V úterý 28. června otřásly největším tureckým letištěm tři výbuchy, které za sebou nechaly 41 mrtvých (další tři podlehli zraněním) a 239 zraněných osob. Istanbulské Atatürkovo letiště bylo cílem tří sebevražedných atentátníků, kteří spustili palbu a následně detonovali výbušné vesty na letišti. Podle tureckých deníků se jednalo o útočníky s ruským, uzbeckým a kyrgyzským občanství a v následné razii bylo zatčeno 13 podezřelých spolupachatelů. K jedné z detonací došlo ještě před terminálem letiště na parkovišti, zatímco zbývající dva sebevražedné výbuchy se udály přímo ve vnitřním areálu letiště. Mezi obětmi je 13 cizinců, případně osob s dvojím občanstvím. O život přišlo 24 Turků, 5 Saúdských Arabů, 2 Iráčané a dále oběti čínské, jordánské, tuniské, uzbecké, íránské, ukrajinské a údajně i palestinské národnosti (faktické číselné údaje se můžou změnit). K útokům se prozatím nepřihlásila žádná organizace či skupina, avšak dle prvních obvinění je za teroristickým útokem Daesh neboli Islámský stát.

Samotný Istanbul se stal terčem teroristických útoků již čtyřikrát za tento rok. Mimo Daesh, kterého teroristické útoky byly cílené především na civilní obyvatelstvo, je dalším aktérem kurdská militantní skupina TAK (Kurdští svobodní jestřábi), která je považována za odnož PKK (Kurdské strany pracujících). Teroristické útoky TAK se však zaměřují zejména na státní bezpečnostní složky a armádu, jak jsme mohli vidět například při útoku 17. února v Ankaře na armádní autobus nebo 7. června v Istanbulu, kde bomba v autě zabila sedm policejních úředníků a čtyři civilní obyvatele. Daesh se však k útokům na istanbulském letišti zatím nepřihlásil a stejně tak tomu bylo například v lednovém sebevražedném atentátu v historickém centru Istanbulu.

„Je v Istanbulu, či v celém Turecku bezpečno?“, je nyní velmi častá otázka. Zde bych rád zmínil svoji vlastní zkušenost v rámci mého pobytu v Istanbulu při lednovém teroristickém útoku. Zmíním-li bezpečnost samotného letiště, kterého jsem také užíval, tak při každém vstupu a výstupu z areálu letiště jsou rozmístěné kontroly včetně skenovacích boxů a rámů, které se následně opakují při jednotlivých terminálech. V areálu letiště, alespoň v době mého odletu z letiště na konci ledna, se pohybovalo několik ozbrojených členů bezpečnostních složek. Turecký premiér Binali Yildirim reagoval na bezpečnostní selhání, které je dle mého názoru dost složité hodnotit, slovy, že k žádnému nedošlo.

Další věcí je však dění mimo letiště. Istanbul je miliónovou metropolí a z mé zkušenosti vím, že kromě samotného ohniska útoku se chod tohoto velkoměsta nikterak zvlášť neovlivní. Školy a obchodní centra zůstávají otevřené a turistická místa zaplavena lidmi. Informace se velmi rychle rozšíří přes různé komunikační kanály, avšak je nutné podotknout i fakt, že po úterním útoku došlo obratem k pozastavení přístupu na sociální sítě (např. Facebook), došlo k značné restrikci v bezprostředním šíření informací televizními kanály i internetovými deníky (především po obsahové stránce). Nora Jurkovičová z Generálního konzulátu České republiky v Istanbulu sama uvedla, že „život tu jde dál, všechna muzea jsou otevřená,“ a poznamenala, že bezpečnostní situace v Istanbulu je výrazně zhoršená.

Bude mít však tento konkrétní teroristický útok nějaké výrazné důsledky na politiku Turecka? Odpověď na tuto otázku bych uvedl reakcí tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, který prohlásil, že „očekávají rozhodný postoj všech zemí a především pak západních států […] při boji proti terorismu.“ „Turecko bude pokračovat v boji proti všem teroristickým organizacím za každou cenu […]“, dodal Erdogan. V kontextu prezidentových slov a úterního teroristického útoku si je dobré uvědomit dvě věci.

První z nich je několika dekád trvající a nyní eskalující (často otevřený) konflikt s kurdskou menšinou a s tím spojené silné odhodlanosti Turecka bojovat proti VŠEM teroristickým organizacím, což nás přivádí k samotnému rozporu vnímání PKK (a dalších kurdských militantních skupin) mezi Tureckem a některými západními spojenci, jako např. USA. Turecko je také tlačeno do změny koncepce boje proti terorismu (respektive turecké protiteroristické politiky) Evropskou unií v rámci uzavřené dohody mezi Tureckem a EU o spolupráci ohledně řešení migrační krize. Turecko mimo jiné vede vojenskou kampaň proti PKK, jak na svém vlastním jihovýchodním území, tak na severu Iráku či na Syrské hranici a to především proti YPG, odnoži PKK.

Druhým navazujícím faktem je částečné oslabování vztahů mezi Tureckem a jeho západními spojenci a snaha Turecka o dominanci v regionu. To se ukázalo právě v posledních dnech i v návaznosti na úterní teroristický útok v Istanbulu, kdy dochází kupříkladu k oteplování vztahů s Ruskou federací, které byly značně vyostřeny od podzimu roku 2015 po několikanásobném porušení vzdušného letového prostoru Turecka a následného sestřelení ruského stíhacího letounu. V pondělí se prezident Erdogan oficiálně omluvil Rusku za sestřelení letounu v dopise, kde opětovně vyjádřil svoji soustrast rodině usmrceného pilota. Erdogan také vyzval Rusko k bližší spolupráci v boji proti terorismu a ve stabilizaci regionu. Oba prezidenti spolu poprvé od zmíněné krize telefonovali ve středu, tedy následujícího dne po útoku, kdy Putin vyslovil soustrast rodinám obětí a Turecku a Kreml tento rozhovor označil za „konstruktivní, zaměřující se na znovuobnovení kooperace“ a turecké prezidentské zdroje sdělily, že se jednalo o „velmi produktivní a pozitivní“ telefonát. V úterý navíc došlo k formálnímu podepsání dohody mezi Tureckem a Izraelem s cílem znovuobnovení vzájemných vztahů po šesti letech. Generální tajemník OSN, Pan Ki-mun řekl, že se jedná o „důležitý a nadějný signál pro regionální stabilitu.“

Zůstává tedy otázkou, jak se budou nadále vyvíjet vztahy Turecka s ostatními státy, které do regionu ať už přímo, či nepřímo zasahují, a zdá se, že se právě otázka terorismu a boje proti němu může stát klíčovou platformou pro formování vzájemných vztahů. Vztah Turecka a EU, respektive jeho integrace do EU, je již po několik let velmi komplikovaný proces. Novou nadějí se pro Turecko stala zmiňovaná dohoda s primárním cílem regulovat migrační vlnu z Blízkého Východu. Avšak i tato dohoda se setkává s velkými problémy v dodržování všech sjednaných podmínek, jako je třeba změna právní koncepce boje proti terorismu apod. Mluvčí německého ministerstva zahraničí uvedl, že přístupový proces Turecka do EU „není jednoduchý“, ba naopak je „velmi složitý“ stejně jako snaha určit, zda bude integrace úspěšná, či nikoliv.

Vztah Turecka se Severoatlantickou aliancí je dle mého názoru velmi pevný, jak jsme se mohli přesvědčit právě po incidentu sestřelení ruského stíhače, kdy se NATO za Turecko jednoznačně postavilo. Stejně tak soudím, že i právě proto je a bude pro Turecko velmi výhodné si svou pozici uvnitř aliance udržet a posilovat.

I díky NATO jsou Spojené státy dobrým spojencem Turecka, což se významně ukázalo například v rámci kooperace v boji proti Daesh. V průběhu války v Sýrii se však mezi USA a Tureckem objevil jeden veliký problém ovlivňující jejich vzájemné vztahy a to podpora USA kurdských milicí (YPG), proti kterým se Turecká vláda jednoznačně vymezuje. Díky tomu dostává prostor spolupráce s Ruskem, kdy dochází k postupné rekonciliaci vzájemných vztahů. Právě tento typ spolupráce by Turecku mohl přinést určité neutrální, případně dominantní postavení v regionu.

Po šestileté absenci téměř jakýchkoliv diplomatických vztahů Turecka a Izraele sice došlo k podepsání a nastínění směřování jejich kooperace, avšak je nutné brát na vědomí, že Turecko podporuje palestinský národ a samotné Hnutí islámského odporu neboli Hamás.