Role uranu v konfliktu nigerské vlády s etnikem Tuaregů

Pod tématem konfliktů o suroviny si většinou představíme suroviny jako je dřevo, diamanty či ropa. Protentokráte si ale naši spolužácí vybrali surovinu, o níž se příliš nehovoří – uran. Jde o velmi zajímavý text s neotřelým tématem se zaměřením na potenciál konliktnosti uranu. Právě význam uranu v africkém státu Niger a význam konfliktu nigerské vlády s etnickou menšinou Tuaregů se Marián Tomeček a Zdeněk Vodák rozhodli zanalyzovat.

Autoři: Marián Tomeček, Zdeněk Vodák

Úvod

Rok 1991 znamenal pro obor bezpečnostních studií velkou změnu. Společně s rozpadem Sovětského svazu a ukončením studené války se začaly rýsovat obavy vědců ohledně ztráty jejich předmětu bádání. Ovšem jak se brzy ukázalo, uvolnění bipolárního uspořádání nepřineslo mír, nýbrž iniciovalo novou vlnu menších vnitrostátních konfliktů, kterým podmínky ideologické války východu se západem nedovolily dříve naplno propuknout (Waisová 2003). Mnoho těchto sporů bylo ozbrojených a získalo tak podobu konfliktu nízké intenzity nebo dokonce občanské války. V naprosto drtivé většině případů potom v takových konfliktech nebo válkách sehrálo určitou roli přírodní bohatství.

V roce 2004 zveřejnil Michael L. Ross z Kalifornské univerzity v Los Angeles článek „What Do We Know about Natural Resources and Civil War?“, ve kterém se pokusil shrnout a opatřit svým komentářem dosavadní studie na toto téma. V závěru své práce Ross objasnil funkci různých surovin na vývoj konfliktu, a to konkrétně buď na jeho vznik, nebo trvání (Ross 2004).

Jednou ze surovin, se kterou však Ross nepracoval vůbec je uran, který sice určitě není surovinou, která by v soudobě odehrávajících se konfliktech měla markantní význam, nicméně i tak si dokáže zachovat svůj strategický status. Opomenutí této problematiky také pravděpodobně souvisí s tím, že konflikt, na jehož pozadí uran figuruje, se odehrává v Africe, která celkově pod nánosem mediálně atraktivnějších kauz uniká pozornosti západní společnosti. Právě roli uranu v africkém státu Niger a konfliktu nigerské vlády s etnickou menšinou Tuaregů bychom v této práci rádi objasnili.

Protože každý konflikt probíhá ve specifických podmínkách, které mu následně dávají podobu, charakteristice těchto rámcových podmínek se věnujeme v prvních třech kapitolách. Čtvrtá a zároveň poslední kapitola se zabývá potom konfliktem samotným, a to postupně jeho možnými příčinami, historií, současnou podobou a otázkou řešení.

1. Niger

1.1  Geografické souvislosti

Republika Niger se nachází v severozápadní části afrického kontinentu. Její území je více než z poloviny pokryto saharskou písečnou pouští, přičemž v klimaticky mírnější jihozápadní oblasti se v okolí toku, jehož jméno je shodné s názvem země, rozprostírá úrodná nížina. Právě v této nížině leží hlavní město Nigeru – Niamey (Bateman et al. 2000). Celou jižní polovinou země prochází tzv. Sahel – pás stepí a savan, který z jihu ohraničuje Saharu, jejíž šířením (desertifikací) je v současné době ohrožen (c.d.). Z geomorfologického hlediska většinu území Nigeru tvoří náhorní plošiny, pouze v centrální části státu dominuje pohoří Aïr (c.d.).

1.2  Obyvatelstvo

Dle výsledků sčítání lidu z roku 1994  Niger v té době obývalo 8,9 mil. jedinců, přičemž  nejpočetnějším etnikem Nigeru, které tvoří většinu osídlení země, byli podle tohoto průzkumu Hausové (54,1%). Ti jsou zároveň společně s Fulby (10,1%) a Tuaregy (8,4%) považováni za jeden ze tří originálních nigerských národů. Většina obyvatel žije na jihozápadě země a na jihu – při hranici se sousední Nigérií (c.d.). 80% Nigeřanů ctí sunnitský proud Islámu, zbylých 20% vyznává křesťanství a různá tradiční animistická náboženství (Portál CIA 2009). V zemi funguje pouze jediná univerzita, a to v hlavním městě Niamey. Pouze každý pátý dospělý Nigeřan je gramotný (Bateman et al. 2000).

1.3  Politický systém

Z hlediska státního zřízení je Niger pluralitní republikou s jednokomorovým parlamentem (Národní shromáždění), a úředním jazykem země je francouzština (Bateman et al. 2000). Aktuální ústava byla přijata roku 1999 a soudní systém stojí na základech francouzského občanského a zvykového práva (Portál CIA 2009). Hlavou státu je prezident, volený lidem přímo, a to na pětileté funkční období. V současnosti tento post zastává Mamadou Tandja. Mezi pravomoci prezidenta patří mimo jiné jmenování předsedy vlády i vládního kabinetu samotného (c.d.).

Stranický systém republiky je velmi bohatý. Za všechny politické strany lze zmínit tři, které byly v posledních parlamentních volbách (2004) nejúspěšnější – Národní hnutí pro rozvoj společnosti (MNSD, aktuálně 47 křesel v 113-členném parlamentu), Nigerská strana pro demokracii a socialismus (PNDS, 25 křesel) a Sociálně-demokratická dohoda (CDS, 22 křesel).

1.4  Hospodářství

75% nigerského obyvatelstva pracuje v zemědělství. Přesto však již od 80. let a vážného ohrožení země suchem se Niger nemůže zbavit své částečné závislosti na dovozu potravin (Bateman et al. 2000). Hlavní exportní surovinou republiky je uranová ruda, která od 70. let představuje 75% exportních příjmů země (c.d.). Hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele za rok 2006 činil 273 USD (Portál U.S. Department of State 2009), což Niger řadí mezi jeden z nejchudších států ve světě. Příčinami takto zaostalé ekonomiky jsou dle webu CIA (2009) vnitrozemská poloha Nigeru, poušť a desertifikace, smrtící období sucha a silný populační růst.

1.5  Stručná historie

První lidé obývali severní část Nigeru v oblasti, kde se nyní rozprostírá poušť pravděpodobně přibližně před 600 tis. lety. Niger býval důležitou obchodní křižovatkou starověkých afrických imperií jako Gao, Kanem, Bornu, Mali, Songai.
Nomádské kmeny Tuaregů se během několika posledních staletí spojovaly a díky rozšiřování pouště byli tlačeni na jih, kde se dostávali do potyček s kmeny Hausů a Fulbů.

Během 19. století začal být v Nigeru stále více znát kontakt s vyspělou evropskou civilizací. V roce 1896 se země stala součástí zemí Francouzské západní Afriky a v roce 1922 poté samostatnou francouzskou kolonií. Roku 1946 bylo všem obyvatelům území uděleno francouzské občanství a roku 1958 se Niger stal samostatným státem Francouzského společenství. Tento rok je brán jako rok, kdy Niger získal statut nezávislého státu, avšak úředně byla úplná nezávislost Nigeru vyhlášena až o dva roky později, tedy v roce 1960. Přesto, že se Niger stal nezávislým státem, až do devadesátých let zde neexistovala žádná demokracie. Země je vyčerpaná dlouhými vnitřními konflikty a rebeliemi a neustále má silné vazby na Francii, zejména co se obchodních styků týče (Portál University of Iowa 1998a).

1.6  Klima a desertifikace

Nigerské podnebí je dosti různorodé a v jednotlivých regionech se liší. Obecně lze říci, že sever země je extrémně aridní, a vzhledem k minimu srážek pokrývají většinu oblastí pouště. Podmínky na jihu země jsou poněkud příznivější. Vyskytuje se zde více srážek, teploty jsou nižší a klima je vlhčí, čímž jsou vytvářeny relativně vhodné předpoklady k obydlení oblasti. (Portál Turistika 2009).
Desertifikace – čili rozšiřování pouště v Nigeru každý rok zničí pás přibližně 6 kilometrů použitelné půdy. Je těžké říci nakolik je to zapříčiněno klimatickými podmínkami a nakolik lidmi, ale existují spekulace, že v Nigeru činí lidský podíl na desertifikaci přibližně 50% (Tchinaghen 2008).

2. Tuaregové

Z hlediska etymologického pochází slovo „Tuareg“ arabského jazyka a překládá se jako „opuštěn bohy“. Tuaregové obývají severozápadní část afriky a to konkrétně státy Alžírsko, Burkina Faso, Libye, Mali a Niger. Největší procento jich je zastoupeno ve státech Mali a Niger. Ve všech těchto státech hráli dlouhodobě důležitou roli zejména v oblasti obchodu. Díky jejich velbloudím karavanám bylo možné dopravovat zboží skrz Saharu, avšak v polovině 20. století byly karavany postupně nahrazeny vlakovou, lodní a kamionovou dopravou. Po staletí byli Tuaregové zvyklí na kočovný život, který jsou ovšem v posledních letech nuceni kvůli rozšiřování pouští opouštět a usazují se v blízkosti měst. Tuaregové jsou s největší pravděpodobností vzdálení příbuzní Maročanů a Egypťanů, s nimiž sdílejí náboženství i kulturu, avšak nejsou to Arabové, ale míšenci bělochů a černochů. Tuaregové hovoří berberským jazykem „Temajeg“ a většina z nich vyznává Islám. (Portál University of Iowa 1998b).

3. Uran

3.1  Využití

Využití uranu lze rozdělit na jaderné a nejaderné. Při jaderném užití slouží obohacený uran jako palivo v jaderných reaktorech, případně jako náplň do jaderných bomb. Ekonomicky a technologicky jsou tyto oblasti využití těmi nejdůležitějšími. Co se nejaderného využití týče, uran slouží například jako barvivo k barvení skla, porcelánu a glazur. Ochuzený uran se vedle wolframu používá k výrobě protipancéřových projektilů (Calla 2008).

3.2  Těžba a zpracování

Uranovou rudu je možno těžit třemi způsoby: povrchově, hlubinně a tzv. metodou ISL. Pokud je uran těžen hlubinně, je nutné oddělit balastní hlušinu. Poté se ruda rozdrtí, předupraví a předá ke zpracování. V případě užití uranu jako paliva, nebo jako náplně jaderné zbraně je nutné zvýšit přítomnost izotopu 235U. Základní koncentrace izotopu 235U je 0,72%. Pro využití uranu jako paliva se jeho přítomnost zvyšuje na 2-4%, k výrobě jaderné bomby je potřeba až 95% koncentrace (Calla 2008).

3.3  Uran v Nigeru

V roce 2007 měl Niger s osmiprocentním podílem na roční světové produkci uranu (3153 tun) status pátého největšího producenta uranu ve světě. Předběhnout jej v tomto ohledu dokázala Kanada, Austrálie, Kazachstán a Rusko (Portál WNA 2008a). Perspektiva těžby v Nigeru ovšem nespočívá v aktuálním produkovaném množství, ale v předpokládaných zásobách velmi kvalitního uranu, kde je Niger dle World Nuclear Association hned po USA na druhém místě (Portál WNA 2008a). Někteří autoři si pohrávají dokonce s myšlenkou, že v Nigeru by mohly být největší podzemní zásoby uranu vůbec (Bourrelier, Capus & Souley 2004), tyto spekulace se však nejeví jako pravděpodobné. Důležitost těžby nigerského uranu dostatečně ilustrují i nákupy tohoto uranu ze strany Evropské unie, kde v roce 2003 tvořil 13% zásob právě uran dovezený z Nigeru. Aktivity spojené s těžbou a exportem uranu představovaly v roce 2002 2% z celkového HDP země (c.d.).

Objevení přítomnosti uranu v Nigeru v roce 1957 odstartovalo téměř řetězovou reakci, na jejímž začátku stály detailní francouzské letecké i polní průzkumy oblasti, přičemž úspěch na sebe nenechal dlouho čekat a již v roce 1968 spatřil světlo světa první nigerský důl – Somaïr. Nedlouho poté roku 1974 se začalo na úpatí pohoří Aïr těžit i v dole Cominak (c.d.). Bez zajímavosti nezůstává, že do roku 2007 bylo vládou Nigeru uděleno pro výzkum uranu různým firmám 139 licencí (Tchinaghen 2008). V 90. letech byl dokončen tzv. program nigerizace, jehož cílem bylo obsadit mnoho (dokonce i vedoucích) pracovních pozic v Somaïru a Cominaku Nigeřany. Největší vlastnický podíl v těchto dolech náleží francouzské společnosti Areva (Bourrelier, Capus & Souley 2004).

4. Konflikt

4.1  Konfliktogenní faktory

Tato podkapitola je v rámci naší seminární práce místem, kde holá fakta přecházejí ve snahu konflikt v Nigeru přiblížit. Pro dosažení co možná největší objektivity se nikdy nelze řídit pouze jednostrannými indiciemi, obzvlášť potom pokud je cílem porozumění konfliktu, je třeba překonat místy nepřekonatelné nánosy propagandy. V případě Nigeru tvoří jednu stranu sváru ti, kteří mají na těžbě uranu značný zájem, a to sice nigerská vláda, podpořena v tomto svými francouzskými kolegy. Za druhou stranu konfliktu můžeme potom považovat ty, kteří na této těžbě zájem nemají a v případě, že ji vnímají jako nutné zlo, vyvíjejí úsilí získat z této těžby aspoň nějaký profit – konkrétně je to etnická menšina Tuaregů s podporou v organizacích, jako je například Tchinaghen Association – Peace and Solidarity with the Northern Niger.

První neshody vlády s Tuaregy panují ohledně zamoření oblasti, ve které se uran těží. Bourrelier, Capus a Souley (2004) popisují těžební operace jako bezpečné, hladké a efektivní. „Somaïr a Cominak uvedly do provozu programy za účelem vypořádání se s dopady radioaktivity na pracovníky a životní prostředí“ (c.d.). Seznámení se s body těchto pečlivě vystavěných programů vede člověka k přesvědčení, že snad k žádnému zamoření oblasti nedochází. Odlišné stanovisko však zaujímá organizace Tchinaghen (2008), která hovoří o znečištění zdrojů pitné vody nitroglycerinovými a amonnými nitráty. Problematika zásobování pitnou vodou je dále rozvinuta o dimenzi odčerpávání této vody nadnárodními těžařskými společnostmi. Ty údajně v současné době odeberou až 25 milionů metrů krychlových vody za rok, což by podzemní vodní zdroje v oblasti pískovců města Agadez vyčerpalo do čtyřiceti let (c.d.). „Ale těžařské společnosti se takovouto katastrofou nezabývají, protože zásoby uranu budou v této době taktéž vyčerpány“ (c.d.). Do ovzduší je také vylučován radioaktivní prach, který se šíří větrem a je natolik toxický, že prakticky znemožňuje výskyt jakékoliv fauny a flóry (c.d.).

Další problémová oblast se týká nucené migrace Tuaregů. Rozšiřování oblasti těžby uranu vede k obsazování území ze strany nadnárodních firem a navzdory různým oficiálním vyjádřením o respektování místních autorit Tchinaghen (2008) upozorňuje, že mnoho usedlíků bylo nuceno svoje domovy opustit, bez nároků na náhradní přístřeší. Není divu, že se proti tomuto vystěhovávání obyvatelé těchto oblastí bouří, ze severu jsou taktéž hnáni na jih důsledky desertifikace.

Poslední důležitý faktor, který vede k inkompatibilitě mezi Tuaregy a vládou Nigeru, je požadavek Tuaregů na změnu v rozdělování profitu z těžby podzemních surovin, jež byl artikulován a vládou Nigeru zamítnut již roku 1995 (c.d.). Není v tomto případě výjimkou, že stát užívá zisků z těžby a exportu surovin pouze k naplnění vlastních zájmů.

4.2  Historie tuaregských revolt

V průběhu 20. století došlo v oblasti dnešních republik Niger a Mali ke třem povstáním, ve kterých se Tuaregové angažovali a které lze považovat za historické předchůdce současné rebelie.

První povstání se odehrálo v letech 1916-1919 v oblasti pohoří Aïr a vyjadřovalo odpor Tuaregů vůči francouzským kolonialistům. Toto povstání bylo potlačeno (Portál Embassy of Niger 2009).

Roku 1960 získal Niger a Mali nezávislost na Francii, přičemž Tuaregové nebyli spokojeni s rozdělením státní moci a plánovanými pozemkovými reformami. Tato nespokojenost vedla až k ozbrojeným guerillovým útokům Tuaregů na vládní cíle v severovýchodním Mali. Stejně jako v případě prvního povstání i tato revolta, která trvala od roku 1961 do 1964, byla potlačena, tentokrát však mnohem krvavěji, a to vládní armádou Mali (Portál American University 2009).

Brutální represe ze strany vlády Mali vyhnala velké množství Tuaregů do zahraničí, zejména do Alžírska a Libye, kde se angažovali jako pracovníci v ropném průmyslu. Některým mladším představitelům této etnické menšiny se však dostalo vojenského výcviku v libyjských, prosovětsky orientovaných táborech prezidenta Kaddáfího a zkušeností z bitev v Palestině, Libanonu, Čadu a Srí Lance (Martin 2008). Po snížení poptávky pracovních míst v ropném průmyslu Alžírska a Libye v 80. letech se Tuaregové začali do Mali a Nigeru vracet a jejich dlouholetý odpor vůči vládám těchto států byl příčinou nové nevyhnutelné krize (c.d.). Ta eskalovala roku 1990 útokem povstalců na policejní stanici ve městě Tchin-Tabaraden, v důsledku čehož nigerská armáda pozabíjela mnoho nevinných tuaregských civilistů. Konflikt trval až do roku 1995 a došlo v něm k mnoha násilnostem a rozsáhlému porušování lidských práv (Tchinaghen 2008). Ukončen byl podepsáním Ouagadougouské mírové smlouvy (c.d.).

4.3  Současné povstání

Neutuchající pocity marginalizace a odporu Tuaregů vůči vládě nejsou pouze aktuálním fenoménem, ale jevem, který byl formován několik desetiletí. Současný konflikt lze společně s několika dalšími faktory považovat za vyvrcholení tuaregského uvědomění vlastní situace. Vládní režim označují příslušníci MNJ jako zkorumpovaný a autoritářský. Diktáror Tandja se dle jejich slov nedostal roku 1999 k moci legální cestou svobodných voleb, ale poté, co byl za dosud nevyjasněných okolností „odstraněn“ jeho předchůdce. Ve státní armádě FAN rebelové spatřují „hordu banditů, zlodějů, kriminálníků a vrahů“ (Portál Tuareg Culture and News 2009).
První, ovšem nijak zvlášť výrazné projevy vzrůstajícího násilí bylo možno pozorovat již v roce 2004 (Martin 2008). Za skutečný počátek obnoveného povstání je ovšem považován útok na město Iferouane v regionu Agadez, který se odehrál 8. února 2007. Ve výše zmíněném regionu se odehrávala většina střetů vlády a MNJ (c.d.). V dubnu 2007 hnutí MNJ na svých webových stránkách zveřejnilo seznam požadavků, adresovaných nigerské vládě. Jednalo se zejména o stanovení podílu na profitu z těžby a exportu nerostného bohatství, začlenění zástupců Tuaregů do vládních a vojenských složek, zvýšení hospodářského rozvoje v oblasti, vyšší podíl zaměstnanců v těžebních společnostech z řad místních obyvatel (požadavkem byl 90% podíl), uznaní větší autonomie Tuaregů a vzdělávání v jazyce „Temajeg“. Některé z těchto požadavků se podařilo splnit – např. částečně začlenit zástupce Tuaregů do vládních složek, další se ukázaly jako nemožné.

V srpnu roku 2007 zaútočili povstalci na dvě energetické společnosti, které zásobují elektrickým proudem uranové doly. Bezprostředně po tomto aktu byl v oblasti vládou vyhlášen stav ohrožení a během odvetných útoků armády FAN zemřelo několik civilistů, avšak vláda tato úmrtí nepotvrdila. Nigerská vláda jasně deklarovala, že rebelům neučiní žádné ústupky (Portál VOA News 2007a). Naopak projevila snahu rozšířit práva bezpečnostních složek v oblasti a skupiny rebelů tím oslabit. Prezident země Tandja vydal nařízení, podle něhož mohly bezpečnostní složky zadržovat rebely ve vazbě na dobu delší, než je běžných 48 hodin (Portál VOA News 2007b). Rovněž bylo schváleno posílení stavů armády a rozšiřování vojenských základen v  konfliktních oblastech. Argumentem těchto kroků bylo tvrzení, že se tak jedná v zájmu ochrany civilistů, kteří mohou být ohroženi (Portál VOA News 2007c). Tuaregové tyto kroky okomentovali stylem, že je nic nemůže zastrašit a pokračovali ve svých aktivitách. Rebelové taktéž zveřejnili prohlášení, ve kterém stálo, že k příležitosti prvního výročí obnovení povstání hodlají zahájit přímé údery na uranové doly s cílem zastavit veškeré ekonomické aktivity v oblasti a donutit vládu jednat. Tato informace se objevila nedlouho poté, co společnost Areva artikulovala intence ohledně investice až jedné miliardy dolarů do největšího nigerského důlního projektu a zvýšení ceny uranu za kilogram – ta měla být nově ustálena na 130 amerických dolarech (Portál VOA News 2008). Analytici vyslovili obavy, že by tato konfliktní situace brzy mohla přerůst v občanskou válku s rozptýlením do okolních zemí, a to zejména do Mali. Předpokládá se, že Tuaregové z Nigeru a z Mali navzájem spolupracují a podporují se (Portál VOA News 2007d).

Občanské hnutí za mír a demokracii označilo francouzskou společnost Areva za nepřítele státu. Ta údajně podporuje a možná si také najímá žoldáky z řad rebelů. Jelikož je uran pro Niger klíčovou surovinou, snaží se vláda na licenčních poplatcích získat co nejvíce peněz. To se ovšem společnosti Areva dlouhodobě nelíbí, proto se snaží konkurenci zastrašovat a udržet si svůj monopol v oblasti. Areva kontroluje přibližně 40% uranové produkce v Nigeru. Nigerská vláda však v poslední době udělila průzkumné licence mnoha státům a uzavřela těžební smlouvy se společnostmi ze zemí jako USA, Čína, či Jihoafrická republika (Portál VOA News 2007e).
Jedinou mezinárodní organizací, která se v Nigeru více angažuje, je Amnesty International, která tvrdí, že nigerští vojáci se dopouštějí zločinů na civilistech. Svoje tvrzení již dokázala podložit mnoha dokumenty a stejně jako organizace Tchinaghen označila toto jednání za porušování lidských práv. Vláda pochopitelně s takovými výroky nikdy nesouhlasila (Portál VOA News 2007f).
Hned na počátku roku 2008 vydali rebelové MNJ v návaznosti na novoroční projev Tandji prohlášení, ve kterém vyjádřili spokojenost nad dosavadním průběhem povstání, přičemž zdůraznili, že válka za spravedlnost teprve začala. Taktéž ve svém textu opět upozornili obyčejné občany, že je to pouze malá skupina vládních představitelů, která profituje z provozu surovinových dolů (c.d.).
Navzájem se obě strany konfliktu obviňují z únosů a v některých případech dokonce i vražd novinářů, a to za účelem vzájemné diskreditace na mezinárodní scéně. Nigerská vláda na těchto únosech demonstruje brutalitu rebelů, které potom označuje za teroristy, se kterými se nevyjednává a požaduje po nich složení zbraní. Povstalci však kontrastně tvrdí, že tyto únosy jsou vykonstruované a inscenuje je právě vláda (c.d.) Zajímavým paradoxem se zdá být proklamovaná ochota rebelů vést dialog a tudíž řešit tento konflikt diplomatickou cestou. MNJ se snaží přenést tíhu nutnosti vojenského řešení na vládu Nigeru, přičemž dodává, že takovéto řešení je pro vládní úředníky „nejlepší možnou variantou, kterak si v úřadě zachovat křesla“ (c.d.). Styl boje vedený povstalci se nejvíce přibližuje guerillovému válečnictví. MNJ se soustředí na překvapivé výpady v různých oblastech, s cílem zisku policejních stanic, armádních postů, v některých případech se pokusili dobýt celé vesnice – právě tak tomu bylo na konci března 2008, kdy MNJ získalo Gougaram (c.d.). Dalším vhodným příkladem může být říjen 2008, kdy se po neúspěšných snahách MNJ vést dialog s vládou povstalci rozhodli dobýt základnu FAN v Erougu. A byli úspěšní (c.d.).
Průběh konfliktu v roce 2009 není možno pro nedostatek informací zatím zpracovat.

4.4  Řešení konfliktu

Pokud by v otázce nigerského konfliktu figuroval pouze uran, jeho konečné zásoby by časem přinesly řešení samy o sobě. Uran je ovšem pouze jednou z příčin sporu a tak se současná situace jeví jako neřešitelná. Nelze předpokládat, že by některý z účastníků ve svých nárocích nebo požadavcích polevil, což v této problematice vytváří pomyslný začarovaný kruh. Mělo-li by být řešení konfliktu diplomatické, rozhodně by to vyžadovalo zapojení více aktérů z mezinárodní roviny. Nasnadě je samozřejmě řešení vojenské. Vláda Nigeru na úkor celého státu bohatne, časem by tedy mohla užít vojenské síly se zdrcujícími účinky. Při současném nezájmu o Niger a celou Afriku vůbec by tato cesta nemusela být nemožnou.

Závěr

Niger – jakkoliv politicky stabilní se může na první pohled zdát – balancuje dnes na okraji statutu padlého státu (Portál Foreign Policy 2008). Neefektivní ekonomika, neschopnost poskytovat svým občanům služby, vysoká delegitimizace vlády a povstalecká hnutí – všechny tyto fenomény Niger jakožto státoprávní celek sužují (c.d.).
V oblasti pohoří Aïr na severu Nigeru se v současnosti odehrává ozbrojený konflikt nízké intenzity, kde na jedné straně stojí vláda země a její republikánská armáda a na druhé povstalecké hnutí MNJ s většinovým zastoupením etnika Tuaregů. Jako marginální nebo bezvýznamnou rozhodně nelze označit informační dimenzi tohoto konfliktu. Snaha o diskreditaci oponenta ze strany vlády, která dříve neváhala označit rebely za teroristy a pašeráky drog, s cílem pošpinit MNJ na mezinárodní scéně, změnila během roku 2008 charakter a stala se tvrzením, že povstalecké hnutí MNJ neexistuje, přičemž do Evropy byla za tímto účelem nigerskou vládou dokonce poslána speciální mise (Portál Tuareg Culture and News 2009). O aktivní činnosti MNJ ovšem dostatečně vypovídá aktualizovaný internetový blog, který slouží k diskreditaci protivníka pro změnu rebelům.

V aktuálně stále probíhajícím nigerském konfliktu zřetelně figuruje surovinové bohatství. Konkrétně se jedná o uran – radioaktivní kov, který tvoří 75% exportních příjmů země. Počátek těžby uranu v Nigeru sahá až do roku 1968, kdy byl zároveň spuštěn první důl – Somaïr. Profit z produkce a exportu uranu náleží výhradně vládě a slouží jí jako nástroj k uskutečnění vlastních zájmů, což zároveň naráží na roli této suroviny v povstání Tuaregů. Ti totiž požadují změnu na rozdělování tohoto profitu za účelem vylepšení hospodářské situace i v chudších oblastech Nigeru, na což prezident státu Tandja dlouhodobě odmítá přistoupit. Tyto chudé nigerské oblasti zároveň trpí radioaktivním zamořením vzduchu, kontaminací vody, v důsledku tedy i zemědělskou nevyužitelností. Etnikum Tuaregů, které v těchto místech sídlí, je na popud nigerské vlády nadnárodními těžařskými společnostmi vytlačováno ze svých domovů, které jsou následně ničeny.

Řešení konfliktu nigerské vlády a její armády s povstaleckým hnutím MNJ se zdá být aktuálně v nedohlednu. Nelze očekávat, že by rebelové opustili své požadavky, stejně jako vláda se rozhodně nebude chtít vzdát vlastního obohacování a státní moci. Situaci v Nigeru rozhodně nepřispívá i dlouhodobá zájmová apatie ze strany západního světa a mezinárodního společenství. Pozoruhodná by mohla na konci tohoto roku být očekávaná volba prezidenta a taktéž volby do nigerského parlamentu.

Seznam zdrojů

1. Bateman, G. et al. (2000): Zeměpis světa. Praha: Columbus.
2. Bourrelier, P. – Capus, G. – Souley, M. (2004): Uranium Mining in Niger; Status and Perspectives of a Top Five Producing Country. London: World Nuclear Association Annual Symposium.
3. Calla – Sdružení pro záchranu prostředí. 2009. (http://www.calla.ecn.cz/data/energetika/ostatni/uran_brozura.pdf). (Ověřeno 2009-04-26).
4. CIA – The World Factbook – Niger. 2009. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ng.html). (Ověřeno 2009-04-26).
5. Embassy of Niger – Niger Profile. 2009. (http://www.nigerembassyusa.org/profile.html). (Ověřeno 2009-04-26).
6. Foreign Policy: The Failed States Index 2008. 2008. (http://www.foreignpolicy.com/story/cms.php?page=1&story_id=4350). (Ověřeno 2009-04-26).
7. Hershkowitz, A. (2005): The Tuareg in Mali and Niger: The Role of Desertification in Violent Conflict. Case Study. American University. (http://www1.american.edu/ted/ice/tuareg.htm). (Ověřeno 2009-04-26).
8. Martin, A. (2008): Tuareg rebellions in Mali and Niger, 1990 – Today.. Thesis. Georgetown University. (http://www.counterinsurgencylibrary.org/member_articles/1215982097.pdf). (Ověřeno 2009-04-26).
9. Ross, M. L. (2004): „What Do We Know about Natural Resources and Civil War?“ Journal of Peace Research, vol. 41, no. 3, pp. 337-356.
10. Tchinaghen Association – Peace and Solidarity with the Northern Niger. 2008. The Uranium Curse – The Northern Niger’s Suffering from It’s Wealth. (http://targuinca.free.fr/documents/TchinaghenFile.pdf). (Ověřeno 2009-04-26).
11. The University of Iowa. 1998.
– a)(http://www.uiowa.edu/~africart/toc/countries/Niger.html). (Ověřeno 2009-04-26).
– b)(http://www.uiowa.edu/~africart/toc/people/Tuareg.html). (Ověřeno 2009-04-26).
12. Turistika. 2009. (http://niger.turistika.cz/). (Ověřeno 2009-04-26).
13. U.S. Department of State – Niger. 2009. (http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/5474.htm). (Ověřeno 2009-04-26).
14. Vaďura, V. (2009): Přednáška předmětu Konflikty o suroviny. 27.4.09. Brno: FSS MU.
15. Voice of America. 2007.
– a)Niger Rebels Vow Continued Violence After Deadly Attack. (http://www.voanews.com/english/archive/2007-08/2007-08-10-voa58.cfm).  (Ověřeno 2009-04-26).
– b)State of Alert Takes Effect in Northern Niger. (http://www.voanews.com/english/archive/2007-08/2007-08-25-voa18.cfm?CFID=14668524&CFTOKEN=77806868). (Ověřeno 2009-04-26).
– c)Analyst Says Mali Troop Buildup Raises Risk for Renewed Violence. (http://www.voanews.com/english/archive/2007-10/2007-10-22-voa42.cfm) . (Ověřeno 2009-04-26).
– d)Saharan Experts Fear Spread of Niger’s Tuareg Rebel Violence. (http://www.voanews.com/english/archive/2007-08/2007-08-23-voa40.cfm?CFID=14737986&CFTOKEN=86778529). (Ověřeno 2009-04-26).
– e)Marchers Demand That French Mining Company Leave Niger. (http://www.voanews.com/english/archive/2007-09/2007-09-08-voa28.cfm). (Ověřeno 2009-04-26).
– f)Killings Renew Accusations of Niger Government Attack on Civilians. (http://www.voanews.com/english/archive/2007-10/2007-10-03-voa23.cfm?CFID=179937804&CFTOKEN=52398097&jsessionid=8830d3f1df964b181bcb56c792a3e4d61451).  (Ověřeno 2009-04-26).
16. Voice of America. 2008. Niger Rebels Vow Direct Attacks on Uranium Mines, Oil Companies. (http://www.voanews.com/english/archive/2008-02/2008-02-08-voa29.cfm?CFID=14481175&CFTOKEN=67102982). (Ověřeno 2009-04-26).
17. Waisová, Š. (2003): Současné otázky mezinárodní bezpečnosti. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, s.r.o.
18. World Nuclear Association. 2008.
– a)World Uranium Mining. (http://www.world-nuclear.org/info/inf23.htm). (Ověřeno 2009-04-26).
– b)Supply of Uranium. (http://www.world-nuclear.org/info/inf75.html). (Ověřeno 2009-04-26).

Zdroj obrázku: *A worker at a uranium mine in Arlit in northern Niger, inspects rocks containing
uranium.* (Pierre Verdy/AFP/Getty Images) Staženo z (http://images.theglobeandmail.com/archives/RTGAM/images/20090209/wrniger09/0209niger364big.jpg)

Štítky:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *