Brazílie prochází posledních několik let bouřlivým ekonomickým, sociálním a politickým rozvojem. Z regionální mocnosti se stává země s globálními ambicemi a tato proměna se promítá také do role jejich ozbrojených sil. Následující studie analyzuje současnou zbrojní politiku této nejvýznamnější jihoamerické země v rámci všech třech hlavních složek brazilských ozbrojených sil a pozornost je věnována také úloze, kterou v tomto procesu hraje domácí zbrojní průmysl.

Autor: Pavel Vinkler, student bezpečnostních a strategických studií a politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Úvod

Cílem následujícího textu je stručně popsat a analyzovat současnou zbrojní politiku Brazilské federace s ohledem na postupně se měnící roli jejích ozbrojených sil. Pozornost je věnována také brazilskému zbrojnímu průmyslu a jeho roli ve vyzbrojování domácí armády. Zároveň je stručně okomentována jeho vzrůstající konkurenceschopnost na zahraničních trzích a jeho další směřování.

První kapitola se věnuje základním východiskům, ze kterých Brazílie při tvorbě své současné zbrojní politiky vychází. Druhá kapitola představuje stručné shrnutí brazilské zbrojní tradice a připomíná historicky nejúspěšnější zbrojařské firmy této země – Avibrás, Engesa a Embraer. Třetí kapitola se věnuje vlastní podobě brazilské zbrojní politiky s tím, že v jednotlivých podkapitolách je stručně rozebrána její podoba ve všech třech složkách brazilských ozbrojených sil. Poslední část má pak za úkol pojednat o možnostech brazilského zbrojního průmyslu z hlediska budoucnosti.

Základní východiska zbrojní politiky

Federativní republika Brazílie, jak zní celý název největšího jihoamerického státu, prochází posledních několik let bouřlivým ekonomickým, sociálním a politickým rozvojem. Jeho počátek se dá najít v roce 1985, kdy v zemi skončila autoritativní vojenská vláda a započal demokratizační proces vrcholící 5. října 1988 přijetím nové demokratické ústavy (Klíma 2011). V roce 2012 dosahoval brazilský hrubý domácí produkt (HDP) celkového výkonu 2,425 bilionu dolarů (Central Inteligence Agency 2013), což podle Mezinárodního měnového fondu představuje sedmý nejvyšší údaj na světě (International Monetary Fund 2012). Ještě v roce 2004 bylo přitom HDP Brazílie jen 552,469 miliardy dolarů. Díky takto strmému růstu ekonomiky se za poslední roky razantně změnila geopolitická pozice země. Z regionální mocnosti se postupně stává mocnost globální, přičemž nárůst ambicí jihoamerické země v současnosti vrcholí snahou o získání křesla stálého člena Rady bezpečnosti OSN (E 15 2011).

Posilování Brazílie v mezinárodních vztazích se samozřejmě úzce dotýká i Brazilských ozbrojených sil. Ty musí jak kvantitativně, tak i kvalitativně odpovídat požadavkům, které jsou na armády světových mocností kladeny. V důsledku toho můžeme být svědky velkých a stále rostoucích investic směřujících na jejich modernizaci stejně jako na nákup nové techniky a vybavení. V roce 2003 činily brazilské vojenské výdaje zhruba 21 miliard amerických dolarů. O sedm let později, tedy v roce 2010, to bylo už zhruba 34 miliard. Při přepočítání znamenala částka z roku 2010 celkem 1,6 % HDP Brazílie. I když lze v první polovině minulého desetiletí najít v brazilských vojenských výdajích znatelné výkyvy, současná situace naznačuje, že se jednalo pouze o krátkodobý trend (Stockholm International Peace Research Institute 2012).

Brazilská zbrojní tradice

Co spojuje státy jako například Angola, Brazílie, Burkina Faso, Kolumbie, Dominikánská republika, Guatemala, Indonésie či Mauritánie? Všechny mají ve výzbroji letadlo Embraer EMB 314 Super Tucano, jeden z nejúspěšnějších výrobků brazilského zbrojního průmyslu posledních let (Airforce Technology 2012, Ondrášek 2013). Ač se to možná nezdá, zbraně pocházející z Brazílie lze potkat po celém světě. A není to jen díky výše zmíněnému leteckému výrobci Embraer, který je poslední dobou tím, jenž na sebe svými kontrakty upozorňuje nejvíce.

Brazilský zbrojní průmysl má dlouhou tradici sahající už k výrobě válečných lodí z koloniálních dob (Klíma 2011). Z globálního hlediska jsou ale důležitá až 60. léta dvacátého století, kdy byly založeny tři nejslavnější brazilské zbrojařské firmy. Nejstarší z nich, Avibrás, založená v roce 1961, si i přes existenční problémy spojené s úbytkem poptávky po konci irácko-íránské války, dokázala udržet svou pozici nejvýznamnějšího brazilského výrobce raketových systémů vzduch-země a země-země. Snad nejznámější z jejích výrobků je raketový dělostřelecký systém ASTROS II., používaný armádami více než šesti států.[i] V současnosti se podílí také na výrobě několika druhů lehkých obrněných vozidel.

V roce 1963 následovala společnost Engesa, svého času jeden z největších světových výrobců obrněné techniky. Vaz jí zlomil na konci osmdesátých let vývoj tanku Osório[ii], který měl směřovat do výzbroje armád Saudské Arábie a Brazílie. Saudové se ale nakonec rozhodli pro v operaci Pouštní bouře osvědčený americký typ Abrams a Brazilcům po konci Studené války na nákup nových tanků nezbyly peníze. Situace vyvrcholila bankrotem společnosti v roce 1993. Z dalších typů, které tuto firmu proslavily, jmenujme například lehké průzkumné vozidlo Jararaca nebo těžší obrněný transportéry Cascavel a Urutu. Celkem dodala firma Engesa svým zákazníkům více než 3 300 kusů výše zmíněných vozidel (Hanel 2010).

Nejmladší, nejslavnější a nejúspěšnější z této „velké trojky“ je firma Embraer založená v roce 1969. V současnosti se jedná o jednoho z největších světových výrobců civilních a vojenských letadel. Mimo výše zmíněného typu Tucano a jeho vylepšené verze Super Tucano vyrábí společnost několik typů civilních a vojenských dopravních letadel o různých kapacitách a sama vyvíjí nebo se podílí na vývoji a modernizaci několika dalších strojů (viz dále, Avibrás 2011, Hanel 2010, Embraer 2011).

Současná zbrojní politika Brazílie

V současné době platný a nejvíce relevantní dokument pro dnešní zbrojní politiku Brazilské armády je Národní obranná strategie, vydaná v prosinci 2008. Na jejím vzniku se podíleli jak civilní, tak i vojenští experti a její finální podoba byla mimo jiné konzultována i se zástupci ministerstva financí a ministerstva pro rozvoj, průmysl a zahraniční obchod. Plán je vytvořen se střednědobým až dlouhodobým výhledem a hlavní důraz je kladen na reorganizaci ozbrojených sil země v důsledku objevení se nových hrozeb, kterým by měly být schopny na počátku 21. století čelit. Dále se tento dokument zabývá restrukturalizací a reformou brazilského obranného průmyslu a také změnou náborové politiky ozbrojených sil.

Role domácího zbrojního průmyslu

Brazilský zbrojní průmysl má při vyzbrojování svých ozbrojených sil neochvějnou pozici. Jak je uvedeno výše, jeho tradičně silné postavení jej předurčuje k tomu, aby své výrobky dodával nejenom Brazílii, ale také jiným státům, jak se dlouhodobě děje. V minulých dekádách byly brazilské zbraně dodávány velkému počtu rozvojových zemí s tím, že brazilský zbrojní průmysl byl označován právě za největší ze zemí třetího světa. V důsledku v současnosti vzrůstajících brazilských mezinárodních ambicí jsou na domácí průmysl kladeny stále větší požadavky a nároky, které jsou však zbrojní společnosti schopny relativně úspěšně plnit. Díky rostoucí kvalitě a sofistikovanosti výrobků a zbraňových systémů se mu otevírají cesty na zbrojní trhy vyspělých zemí[iii], kam se mu v minulosti dařilo vyvážet jen výjimečně (Hanel 2010).

Jako jeden příklad za všechny jmenujme dnes již dobře známý program LAS (Light Air Support) amerických vzdušných sil, ve kterém jde o dodávku lehkých bitevních a cvičných letadel. I přes neustálé problémy programu a stížnosti konkurenční americké firmy Beechcraft se Embraeru 26. února 2013 podařilo se svým letounem EMB 314 Super Tucano  toto výběrové řízení už podruhé vyhrát, přičemž poprvé byly výsledky zrušeny právě díky protestům Beechcraftu. Není bez zajímavosti, že Super Tucano bylo favoritem také ve zrušené soutěži LAAR (Light Attack/Armed Reconnaissance), jejímž účelem mělo být nahrazení amerických bitevníků A-10 Thunderbolt II (Odehnal 2013).

Brazilská armáda

Brazilská armáda je se svými 235 000 muži početně nejsilnější složka Brazilských ozbrojených sil (Brasil.gov 2010a). Brazilci se již tradičně snažili při jejím vyzbrojování co nejvíce využívat kapacit domácího zbrojního průmyslu. Proto je páteř obrněných jednotek tvořena obrněnými transportéry firmy Engesa, důležitou roli v rámci dělostřelectva hrají raketomety společnosti Avibrás a pěchotní zbraně dodává zbrojovka Imbel. Není předmětem této práce se rozsáhleji rozepisovat o technice, která je v armádě již zavedená, na druhou stranu, pro podobu zbrojní politiky představuje současná výzbroj jakési východisko, ze kterého se při její další tvorbě vychází. Proto budou připomenuty alespoň ty nejdůležitější typy.

Symbolem každé armády bývají ve velké části případů její nejtěžší a z laického pohledu nejmocnější vozidla – tanky. Brazílie má ve výzbroji dva odlišné typy tohoto obrněnce. Tím vývojově starším z nich je M-60 „Patton“ (91)[iv], který byl nakoupen z amerických přebytků v roce 1996. Druhým typem ve výzbroji je německý Leopard ve verzích 1A1 a 1A5 (378) nakoupený také z přebytků, tentokrát ale německé a belgické armády a dodaný mezi lety 1996 až 2006. Část ze strojů Leopard podstupuje v současnosti modernizaci, v případě strojů M-60 se dá předpokládat z důvodu jejich zastaralosti brzké vyřazení a případná náhrada dalšími Leopardy nebo úplně novým typem (SIPRI Arms Transfers Database 2013, Brazil Defence 2013a).

Dalšími důležitými obrněnými vozidly působícími v rámci Brazilské armády jsou vozidla domácí provenience EE-9 Cascavel (600), EE-11 Urutu (235) a americké M-113 (584)[v]. Páteř dělostřelectva tvoří letité americké samohybné houfnice M-108 (72) a M-109 (40) ráže 105mm respektive 155mm (Brazil Defence 2013a).

Jak už bylo uvedeno, Brazílie se při vyzbrojování vždy snažila pokrýt své potřeby z domácích zdrojů. Nejinak je tomu v současnosti a s velkou pravděpodobností bude i v dohledné budoucnosti. Nezávislost na dodávkách zbraní ze zahraničí je totiž důležitým předpokladem pro brazilské ambice stát se jedním z klíčových globálních hráčů.

V rámci této vyzbrojovací filozofie již byl jeden, pro armádu nesmírně důležitý vyzbrojovací program zahájen. Jedná se o zavedení zcela nového typu obrněného vozidla, které má ve výzbroji nahradit (i přes modernizace) zastaralé obrněnce vyrobené v 70. letech minulého století společností Engesa. Jako jejich nástupce bylo vybráno vozidlo VBTP-MR Guarani vyvinuté samotnou brazilskou armádou (vývojové oddělení brazilské armády – IPD) ve spolupráci s Latinskoamerickou pobočkou italského výrobce IVECO. Tento obrněný transportér má být vyroben v pro nás téměř neuvěřitelném počtu 2 044 kusů s tím, že dodávky započaly už v roce 2012 a budou pokračovat do roku 2030. Dodána má být verze 6×6 i 8×8 a vozidlo bude samozřejmě sloužit i jako platforma po další verze (například sanitní, velitelská nebo verze se 120mm minometem). Z hlediska brazilské rozlohy a potenciálního nasazení v zahraničí (například v rámci misí OSN) jsou v rámci tohoto stoje důležité také možnosti jeho přepravy vzduchem. Hmotnost obrněnce dosahuje zhruba 17 tun (v závislosti na verzi) a vozidlo je tedy přepravitelné standardním přepravním letounem brazilského letectva C-130 i vyvíjeným typem KC-390 (Hanel 2010).

Dalším důležitým běžícím programem je přezbrojení armády novými útočnými puškami. V současnosti má Brazílie jako standardní zbraň jednotlivce zavedenou osvědčenou, ale už letitou belgickou FN-FAL ráže 7,62x55mm NATO, která byla vyráběna v licenci místní zbrojovkou Imbel. Jako náhrada byla vybrána také zbraň této firmy, relativně moderní útočná puška IMBEL IA-2 ráže 5,56x55mm NATO, která však nezapře svůj původ ve starší FN-FAL (The Firearmblog 2010). Plánované je také zařazení nového lehkého obrněného vozidla 4×4. Za tímto účelem bylo v dílnách IPD vyvinuto na podvozku německého UNIMOG 4000 vozidlo GUARÁ, jež je v současnosti testováno na Haiti, kde je Brazílie v čele rekonstrukční mise OSN (Hanel 2010, Brazil.gov 2010b).

Brazilské letectvo

Brazilské letectvo je tou složkou ozbrojených sil, která prochází poslední dobou nejdynamičtějším vývojem. V současné době je rozsáhle modernizováno a jsou nakupovány i nové stroje. Je třeba dodat, že situace si to již nutně vyžaduje. Z hlediska brazilských mezinárodních ambicí je totiž její letectvo respektive některé jeho složky v porovnání s letectvy ostatních světových mocností poněkud zastaralé a není schopno dostatečně efektivně a spolehlivě plnit některé nezbytné úkoly.

Stíhací letectvo je tvořeno hned několika typy letadel. Těmi nejmodernějšími ve výzbroji jsou Mirage 2000C (10) a dvoumístné Mirage 2000B (2), přičemž i ty jsou pouze zapůjčeny z Francie s tím, že smlouva o pronájmu končí 29. prosince 2013. Dá se ale předpokládat, že bude o několik let prodloužena (Stolár a Rocca 2013). Nejpočetnějším typem ve výzbroji je americký F-5EM a F-5FM (dvoumístná verze) v počtu celkem 46 kusů, použitelný i proti pozemním a námořním cílům. Všechny procházejí od roku 2005 postupnou modernizací realizovanou firmou Embraer a izraelským Elbit Systems, která zahrnuje i zabudování nového radaru, čímž se jejich bojové schopnosti mnohonásobně zlepšily. Stále se však jedná o stíhací letadlo sestrojeno na konci 60. let 20. století, čímž je pro současné užívání v mnoha ohledech značně limitováno (Ondrášek 2012).

Základním proudovým bitevním a cvičným strojem je typ AMX různých verzí (60) vyvinutý koncem 80. let ve spoluprácí Embraeru a italského Aermacchi. Ten prochází v současné době důkladnou modernizací, která také zahrnuje i výměnu radaru s tím, že jeho životnost bude prodloužena až do roku 2030. K výcviku pilotů slouží také turbovrtulové stroje Tucano. Tento typ je však nahrazován novou verzí Super Tucano a má být v dohledné době vyřazen. Právě Super Tucana budou v počtu 99 kusů v budoucnu tvořit páteř cvičného a lehkého bitevního letectva (Stolár a Rocca 2013).

Přepravní kapacity letectva tvoří převážně „militarizované“ civilní stroje společnosti Embraer a také patnáct modernizovaných strojů C-130H Hercules. Schopnosti letectva dále zvětšuje i letka tankovacích letounů Boeing KC-137.

Z hlediska budoucnosti se zdaleka nejdůležitějším jeví program nákupu nových stíhacích letadel, která mají nahradit typ Mirage 2000 a část modernizovaných strojů F-5. Tendr na nákup 36 letadel byl již vyhlášen několikrát, k samotnému dodání strojů však zatím z ekonomických a politických důvodů nedošlo. Největšími kandidáty na konečné vítězství jsou švédský Saab Jas-39 Gripen, francouzský Dassault Rafale a americký Boeing F/A-18 E/F, které v roce 2007 postoupily do dalšího kola výběru. Už několikrát bylo na spadnutí vítězství letadla Rafale, oficiálně však tendr zatím ukončen nebyl (Stolár a Rocca 2013).

Dalším významným programem je projekt nákladního letadla Embraer KC-390, s nímž počítá letectvo v počtu nejméně 28 kusů. Jedná se o dvoumotorový proudový hornoplošník s maximální nosností dosahující 23 tun, čím překonává C-130 o zhruba 3 tuny. Má sloužit i jako vzdušný tanker. Letadlo by mohlo létat také v barvách Francouzského letectva, které by si jej chtělo pořídit v počtu 12 kusů na oplátku dodávky jejich Rafalů do Brazílie (Ondrášek 2012).

Brazílii se nevyhýbá ani současný trend bezpilotních letadel (UAVs). V budoucnu plánuje zavedení velkého množství kusů, pravděpodobně typu v současnosti vyvíjeného společností Embraer. Ty letectvu značně usnadní monitorovací úkoly nad Amazonií a jinými odlehlými oblastmi země.

Brazilské námořnictvo

Brazilské námořnictvo je nejstarší a se svými zhruba 60 000 vojáky zároveň početně nejslabší složkou Brazilských ozbrojených sil (Brazil Defence 2013b). Jeho popularita je v zemi značná, což dokládá i fakt, že má vlastní svátek, který se slaví 10. listopadu. Jeho úkolem je především bránit výlučnou ekonomickou zónu země táhnoucí se kolem velmi dlouhého pobřeží a dále udržovat kontrolu v oblastech kolem brazilských nalezišť ropy. Neméně důležitá je říční hlídková služba v Amazonii respektive i v jiných oblastech kde je tomu zapotřebí a kde se nacházejí splavné vodní toky. Jak praví trend poslední doby a jak je tomu také v souvislosti s letectvem a armádou, i námořnictvo se musí přizpůsobovat nové roli, do které je s rostoucími brazilskými zahraničněpolitickými ambicemi stavěno.

Vlajkovou a zároveň i z geopolitického hlediska v současnosti nejdůležitější lodí Brazilského námořnictva je letadlová loď São Paulo. Se svým výtlakem téměř 33 000 tun je také lodí největší. Byla vyrobena v 60. letech minulého století původně pro francouzské námořnictvo, kde také do roku 2000 pod jménem Foch sloužila. Poté byla odprodána do Brazílie a v listopadu stejného roku zařazena do výzbroje. Mezi lety 2005-2009 podstoupila v Rio de Janeiru rozsáhlou modernizaci. Loď je vybavena parními katapulty, tudíž ji můžeme zařadit do kategorie CATOBAR (Catapult Assisted Take Off But Arrested Recovery), na rozdíl od malých letadlových lodí ve výzbroji například Itálie či Španělska, které jsou pro provoz letadel vybaveny tzv. skokanskými můstky. Její hlavní zbraň představuje v současnosti 22 stíhacích letounů AF-1 Skyhawk (Naval Technology 2012).

Ve výzbroji námořnictva se dále nachází celkem 7 fregat třídy Niterói o výtlaku do 3 500 tun, které byly vyrobeny ve Velké Británii a dodány v letech 1976-1986, a dále 3 původně britské fregaty Type 22 o výtlaku 4 400 tun vyrobené na počátku 80. let a zakoupené v polovině let devadesátých. Z dalších větších plavidel jmenujme 4 korvety třídy Inhaúma o výtlaku 1 670 tun vyrobené v brazilských loděnicích mezi lety 1986-2002 a moderní korvetu Barroso o výtlaku 1 785 tun, která byla také vyrobena v Brazílii a dodána v roce 2008. Ponorkové loďstvo tvoří pět plavidel osvědčeného německého typu Type 209. Součástí námořnictva je i bezpočet dalších plavidel, od minolovek, hlídkových plavidel, vyloďovacích lodí pro obojživelné operace až po nemocniční lodě používané v případě nutnosti při řešení krizových situací spojených velkou měrou s přírodními katastrofami i na velkých řekách (Brazil Defence 2013b).

Pro budoucí roky se před Brazilským námořnictvem otevírá několik velmi důležitých projektů, jejichž výsledek bude mít přímý dopad na její velmocenské ambice. Zřejmě nejdůležitějším z nich je snaha o zavedení ponorky poháněné atomovým reaktorem. Vlastnictví takovýchto ponorek s sebou přináší i osvojení si mnoha sofistikovaných technologií, jež jsou prakticky dostupné pouze úzké elitě států. Jejich zavedení by tedy pro Brazilce znamenalo nejen mnohonásobný nárůst bojových schopností, ale také jakousi pomyslnou vstupenku mezi tuto elitu. Jejich nákup je často zdůvodňován především potřebou chránit nově objevená naleziště ropy v Atlantiku (Bloomberg 2011).

Projekt už notně pokročil. Na vývoji a výrobě plavidel se mimo Brazílií bude podílet Francie, která poskytne potřebné know-how. Jaderný reaktor si však Jihoameričané vyvinou sami. Před samotnou výrobou jaderné ponorky budou v rámci kontraktu s Francouzi vyrobeny čtyři konvenční ponorky třídy Scorpené, z nichž nespecifikovaný počet vyrobí nově otevřená a za tímto účelem zřízená loděnice Itaguaí Construcoes Navais. Zařazení do výzbroje je plánované na rok 2025, samozřejmě v závislosti na výkonu brazilské ekonomiky (United Press International 2013).

Pro brazilské ambice je důležitá také jejich letadlová loď. Pokud chce země hrát v mezinárodní politice významnou roli, moderní a konkurenceschopný letadlový nosič je pro ni nezbytností. V rámci světového měřítka se tyto dvě charakteristiky na loď São Paulo ale bohužel moc nehodí. Byla vyrobena počátkem 60. let minulého století, přičemž její koncepce vychází ještě z plavidel druhé světové války. Jejím hlavním stíhacím letadlem je americký Skyhawk, který příští rok oslaví šedesáté výročí zalétání svého prvního prototypu. Z tohoto hlediska se o modernitě jednoduše mluvit nedá. Brazilci si to uvědomují, a proto chystají jak pro São Paulo tak i Skyhawky další rozsáhlé modernizační programy, které mají prodloužit jejich životnost až do poloviny příštího desetiletí. Co bude potom, zůstává otázkou. Možná je spolupráce na vývoji a výrobě nového letadlového nosiče s Francií, přičemž ta by mohla dodat i palubní letouny (Aereo 2009, Global Security 2013).

Brazilská zbrojní samostatnost?

Z výše uvedeného je patrné, že brazilský zbrojní průmysl má svou nezpochybnitelnou kvalitu, která se bude postupem času jistě ještě zvyšovat. Při vývoji těch nejsofistikovanějších zbraní je nicméně stále odkázán na spolupráci s vyspělými zahraničními firmami (Hanel 2010). Je však možné, že v rámci transferů technologií, které jsou s těmito zbrojními zakázkami často spojeny, bude „obranný“ průmysl Jihoameričanů postupně získávat potřebné know-how, díky němuž svou závislost na zahraničních dodavatelích notně sníží. Příkladem je třeba jejich snaha o vyvinutí vlastního jaderného reaktoru pro pohon ponorek, samozřejmě s notnou pomocí Francouzů, nebo kooperace v rámci programu nového obrněného transportéru s italským Ivecem.

Pokud se bude chtít Brazílie stát opravdovou světovou velmocí, bude muset svou závislost na zahraničních dodavatelích snížit na co nejmenší možnou přijatelnou míru. Na druhou stranu, i takové státy, jako USA, jsou ve svých zbrojních programech ochotny spolupracovat se svými partnery. Tento postup s sebou totiž přináší nemalé výhody, z nichž pro politiky, kteří o něm rozhodují, je tou nejdůležitější finanční úspora.

Brazilský zbrojní průmysl má dobře nakročeno a je jen otázkou času, kdy přestane být tím „slabším partnerem“ při vývoji sofistikovaných systémů a naopak se stane tím, kdo má při spolupráci první slovo.

Závěr

Brazilské ozbrojené síly se v současnosti, podobně jako mnoho jiných armád, potýkají s problémem zastarávání používané vojenské techniky. Díky hospodářskému růstu a relativní ekonomické prosperitě se jim však v posledních letech daří těmto obtížím zdárně čelit. Jak je uvedeno výše, díky modernizaci stávající techniky a zároveň velkým investicím do pořizování techniky nové si Brazílie bez problémů udržuje status nejsilnějších ozbrojených sil Jižní Ameriky.

Díky této dobré výchozí pozici a také velkému množství nerostných surovin, včetně ropy, které se na jejím území nalézají, jsou brazilské ambice reálné. Teprve budoucnost ale ukáže, jak se do podoby zbrojní politiky promítnou stále ještě probíhající protivládní protesty brazilských obyvatel. Právě výše investic do ozbrojených sil je jednou z potencionálních třecích ploch mezi vládou a demonstranty. Na druhou stranu, brazilské velmocenské snahy jsou dlouhodobější záležitostí a proto se ani se změnou politické orientace, která by mohla přijít po parlamentních volbách plánovaných na příští rok, nedá očekávat rychlé a výrazné snížení vojenských výdajů. Některé investice (například modernizace letectva) jsou totiž nezbytné, a pokud si chce Brazílie uchovat konkurenceschopné ozbrojené síly, musí je uskutečnit.