Problematika pytláctví a boje proti němu v kontextu Jihoafrické republiky

Jihoafrickou republiku mimo jiného trápí pytlačení nosorožců, které v posledních rocích roste neúnosným tempem: v roce 2014 bylo zabito dosud rekordních 1215 zvířat. Vláda zareagovala vyhlášením války: kromě rangerů nyní zvířata stráží i drony nebo soukromé bezpečnostní firmy. Dá se ale hovořit o úspěchu?

ÚVOD

     Tato práce se zabývá problematikou pytlačení nosorožců a boje proti němu v kontextu Jihoafrické republiky. Ta zejména s Keňou a některými dalšími africkými státy patří k zemím, které čelí útočníkům reagujícím na poptávku po slonovině a rohovině nosorožců, jež je vyvážena pro další zpracování. Kromě škody vůči životnímu prostředí, kdy dochází k ohrožení existence dotčených druhů zvířat, probíhá diskuse, zda a nakolik je pytláctví také hrozbou pro člověka a společnost.

     Pytláctví jako takové samozřejmě není novým jevem. Ovšem teprve s rokem 2008 můžeme v případě Jihoafrické republiky sledovat nárůst nosorožců zabitých za tímto účelem, který diametrálně převyšuje dosavadní čísla. Se vzrůstajícím počtem zabitých zvířat se mění politika a způsob boje jihoafrické vlády vůči pytlákům, kteří se ale pružně přizpůsobují novým podmínkám. Právě na toto období až po současnost se práce zaměřuje.

     Text se skládá ze tří částí, které by čtenáře měly se situací do přiměřené míry seznámit. Nejprve bude rozebrána samotná problematika, a to jak teoreticky, tak faktograficky, přičemž by měly být poskytnuty indicie o tom, proč k vzestupu pytláctví došlo a kdo se jej dopouští. Dále bude představena politika jihoafrické vlády vůči pytlákům, a to ve dvou samostatných částech, které zhruba odpovídají cestám, jimiž se může (nikoli však výlučně) řešení ubírat: aktivním fyzickým bojem proti pachatelům nebo spíše pasivní ochranou ohrožených zvířat, která se snaží cíle učinit méně atraktivními. V závěrečné třetí fázi dojde k nastínění úspěšnosti dosavadní politiky.

 NELEGÁLNÍ LOV NOSOROŽCŮ V KONTEXTU JIHOAFRICKÉ REPUBLIKY

     Problematika pytláctví v JAR se týká především nosorožce tuponosého (bílého) a nosorožce dvourohého (černého). Na světě by se v současné době mělo nacházet asi 20405 tuponosých nosorožců jižního poddruhu a 5055 nosorožců dvourohých (Rhino population figures, 2014). Z toho asi 90 % nosorožců tuponosých, o které je vzhledem k jejich snadnějšímu lovu větší zájem, se nachází na území JAR (Sharife, 2013).

     Dle dostupných čísel nebyli až do roku 2008 nosorožci ve výrazném ohrožení ze strany pytláků. V rocích 2000 až 2007 se počet pytlačených nosorožců pohyboval kolem třinácti kusů, ale s rokem 2008 roční počet začal alarmujícím způsobem narůstat: od 83 zabitých zvířat až po 1215 kusů v roce 2015 (Poaching: The Statistics, 2014; Department of Environmental Affairs, 2015). K pytlačení dochází především v Krugerově národním parku (KNP), neboť se jedná o území, kde se jednak zdržuje asi 50 % populace jihoafrických nosorožců (Sharife, 2013) a které je jednak těžko kontrolovatelné z geografického hlediska.

1

Graf 1: Počet pytlačený nosorožců v rocích 2000-2014 (data z Poaching: The Statistics, 2014; Department of Envrironmental Affairs, 2015).

     Vzhledem k nárůstu počtu zabitých nosorožců lze v nejbližší době očekávat úbytek těchto zvířat v absolutních číslech (pokud k němu již nedochází), neboť zatímco roční počet zabitých zvířat vzrůstá, jejich přírůstek obdobným tempem navyšovat nelze a pravděpodobně nebude stačit tempu jejich úbytku.

Pytláctví, bezpečnost a rhinofikace jihoafrické politiky

     O tom, jakou má pytláctví souvislost s jihoafrickou bezpečností, se vedou široké debaty. Obecně je pytláctví chápáno jako nelegální lov zvířat páchaný na veřejných nebo soukromých statcích. Jihoafrická legislativa jej vymezuje jako množinu činů, které jsou bez povolení úřadů považovány v souvislosti s přesně určenými zvířecími druhy za zapovězené. Mezi ty se mimo jiné řadí např. lov, chytání, zajetí nebo zabíjení (Goitom, 2013). Toto se vztahuje k živočichům, které jihoafrická vláda rozlišuje jako kriticky ohrožené, ohrožené, zranitelné nebo chráněné, přičemž oba druhy nosorožců lze v těchto kategoriích nalézt (Department of Environmental Affairs and Tourism, 2007). Nicméně např. Rosaleen Duffy navrhuje, aby se o tomto jevu raději mluvilo jako o „extra-legal hunting“ (2014: 828-829), tedy „lovu mimo hranice právního rámce“, čímž by se pojem měl zbavit negativní a kriminalizující konotace. Duffy argumentuje historickým vznikem samého jevu pytláctví: ten se měl v kontextu Afriky zrodit nikoli důsledkem „nepřizpůsobivosti“ domorodců, ale naopak nově zanášeným legislativním nastavením kolonizátorů. To postupně stavělo mimo zákon techniky lovu, které byly domorodcům vlastní, až se lov v mezích zákona stal privilegovanou výsadou bohatých, tedy sportem (ibidem). Tato argumentace je zde zmiňována, ježto se její myšlenka zdá být důležitá pro dlouhodobé řešení problému, kterému se bude věnovat závěrečná část.

     Dle sektorového vymezení bezpečnosti lze tento fenomén zařadit do environmentální složky, jak koneckonců uvádějí i sami autoři tohoto analytického rámce (Buzan, de Wilde a Waever, 2005). Pytláctví samo o sobě není prováděno se záměrem člověku ublížit, poškodit ho či rozvrátit jeho společnost a možná se lze domnívat, že mu nečiní přímou škodu. Právě i Buzan a spol. ho řadí mezi hrozby vzešlé z lidské aktivity, jejichž důsledky neznamenají existenční ohrožení lidské civilizace. V kontextu JAR ale nemusí toto vnímání zcela platit, a to především ve srovnání se sekuritizací, jíž toto téma v posledních letech požívá. Část tamního diskursu takové pojetí zpochybňuje, jakožto chápe pytlačení nosorožců jako útok na své přírodní/kulturní dědictví (SANParks, 2012), a tedy svou (národní) identitu, nebo dokonce na svrchovanost státu (ibidem). Vezmeme-li v potaz, že přítomnost nosorožců Jihoafrické republice a tamním soukromníkům pravděpodobně generuje určité zisky skrze turistický ruch a lovecké licence, může být chápáno pytlačení i jako hrozba pro její hospodářství. Pojítko mezi bezpečností nosorožců a bezpečností lidí (byť ne třeba týkající se otázky existence) tedy existuje, ať už je subjektivní nebo objektivní.

     V souvislosti se sekuritizací pytláctví nelze nezmínit Johana Joosteho, generálmajora ve výslužbě, který je od roku 2013 pověřen bojem s pytláctvím a který je i přímo spojený s jeho militarizací. Právě Jooste označil pytlačení nosorožců, dle jeho slov převážně prováděné Mosambičany, za regulérní válku jednoho svrchovaného státu proti druhému (Ramsay, 2014). Problematiku pytláctví pak někteří autoři vztahují k propustným hranicím, organizovanému zločinu, pociťují strach z transformace v jinou formu násilí apod. (např. Fortin, 2012), což ústí v to, že aktéři jako Jooste kladou rovnítko mezi proti-pytlácké operace a národní bezpečnost, a žádají i tomu odpovídající opatření. Jasper Humphreys a M. L. R. Smith tento proces příznačně označují jako „rhinofikaci jihoafrické bezpečnosti“ (2014). Boji proti pytlákům se bude blíže věnovat druhá část práce.

Příčiny pytláctví

     Prakticky všechny dostupné zdroje se shodují na tom, že hlavní poptávka po nosorožčí rohovině dnes pochází převážně z Číny a Vietnamu (např. Duffy, 2014; Humphreys a Smith, 2014; Sharife, 2013; Welz, 2012).  Viníkem je jednak tamní lidová medicína, která rozemletým rohům přisuzuje léčivé účinky, a jednak jistý indikátor společenského statusu, který s sebou vlastnictví nebo požívání nosorožčích rohů přináší (Welz, 2012). Pytlačení je díky vysoké poptávce nesmírně ziskové: cena kilogramu rohu se nyní pohybuje kolem 60000 dolarů (Caulderwood, 2014; Eustace, 2014; Behind the Headline, 2013), což je více než za zlato nebo kokain. Pytlačení tak představuje lákavý výdělek pro místní, ačkoli z této ceny dostanou jen malou část, přibližně 5000 dolarů (Behind the Headline, 2013), což je přitom ale zhruba dvaapůlkrát víc, než kolik činí jihoafrická roční minimální mzda (Salary Survey in South Africa, 2014).

     Větším problémem je ale identifikace příčiny enormního nárůstu pytlačení nosorožců od roku 2008, jak ilustruje graf 1. Je obtížné nalézt skutečně přesvědčivou odpověď, natož širší konsensus mezi výzkumníky otázkou se zabývajícími. Jedním z možných vysvětlení je přelévání pytláctví za vhodnějšími podmínkami poté, co je potlačeno nebo jsou zdroje vyčerpány (Welz, 2013). Srovnání se nabízí se sousední Zimbabwe a Mosambikem:

2

Graf 2: Počet pytlačených nosorožců v JAR, Zimbabwe a Mosambiku v rocích 2006-2012 (data z CITES, 2013).

     Jak ukazují čísla, Mosambik se do této úvahy nedá spolehlivě zahrnout, nízký počet zabitých nosorožců je pravděpodobně způsoben malým počtem nosorožců, kteří se na území tohoto státu pohybovali, přičemž v roce 2013 bylo posledních patnáct volně žijících kusů vyhubeno (Laing, 2013). Zato případ Zimbabwe nabízí užitečnější čísla: zatímco počet pytlačených nosorožců v JAR vzrůstá, zde klesá. Nejedná se ale o čísla tak markantní a nenabízejí žádné vysvětlení pro nárůst v roce 2008.

     Adam Welz zmiňuje zdroje, které přisuzují vinu dynamice ve společnosti, jež vytváří poptávku (2012): ve Vietnamu se v posledních letech mělo stát požívání prášku z rohoviny módní záležitostí a demonstrací sociálního statusu. V Číně se zase kvůli zákazu vnitřního obchodu s rohy nosorožců měl tento artikl stát silně nedostatkovým, což vyvolalo větší tlak na pytlačení v Africe, případně byla poptávka účelově probuzena.

     Pokud bychom se měli vrátit k exaktním měřítkům, je možné obrátit pozornost k ekonomické situaci Číny a Vietnamu. Někteří autoři argumentují, že počet případů pytláctví takto vzrostl kvůli rostoucímu bohatství společnosti těchto dvou států, což posiluje poptávku po luxusnějším zboží (Behind the Headline, 2013). Ačkoli lze najít korelaci mezi vzrůstem HDP těchto dvou zemí a pytláctvím, nepůsobí natolik přesvědčivě, aby se dalo uvažovat o kauzalitě mezi spíše pozvolným a stabilním růstem HDP a raketovým vzestupem pytlačení na jihu Afriky.

     Nabízí se otázka, zda statistiky nemohou být zčásti zavádějící. Vietnamci poptávající rohy nosorožců se naučili využívat nastroj tzv. „pseudo-lovení“, tedy veskrze děr v legislativním nastavení legálního lovu nosorožců (viz dále). V roce 2008 a 2012 se ale tyto trhliny víceméně podařilo zacelit (Milliken a Shaw, 2012: 56), pročež mohlo být žádoucí hledat jiné cesty. Podobně byl v roce 2009 vyhlášen zákaz obchodu s nosorožčí rohovinou (ibidem: 52), která mohla být prodávána např. farmáři, kterým některé kusy uhynuly přirozenou cestou. Poptávka se tedy nemusela nijak zvlášť zvýšit a byla vždy přítomná, pouze používané způsoby získávání nosorožčích rohů se kvůli tlaku státu staly přímočařejšími.

     Vzhledem k nejednoznačnosti vysvětlení vzestupu pytláctví by se výzkumy určitě měly zaměřit tímto směrem, poněvadž hledání dlouhodobého řešení problému bude bez znalostí jeho příčin obtížné.

Funkcionální aktéři

     Výbornou práci při identifikaci aktérů pytláctví odvedli například Tom Milliken a Jo Shaw (2012: 76-85) a případně Moses Montesh (2012: 7-10), který na jejich textu staví. Právě z jejich práce bude na následujících řádcích čerpáno, doplněno o příspěvky dalších výzkumníků.

     Autoři se shodují, že pytlačení nosorožců není nahodilou činností, nýbrž byznysem řízeným asijskými, respektive vietnamskými zločineckými syndikáty. Zároveň podotýkají, že obchod s rohovinou není jejich jediným zdrojem zisku, tak jako se tyto organizace zabývají i pašováním diamantům apod. Struktura je popisována jako hierarchický řetěz nebo pyramida, ve kterém hraje roli několik archetypálních aktérů (viz obrázek 1).

     Na nejnižších příčkách stojí pytláci, kteří se rekrutují z místních a z obyvatel sousedícího Mosambiku. Demografický rozbor 55 pytláků zatčených v KNP z roku 2012 poskytuje určitou (byť nereprezentativní) představu: 60 % zatčených byli občané JAR, zatímco 40 % obyvatelé Mosambiku (Milliken a Shaw, 2012: 79). Tomu nahrává špatně střežená a propustná hranice mezi těmito dvěma státy, která prochází samotným KNP. Mosambičané jsou podle Elizabeth Lunstrum atraktivní pro svou rozvinutou dovednost stopování a lovu a pro své vojenské zkušenosti z nedávné mosambické občanské války (2014: 822-823). Mimoto Mosambik nabízí vhodné útočiště pro pytláky navracející se z lovů – rangeři nemají pravomoc je pronásledovat za hranice JAR a mosambická legislativa vůči pytlačení je dle Lunstrum spíše laxní (ibidem).

3

Obrázek 1: Úrovně organizovaného zločinu zapojeného do obchodu s nosorožčí rohovinou (Milliken a Shaw, 2012: 78).

     Montesh uvádí, že úspěchu těchto řadových pěšáků napomáhají „insideři“, zaměstnanci parků a rangeři, případně lidé na vyšších postech. Duffy vysvětluje tuto „zradu vlastních zájmů“ klesající hodnotou živých nosorožců a vzrůstající cenou rohoviny (2014: 825). Zapojeni jsou i profesionální lovci, kteří poskytují know-how nebo se přímo účastní pytlačení, čímž zvyšují sofistikovanost akcí. Poté, co je získán úlovek v podobě rohu, putuje artikl prostřednictvím kurýrů k zprostředkovatelům a dealerům, kteří zajišťují obchod s asijskými syndikáty (ibidem). Rohy jsou pak transportovány vzdušnou cestou z Jihoafrické republiky nebo ve vzrůstající míře po moři z Mosambiku, jehož role tak stále roste (ibidem: 84-85).

     V rámci této struktury existuje ještě typ aktérů-dodavatelů, který neodpovídá klasické podobě pytláků: ilegálně totiž nabývají nosorožčích rohů, ale nikoli tradiční cestou. Jedná se například o soukromé farmáře, kteří svým nosorožcům odřezávají rohy za účelem zisku, nebo lovce, kteří se účastní tzv. „pseudo-lovů“ (Duffy, 2014: 826). Tito pseudo-lovci, obvykle vietnamského původu, nejeví zájem o trofej – jejich cílem je roh nosorožce (Milliken a Shaw, 2012: 55). Postup spočívá ve využití trhlin v právní úpravě lovu nosorožců, který je přípustný na základě povolenky vystavené na konkrétní jméno. Dochází tak k tomu, že reálný a úřadům deklarovaný lovec jsou dvě různé osoby, kdy ta druhá slouží jen jako zástěrka – medializováno bylo například využívání thajských sexuálních pracovnic, které posléze byly se zabitými nosorožci pouze vyfoceny (Milliken a Shaw, 2012: 98; Welz, 2012).

     Je tedy beze sporu, že JAR se potýká s problémem, který nelze vnímat jako „pouhé pytlačení“, a to i kdybychom se rozhodli ignorovat závratná čísla ilustrující počet zabitých nosorožců. Tento stát čelí hrozbě ze strany sofistikovaného mezinárodního organizovaného zločinu, který může znamenat ohrožení národní bezpečnosti, a to i přesto, že představa Johana Joosteho o útoku na svrchovanost státu a regulérní válce je spíše přehnaná.

POSTUP JIHOAFRICKÉ REPUBLIKY VŮČI PYTLÁCTVÍ

     Výchozím bodem pro zkoumání boje JAR s pytláctvím je dokument Národní strategie pro bezpečnost nosorožčí populace v Jižní Africe publikovaný ministerstvem environmentálních věcí roku 2010 (Department of Environmental Affairs, 2010). Dokument rozděluje navrhovaný postup do skupin, z nichž první řadí do kategorie opatření nutných k mitigaci aktuální situace, která by měla být implementována okamžitě. Čtyři zbývající pak považuje za součást dlouhodobé strategie pro řešení situace.

     Okamžité kroky se týkají vytvoření prozatímní Národní reakční jednotky pro zločin vůči volně žijícím živočichům (National Wildlife Crime Reaction Unit, NWCRU) a sdílení informací, know-how a kooperace a koordinace konzervačních iniciativ. První skupina dlouhodobých cílů se týká zajištění angažovanosti politiků, soukromých vlastníků půdy i relevantní části mezinárodního prostředí a získání finanční podpory pro boj s pytlačením. Druhý soubor se týká vytvoření stálé Speciální vyšetřovací jednotky pro biodiverzitu (Biodiversity Special Investigation Unit), která se má zabývat problematikou zabíjení a pašování volně žijících živočichů. Dále pak vytvoření struktury umožňující koordinaci managementu informací, a to včetně vytvoření sítě informátorů, vynucování práva a stíhání zločinců. Čtvrtá skupina prohlubuje informační složku: cílí na vytvoření integrovaného a koordinovaného systému managementu dat, který by měl zajišťovat relevantní informace pro rozhodnutí týkající bezpečnosti. Taková databáze by kromě monitoringu měla pojmout i aplikovaný výzkum, zahrnující zkoumání příčin eskalace pytláctví i dynamiky trhu s nosorožčí rohovinou – autoři předpokládají, že zahrnutí výzkumníci by mohli přinést odpověď na otázku, jak redukovat poptávku po tomto artiklu. Poslední skupina vyjmenovává proaktivní opatření týkající se dalšího výzkumu, vytváření podmínek pro zachování a rozšiřování populace nosorožců, revaluaci stávajících opatření a zvyšování efektivity ochrany těchto zvířat.

     Strategie nenabízí konkrétní opatření proti působení pytláků a uznává, že je zde prostor, který je potřeba zmapovat, než bude možné takovéto kroky navrhovat. Důraz klade na zavedení koordinovaného postupu, sdílení a získávání informací a výzkum. Uvědomuje si, že je nutné pro program konzervace chráněných nebo ohrožených živočichů získat politickou i finanční podporu. Ačkoli nemá ambici řešit problémy okamžitě a usiluje pouze o mitigaci, působí velice slibně, pokud se bude dařit body naplňovat. Posléze bude možné přijít s fungující strategií mířící na jádro problému, neboť stávající snaha vzhledem k narůstajícím číslu zabitých zvířat selhává. Do té doby by se měla velká část úsilí soustředit právě na mitigaci.

     Aplikovaným opatřením a prostředkům boje proti pytlačení se věnují následující dvě podkapitoly. Pracovně byly rozděleny do dvou kategorií, tedy nástroje a) aktivního boje proti pytlákům a b) pasivní ochrany nosorožců. Ačkoli se dále uvedené prostředky nemusí jednoznačně řadit do jedné ze dvou kategorií a jejich pojmenování nemusí být naprosto vystihující, přispěje toto rozlišení přinejmenším přehlednosti, když ne přemýšlení o postupech vůči pytláctví.

Aktivní boj proti pytlákům

     Hlavní část bojů s pytláky se děje v Krugerově národním parku na hranicích s Mosambikem. Z tohoto důvodu je pozornost soustředěna do této oblasti, ačkoli ostatní parky mají rovněž své proti-pytlácké programy. Po čtyřech rocích neúspěchů byl koordinátorem pro boj s pytláky v rámci KNP jmenován generálmajor Johan Jooste, od kterého se očekával inovativní přístup (SANParks, 2012). Podle Rosaleen Duffy jmenování Joosteho značí vzrůstající militarizaci konzervačních aktivit a má spojitost s celostátní operací Corona (2014: 823), která spočívá v rozmisťování vojáků v sousedství okolních států, tedy i v oblasti KNP. Hlavní motivací pro obsazování pohraničí vojskem je snaha zamezit pašování, nelegální migraci zpoza hranic apod. (Helfrich, 2014).

     Pěšáky boje proti pytlákům jsou rangeři, kteří se starají o chod parků v terénu, jsou cvičení v paramilitárních technikách boje a s pytláky se střetávají nejčastěji. Jejich počet se v případě KNP pohybuje kolem 400 mužů, což při rozloze parku vychází na cca jednoho rangera na 50 km2 (Ramsay, 2014). To je s ohledem na povahu terénu dle Lunstrum i Joosteho nepříznivé číslo – pytláky prý není v tomto počtu a bez patřičné techniky možné nalézt jinak, než vyčkáváním u potenciálních cílů jejich útoku (Lunstrum, 2014: 824; MacDonald, 2014). Jejich možnosti jsou navíc limitované: na rozdíl od jiných zemí neumožňují zákony JAR postup ve smyslu shoot-on-sight a shoot-to-kill, nýbrž připouští střelbu pouze v sebeobraně. Nedisponují ani pravomocemi v oblasti vynucování práva nebo vyšetřování, ty jsou vyhrazeny policejním sborům, jejichž jednotky je nutné při zadržení pytláků přivolat (Ramsay, 2014). Rangerům v KNP od roku 2011 asistují vojáci v rámci zmíněné operace Corona a společně pracují pod velením jednotného operačního centra pod hlavičkou operace Rhino. Tyto jednotky mají k dispozici vybavení, které je přizpůsobuje do akce: disponují fotopastmi, GPS sledováním, brýlemi s noční vizí, útočnými puškami, ale i vrtulníky a dochází i k nasazování bezpilotních letounů, které mají pomáhat v monitorování rozsáhlého území (Duffy, 2014: 826; Johnson, 2014: 31; Lunstrum, 2014: 825-826). Do boje jsou zapojeny i úzce specializované soukromé bezpečnostní firmy (PMCs), které se podílí na výcviku a přípravě rangerů, poradní činnosti nebo na operacích v terénu. Mezi takové patří např. EcoRanger, Protrack Anti-Poaching Company (Duffy, 2014: 824-825) nebo na práci se psy se specializující K9 Conservation (Johnson, 2014). Dále jsou zavedeny finanční odměny za informace vedoucí k pytlákům (Humphreys a Smith, 2014: 825), kterými se vláda snaží motivovat ke spolupráci ne vždy náklonné místní apod.

     Pytláci se měnícímu prostředí flexibilně přizpůsobují a částky získané předchozím lovem jim umožňují nabývat stále sofistikovanější vybavení: jejich tlupy tak tvoří lidé s vojenskými zkušenostmi, puškami s tlumiči, šipkami se sedativy, noční vizí a malými vrtulníky létajícími mimo pokrytí radarů, které jim umožňují se rychle pochybovat terénem (Johnson, 2014: 29; Welz, 2012).

Pasivní ochrana nosorožců

     Zneškodňování pytláků je reaktivním postupem, který nenabízí žádné reálné řešení problému, pytláky nelze fyzicky vymýtit a možná ani odstrašit. Aktéři zajišťující bezpečnost nosorožců proto přemýšlí i nad rozmanitými způsoby, jak snížit atraktivitu pytláctví nebo poptávku po rohovině.

     Jedním z nich je přesouvání nosorožců do oblastí, které je snadnější kontrolovat a uhájit než v KNP. Přesun se ale má týkat jen 500 nosorožců (Ramsay, 2014), což je poměrně zanedbatelné číslo. K lepšímu přehledu o nosorožčí populaci by měla sloužit RhODIS, databáze DNA těchto zvířat. Využití nachází ale spíš ve vyšetřování než prevenci (Sharife, 2013).

     V současnosti nejrozšířenějším a zároveň nejrealističtěji znějícím opatřením je odřezávání rohů, při jejichž správně provedené separaci nedochází k žádnému zranění zvířete. Někteří biologové ale argumentují, že se ztrátou rohu zvíře přijde o své obranné schopnosti (Welz, 2012). Zároveň se ale stává méně atraktivním cílem pro pytláky.

     Mezi rozporuplné postupy patří různá vnitřní úprava rohů, především jejich otrava, která má odradit poptávku (Smith, 2013).  Vyskytují se ovšem argumenty, které tento postup prohlašují za neefektivní: vzhledem k regeneraci rohů by bylo třeba trávit rohy každé čtyři roky znovu, což je při počtu nosorožců nereálné, a zkušenost zatím ukazuje, že toto opatření nemá očekáváný odstrašující účinek – pytlákům na otravě konzumentů nezáleží a cíloví uživatelé zase nevnímají hrozbu (Poisoning Rhino Horns, 2014). Na snížení poptávky cílí i informační kampaň vyvracející přesvědčení, že nosorožčí rohy mají léčivý účinek (Welz, 2013). Není ale zřejmé, nakolik je současná poptávka vyvolána pověrčivostí a nakolik módou, jak bylo zmíněno v části věnující se příčinám pytláctví.

     Nejdiskutovanějším postupem je legalizace obchodu s nosorožčími rohy (Humphreys a Smith, 2014: 808-810) inspirovaná debatou o strategii boje proti obchodu s drogami. Trh by měl být přísně regulovaný, stavějící na státním monopolu, který hraje výsadního zprostředkovatele mezi zdroji a konzumenty (Eustace, 2014; Sharife, 2013). Přípustné by bylo „sklízení“ rohů, které znovu dorůstají během čtyř roků. Odpůrci ale argumentují, že by mimo jiné došlo k legitimizaci dosud kriminálního činu, a tedy potenciálně i dalšímu nárůstu poptávky a pytlačení (Caulderwood, 2014).

ÚSPĚŠNOST DOSAVADNÍHO BOJE

     Snaha eliminovat pytláky se nezdá být efektivní, pokud vezmeme v úvahu jen samotná čísla zabitých nosorožců. Nicméně rostou i čísla zatčených pytláků – to je ale možná způsobeno jejich celkovým nárůstem. Ačkoli se nejedná o natolik průkazná čísla, aby se z nich daly vyvozovat závěry, tato přímá úměra mezi počtem zatčených pytláků a pytlačených nosorožců nahrává představě, že pytláky nelze fyzicky zničit nebo odstrašit, a je třeba přijít s řešením, které bude mířit jiným směrem.

4

Graf 3: Počet zatčených pytláků (data z Department of Environmental Affairs, 2015)

     Lunstrum navíc upozorňuje, že militarizace může vést ke zhoršování vztahů s místní komunitou (2014: 829), která je zároveň jedním z klíčových faktorů v boji proti pytlákům. Ti mají totiž často být příbuzní v okolí parků žijících skupin, takže jejich zatčení nebo zabití může vést k nesouhlasným reakcím a situaci ztěžovat. David Higgins ze sekce environmentálního zločinu Interpolu se navíc domnívá, že tento problém národní stát ani vyřešit nemůže, neboť je třeba globální odpovědi, tak jako se fakticky jedná o potýkání se s mezinárodním organizovaným zločinem (Interpol, 2013).

     K úspěchu tak vedou cesty, které budou mířit raději na kořeny problému. Legalizace obchodu s rohovinou společně s certifikací tohoto artiklu může být způsobem, který by mohl fungovat a který by mohl následovat vzoru Kimberley Process Certification Scheme, i přesto že jeho efektivita je diskutabilní. Legalizace je ovšem experimentálním přístupem, jenž může přinést nečekané a nevratné následky. Znovu je možné nalézt určitou paralelu s obchodem s drogami, přičemž nedávná vlna legalizace marihuany může přinést užitečné poznatky využitelné i pro tento případ.

     Dosud nezmíněným řešením je to, které se zaměřuje raději na spolupráci než konflikt s komunitami a pytláky. Nejen Duffy, ale i Humphreys a Smith zmiňují sociální dimenzi problému (2014: 817): místní se často mohou dopouštět zločinu, a jistě se dopouští, neboť je to jediný způsob, jak vést důstojný život. Toto koneckonců není případ jen pytlačení a Jižní Afriky, ale i třeba výroby a obchodu s drogami nebo obecně organizovaného zločinu na nejnižších úrovních jeho hierarchie. Uvedená dvojice autorů tak z hlediska dlouhodobého řešení vyzdvihuje postupy, o kterých se jihoafrická Národní strategie nezmiňuje, tedy např. pozemkovou reformu, sociální podporu a integraci do společnosti. Legalizace obchodu s rohovinou, ochrana nosorožců ani zatýkání pytláků totiž pravděpodobně nemůže vyřešit problém, dokud je zločin páchán nejen z vidiny bohatství, ale hlavně z nouze. Krom toho, jak už bylo zmíněno, ke zrodu pytláctví došlo shora – tedy ilegalizací způsobu obživy, neboť poptávka se dříve neomezovala jen na rohovinu, ale i kůži. Na druhou stranu tato cesta neřeší samotnou poptávku po tomto artiklu, která bude dál trvat, takže by se pravděpodobně jen proměnila sociální skladba pytláků. V kombinaci s přenášením zodpovědnosti na místní komunity ale může přinést pozitivní výsledky.

     Lze tedy říct, že dosavadní snahy jihoafrické vlády k úspěchu spíše nevedou. Postup Johana Joosteho není v současné chvíli nijak zvlášť efektivní, a i kdyby byl, pravděpodobně by jen vedl k další eskalaci násilí, závodům ve zbrojení dlouhodobě neúnosným pro obě strany, případně pouhé konzervaci problému. Ochranná nebo institucionální řešení se zdají být mnohem nadějnějšími, nicméně mohou narážet na morální otázky, které se vztahují třeba k otravování rohů nebo legalizaci obchodu se slonovinou. Z dlouhodobého hlediska se zdá být logická spolupráce s místními komunitami a jejich sociální podpora, čímž by jednak mohlo dojít k vymizení dosud dostupné levné pracovní síly (a tím ke snížení profitů z obchodu) a jednak i zefektivnění boje s těmi pytláky, kteří se jinými způsoby nenechají odradit. Důležitá je rovněž mezistátní spolupráce s Mosambikem, jehož role v problému vzrůstá.

ZÁVĚR

     Pytlačení nosorožců v Jihoafrické republice je problémem, který přesahuje otázku existenčního ohrožení zvířat – dopad má i na stát, který ohrožuje po ekonomické stránce a pravděpodobně může být chápáno i jako útok na identitu Jihoafričanů. Motivováno je poptávkou na trzích východní Asie, především ve Vietnamu a Číně, prováděno pak širokou škálou aktérů, kdy na nejnižších příčkách stojí pravděpodobně sociálně nezabezpečení místní obyvatelé a v případě Krugerova národního parku také občané Mosambiku.

     Dosavadní řešení krize trvající od roku 2008 se setkává s neúspěchem. I přes vzrůstající militarizaci se nedaří zabránit vysokému číslu ulovených nosorožců, které se za poslední dva roky stabilizovalo kolem tisíce kusů ročně. Diskutována je legalizace obchodu s rohovinou, nicméně zdaleka nejsou zřejmé všechny následky, které by tento krok mohl přinést. Někteří autoři považují za nutné sociální začlenění vrstev, které se pytláctví dopouští, nicméně Národní strategie pro bezpečnost nosorožčí populace v Jižní Africe o takovémto postupu neuvažuje, ačkoli je velice nakloněná sběru informací o problému a akademickému výzkumu na toto téma.

     Jedná se tedy o bezpečnostní problém, jehož efektivní řešení je v nedohlednu, a který nemusíme nutně vztahovat pouze na nosorožce nebo na Jižní Afriku. Ačkoli se pytlačení nosorožců nemusí jevit jako palčivé téma pro lidskou společnost, struktury, které jsou na jeho základě budovány nebo které jej využívají ke své existenci, člověka a stát ohrožovat mohou – ať už se jedná o mezinárodní organizovaný zločin nebo nestátní vojenské útvary.

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ

BUZAN, Barry, Jaap de WILDE a Ole WAEVER. 2005. Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu. Brno: Centrum strategických studií. ISBN 80-903333-6-2.

Behind the Headline. 2013. In: Project: African Rhino (online). Ověřeno ke dni: 18. 11. 2014. Dostupné z: http://africanrhino.org/background-to-rhino-poaching/.

CAULDERWOOD, Kathleen. 2014. Like Cocaine Minus the Risk, Rhino Horn Trade Explodes in Africa. International Bussiness Times (online). Ověřeno ke dni: 18. 11. 2014. Dostupné z: http://www.ibtimes.com/cocaine-minus-risk-rhino-horn-trade-explodes-africa-1569192.

CITES. 2013. Sixteenth meeting of the Conference of the Parties. Dostupné z: http://www.cites.org/eng/cop/16/inf/E-CoP16i-51.pdf.

Department of Environmental Affairs. 2010. National Strategy for the Safety and Security of Rhinoceros Populations in South Africa. Pretoria: Environmental Affairs. Dostupné z: http://www.rhinoresourcecenter.com/index.php?s=1&act=pdfviewer&id=1301008151&folder=130.

Department of Environmental Affairs. 2014. South African Government is aware that ongoing scourge of rhino poaching is linked to worldwide Illicit wildlife trade. Ověřeno ke dni: 27. 11. 2014. Dostupné z: https://www.environment.gov.za/mediarelease/rhinopoaching_wildlifetrade.

Department of Environmental Affairs. 2015. Minister Edna Molewa highlights progress in the war against poaching and plans for 2015. Ověřeno ke dni: 19. 2. 2015. Dostupné z: https://www.environment.gov.za/mediarelease/molewa_waragainstpoaching2015.

Department of Environmental Affairs and Tourism. 2007. National Environmental Management Act, 2004 (Act 10 of 2004): Amendment of Critically Endangered, Endangered, Vulnerable and Protected Species List. Dostupné z: https://www.environment.gov.za/sites/default/files/gazetted_notices/nemba_criticallyendangered_specieslis_g30568rg8801gon1187.pdf.

DUFFY, Rosaleen. 2014. Waging a War to Save Biodiversity: The Rise of Militarized Conservation. International Affairs. Vol. 90, Issue 4. Oxford: John Wiley & Sons Ltd.

EUSTACE, Michael. 2014. Smart trade in rhino horn is only solution to poaching. BDLive (online). Ověřeno ke dni: 18. 11. 2014. Dostupné z: http://www.bdlive.co.za/opinion/2014/07/21/smart-trade-in-rhino-horn-is-only-solution-to-poaching.

FORTIN, Jacey. 2012. Why Wildlife Poaching Is A Big Problem, Even If You Don’t Care About Rhinos. International Bussiness Times (online). Ověřeno ke dni: 18. 11. 2014. Dostupné z: http://www.ibtimes.com/why-wildlife-poaching-big-problem-even-if-you-dont-care-about-rhinos-934396.

GOITOM, Hanibal. 2013. Wildlife Trafficking and Poaching: South Africa. In: Library of Congress (online). Ověřeno ke dni: 18. 11. 2014. Dostupné z: http://www.loc.gov/law/help/wildlife-poaching/southafrica.php#_ftn11.

HELFRICH, Kim. 2014. SANDF Doing its Best with Limited Resources to Protect South Africa’s Borders. DefenceWeb (online). Ověřeno ke dni: 20. 11. 2014. Dostupné z: http://www.defenceweb.co.za/index.php?option=com_content&view=article&id=35734.

HUMPHREYS, Jasper a M. L. R. SMITH. 2014. The ‚Rhinofication‘ of South African Security. International Affairs. Vol. 90, Issue 4. Oxford: John Wiley & Sons Ltd.

Interpol. 2013. INTERPOL urges global action against organized crime links behind illegal wildlife trade. Ověřeno ke dni: 27. 11. 2014. Dostupné z: http://www.interpol.int/en/News-and-media/News/2013/N20130521/.

JOHNSON, Scott C. 2014. Where the Wild Things Are. Foreign Policy. Issue 207. ISSN 0015-7228.

LAING, Aislinn. 2013. Last Rhinos in Mozambique Killed by Poachers. The Telegraph (online). Ověřeno ke dni 18. 11. 2014. Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/africaandindianocean/mozambique/10028738/Last-rhinos-in-Mozambique-killed-by-poachers.html.

LUNSTRUM, Elizabeth. 2014. Green Militarization: Anti-Poaching Efforts and the Spatial Contours of Kruger National Park. Annals of the Association of American Geographers. Vol. 104, Issue 4. ISSN 1467-8306.

MACDONALD, Fiona. 2014. Poaching by the Numbers. ABC Environment (online). Ověřeno ke dni: 20. 11. 2014. Dostupné z: http://www.abc.net.au/environment/articles/2014/05/27/4012251.htm.

MILLIKEN, Tom a Jo SHAW. 2012. The South Africa – Viet Nam Rhino Horn Trade Nexus. Johannesburg: Traffic. ISBN 978-0-9584025-8-3.

MONTESH, Moses. 2012. Rhino Poaching: A New Form of Organised Crime. Pretoria: University of South Africa. Dostupné z: http://www.rhinoresourcecenter.com/index.php?s=1&act=pdfviewer&id=1368077595&folder=136.

Poaching: The Statistics. 2014. In: Save the Rhino (online). Ověřeno ke dni: 17. 11. 2014. Dostupné z: http://www.savetherhino.org/rhino_info/poaching_statistics.

Poisoning Rhino Horns. 2014. In: Save the Rhino (online). Ověřeno ke dni: 20. 11. 2014. Dostupné z: http://www.savetherhino.org/rhino_info/thorny_issues/poisoning_rhino_horns.

RAMSAY, Scott. 2014. Interview with Kruger’s Anti-Poaching Chief. Africa Geographic (online). Ověřeno ke dni: 18. 11. 2014. Dostupné z: http://africageographic.com/blog/interview-with-krugers-anti-poaching-chief/.

Rhino population figures. 2014. In: Save the Rhino (online). Ověřeno ke dni: 17. 11. 2014. Dostupné z: http://www.savetherhino.org/rhino_info/rhino_population_figures.

Salary Survey in South Africa. 2014. In: Salary Explorer. Ověřeno ke dni: 18. 11. 2014. Dostupné z: http://www.salaryexplorer.com/salary-survey.php?loc=201&loctype=1.

SANParks. 2012. Media Release: SANParks enlists retired army general to command anti-poaching. Ověřeno ke dni: 18. 11. 2014. Dostupné z: http://www.sanparks.org/about/news/default.php?id=55388.

SHARIFE, Khadija. 2013. Is it Time to Legalise Rhino Horn Trade? African Bussiness. Issue 393, p28-31. ISSN 0141-3929.

SMITH, David. 2013. South African Game Reserve Poisons Rhino’s Horns to Prevent Poaching. The Guardian (online). Ověřeno ke dni: 20. 11. 2014. Dostupné z: http://www.theguardian.com/environment/2013/apr/04/rhino-horns-poisoned-poachers-protect.

WELZ, Adam. 2012. The Dirty War Against Africa’s Remaining Rhinos. In: Yale Environment 360 (online). Ověřeno ke dni: 18. 11. 2014. Dostupné z: http://e360.yale.edu/.

WELZ, Adam. 2013. The War on African Poaching: Is Militarization Fated to Fail?. In: Yale Environment 360 (online). Ověřeno ke dni: 18. 11. 2014. Dostupné z: http://e360.yale.edu/feature/the_war_on_african_poaching_is_militarization_fated_to_fail/2679/.

David Rypel, student Bezpečnostních a strategických studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

 

Štítky:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *