Rozhovor s bývalým ředitelem české rozvědky nejen o soudobých bezpečnostních hrozbách

Obsáhlý rozhovor s RNDr. Petrem Zemanem o zpravodajských službách, organizovaném zločinu, privatizaci bezpečnosti a mnohém dalším.

RNDr. Petr Zeman Narozen 1947. Vystudoval biologii na přírodovědecké fakultě dnešní Masarykovy univerzity Brno. Pro svůj otevřeně kritický postoj k událostem roku 1968 byl v době normalizace nucen pracovat převážně v dělnických a později technických profesích. Roku 1976 se stal signatářem Charty 77. Po svém působení v řadách Občanského fóra v letech 1989-1990 vstoupil do zpravodajských služeb již demokratického Československa a později České republiky. Do roku 1998 působil v Bezpečnostní informační službě a v letech 1998-2001 zastával pozici ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace. Z tohoto postu odešel v roce 2001 a od té doby je soukromým konzultantem v oblasti bezpečnosti, specializovaným především na zpravodajské služby, o kterých příležitostně publikuje a vyučuje. Obdržel státní vyznamenání – Medaili za zásluhy II. stupně (2002) a Cenu Jaroslava Jandy (2003).

Rozhovor zpracoval: Michal Mádl, spolupráce Ondřej Urbánek a Barbora Jelínková.

Myslím, že není úplně od věci zopakovat klišé, že svět se prudce mění a zrovna tak samozřejmě i bezpečnostní hrozby. Nicméně v souvislosti s českým prostředím mají různou vážnost. Často vzniká pocit, že jsou především v médiích zveličovány určité jevy na úkor těch, které pro nás mohou být podstatně vážnější. Jaké hrozby a z nich plynoucí rizika hodnotíte jako nejvážnější pro Českou republiku?

Za závažnější než jednotlivé hrozby považuji všeobecný stav evropské civilizace, vyznačující se ochablostí, pohodlností a „ztrátou instinktů“. Není zde místo pro to, abych mudroval nad ultimátní příčinou (-nami) tohoto stavu, pro takový úkol ani nejsem povolán, připomenu jen některé rysy současné vážné krize. Jsou to rozpaky jak pojímat současnou Evropu a její „bezhlavý úprk vpřed“; nárůst moci nevolených institucí, například médií; mylná představa, že je možno současně udržet stav levného materiálního dostatku plus ochrany přírodního prostředí plus všestranně zabezpečeného pohodlí obyvatel.

Dobrá řešení současných propletených problémů se příliš nenabízí. Tím není řečeno, že úder některé dílčí hrozby nelze ustát, ať už by to byla energetická nouze nebo teroristické ataky; naopak, mohou skrze dílčí katastrofu vyvolat ve společnosti některé zapomenuté ctnosti a dovednosti.

Lze podle Vás v této souvislosti definovat oblast, na kterou by měla zaměřit například česká zahraničně-bezpečnostní politika? Jak mohou podle Vás v našem prostředí ovlivnit toto směřování právě zpravodajské služby?

Česká politika vůbec je zoufale provinciální a soustředěna na žabomyší spory uvnitř země, ačkoliv (ekonomický, kulturní) potenciál Česka na mezinárodní scéně má na mnohem více.

Česká zahraniční politika je lapena v pasti dějů v Evropské unii. To neznamená, že nemáme být vděčni za všechno dobré, co nám – i pod jistým tlakem – EU přinesla. Jde spíše o to, že na místě je spíše zastavit a přehodnotit, možná i učinit jisté kroky zpět.

Česká zahraničně-bezpečnostní politika je v jazyce českých oficiálních dokumentů pojímaná hodně jako pověstný dort pejska a kočičky. Praktické její provádění není však nejhorší. Je jisté, že například naše vojenská i civilní účast v Afghánistánu je co do splnění žádoucích cílů mission impossible; ale zúčastnit se jí bylo nevyhnutelné = správné.

Za velmi špatný krok považuji rušení některých diplomatických zastoupení ČR v zahraničí. Úspory tohoto druhu v konečném účtování vyjdou draho.

Zpravodajské služby – přesněji řečeno civilní rozvědka – má na činění výkonu české zahraniční politiky jen nepatrný vliv. Informace jsou dnes na MZV oceňovány a vlídně přijímány, což je obrovský posun proti situaci před 14 – 15 lety, ale ovlivnit směřování nemohou. Protože zpravodajské služby jsou zapojeny do mezinárodní spolupráce, mohou aspoň trochu udržovat dobré jméno ČR (ztrácené věrolomností a nekompetencí exekutivních politiků) a v jistém smyslu tedy splácet dluhy spojeneckým zemím.

Nedávno vyšla kniha autorů z Fakulty sociálních studií, doktora Tomáše Šmída a magistra Petra Kupky, s názvem „Český organizovaný zločin: od vyděračů ke korupčním sítím“, kterou jste odborně recenzoval. Můžete poněkud blíže přiblížit úlohu zpravodajských služeb v boji s organizovaným zločinem ve smyslu jejich výhod a limitací oproti policejní práci?

Především nutno pochválit knížku Kupky a Šmída jako zcela originální a velice přínosnou. Přesto jsem se autorům ve svých připomínkách netajil tím, že jejich argumentaci při vymezování nových definic a charakteristik organizovaného zločinu a – dodávám – jiné velmi závažné kriminality nepovažuji za ukončenou. Mám výhrady a snad je někdy zformuluji.

Pokud jde o úlohu zpravodajských služeb zde, nutno připomenout, že mnohé zpravodajské služby s vnitřní působností i v demokratických zemích mají policejní pravomoci, ať už stojí uvnitř policie, nebo tvoří těleso mimo ni. V těchto případech je přechod od získávání předzvědných informací na jednom pólu k přípravnému řízení trestnímu (důkazy) na pólu druhém zcela plynulý, a to má své nesporné výhody. Ale i nevýhody (snazší zneužití!).

U vnitřních služeb typu českého, slovenského, britského, německého, nizozemského atd. je na rozhodnutí zákonodárců (a v nemalé míře na aktivitě a bdělosti služeb samotných), zda „péči“ o organizovaný a jiný závažný zločin službám svěří. Nejprve zmíním nevýhody takového kroku: 1) zpravodajci neumějí poznatky zprocesňovat, mnohdy jim to panující právní uspořádání přímo zakazuje, 2) zpravodajci své poznatky zhusta předávat nechtějí, což vyvolává konflikty s policejními organizacemi. Výhodou ale je, že zpravodajci vědí, že při sběru informací se dovídají spoustu věcí, na něž se původně ani neptali; takže mohou včas zaznamenat fenomény dosud veřejně nesdílené. Zpravodajské služby – aspoň ty chytré – si na rozdíl od přetížené policie ponechávají část disponibilní kapacity uvolnitelnou v případě nutnosti na nové problémy; zpravodajci mívají více tvůrčí a více variabilní přístup, než policisté. Prostě upozorní na věc dříve, aniž se trápí tím, jak darebům jejich zlé konání dokázat. Mohou také vymyslet různá aktivní opatření, jež zločin překazí nebo ztíží…

V českém prostředí v raných devadesátých letech to byla BIS (a její právní předchůdci), kdo – tápavě sice, ale přece – poprvé upozornil na průnik pěšáků ruského a italského podsvětí k nám, na podvody při privatizacích, na tunelování prvních bank, na podvody s lehkými topnými oleji, na podvody s dotacemi EU (dávno před vstupem do ní), na neonacismus mezi částí mládeže, a na jiné a jiné fenomény ve stavu zrodu.

Jestliže hovoříme o bezpečnosti ČR, tak je namístě otázka činnosti zahraničních zpravodajců na našem území. V tomto kontextu se i v oficiálních zprávách hovoří zejména o aktivitě ruských zpravodajců v ČR. Jak hodnotíte obecně problematiku cizí špionáže v ČR a přikládá se jí podle Vás dostatečná pozornost?

Odhalování činnosti cizích zpravodajců na vlastním území je velmi velmi obtížná činnost. Nezůstává po nich totiž žádná mrtvola, není slyšet výbuch, ani nespatříme opuštěný zdevastovaný výrobní podnik. Jejich činnost je po výtce symbolické povahy a zanechává málo stop. Proto lov na cizí zpravodajce nebývá činností příliš výtěžnou a poštěstí se jen občas. Myslím, že by kontrarozvědná činnost měla být posílena a sakra vylepšena, ale nemyslím, že potřebuje mediální pozornost a veřejnou rozpravu. Pokud jde o pozornost ze strany politiků, je to individuální.

V poslední době se hodně hovoří privatizaci bezpečnosti, která se dotýká i činnosti zpravodajských služeb. Je známo, že například americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) čím dál více využívá služeb privátních subjektů zejména ve fázi sběru a prvotní analýzy informací. Jaká jsou podle Vás pozitiva a negativa tohoto jevu?

To je důležité téma. To, co se děje v tomto směru v USA i jinde, považuji za nebezpečnou tendenci. Zbavuje státní organizaci odpovědnosti, oslabuje stát tam, kde má být silnější. Tato móda zasahuje i Evropu. Mísí se v ní chytráctví spojené s tzv. korektností a nechuť riskovat; bohužel má to i značný korupční potenciál. Dokonce nejenom leckterá nemocnice, ale i rozvědka došly k závěru, že outsourcing nemocniční / podnikové kuchyně je dražší a přitom méně kvalitní.

Na druhé straně zpravodajské služby jsou v manažování některých typů privátních subjektů zběhlé. Vždyť co jiného je agent = tajný spolupracovník, než privátní subjekt se všemi svými plus a minus? Myslím, že je možné používat i rozmanitější typy „nákupu dat“.

Mimo jiné bych si přál, aby soukromé detektivní kanceláře a různé private intelligence companies směly rozumně spolupracovat se státní policií i se zpravodajskými službami, a to i za cenu dnes zakazované pomoci při identifikaci subjektů. Také některé velmi specializované otevřené zdroje je vhodné vytěžovat pomocí najatých specialistů.

S tímto tématem souvisí i problematika odchodu příslušníků zpravodajských služeb do soukromého sektoru, což sebou samozřejmě přináší určitá rizika. Je podle Vás nějaký ideální způsob, jak upravit odchody příslušníků zpravodajských služeb ze služby tak, aby nebyly ohroženy citlivé informace, postupy atd.?

Citlivá personální politika zahrnuje i řešení odchodů. Mají být co možná nejvíc mírové. Kdybych byl býval schopen najít jakž takž právní řešení, zavedl bych – kromě apelů vlasteneckých, loajálních a profesně-etických – časem tento finanční mechanismus: odcházejícímu držiteli utajovaných informací bych na účet složil slušnou částku peněz. Byla by to „opačná kauce“ – „jsi už pět, deset let korektní, můžeš s penězi disponovat; nejsi-li, obstavíme ji.“

Na závěr otázka na odlehčení. Jakou zpravodajskou aféru, či případ považujete za nejpozoruhodnější z jakéhokoli hlediska?

Tato vaše otázka svou volností a extrémní šíří je vlastně nejtěžší. Nechci ji odbýt nějakým bonmotem či historkou z natáčení. Naopak soudím, že bych měl říct něco velmi důležitého, snad dokonce jakési poselství! A to mne nějak zablokovalo, takže si to nechám na jindy.

Štítky:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *