Čtyřicet let od atentátu na Anvara as-Sádáta

Štítky:

V říjnu minulého roku uplynulo 40 let od zavraždění egyptského prezidenta Anvara as-Sádáta během vojenské přehlídky. As-Sádát byl důležitou postavou nejen pro mírový proces na Blízkém východě, ale také pro vývoj celého regionu.

Prezident as-Sádát je připomínán především pro svou mírovou inciativu spojenou s do té doby nepředstavitelnou návštěvou Izraele z roku 1977. Právě za tyto činy obdržel spolu s izraelským předsedou vlády Menachemem Beginem Nobelovu cenu za mír. Jeho význam pro Egypt a celý širší region Blízkého východu spočíval ve změně zahraničního směřování země v kontextu studené války a přeorientování primárně na egyptské národní zájmy. Hlavní roli v jeho politice hrál tedy spíše egyptský nacionalismus než v té době již skomírající panarabismus. Skutečnost, že v říjnu 1981 byl zavražděn při události připomínající jeden z jeho největších úspěchů, je symbolikou pro upadající podporu a oblíbenost jeho prezidentského působení [1]. Tento článek usiluje o komplexní pohled na as-Sádátovu vládu a implikace, které pro Egypt a region Blízkého východu přinesla.

Změna kurzu Egypta

As-Sádátova změna ve směřování Egypta v kontextu studené války je pro chápání jeho prezidenství klíčová, protože se od ní následně odráží také proces sblížení s Izraelem. Tomuto procesu ale předcházela Jomkipurská válka, která byla vedena jako pokus o odčinění potupy egyptské armády z Šestidenní války a jako upozornění pro Spojené státy americké na sílu a význam Egypta v regionu. As-Sádát po smrti prezidenta Násira zvítězil v mocenském boji proti ostatním Násirovým stoupencům. Přestože byl součástí Svobodných důstojníků a během vlády prezidenta Násira zastával relativně vysoké funkce (v době jeho smrti byl viceprezident), nebyl mu do Násirovy smrti svěřen žádný opravdu stěžejní post [1].

Ačkoliv se jako nový prezident zpočátku hlásil k pokračování v „násirovské“ politice, bylo vcelku rychle jasné, že se jeho domácí i zahraniční politika vydá opačným směrem. Tento odklon od „Násirismu“ se v domácí politice projevoval především skrze výrazný ekonomický posun doprava. Změna v zahraniční politice byla v kontextu studené války důležitější, as-Sádát se místo na spolupráci se Sovětským svazem soustředil na sblížení se Spojenými státy [2]. As-Sádátem propagovaný egyptský nacionalismus pak také v podstatě znamenal konec myšlenky panarabismu skomírající již od prohrané Šestidenní války v roce 1967, kterou lze vnímat jako panarabské Waterloo [3].

Ještě v květnu 1971 byla v Káhiře v rámci návštěvy předsedy Nejvyššího sovětu a sovětského ministra zahraničních věcí podepsána Smlouva o přátelství a spolupráci mezi Egyptem a Sovětským svazem. Již následující rok se ovšem egyptský prezident rozhodl ukončit spolupráci se sovětskými vojenskými poradci a vyhostil je [1]. V roce 1976 as-Sádát ukončil zmiňovanou Smlouvu o přátelství a spolupráci mezi Egyptem a Sovětským svazem a také zakázal přístup sovětských lodí do egyptských přístavů. V tomto období byl Sovětský svaz stále největším obchodním partnerem Egypta, as-Sádát těmito kroky signalizoval vážnost svých úmyslů Spojeným státům, zatímco spolupráce s nimi postupně rostla [4].

V době, kdy se as-Sádát ujal prezidentského úřadu, byl Egypt zatížen dvěma (prohranými) válkami s Izraelem během posledních 5 let. Jednalo se o třetí a čtvrtou arabsko-izraelskou válku (Šestidenní a Opotřebovací válka). Válka z října 1973, která je známá jako „válka v měsíci Ramadán“ a Jomkipurská válka (podle dne pokání, ve kterém byly zahájeny bojové operace), byla pro Egypt alespoň částečným úspěchem. Egyptská armáda získala zpět svou čest, když se jí podařilo během operace Badr v první části války překročit Suezský kanál. Operace byla zahájena 6. října 1973 a spolu se syrským útokem na Golanské výšiny představovala počátek Jomkipurské války. Díky válce zároveň došlo k založení komunikačního kanálu se Spojenými státy [1]. Země se ale nacházela ve špatné ekonomické situaci a potřebovala přísun zahraničního kapitálu. As-Sádát se rozhodl pro ukončení státních intervencí a liberalizaci ekonomiky. Reformy v ekonomice nazývané politika „otevřených dveří“ („infitáh“) cílily právě na přilákání zahraničních investorů [4].

Anvar As-Sadát v izraelském Knessetu. Zdroj: Wikimedia

Výrazný odklon od Násirova socialismu, politika appeasmentu vůči Izraeli, která následovala po říjnové válce, vedla ke kýženému sblížení se Spojenými státy. Objem pomoci, který do Egypta z USA přicházel, stále rostl a postupně docházelo například také na spolupráci vojenskou. Mohlo by se zdát, že Spojené státy nepoměrně v regionu Blízkého východu vůči svému studenoválečnému rivalovi posílily. V tomto období (1979) ale proběhla Íránská revoluce a obě supervelmoci přišly o klientský stát. Právě prezident as-Sádát poskytl šáhovi Páhlávímu azyl poté, co uprchl z Íránu [1].

As-Sádát jako mírotvůrce

Důležitý krok k míru mezi Egyptem a Izraelem byl učiněn v roce 1977 a byl spojen s nástupem J. Cartera do funkce prezidenta Spojených států amerických. Předtím se as-Sádát ve snaze o přiblížení Spojeným státům americkým orientoval především na poradce pro národní bezpečnost Henryho Kissingera a jeho „kyvadlovou diplomacii“. Po Ženevské konferenci Egypt začal usilovat o samostatné řešení vztahů s Izraelem, oddělené od ostatních států arabské fronty. Tato snaha se materializovala ve dvě Sinajské dohody, Sinaj 1 byla podepsána v lednu 1974 a Sinaj 2 o osm měsíců později. Ze zmiňovaných dohod o odpoutání vojsk vyvolala výrazně větší negativní odezvu ze strany arabských států smlouva ze září 1974, a to hlavně proto, že znamenala ukončení působení v jednotné frontě proti Izraeli. Proces byl ale zbrzděn i v souvislosti s Nixonovou aférou Watergate. Rok 1977 byl zlomový nejen nástupem demokratického prezidenta Cartera, ale také vítězstvím pravicového bloku Likud v izraelských parlamentních volbách. Vzhledem k tomu, že se nový prezident USA vyznačoval svou podporou pro mírový proces na Blízkém východě, as-Sádát se ve světle těchto skutečnosti rozhodl s teatrálností sobě vlastní vyhlásit „mírovou iniciativu“. Tato iniciativa podle jeho slov znamenala, „že kvůli uzavření míru půjde až na konec světa“ [1].

Pokud bychom vnímali jeho vyjádření optikou tehdejších arabsko-izraelských vztahů, dalo by se říct, že svá slova dodržel. V listopadu 1977 totiž navštívil Izrael, kde se setkal s premiérem Beginem a dokonce přednesl historický projev v izraelském parlamentu (Knesetu). Ještě před vykonáním této návštěvy na protest odstoupil egyptský ministr zahraničí. Tato reakce velmi dobře symbolizovala postoje většiny arabského světa k as-Sádátově iniciativě [4]. I přes negativní reakce, které se projevily vyřazením země z Ligy arabských států a vznikem Fronty pevného postoje, egyptský prezident nepolevil v mírových snahách. Vztahy mezi as-Sádátem a izraelským premiérem Beginem nebyly během společných jednání ideální. Navzdory tomu vzešly z jednání v letním sídle amerického prezidenta Camp David i díky snahám Cartera dva dokumenty. Jednalo se o Rámec pro mír na Blízkém východě, který se zabýval vládou v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu, a Rámec pro uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem. Druhá dohoda zahrnovala navázání diplomatických styků, a především stažení izraelských vojáků ze Sinajského poloostrova. Na dohody z Camp David bylo navázáno, když byla v březnu 1979 před Bílým domem podepsána mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem [1].

Anvar as-Sádát si podává ruce s americkým prezidentem Jimmym Carterem a izraelským premiérem Menachemem Beginem před Bílým domem. Zdroj: Wikimedia

Jen těžko by se vyvracelo, že as-Sádátova mírová iniciativa přispěla k uklidnění v regionu a umožnila budoucí mírové řešení arabsko-izraelských vztahů. Nelze mu ani upřít, že během jeho prezidenství došlo k posunu preferovaného řešení zahraničněpolitických cílů od války k diplomacii [5]. As-Sádát sledoval při těchto krocích především egyptské národní zájmy a praktikoval tedy přístup „území za mír“. Jeho hlavními cíli bylo sblížení se Spojenými státy americkými a navrácení kontroly nad Sinajským poloostrovem Egyptu. Fakt, že se jich pokusil (a do jisté míry se mu to i povedlo) zprvu docílit pomocí Jomkipurské války částečně narušuje představu o Anvaru as-Sádátovi jako o „mírotvůrci“. Opravdovost jeho mírových úmyslů nebyla například vnímána velmi pozitivně mezi zastánci Palestinců [1] [4].

Hrdina nebo zrádce?

Před více než čtyřiceti lety se stal prezident as-Sádát obětí atentátu. Jedním z možných motivů jeho vrahů bylo as-Sádátovo počínání v rámci arabsko-izraelského konfliktu podobně jako u atentátů na jordánského krále Abdalláha I. v roce 1951 a izraelského premiéra Jicchaka Rabina o čtyřicet čtyři let později [6]. Události z 6. října 1981, kdy byl prezident as-Sádát zabit během vojenské přehlídky, lze odůvodnit také rostoucím vlivem islámského extrémismu, jehož cíle se nesetkávaly s prezidentovou snahou o modernizaci a přeorientování země [7]. Smutnou ilustrací as-Sádátova vládnutí se stal fakt, že skupina kolem důstojníka Khalida al-Islambouliho uskutečnila atentát během události připomínající překročení Suezského průplavu egyptskou armádou v rámci operace Badr, tedy jednoho z největších as-Sádátových úspěchů [8].

Anvar as-Sádát byl rozporuplný politik, který nechodil pro velká vyjádření daleko. Nepochybně po sobě zanechal kladnou stopu vydlážděním cesty pro mírový proces v regionu Blízkého východu, zároveň ale dosáhl rozkolu s běžnými obyvateli, kterým vládl. Vnímání as-Sádáta se liší v závislosti na publiku nejspíš ještě o poznání více, než je tomu tak u jiných současných i bývalých politiků. Pokud bychom brali v potaz image, kterou se as-Sádát snažil vytvořit, viděli bychom ho jako odvážného muže, který se především zasadil o mír a zároveň jako zbožného muslima farmářského původu. Pro egyptské obyvatele ale přestala být druhá část popisu uvěřitelná v souvislosti s tím, jak pokračovala jeho orientace na Západ a odhodlání pro mír, aniž by tato jednání přinášela slíbené zlepšení pro životy běžných Egypťanů [9].

Jestliže lze snahu o westernizaci v zahraniční politice chápat pozitivně, jelikož přinesla naději na mír mezi Araby a Izraelci, nelze ji považovat za stejně kladnou i v politice domácí. Ekonomická liberalizace v Egyptě skutečně probíhala, ale reformy „infitáh“ souvisely se zvyšováním cen a rostoucí chudobou. Bohatla jen hrstka lidí v prezidentově okolí. Politická sféra byla prezidentem as-Sádátem sice také reformována, ale její liberalizace byla velmi omezená. K podpoře umírněného islámu se uchyloval především proto, aby si zajistil podporu proti zbytku násirovců a politické levici. Jeho režim byl ale autoritářský, centrum moci bylo již od revoluce z roku 1952 právě v postavě prezidenta. Docházelo k násilnému potlačování demonstrací, které byly způsobeny špatnou socio-ekonomickou situací a v roce 1979 vydal „Zákon Hanby“, který zakazoval strany, které byly v opozici proti mírovému procesu s Izraelem [1].

Přestože v počátku své funkce se těšil relativní podpoře a Jomkipurská válka, především pak Operace Badr, byla vnímána jako vcelku úspěšná, musel čelit kritice z řad armády, týkající se jeho rozhodnutí v pozdějších fázích války. Jeho jednání bylo v této situaci opodstatněno hlavně tím, že usiloval na prvním místě o politické cíle [10]. Mnohem silnější kritika byla ovšem spojena s mírovým procesem s Izraelem. Odpůrci mu vyčítali, že přeorientováním na národní zájmy pohřbil panarabskou myšlenku a jednotu, posílil Izrael a zradil Palestince. Egypt byl dokonce dočasně vyloučen z Ligy arabských států a ocitl se v izolaci. Zatímco se Egypt odsunul z arabské koalice, do popředí světové politiky se dostala Saúdská Arábie, a to hlavně ve spojitosti s využitím „ropné zbraně“ během Jomkipurské války [1] [4]. V souvislosti s „domácí“ kritikou bylo nejdůležitější, že mírový proces nepřinesl Egypťanům to, co sliboval. Navíc prohluboval odlišné směřování než to, které by podporovaly opoziční a extrémistické skupiny. Mezi Izraelci byl ale as-Sádát vnímán jako hrdina [11].

Naopak as-Sádátovi kritici tvrdí, že nepodpořil mír v regionu, ale jen posílil Izrael. Toto tvrzení dokládají například invazí do Libanonu [4]. Těžko říct, jestli by ke konfliktu, ze kterého následně vzešlo i hnutí Hizballáh, došlo, pokud by prezidentský úřad zastával stále těžko předvídatelný Anvar as-Sádát. Jako další zajímavé spojení s následujícím vývojem ve světě je třeba zmínit, že člen skupiny, která vykonala atentát na prezidenta as-Sádáta, se později stal součástí vedení teroristické organizace Al-Káida [12].


Zdroje:

[1] Gombár, Eduard, Ladislav Bareš, and Rudolf Veselý. 2021. Dějiny Egypta. Druhé, upravené a rozšířené vydání. Dějiny států. Praha: NLN.

[2] Saliba, Najib E. 1975. “THE DECLINE OF NASIRISM IN SADAT’S EGYPT”. World Affairs 138 (1): 51-59. https://www.jstor.org/stable/20671602?sid=primo&seq=6#metadata_info_tab_contents.

[3] Ajami, Fouad. 1978. “The End of Pan-Arabism”. Foreign Affairs 57 (2): 355-373. https://www.jstor.org/stable/20040119.

[4] Brownlee, Jason. 2011. “Peace Before Freedom: Diplomacy and Repression in Sadat’s Egypt”. Political Science Quarterly 126 (4): 641-668. https://www.jstor.org/stable/41502471.

[5] Boutros-Ghali, Boutros. 1982. “The Foreign Policy of Egypt in the Post-Sadat Era”. Foreign Affairs 60 (4): 769-788. https://www.jstor.org/stable/20041172.

[6] Satloff, Robert. 2001. “Middle East Assassinations, 50 Years On”. THE WASHINGTON INSTITUTE for Near East Policy. https://www.washingtoninstitute.org/policy-analysis/middle-east-assassinations-50-years.

[7] Danin, Robert M. 2011. “Sadat’s Legacy and Egypt Today”. Council on Foreign Relations. https://www.cfr.org/blog/sadats-legacy-and-egypt-today.

[8] Kahana, Ephraim, and Sagit Stivi-Kerbis. 2013. “The Assassination of Anwar al-Sadat: An Intelligence Failure”. International Journal of Intelligence and CounterIntelligence27 (1): 178-192. https://doi.org/10.1080/08850607.2014.842811.

[9] Lippman, Thomas W. 2016. Hero of the crossing : how Anwar Sadat and the 1973 war changed the world. Potomac Books.

[10] Yossef, Amr. 2014. “Sadat as Supreme Commander”. Journal of Strategic Studies 37 (4): 532-555. https://doi.org/10.1080/01402390.2013.845556.

[11] NPR. 2002. “Anwar Sadat’s Historic Journey, 25 Years Later”. https://www.npr.org/2002/11/20/847888/anwar-sadats-historic-journey-25-years-later?t=1638523111384.

[12] Riedel, Bruce. 2021. “What Anwar Sadat’s murder 40 years ago meant for the Middle East”. Brookings. https://www.brookings.edu/blog/order-from-chaos/2021/10/01/what-anwar-sadats-murder-40-years-ago-meant-for-the-middle-east/.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.