Akt státního terorismu? Role ruské G.U. ve vrbětické explozi muničního skladu

Štítky:

Na mimořádné tiskové konferenci v sobotu 17. dubna oznámili premiér České republiky Andrej Babiš a vicepremiér Jan Hamáček odhalení viníka výbuchu muničního skladu ve Vrběticích z roku 2014. Za těmito útoky stojí dle dostupných informací ruská tajná služba G.U. (dříve známá jako GRU). Konkrétně se mělo jednat o dva muže, Anatolije Čepiga a Alexandra Miškina. V reakci na tyto informace došlo k vydání rozhodnutí o vyhoštění osmnácti zaměstnanců ambasády Ruské federace v Praze, kteří mají být rovněž zaměstnanci ruských zpravodajských služeb.

Zopakujme si tyto informace ještě jednou. Premiér Babiš s vícepremiérem Hamáčkem informovali v sobotu večer národ o tom, že příslušníci bezpečnostní složky cizího státu provedli plánovaný a zadaný útok na území státu jiného. Stát, který se stal obětí takového útoku na vlastním území, při kterém zemřeli dva jeho občané, v reakci vyhostil zhruba 10 % diplomatů ambasády státu pachatele.

Když jsme si naposledy kontrolovali, Česká republika byla suverénním státem, členem minimálně dvou významných mezinárodních aliancí, v rámci nichž je možné využít několikero mechanismů k řešení takovéto bezpečnostní krize. Premiér Andrej Babiš se nechal na svém twitterovém účtu slyšet, že byl v kontaktu s předsedou Evropské rady, Charlesem Michelem, kterého informoval o situaci muničního skladu Vrbětice. Bližší detaily projednají na příštím zasedání Rady. Skutečně se nacházíme v situaci, kdy je možné vyčkávat na nejbližší předem naplánované termíny? Britská premiérka Theresa May v roce 2018 požádala o výjimečný Summit Evropské unie. Stalo se tak po incidentu otrávení Sergeje Skripala a jeho dcery na území Velké Británie. Mimochodem stejnými muži, kteří mají stát za výbuchem ve Vrběticích. Nasnadě je tak otázka, zda by nebylo záhodno postupovat obdobně i v našem případě, a to z několika důvodů. Předně se v takových případech totiž jedná o vyslání jasného signálu o integritě evropského společenství a jeho vazeb. Jde o jasné deklarování záměru společného postupu v případě ohrožení bezpečnosti jednoho členského státu cizí velmocí. Obdobně můžeme toto aplikovat i na Severoatlantickou alianci, která na takovýchto principech výslovně stojí. V nedávném rozhovoru se armádní generál Petr Pavel vyjádřil slovy: „Ústupky zlu totiž nevedou k dobrému výsledku.“ Na každý projev agrese a narušení našich vitálních zájmů bychom měli reagovat jednoznačně a kredibilně. Jak zmiňoval sám generál – některá prohlášení se pak mohou jevit jako velmi ofensivní, je však potřeba, aby bylo ve věcech jasno. A v našem zájmu momentálně je, aby bylo jasno v tom, že není možné, aby Ruská federace prováděla obdobné útoky v členském státu Evropské unie a Severoatlantické aliance.

Nezapomínejme také na to, že se nejedná o náhlou krizovou situaci. Vyšetřování probíhá od samotných výbuchů v roce 2014 a vzhledem k povaze výsledků je více než pravděpodobné, že již v této fázi docházelo ke spolupráci na mezinárodní úrovni. O to víc zarážející jsou však konkrétní kroky vlády České republiky v posledních týdnech, neřkuli dnech, kdy došlo k odvolání ministra zahraničních věcí, který mohl udržovat kontinuitu české diplomacie právě v těchto turbulentních časech. Namísto toho bude dvě nejvytíženější ministerstva, ministerstvo vnitra a zahraničí, vést jeden a ten samý člověk. Právě načasování je v celé situaci tak klíčový faktor, který může nepřímo nastiňovat další souvislosti.

Než však blíže rozvedeme konkrétní aspekty tohoto incidentu, rádi bychom ještě jednou zdůraznili závažnost situace, kterou reflektuje i samotný proces vyhoštění ruských diplomatů. Vídeňská úmluva o diplomatických stycích totiž v článku 9 stanovuje minimální časový úsek pro opuštění území na 72 hodin. Pouze v případě ostrého konfliktu může být tato lhůta kratší, tedy 48 hodin. Je tedy třeba zmínit, že vyhoštění v takto krátkém čase je jedním ze silných a jasných signálů směrem k Ruské federaci.

Proč (a jak) to (asi) G.U. udělala?

Imex Group s.r.o. je ostravská společnost, která se zabývá mezinárodním obchodem s vojenským materiálem. Ta si ve Vrběticích od státního podniku Vojenský technický ústav pronajímala celkem dva sklady zbraní a munice, přičemž v jednom z objektů došlo 16. října 2014 k explozi způsobené aktivací výbušného zařízení instalovaného operativci G.U. Miškinovem a Čepigovem, při kterém zemřeli dva zaměstnanci Imex Group. 3. prosince pak došlo v důsledku primární exploze v prvním objektu k sekundární explozi v objektu č. 12.

Dle informací získaných z oficiálních stránek Asociace bezpečnostního a obranného průmyslu společnost Imex Group zajišťuje “Dodávky pěchotních zbraní a APC, MBT a dalšího vybavení včetně munice, dodávky náhradních dílů pro letectví, dodávky dělostřelecké munice vč. 155 NATO, rakety pro letectvo a protivzdušnou obranu, dodávky pro policii, výstroj, zbraně vč. pyrotechnického zařízení. Imex Group s.r.o. rovněž nabízí poradenství v oblasti mezinárodního obchodu s vojenským materiálem.”. V prvním skladě se nacházelo celkem 50 tun munice a v druhém 13 tun výbušnin. Dle vyjádření právního zástupce společnosti Imex Group se mělo jednat zejména o dělostřeleckou munici a pěchotní zbraně, zejména pak útočné pušky.

Ke kterému koncovému zákazníkovi však měly zbraně, munice a výbušniny uskladněné ve Vrběticích putovat? V českých médiích se akcentují především dvě možnosti – do Sýrie, nebo na Ukrajinu. V případě Sýrie se nejčastěji hovoří o tom, že výše zmíněný materiál měly zakoupit Spojené státy, které ho měly v rámci své materiální podpory exportovat povstalcům bojujícím proti silám prezidenta Bašára Asada podporovaným Ruskem. Mnohem logičtěji se však jeví možnost Ukrajiny, neboť veškerý uskladněný vojenský materiál v době, kdy došlo ve Vrběticích k explozi, vlastnila bulharská zbrojovka Dunarit Corp., jejímž majitelem je eminentní bulharský podnikatel Emilian Gebrev. Jeho společnost dodávala od roku 2014, skrze smlouvy podepsané s ukrajinským ministerstvem vnitra a Národní gardou, vojenský materiál na Ukrajinu. Tam v té době nabírala na intenzitě občanská válka vedená mezi ukrajinskou vládou a Ruskem podporovanými separatisty. Ukrajinské ozbrojené síly se v té době musely potýkat s akutním nedostatkem munice. Tento nedostatek byl řešen prostřednictvím navazování smluv s externími dodavateli, mezi které se mj. řadil právě Gebrevův Dunarit Corp.

Po zasazení celé problematiky do kontextu roku 2014 tedy můžeme jasně analyzovat motivy Ruska k provedení sabotáže (aktivního opatření) na zásilku vojenského materiálu určenou pro ukrajinské ozbrojené síly – tedy zamezit přísunu vojenského materiálu pro ukrajinské vojenské snažení namířené proti Ruskem podporovaným separatistům na východě Ukrajiny. Jak však k provedení sabotáže došlo? Operativci G.U. přicestovali do České republiky 13. října 2014 prostřednictvím pravidelné letecké komerční linky Moskva-Praha. Při vstupu do země vystupovali pod krycími doklady na jména Petrov, Popa (pravým jménem Alexandr Miškin) a Boširov, Tabarov (pravým jménem Anatolij Čepiga). Oficiálním důvodem jejich cesty do ČR byla obchodní návštěva objektů ve Vrběticích, kam se také předem, prostřednictvím emailové korespondence, objednali. Povolení ke vstupu do vrbětického areálu jim bylo vydáno na období mezi dny 13. až 17. října. Právě v tomto období mělo dojít k vyskladňování vojenského materiálu zakoupeného společností Dunarit Corp., což pro dvojici operativců představovalo jedinečnou možnost ke skrytému umístění výbušného zařízení. K výbuchu pak zřejmě mělo dojít až za hranicemi České republiky. Předčasnou explozi tedy pravděpodobně způsobila manipulace s materiálem postiženým výbušným zařízením ze strany dvou zaměstnanců Imex Group, kteří na místě zemřeli. Miškin a Čepiga následně 16. října opustili Českou republiku.

V kontextu celé problematiky je důležité dodat, že v roce 2015 došlo v bulharské Sofii k otrávení již zmíněného bulharského podnikatele Emiliana Gebreva. Za pokusem o vraždu Gebreva a dalších dvou osob tehdy stál rovněž operativec G.U. vystupující pod krycími doklady na jméno Sergej Vjačeslavovič Fedotov (pravým jménem Denis Sergejev). Ten se pak v roce 2018 spolu s již zmíněnými  Alexandrem Miškinem a Anatolijem Čepigu podílel na výše zmíněném otrávení Sergeje Skripala v britském Salisbury.

(Ne)standardní aktivity ruských tajných služeb v euroatlantickém prostoru

Ruské zpravodajské služby jsou obecně zejména na území států NATO velmi aktivní a byť jde o bezprecedentní událost, zapadá do celkového obrazu působení tajných služeb. Ty má Ruská federace celkem tři – zahraniční rozvědka SVR, kontrarozvědka FSB a konečně vojenská tajná služba GRU/G.U..[1] Ve vztahu ke zpravodajské historii současného prezidenta Vladimira Vladimiroviče Putina zaujímají ve vnitřní i zahraniční politice významnou roli.

Jednotlivé tajné služby působí ve vztahu ke svým kompetencím na území evropských států různě. Aktivity zejména SVR, ale i částečně G.U. se projevují klasickou špionážní činností za pomoci získávání spolupracujících osob. Příklady mohou být rakouská či italská špionážní aféra. Tato činnost je sice nezákonná, ale nejde v kontextu zpravodajských služeb o nic výjimečného. Snad z pohledu praxe zpravodajské činnosti o trochu vyjímečnější jsou aktivity vůči mezinárodním organizacím jako EU a NATO realizované zejména za účelem získání utajovaných informací. Rusko však zanechává v euroatlantickém prostoru i daleko temnější stopu, kterou lze aspoň částečně shrnout v následujících bodech:[2]

  • FSB jako vnitřní služba vyvíjí v zahraničí aktivitu zejména v potlačování, zastrašování či přímo likvidaci opozičních Rusů operujících právě i v evropských zemích. Ukázkou likvidace disidentů byla vražda Zelimchana Changošviliho v Berlíně.
  • Na kybernetických útocích se vytrvale podílí APT skupiny G.U. (APT28 Fancy Bear) i SVR (APT29 Cozy Bear). Jejich cílem je poškodit IT systémy i získat interní a tajné informace. Nejkřiklavějším případem je aféra SolarWinds, prostřednictvím které SVR dosti pravděpodobně získala významný přístup do amerických vládních serverů.
  • Evropské státy jsou vytrvalým cílem (dez)informačních operací, které jsou vedeny často právě tajnými službami.
  • Těsně před vstupem Černé Hory do NATO byl v roce 2016 odhalen v této zemi pokus o puč, který měl prozápadní směřování země zvrátit. Významný podíl na puči měla mít G.U.. Financování puče mělo být vedeno údajně i přes českou firmu.
  • V roce 2018 zasáhl anglické město Salisbury notoricky známý případ chemického útoku na bývalého ruského agenta G.U. Sergeje Skripala a jeho dceru. Oba otravu přežili. Na vypátrání útočníků[3] se výrazně podílel server Bellingcat. V ČR se přitom kauza výrazně odrazila vypovězením tří ruských diplomatů a tzv. kauzou novičok. Tento čin u leckoho vyvolal vzpomínky na bohužel úspěšnou otravu bývalého agenta FSB Alexandra Litviněnka poloniem, který proběhla pravděpodobně ze strany dřívější mateřské organizace.
  • V návaznosti na vyšetřování kauzy Skripal se G.U. pokusila infiltrovat do švýcarské státní laboratoře ve Spiezu analyzující vzorky použité chemické zbraně – novičoku. Stejně tak došlo k pokusu o kybernetický útok proti Organizaci pro zákaz chemických zbraní v době posuzování stejné kauzy.
  • Nejžhavější mezinárodní kauzou je odhalení minimálně šestičlenné špionážní sítě v Bulharsku. Koordinátorem aktivit ve prospěch G.U. byl šéf bulharského vojenského zpravodajství. Jedná se sice o “klasickou špionáž”, rozsah této sítě je ale opravdu masivní a lze dedukovat, že proběhly velké úniky informací i z EU a NATO.
  • Aktivity se samozřejmě nevyhýbají Spojeným státům, kde jde o další poměrně rozsáhlou problematiku. Všeobecně známé jsou pokusy o zásah do prezidentských i kongresových voleb. Jako bezprecedentní čin je hodnoceno vypsání odměn za zabití amerických vojáků v Afghánistánu, za čímž měla údajně stát G.U.. V posledních dnech je však jistota tohoto obvinění diskutována.

Ani Česká republika jako destinace ruských tajných služeb nestojí stranou. Dokonce je považována za centrum ruské zpravodajské činnosti v regionu a to i s odkazem na poměrně bezprecedentní disproporčnost početní velikosti ruského diplomatického zastoupení v České republice oproti zastoupení jiných států v ČR, ale i zastoupení ČR v Rusku. V dubnu 2020 měla Ruská federace na velvyslanectví v Praze a generálních konzulátech v Brně a Karlových Varech celkem 51 diplomatů a 87 členů personálu. Pro srovnání, americká ambasáda v ČR je poloviční, čínská čtvrtinová.

Asi nejkonkrétněji se akce ruských tajných služeb na našem území, v tomto případě G.U., dostala na veřejnost prostřednictvím kauzy Rachardžo. Agent a svého času hlavní vězeňský psycholog Robert Rachardžo naverbovaný Rusy v roce 2003 zvládl infiltrovat přes svou milenku/přítelkyni působící v generálské kanceláři českou armádu. Při zatčení/pokusu o získání pro spolupráci poté utekl do Ruska. Tato kauza stála tři české generály jejich místo. V loňském roce ČR v kontextu vyostřených vzájemných vztahů otřásla tzv. kauza agenta s ricinem, z níž se nakonec vyklubalo vyřizování účtů mezi ruskými diplomaty.

Další konkrétní špionážní aféry nejsou s výjimkou kybernetických útoku, kde ale není atribuce stoprocentní, veřejnosti známy. Obecný přehled přináší tradičně Bezpečnostní informační služba, která stabilně uvádí ve svých výročních zprávách činnost ruských tajných služeb na území ČR jako ze všech aktérů nejvýznamnější. Operují zde přitom všechny tři ruské tajné služby. Zaměřují se na “prosazování ruských zahraničně-politických zájmů, na zajišťování pozitivního obrazu Ruska v ČR a na propagaci názorů a postojů Kremlu”. Významně se snaží zasahovat do rozhodovacích procesů a zároveň využívají svých proxy aktérů.

Pokud se snad vrátíme na úplný závěr zpět ke včerejší i když vlastně sedm let staré kauze, jedná se jistě o bezprecedentní čin. Na druhou stranu i když je jeho povaha částečně jiná, obecně bohužel zapadá do kontextu rozsahu a úrovně pochybnosti ruských aktivit v Evropě.

Možné reakce České republiky a zaklínadlo Článku 5

Pátý článek Severoatlantické smlouvy říká jasně, že dojde-li k útoku proti jakémukoliv státu Aliance, bude považován za útok proti všem a stát má právo volat po uplatnění práva na individuální či kolektivní obranu. Již jednou k uplatnění článku došlo a našim čtenářům asi nemusíme připomínat, že se jednalo o reakci na útoky 11. září 2001. Výsledkem byla invaze do Afghánistánu a následná válka, která pravděpodobně skončí v polovině května díky jednání mezi americkou administrativou a Tálibánem.

Dlužno podotknout, že případ Afghánistánu se poněkud liší od toho, co řešíme dnes v souvislosti s vrbětickými výbuchy, kontext globálního teroristického působení je však neméně důležitý. Země byla tehdy ve stavu failed state, vládu nad celým územím neměl žádný subjekt, země byla rozdělena mezi několik ozbrojených skupin, zde za zmínku stojí pravděpodobně pouze islamistické hnutí Tálibán a Severní aliance. Zatímco Tálibán ovládal většinu země, Severní aliance ovládala území, z něhož první jednotky Spojených států vedly první reakci proti Tálibánu.[4] Ten v tom byl ale poměrně nevinně, za útokem nestál on, ale nám všem známá, tehdy ještě funkční, bin Ládinova Al-Kájda. Problémem bylo, že Tálibán poskytoval vedení al-Kájdy útočiště podle kmenových tradic. Výsledkem je nejdelší válka v historii Spojených států, do níž do níž jsou zapojeny všechny státy Aliance.

Rozdíl mezi 11. zářím a 16. říjnem (respektive 3. prosincem 2014, protože výbuchy byly dva), je ten, že v případě Vrbětic můžeme dle nových důkazů jasně identifikovat viníka (G.U.), který operuje ve jménu státního aktéra – Ruské federace.

Dle jedné z hypotéz prezentovaných Respektem měl výbuch přijít až po opuštění dodávky zbraní a munice z území České republiky a mohli jej způsobit manipulací s municí zesnulí zaměstnanci Havránek a Petřík, čímž mohlo dojít k explozi výbušného zařízení.

V tomto případě však, dle našeho názoru, nezáleží, kde k výbuchu mělo dojít, ale kde k němu došlo. Podle Trestního zákoníku ČR, paragrafu 311 se za teroristický útok počítá i čin “ohrožující život nebo zdraví člověka s cílem způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví, … nebo vydat majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu …,“ pakliže tento čin má vyvolat zastavení určité činnosti vlády či mezinárodní organizace. Právníci sice nejsme, ale obchod s postiženým vojenským materiálem byl schválen Ministerstvem průmyslu a obchodu, bez jehož souhlasu není vývoz těchto artiklů možný. Většinou má terorismus za cíl přesvědčit aktéra, aby se svou činnosti ustal a jsou identifikovány (přiznáním se k činu) konkrétní body, které útočníkovi vadí. V tomto případě však k přiznání se k činu nedošlo, neboť by to bezpochyby vyvolalo mezinárodní incident. Laické veřejnosti méně známý je potom typ terorismu, který se označuje jako státní.  Pakliže se podíváme na jeho příklady z minulého století, např. v případě Rádia Svobodná Evropa (ať už v roce 1957, 1981 či 1997) lze vypozorovat trendy, kdy útoky byly řešeny přímo přes represivní složky státu či přes prostředníky. K tomuto mělo dojít i v případě Vrbětic, kde výbuchy zanechaly miliardové škody (i v podobě nákladů na sanaci a mimořádnou ostrahu) a ztrátu dvou lidských životů. V posledních hodinách můžeme označení vrbětických výbuchů za akt státního terorismu slyšet i z úst předních českých bezpečnostních expertů, již zmiňovaného generála Petra Pavla či Jana Paďourka, bývalého náměstka české civilní rozvědky.

Na tomto místě si dovolíme znovu připomenout celý článek 5 Washingtonské smlouvy:

“Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.”

Co bychom tedy měli dělat? Vyhoštění osmnácti ruských diplomatů napojených na tajné služby je bezpochyby prvním krokem (správným!) směrem. Druhým krokem by měl být tlak Evropskou unii a NATO na uvalení sankčního režimu na Ruskou federaci a neustoupit před Kremlem, ať už si někteří naši legislativci říkají cokoliv. Simultánně bychom pak neměli opomenout nutnost oznámení Radě bezpečnosti, byť tento krok bude automaticky negativně ovlivněn ruskou přítomností v Radě (druhá Korea se konat nebude, Rusové se poučili).

Vyhlášení války by neprospělo nikomu, jednalo by se o sebevražedný akt pro celou Alianci (stále existuje ruská strategie užití jaderných zbraní, poměrně schopná ruská armáda a poslední válka kvůli dvěma mrtvým stála Evropu život čtyř desítek milionů lidí). V tomto ohledu se potom jako ideální nástroj jeví právě sankce. Specifika sankčního režimu necháme na vládě, ale vzhledem k ruské tradici odvolávat stejný počet diplomatů ze zemí, které ruské vyhostily, by možná stálo za zvážení vyhoštění i zbylé většiny ruské diplomatické mise v České republice, jež je se svými zhruba 140 diplomaty jedna z největších v Evropě. Neměli bychom čekat a měli bychom zahájit oficiální jednání se spojenci okamžitě.


[1] GRU změnila název a tedy i zkratku na G.U. v roce 2010.

[2] Jako původce řady těchto aktivit, zejména těch nejšpinavějších je označována jednotka G.U. 29155. Připisován jí bývá pokus o puč v Černé Hoře, otrava Sergeje Skripala i odměny za životy amerických vojáků. Příslušníky této jednotky označil za pachatele sabotáže ve Vrběticích i premiér Andrej Babiš

[3] Pravděpodobně stejných příslušníků G.U. 29155 jako v případě vrbětického incidentu.

[4] Jestli chcete kousek kultury koukněte se na film 12 statečných, případně si přečtětě knihu Horse Soldiers od Douga Stantona. Jak film tak kniha výsadek amerických speciálů poměrně detailně pokrývají.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.