Kořeny konfliktu

FARC – EP (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – Éjercito de Pueblo, Revoluční Ozbrojené Síly Kolumbie – Lidová Armáda) považují za své datum založení 27. květen 1964, den, kdy začala vojenská ofenziva proti vesnici Marquetalia, která byla ukrytá v nepřístupném terénu. Skutečné kořeny však lze vysledovat hluboko do koloniální minulosti, sociální nerovnosti a zejména útlaku rolníků. Jedním z prominentních bojovníků za zlepšení postavení těch nejchudších byl Jorge Gaitán, který byl považován za favorita do prezidentských voleb v roce 1950. Dva roky před jejich uskutečněním však byl zastřelen a jeho údajný vrah byl rozhněvaným davem zlynčován, ačkoliv existují pochybnosti o jeho vině. Vražda tak zůstala neobjasněna. Nepokoje ale teprve začaly. Během zhruba 10 hodin bylo hlavní město Bogotá prakticky zničeno a vyrabováno, a to v době, kdy se v Bogotě odehrávala 9. Mezinárodní konference amerických států, které se účastnili i představitelé USA. Ti byli celým incidentem zcela vyděšeni a považovali jej za komunistickou revoluci, podobnou těm, které se v té době odehrávaly na východě Evropy. Následovalo desetiletí chaotických bojů, které se nazývá prostě La Violencia (doslova Násilí), ve kterém začaly vznikat rolnické komunity za účelem sebeobrany ve špatně dostupném terénu kolumbijských hor, jednou z nich byla i komunita ve vesnici Marquetalia. V té žilo zhruba 1 000 lidí, z nichž pouze 48 bylo ozbrojených. Na začátku 60. let po ukončení nejhorších bojů se však stát rozhodl získat kontrolu nad těmito komunitami a podnikal rázné ofenzivy. 48 obránců Marquetalie pod vedením Manuela Marulandy téměř dva měsíce brzdilo postup až 16 000 kolumbijských vojáků těžkým terénem a následně všichni úspěšně unikli do džungle. Tam dali vzniknout organizaci, která se nejprve nazývala Jižní blok a v roce 1966 na První konferenci byla přejmenována na FARC. Samotný Marulanda se stal jeho vrchním velitelem a zůstal jím až do své smrti na srdeční zástavu v roce 2008 (Leech 2011).

FARC zprvu operoval pouze na venkově na jihu a východě země a postupně se rozrůstal až na 3 000 bojovníků v době Sedmé konference v roce 1982, kde došlo k několika změnám. Zaprvé byl upraven celý název na FARC-EP a zadruhé došlo k posunu v taktice, která byla následně agresivnější a zároveň začal FARC operovat i v menších městech. V roce 1984 bylo vyhlášeno oboustranné příměří a začalo vyjednávání o míru, které však po skončení volebního období prezidenta Betancura zkrachovalo a v roce 1987 byly obnoveny boje. FARC také během vyjednávání rozšířilo svůj dosah skrze legální politické aktivity strany UP (Unión Patriótica, Vlastenecká Unie), ta se však po obnovení bojů stala cílem paramilitárních skupin, které ji de facto zničily (Leech 2011). Další pokus o mírový proces započal v roce 1992, který však selhal, jelikož tehdejší prezident Gaviria nebyl ochotný diskutovat o ekonomickém modelu, což byl jeden z dvanácti požadavků na zahájení formálního vyjednávání o míru (El Tiempo 1992). Podobný důvod byl uváděn i po selhání jednání v roce 2002, ačkoliv ta byla přerušena po několika ozbrojených střetech (BBC Mundo 2002). Poslední, nyní již také neúspěšný, pokus započal v roce 2012.

FARC po většinu své historie operoval na venkově a skutečně velkým konfrontacím s armádou se vyhýbal až do poloviny 90. let, kdy guerrilleros masivním útokem o síle nejméně 450 mužů obsadili vojenskou základnu Las Delicias, přičemž zabili 54 vojáků a dalších 60 zajali. Tento a podobné útoky posloužily k poměrně výrazné propagaci skupiny, která se tak rapidně rozrůstala až na zhruba 17 000 bojovníků v roce 2000. Léčky a bombové útoky však FARC používal i nadále (Chalk, Rabasa 2001). Celkem v konfliktu zemřelo přes 220 000 lidí, dalších 25 000 se pohřešuje a více než 4 400 000 lidí bylo donuceno opustit své domovy kvůli násilí (Centro Nacional de Memoria Histórica 2013)

Financování boje

Jedním z hlavních zdrojů příjmů byly peníze z prodeje drog, zejména nezpracované koky a kokainové pasty. I přesto však nelze srovnávat FARC s drogovými kartely, jelikož pro FARC byly drogy a peníze z nich spíše prostředkem k pokračování boje, než smyslem samotné existence, jako je tomu například u současných mexických kartelů. Podle Chalka a Rabasy (2001) byla v roce 2000 (na vrcholu násilí – pozn. aut.) do obchodu s drogami zapojena polovina organizace. FARC navíc stanovil pevné ceny pro obchod s drogami na svém území, včetně ceny, kterou dostávali rolníci za nezpracovanou koku, ta byla tak vyšší, než jakou by dostali od překupníků, pracujících pro kartely. Ze zón, které měl FARC pod kontrolou, se také nevyvážel čistý kokain, ale hlavně nezpracovaná koka či kokainová pasta na výrobu kokainu (McDermott 2013).

FARC poměrně výrazně využíval rukojmí k financování vlastní činnosti. FARC v průběhu let 1970-2010 zajal přes 3300 a u dalších 10 000 únosů je podezřelá právě tato organizace. V této době bylo uneseno 39 000 lidí, FARC tedy provedl téměř třetinu únosů v zemi v letech 1970-2010 (Centro Nacional de Memoria Histórica 2013b). Zejména vzestup míry násilí na přelomu tisíciletí a tvrdý postup vůči FARC použil prezidentský kandidát Álvaro Uribe ve své předvolební kampani, kterou nakonec také vyhrál díky přerušení mírových rozhovorů (González 2004). Stal se prvním kolumbijským prezidentem, který zvítězil prostou většinou již v prvním kole, a jeho popularita dosahovala takové úrovně, že byla změněna ústava, aby Uribe mohl být zvolen podruhé. Nejvýznamnějším aktem Uribeho bylo zavedení Politiky obrany a bezpečnosti demokracie, která si kladla za cíl získat kontrolu nad celým územím Kolumbie, což se v celé historii země prakticky nikdy nestalo. Ačkoliv konečný cíl splněn nebyl, došlo k omezení činnosti guerill a drogových kartelů (El País 2010). Klesl hlavně počet útoků, vykonaných FARC proti civilnímu obyvatelstvu i vojenským jednotkám (počet vražd za rok v zemi klesl z 29 000 na 16 000 mezi lety 2002 a 2005), ale také počet rukojmí (celkově z 1 676 na 249 únosů za rok mezi lety 2002 a 2005), které měl FARC ve svém držení (El Tiempo 2006, srov. Dinero 2012). Prezidentská kandidátka do voleb 2002 Ingrid Betancourtová byla osvobozena kolumbijskou armádou v roce 2008, v roce 2007 bylo při pravděpodobném pokusu (popřeno kolumbijskou vládou jako pokus o ospravedlnění popravy rukojmích) o záchranu zabito 11 ze 12 představitelů státu Valle del Cauca taktéž unesených v roce 2002 (El Espectador 2008).

Zahájení mírového procesu

Poměrně vysoká míra násilí v relativně nedávné době, kterou si tak velká část Kolumbijců stále živě pamatuje, zanechala hořkou pachuť a FARC má zejména v městských oblastech nízkou míru obliby. Díky tomuto faktu vyhrál v roce 2002 Uribe volby a v roce 2010, když Uribe již nemohl kandidovat, zvítězil jeho nástupce a bývalý ministr obrany Juan Manuel Santos, který zpočátku pokračoval v boji proti FARC. Během roku 2012 však vyplynulo na povrch doposud tajné vyjednávání s FARC, o které projevila zájem i druhá největší guerillová skupina, ELN (Éjercito de Liberación Nacional, Armáda za Osvobození Národa). Ta však z jednání posléze vystoupila.

Vyjednávání probíhala v Havaně na Kubě v celkem pěti fázích podle konkrétního bodu jednání. Za prvé byla pozemková reforma, která měla za cíl napravit podmínky, které přímo vedly ke vzniku FARC, ale také zlepšení celkových životních podmínek chudých Kolumbijců, zejména skrze investice do infrastruktury, vzdělávání, boj s chudobou a genderovou rovnoprávnost včetně promoce pasivního volebního práva žen. Za druhé byl problém legální politické aktivity FARC a záruk na bezpečnost při výkonu politických práv včetně poklidných demonstrací, ale také reformy volebního systému, který tak měl být transparentnější. Za třetí se jednalo o ukončení bojů, oboustranné příměří a reintegraci bojovníků FARC zpět do společnosti. Za čtvrté o řešení problému s ilegálními drogami včetně programů na podporu legálních plodin na základě dobrovolnosti a výhodnosti pro rolníky, programy na podporu uživatelů drog, ale také programy pro boj s korupcí, jelikož je s obchodem s drogami svázána. Za páté o určení obětí války a jejich odškodnění. Poslední překážkou pak byl samotný mechanismus naplnění dohody, který vyžadoval značnou míru důvěry bojovníků FARC v kolumbijskou vládu, že odevzdávání zbraní nevyužije k jejich pronásledování (Mesa de Conversaciones 2016). Dohoda sama o sobě trvala vyjednat bez mála 4 roky a celá má téměř 300 stran. Je značně idealistická a bylo by obtížné prosadit všechny body, zejména v určitém smysluplném horizontu. Pravděpodobně by se v celé míře a bez kompromisů nepodařilo prosadit ani ty nejdůležitější body, jako je pozemková reforma, jelikož se z velké části jedná o půdu v soukromém vlastnictví zejména bohatých jedinců či společností (podle národního průzkumu 0,4 % populace vlastní polovinu půdy v Kolumbii). Podobně také navržené systémové změny proti korupci neměly moc šancí uspět vzhledem k nerovnosti v populaci.

Poslední krok k míru: referendum

I přes veškerý tento pesimismus se však jedná o krok směrem k lepšímu pro velkou část populace v Kolumbii. Mírová smlouva byla přesto v referendu odmítnuta těsným výsledkem 50, 2% při poměrně nízké účasti, která se pohybovala okolo 37, 5 %. Z 13 milionů zúčastněných voličů se tak jedná o rozdíl mezi oběma tábory zhruba 60 000 hlasů, což je naprosto minimální rozdíl, ačkoliv i tak se poměrně drasticky vzdaluje od 65 % souhlasu v průzkumech o týden dříve (Mccoll 2016). Podobně jako při referendu o Brexitu tak těsně zvítězil odpor menšiny zainteresovaných a nezájem většiny. Promítnula se nejspíš i nízká popularita prezidenta Santose a naopak stále přetrvávající popularita bývalého prezidenta Uribeho, který byl hlavním představitelem opozice vůči vyjednané smlouvě (El País 2016)

Hlavní představitel odporu mírového procesu, bývalý prezident Álvaro Uribe, se ironicky vyjádřil, že si přeje mír, ale volí ne, jelikož mírová smlouva může být lépe vyjednána. Příliš velké ústupky FARC byly celkově hlavním argumentem odpůrců mírové dohody (El Tiempo 2016a). Taktéž jednotlivé body, ke kterým se obě strany v mírové smlouvě zavázaly, zejména pak pozemková reforma, je krok, který má potenciál negativně ovlivnit množství bohatých a vlivných jedinců v kolumbijské společnosti. V neposlední řadě je zde i amnestie příslušníkům FARC, která však nepokrývá válečné zločiny a jejichž pachatelé budou v případě vypátrání potrestáni. Uribe se však vyjádřil ve smyslu, že amnestie je přijatelná pouze pro příslušníky, kteří se nezúčastnili obchodu s drogami a únosů (La Nación 2016), lze si však představit, že v tomto případě by se amnestie nevztahovala na velkou část guerilly, s čímž FARC nemůže souhlasit. Nelze totiž očekávat, že se FARC zcela vzdá a bez boje nastoupí do vězení, jelikož by tak z vlastního pohledu nic nedokázal změnit.

Co se týče demografie, pro Ano volili zejména lidé na venkově, kde probíhala většina konfliktu. Pro Ne naopak volili zejména obyvatelé větších měst, s výjimkou Bogoty, kde konflikt přímo neprobíhal. FARC má také všeobecně nízkou popularitu zejména mezi mladou generací, která jej vnímá spíše teroristickou organizaci, než politicky motivovanou guerillu. Levicové reformy z mírové smlouvy byly také dány do souvislosti se současnou situací ve Venezuele (Marcos 2016). Co se vysoké míry neúčasti týče, nebyly registrovány žádné veřejné výhrůžky voličům, druhá nejvýznamnější guerilla ELN na dobu konání referenda dokonce vyhlásila jednostranné příměří (Semana 2016). Nelze tak hovořit o atmosféře strachu.

Podle vyjádření obou stran vyjednávacího stolu však mírový proces i přes neúspěch v referendu nekončí. Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos se vyjádřil, že chce opět otevřít rozhovory, pročež již znovu jmenoval komisi a přizval i představitele opozice mírové smlouvy (El Telégrafo 2016). Hlavní představitel delegace FARC a vrchní velitel Rodrigo Londoño známý pod přezdívkou Timochenko také ujistil, že jedinou zbraní, kterou chce FARC používat k budování budoucnosti, je slovo, a že lidé, kteří sní o míru v Kolumbii, mohou s FARC i nadále počítat (El Tiempo 2016b). Začíná se tak rýsovat další postup, obě strany si vyslechnou zpětnou vazbu a poté opět zasednou k jednacímu stolu, aby dojednali nový kompromis.

Vzhledem k určité tajnosti, se kterou je FARC nucen operovat, nelze taktéž vyloučit, že odmítnutí mírové smlouvy v referendu si některé nespokojené frakce uvnitř FARC nevezmou jako důkaz zbytečnosti celého mírového procesu a neobnoví tak svou ilegální činnost. V této fázi se ovšem jedná čistě o spekulaci. Jako důkaz opaku lze použít úspěch v implementaci jednostranného příměří ze strany FARC v průběhu vyjednávání, bez jakýchkoliv záruk ze strany vlády (Noticias RCN 2015). Taktéž některé další vstřícné kroky guerilly, které byly učiněny ještě před podpisem smlouvy, jako je propuštění rukojmích, demobilizace mladistvých z řad FARC a rozjetí pilotního programu na výměnu ilegálních plodin. Toto pouze dokazuje upřímnost minimálně velení FARC ve snaze o uzavření trvalého míru.

Pokud tak nedojde k nejhoršímu, tedy rozpoutání násilí některou menšinovou skupinou před prezidentskými volbami v roce 2018, a pokud následně nebude zvolen kandidát, představující tvrdou linii v přístupu k FARC, lze tvrdit, že konečný mír mezi Kolumbií a FARC byl po 52 letech války pouze oddálen, nikoliv zvrácen. I přes neustálou aktivitu druhé největší guerillové skupiny ELN  tak lze na budoucnost Kolumbie pohlížet s optimismem.

Použité zdroje:

BBC Mundo. 2002. Cronología del proceso de paz. BBCMundo.com [online] Dostupné z:   http://news.bbc.co.uk/hi/spanish/latin_america/newsid_1752000/1752115.stm.

Centro Nacional de Memoria Histórica. 2013a. Basta ya! Colombia: Memorias de guerra y dignidad. Bogotá: Centro Nacional de Memoria Histórica.

Centro Nacional de Memoria Histórica. 2013b.  Una Verdad Secuestrada: cuarenta años de estadísticas de secuestro 1970-2010. Bogotá: Centro nacional de memoria historica. [online] Dostupné z:  http://www.pan.org.co/sites/default/files/pdf/CLDN.UNA%20VERDAD%20SECUESTRADA.pdf.

Dinero. 2012. ¿Sirvió la Política de Seguridad Democrática de Uribe? Dinero.com [online] Dostupné z: http://www.dinero.com/economia/articulo/sirvio-politica-seguridad-democratica-uribe/146389.

El Espectador. 2008. Los secuestros más importantes perpetrados por las FARC. ElEspectador.com [online] Dostupné z: http://www.elespectador.com/noticias/paz/articulo-los-secuestros-mas-importantes-perpetrados-farc.

El País. 2010. El legado de Uribe. ElPaís.com [online] Dostupné z:   http://elpais.com/diario/2010/08/08/opinion/1281218403_850215.html.

El País. 2016. La popularidad de Santos llega a sus niveles más bajos. ElPaís.com [online] Dostupné z:  http://internacional.elpais.com/internacional/2016/05/05/colombia/1462477758_216778.html.

El Telégrafo. 2016. Presidente Santos abre diálogo nacional de paz  para terminar el conflicto noc FARC. ElTelégrafo.com [online] Dostupné z: http://www.eltelegrafo.com.ec/noticias/mundo/9/presidente-santos-abre-dialogo-nacional-de-paz-para-terminar-conflicto-con-farc.

El Tiempo. 1992. Regresa de México comisión negociadora. ELTiempo.com [online] Dostupné z:   http://www.eltiempo.com/archivo/documento/MAM-71943.

El Tiempo. 2006. 16.302 homicidios y 249 secuestros ocurrieron en Colombia entre enero y el 15 de diciembre del 2006. ElTiempo.com [online] Dostupné z:  http://www.eltiempo.com/archivo/documento/CMS-3377020.

El Tiempo. 2016a. Nos escuchan y los escucharemos, pide expresidente Uribe. ElTiempo.com [online] Dostupné z:  http://www.eltiempo.com/politica/proceso-de-paz/palabras-de-alvaro-uribe-en-plebiscito/16716913.

El Tiempo. 2016b. Al pueblo colombiano que sueña noc la paz, que cuante noc nosotros. ElTiempo.com [online] Dostupné z: http://www.eltiempo.com/politica/proceso-de-paz/palabra-por-las-farc-tras-resultados-del-plebiscito/16716728.

González, C. P. 2004. Alternatives to war: Colombia’s peace processes. Londýn: Concilliation Resources. [online] Dostupné z:   http://www.c-r.org/accord-article/negotiations-farc-1982-2002.

Chalk, P., Rabasa, A. 2001. Colombian Labyrinth: The synergy of Drugs and Insurgency and Its Implications for Regional Stability. Santa Monica: RAND Corporation. [online] Dostupné z: http://www.rand.org/pubs/monograph_reports/MR1339.html.

La Nación. 2016. Se abre diálogo nacional de paz. LaNación.com.co [online] Dostupné z:   http://www.lanacion.com.co/index.php/actualidad-lanacion/item/277551-se-abre-dialogo-nacional-de-paz.

Leech, G. 2011. The FARC: The Longest Insurgency. Londýn a New York: Zed Books.

Marcos, A. 2016. Las Zonas urbanas y la élite agraria de Colombia mipulsaron el triunfo del no.  ElPaís.com [online] Dostupné z: http://internacional.elpais.com/internacional/2016/10/03/colombia/1475511558_836662.html.

Mccoll, R. 2016. Colombians reject peace deal with FARC. Anadolu Agency [online] Dostupné z: http://aa.com.tr/en/americas/infographic-colombians-reject-peace-deal-with-farc/657073.

McDermott, J. 2013. Actividades criminales de las FARC y las ganancias de la guerilla. InSightCrime.org [online] Dostupné z: http://es.insightcrime.org/investigaciones/actividades-criminales-farc-y-ganancias-de-la-guerrilla.

Mesa de Conversaciones. 2016. Acuerdo final para la terminación del conflicto y la construcción de una paz estable y duradera. [online] Dostupné z: https://www.mesadeconversaciones.com.co/sites/default/files/acuerdo-final-1473286288.pdf.

Noticias RCN. 2015. Las FARC anuncian nuevo cese al fuego unilateral a partir del 20 julio. NoticiasRCN.com [online] Dostupné z: http://www.noticiasrcn.com/nacional-dialogos-paz/las-farc-anuncian-nuevo-cese-al-fuego-unilateral-partir-del-20-julio.

Semana. 2016. ELN anuncia cese al fuego temporal. Semana.com [online] Dostupné z: http://www.semana.com/nacion/articulo/plebiscito-por-la-paz-eln-declara-cese-al-fuego-para-votaciones/495054.