Eritreje, dalším státu Afrického rohu s přístupem k Rudému moři. Tamní vláda s oběma zeměmi v posledních letech zintenzivnila diplomatické vztahy, projekt vojenské základny však oficiálně popřela. [32]

Americko-čínská animozita vs. společné zájmy v regionu

Zajímavé je, že byť jsou Čína a USA v dnešním mezinárodním systému velkými rivaly, v Rudém moři se cíle definované oběma mocnostmi v mnohém překrývají. Jak Spojené státy, tak Čína opírají své zájmy v oblasti o udržení stabilních obchodních a energetických tras, boj proti terorismu a povstalcům, boj proti šíření zbraní hromadného ničení, deeskalaci stávajících konfliktů a všeobecnou podporu regionální stability. Ačkoliv však mají podobné zájmy, přistupují rozdílně k typům spolupráce a pohledu na budoucí samostatný rozvoj regionu.

Zatímco Washington je stále ještě dominantním hráčem, s obavami sleduje rostoucí ekonomickou přítomnost Pekingu. Čínské podíly v obchodních přístavech nebo průmyslových parcích na březích Rudého moře jsou (nejen) v očích Washingtonu potenciálním zdrojem politického vlivu, a tedy oslabení role USA v regionu. I když vojenská přítomnost Pekingu stále není tak výrazná, budování vojenských základen či čínský obchod se zbraněmi nedodává USA na klidu. Čína navíc veřejně prezentuje zájem reformovat současné globální uspořádání, kterému dominují USA, a čínská aktivita v Rudém moři je s tímto postojem v naprostém souladu. Ostatně, jedna z cest čínského mezinárodně-ekonomického megaprojektu Belt and Road Initiative vede právě přes Rudé moře a Suezský průplav dál do Evropy. Peking tak v Rudém moři aplikuje tzv. smart power, tedy na jedné straně budování strategických partnerství skrze investice, ale zároveň důraz na nutnost vojenské přítomnosti a silné armády obecně. [33] [34] [35] Ve prospěch USA však hraje fakt, že Čína stále těží z jejich přítomnosti v oblasti. Američané totiž zajišťují bezpečný průchod čínských obchodních lodí, které Pekingu přináší nepostradatelné zisky. Peking tak stále nepodnikl žádné kroky ke zpochybnění americké pozice v regionu.

Stejně jako v případě regionální rivality, i zde hrají důležitou roli současné Hútíjské útoky na komerční plavidla v Rudém moři. Hútíjové sice deklarovaly, že budou napadat pouze lodě přímo spojené s Izraelem, nicméně toto „pravidlo“ několikrát porušili. To donutilo řadu rejdařských společností zvolit alternativní a mnohem delší trasu kolem jihoafrického mysu Dobré naděje, což způsobilo zpoždění v dodávkách zboží a zdražení lodní dopravy. [36] V prosinci loňského roku USA a Velká Británie zformovaly koalici, která má situaci deeskalovat a zajistit bezpečný průjezd Rudým mořem. V této koalici ovšem chybí Čína, přestože má v oblasti také své zájmy. Peking se zatím v tomto konfliktu nestaví ani na jednu stranu, distancuje se od akcí pod vedením USA, ale ani neodsuzuje Hútíjskou agresivitu. Zároveň jsou klíčové vztahy mezi Teheránem a Pekingem. Čína je totiž hlavním odběratelem íránské ropy. Peking má s Teheránem údajně jakousi dohodu, že Hútíjové nebudou útočit na čínské lodě vzhledem k ekonomickým vazbám obou zemí, nicméně je nutné mít stále na paměti hútíjskou autonomii. [37] [38] [39]

Nesmrtelná geopolitika

V mezinárodních vztazích existuje jen málo faktorů, které je ovlivňují tak stabilně, jako geografická poloha. Ani dnes se nezdá, že by teorie geopolitiky ztrácela na významu, spíše naopak. Rudé moře je tedy jakousi arénou, kde se hrají dvě ligy: regionální a globální. Kontrola tohoto území je totiž nutnou podmínkou pro naplňování dalších dílčích cílů regionálních i globálních aktérů.

Pokud chtějí Saúdové dosáhnout dominance nad regionem, musí v něm udržet v první řadě stabilitu. Pokud tak neučiní, nejenže z hlediska geopolitiky nebudou kontrolovat důležitý chokepoint, ale také významně omezí svou ekonomickou transformaci, pro kterou je klidné Rudé moře klíčové. Podobně to platí i pro Írán. Jestliže chce být skutečnou regionální mocností, musí ovládat faktory, které destabilizují situaci v Rudém moři, už kvůli tomu, aby nadále mohl vyvíjet na Rijád tlak.

V případě globální rivality platí geopolitika Rudého moře stejně. Podobně jako v případě Rijádu a jeho ekonomické transformace, také Peking počítá s kontrolou Rudého moře ve své grand strategy. Spojené státy se tak budou potýkat s rostoucím čínským vlivem, pokud nebudou regionu věnovat dostatečnou pozornost.

Aktuální situace okolo Hútíjských útoků může být klíčová pro další vývoj rivalit v Rudém moři. USA daly svou vojenskou reakcí jasně najevo, že usilují o kontrolu nad oblastí. Potvrdily tak roli zásadního hráče v regionu. V této situaci by Čína mohla využít svůj vliv v Rudém moři a aktivně se podílet na deeskalaci. To však Peking zatím nečiní a zůstává tak nejasné, jak se situace v oblasti bude dále vyvíjet. Již tak nestabilní situace se může velmi rychle zhoršit, což by mělo obrovský dopad na svobodnou plavbu v Rudém moři, a tedy na světovou ekonomiku. [37] [40]

Editor článku: Michaela Mildorfová, Veronika Zwiefelhofer Čáslavová

Zdroje

[1] Al-Anazi, T. (2001). Strategic Importance of the Red Sea. [Research Paper]. Army War College, Carlisle PA. Retrieved from https://apps.dtic.mil/sti/pdfs/ADA391169.pdf

[2] Bain, M. (2021, březen 26). The Suez Canal is the linchpin in the world’s trade network. Quartz. Retrieved from https://qz.com/1989788/why-the-suez-canal-is-vital-to-global-trade

[3] Romancov, M. (2007). Politická geografie a geopolitika. In: L. Cabada, M. Kubát (Eds.)., Úvod do studia politické vědy (pp. 407–454). Plzeň: Aleš Čeněk

[4] Mahan, A. T. (1890). The Influence of Sea Power Upon History, 1660-1783. Little, Brown and Company: Boston.

[5] LaRocco, L. A. (2021, březen 25). Suez Canal blockage is delaying an estimated $400 million an hour in goods. CNBC. Retrieved from https://www.cnbc.com/2021/03/25/suez-canal-blockage-is-delaying-an-estimated-400-million-an-hour-in-goods.html

[6] Middle East Monitor (2019, březen 9). Saudi Arabia announces discovery of gas in Red Sea. MEMO. Retrieved from https://www.middleeastmonitor.com/20190309-saudi-arabia-announces-discovery-of-gas-in-red-sea/

[7] Dryad Global (n. d.) The Red Sea (Bab Al-Mandeb to Suez Canal). DG. Retrieved from https://dg.dryadglobal.com/red-sea

[8] Rashad, M., Harvey, R. & Grover, N. (2023, prosinec 19). How would the Red Sea attacks affect gas shipping? Reuters. Retrieved from https://www.reuters.com/business/energy/how-would-red-sea-attacks-affect-gas-shipping-2023-12-19/

[9] Thompson, W. R., Sakuwa, K., & Suhas, P. H. (2022). Analyzing Strategic Rivalries in World Politics: Types of Rivalry, Regional Variation, and Escalation/De-escalation. Singapore: Springer.

[10] Mansour, I., & Thompson, W. R. (Eds.). (2020). Shocks and Rivalries in the Middle East and North Africa. Washington DC: Georgetown University Press.

[11] Thompson, W. R. (2001). Identifying Rivals and Rivalries in World Politics. International Studies Quarterly. 45(4). 557–586. Retrieved from https://www.jstor.org/stable/3096060?seq=4

[12] Humpty Dumpty Had a Great Fall? Making Sense of Longer-Term Ups and Downs in Middle Eastern and North African Rivalries. In I. Mansour & W. R. Thompson (Eds.), Shocks and Rivalries in the Middle East and North Africa (s. 39–59). Washington DC: Georgetown University Press.

[13] Volgy, T. J., Rhamey, J. P., Gordell, K. M., & Bezerra, P. (2018). Conflict, Regions, and Regional Hierarchies. In W. R. Thompson (Ed.), Oxford Encyclopedia of Empirical International Relations Theory (s. 335–362). New York: Oxford University Press

[14] Khan, I. (2020). Analysis: How Saudi Arabia and Iran became rivals. Al Jazeera. Retrieved from https://www.aljazeera.com/features/2020/6/4/analysis-how-saudi-arabiaand-iran-became-rivals

[15] Dupont, K. (2019). Religion or Politics?: An Analysis of Sectarian Relations Between Iran and Saudi Arabia. Cornell Policy Review. Retrieved from http://www.cornellpolicyreview.com/religion-politics-iran-saudi-arabia/?pdf=4995

[16] World Politics Review Editors (2024, leden 2). Iran and Saudi Arabia Battle for Supremacy in the Middle East. WPR. Retrieved from https://www.worldpoliticsreview.com/israel-iran-saudi-arabia-battle-for-supremacy-in-the-middle-east/

[17] Mehdi, S. Z. (2023, duben 25). Iran, Saudi Arabia resume bilateral trade as part of rapprochement. Anadolu Agency. Retrieved from https://www.aa.com.tr/en/economy/iran-saudi-arabia-resume-bilateral-trade-as-part-of-rapprochement-/2881481

[18] Atlantic Council Experts (2023, březen 10). Experts react: Iran and Saudi Arabia just agreed to restore relations, with help from China. Atlantic Council. Retrieved from https://www.atlanticcouncil.org/blogs/new-atlanticist/experts-react/experts-react-iran-and-saudi-arabia-just-agreed-to-restore-relations-with-help-from-china-heres-what-that-means-for-the-middle-east-and-the-world/

[19] Ardemagni, E. (2023, listopad 30). Stormy Waters for Saudi Arabia: Regional Conflict and Red Sea Security. Carnegie Endowment for International Peace. Retrieved from https://carnegieendowment.org/sada/91139

[20] Grand, S. & Wolff, K. (2020, červen 17). Assessing Saudi Vision 2030: A 2020 review. Atlantic Council. Retrieved from https://www.atlanticcouncil.org/in-depth-research-reports/report/assessing-saudi-vision-2030-a-2020-review/

[21] Ahmad, I. (2023, duben 29). Saudi Vision 2030: Seven years on, a dream comes true. Arab News. Retrieved from https://www.arabnews.com/node/2294676/saudi-vision-2030-seven-years-dream-comes-true

[22] Bagnetto, L. A. (2020, leden 10). New Red Sea alliance launched by Saudi Arabia, but excludes key players. Radio France Internationale. Retrieved from https://www.rfi.fr/en/africa/20200108-new-red-sea-alliance-formed-saudi-arabia-notable-exclusions

[23] Middle East Monitor. (2020, říjen 6). Saudis establish military base in Yemen nature reserve. MEMO. Retrieved from https://www.middleeastmonitor.com/20201006-saudis-establish-military-base-in-yemen-nature-reserve/

[24] Al Arabiya Staff (2016, prosinec 4). Djibouti agrees to a Saudi military base on its territory. Al Arabiya. Retrieved from https://english.alarabiya.net/News/gulf/2016/12/04/Djibouti-agrees-to-a-Saudi-military-base-on-its-territory

[25] Center for Preventive Action (2024, březen 5). War in Yemen. Council on Foreign Relations. Retrieved from https://www.cfr.org/global-conflict-tracker/conflict/war-yemen

[26] Vatanka, A. (2024, leden 11). The Houthis, Iran, and tensions in the Red Sea. Middle East Institute. Retrieved from https://mei.edu/publications/houthis-iran-and-tensions-red-sea

[27] Cornwell, A. & Magid, P. (2023, prosinec 20). Riyadh reluctant to derail Iran detente over U.S. Red Sea taskforce. Reuters. Retrieved from https://www.reuters.com/world/middle-east/riyadh-reluctant-derail-iran-detente-over-us-red-sea-taskforce-2023-12-20/

[28] Vertin, Z. (2019). RED SEA RIVALRIES: THE GULF, THE HORN, & THE NEW GEOPOLITICS OF THE RED SEA. Brookings Doha Center. Retrieved from https://www.brookings.edu/wp-content/uploads/2019/06/Red-Sea-Rivalries-The-Gulf-The-Horn-and-the-New-Geopolitics-of-the-Red-Sea-1.pdf

[29] American Security Project (n. d.). U.S. Bases in the Middle East. ASP. Retrieved from https://www.americansecurityproject.org/national-security-strategy/u-s-bases-in-the-middle-east/

[30] USS Carriers (n. d.). USS DWIGHT D. EISENHOWER CVN 69. USS Carriers.net. Retrieved from http://www.uscarriers.net/cvn69deploy.htm

[31] Magdy, S. (2023, únor 11). Sudan military finishes review of Russian Red Sea base deal. AP News. Retrieved from https://apnews.com/article/politics-sudan-government-moscow-803738fba4d8f91455f0121067c118dd

[32] ADF Staff. (2023, září 5). In Eritrea, China and Russia Seek Red Sea Dominance. African Defense Forum. Retrieved from https://adf-magazine.com/2023/09/in-eritrea-china-and-russia-seek-red-sea-dominance/

[33] Salem, P. (2023, červen 8). Managing US-China relations in the Middle East among common and conflicting interests. Middle East Institute. Retrieved from https://www.mei.edu/publications/managing-us-china-relations-middle-east-among-common-and-conflicting-interests

[34] Shinn, D. H. (2021, květen 18). China’s Maritime Silk Road and Security in the Red Sea Region. Middle East Institute. Retrieved from https://www.mei.edu/publications/chinas-maritime-silk-road-and-security-red-sea-region

[35] Armitage, R. L. & Nye, J. S. (2007). CSIS COMMISSION ON SMART POWER. Center for Strategic and International Studies. Retrieved from https://carnegieendowment.org/files/csissmartpowerreport.pdf

[36] Al Jazeera. (2024, únor 4). How have Red Sea attacks by Yemen’s Houthi fighters affected companies? Al Jazeera. Retrieved from https://www.aljazeera.com/news/2024/2/4/how-have-red-sea-attacks-by-yemens-houthi-fighters-affected-companies

[37] Thamer, M. A. & Akkas, B. T. (2024, leden 30). Red Sea Hostilities: Local, Regional, and International Implications. Carnegie Endowment for International Peace. Retrieved fromhttps://carnegieendowment.org/sada/91500

[38] Northam, J. (2024, únor 24). China is mostly quiet on Houthi attacks in the Red Sea. NPR. Retrieved from https://www.npr.org/2024/02/23/1233255546/china-houthis-red-sea-ship-attacks-middle-east

[39] Karnitschnig, M. (2024, březen 28). How China ended up financing the Houthis’ Red Sea attacks. Politico. Retrieved from https://www.politico.eu/article/china-finance-houthi-red-sea-attacks-iran-oil/

[40] Hafezi, P. & Hayley, A. (2024, leden 26). Exclusive: China presses Iran to rein in Houthi attacks in Red Sea, sources say. Reuters. Retrieved from https://www.reuters.com/world/middle-east/china-presses-iran-rein-houthi-attacks-red-sea-sources-say-2024-01-26/