Tibet je sice chudou a zaostalou provincii v rámci Čínské lidové republiky, nicméně právě tomuto regionu se ze všech ostatních částí ČLR dostává ve světě nejvíce pozornosti. Jde totiž, jak známo, o prostředí poněkud neklidné. Nejvyšší státní představitelé různých zemí světa běžně poskytují audience představitelům tibetského exilu a alespoň formálně naslouchají jejich přáním a snahám o sebeurčení. Příslušná pozornost sdělovacích prostředků středního proudu – u nás odvozená zejména od aktivit někdejšího prezidenta Václava Havla – je pak obvykle jednostranná, stereotypní a nezřídka implikuje jisté postranní geopolitické úmysly.

Čína, jež se po staletích úpadku vrací k důslednému (a fakticky i poněkud odvetnému) sinocentrismu, na takováto setkání reaguje prakticky vždy velmi podrážděně. Tibet totiž považuje za neoddělitelnou součást svého území, takže jakákoliv obvinění z anexe tohoto původně nezávislého státu kategoricky odmítá. Často argumentuje historickým sepětím Tibetu s Čínou a poukazuje na ekonomický prospěch, který „střecha světa“ ze současné prosperity nejlidnatějšího státu planety má. Motivace centrálních autorit nejsou přitom nijak malicherné – Čína má dějinně podmíněný strach z nestability, ne-li odstředivých tendencí, jež se projevují v okrajových regionech (mimo Tibet si uveďme především Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang, kde Peking zhusta aplikuje různá „protiteroristická opatření“). V dotčeném areálu se navíc nacházejí důležitá ložiska surovin a především zde pramení řada řek klíčových pro širokou oblast. Jedná se najmě o veletoky Jang-c´-ťiang, Chuang-che, Indus, Mekong, Brahmaputru či Salwin.

Jakýmsi protipólem ústřední čínské vlády je dalajláma, nositel Nobelovy ceny míru za rok 1989; toho času sídlící s tibetskou exilovou vládou v indické Dharamsale. Dalajlámovy názory, z nichž bývá nápadně často „opomíjena“ oficiální rezignace na neodvislost rodné země, se nesou v duchu kritického, nicméně pokojného splývání Tibetu s Čínou. Dalajláma v tomto ohledu tvrdí, že investice přicházející z vůle metropole na jednu stranu Tibetu prospívají, ale na stranu druhou ohrožují jeho duchovní tradice a kulturu vůbec. Peking navzdory tomu dalajlámu ostře kritizuje, neboť jej považuje za separatistu. Schůzky s jeho spolupracovníky proto doposud nepřinesly žádný výsledek. 

Základní charakteristika Tibetu

Území vlastního Tibetu – čínsky nazývaného Si-cang[1] neboli Západní Pokladnice – se rozkládá na ploše takřka 1,22 milionu kilometrů čtverečních[2]. Podle statistických údajů z roku 2007 ho obývá zhruba 2,83 milionu obyvatel, z čehož Tibeťané představují 96 %, Chanové 2,8 % a zbylých 0,8 % připadá na nechanská etnika (Chuejové, Kašmířané, Nepálci, Mongolové a další). Průměrná hustota zalidnění je velmi nerovnoměrná. Mezi nejhustěji osídlené oblasti patří údolí řeky Cangpo a okolí hlavního města Lhasy (15 osob na km²), zatímco rozlehlé části západního Tibetu nejsou prakticky osídleny vůbec. K Tibeťanům žijícím na území vlastního regionu je třeba také připočíst 2,4 milionu Tibeťanů pobývajících ve čtyřech sousedních provinciích a další tisíce tibetských emigrantů žijících převážně v Indii, Nepálu a Bhútánu[3].[4]

Tibet odjakživa patřil k řídce osídleným a hospodářsky nerozvinutým oblastem. Přestože obdělané půdy je minimum, zemědělství představuje až do dnešních dnů nejdůležitější sektor hospodářství a zaměstnává takřka 80 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Průmysl byl vždy velmi zaostalý, přičemž se pozvolna rozvíjí teprve v posledních letech a zaměřuje se zejména na zpracování místních surovin. Komunikační síť je na území Tibetu značně řídká, většinou ji tvoří prašné cesty spojující Lhasu s hustěji zalidněnou oblastí údolí řeky Cangpo. Spojení s dalšími regiony Číny zabezpečují dvě dálkové silnice z padesátých let minulého století. Železnice spojující rychlovlakem Lhasu s čínským vnitrozemím je funkční teprve od roku 2006[5], a zároveň klade na cestující značné nároky. Na druhou stranu cesta z Pekingu do Lhasy trvá 48 hodin a překonává vzdálenost 4064 km[6], což lze označit za mimořádný technický výkon.

K politickým a bezpečnostním dějinám Tibetu

V dřívějších stoletích vládli Tibetu čínští císaři jako protektoři. Často bez písemně stanovených smluv nebo stvrzujících dohod, což nám dnes neobyčejně ztěžuje adekvátní hodnocení tehdejší politické a bezpečnostní situace.[7]

Tibet většinou „Říši středu“ podléhal jakožto vazal. Ne však samozřejmě vždy. V dobách čínské slabosti se relativně izolovaná a zaostalá teokracie, kde až do okupace maoisty de iure existovalo otroctví či mrzačící tresty, těšila faktické nezávislosti. Tu poprvé vyhlásil 13. dalajláma v roce 1912 v souvislosti s nastolením Čínské republiky. Ještě v témže roce došlo k podepsání tibetsko-mongolské dohody, v níž Mongolsko uznalo Tibet samostatným celkem. Obdobné akceptace se však Lhase dostalo toliko od mála států mezinárodního společenství. Mezi skutečnosti charakterizující nezávislý status Tibetu jinak patřila existence vojska, vydávání pasů, zavedení poštovního a telegrafního systému, ražba vlastních mincí atd.

Uvedená data jasně ukazují na to, že postavení Tibetu vůči Číně lze v inkriminovaném období charakterizovat jako stav „faktické nezávislosti na Číně“, které se ale nedostalo mezinárodního protokolárního uznání. Tibetští předáci v uvedeném období zřejmě přecenili význam přirozené nepřístupnosti svého území, a tak ani nepřeháněli své politické a diplomatické úsilí, aby se šance na širší uznání přiměřeně zvětšily.[8]

Je však třeba dodat, že Čínská republika i nadále považovala Tibet za integrální část svého území a jeho nezávislost neuznala nikdy; na tamější dění v Tibetu však neměla žádný bezprostřední vliv. Reálné poměry se změnily teprve v říjnu 1950, s koncem občanské války mezi komunisty a nacionalisty, po níž byla vyhlášena ČLR. Dne 21. října 1950 pekingská vláda oznámila, že jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády (ČLOA) obdržely rozkaz k zahájení pochodu do Tibetu s cílem „zachránit tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útokem.“ K ozbrojenému vpádu do Tibetu však došlo už o tři týdny dříve a již 18. října byla tamější zastaralá branná moc poražena. ČLOA posléze donutila místní pověřence podepsat pochybnou dohodu o „mírovém osvobození Tibetu“. Maoisté se v ní mimo jiné zavázali k respektování místních poměrů, leč pochopitelně se úmluv příliš nedrželi.

Zaváděné komunistické reformy vyvolaly v roce 1959 ozbrojený odpor Tibeťanů, který pravidelná armáda tvrdě potlačila. Sedmnáctého března téhož roku opustil dalajláma svůj letní palác ve Lhase a spolu s ním odešlo do exilu na 80 000 jeho stoupenců. Indická Dharamsala se stala novým sídlem dalajlámy i tibetské exilové vlády.[9] O šest let později prohlásila ústřední vláda Tibet za autonomní oblast (oficiálně: Tibetská autonomní oblast čili TAO), avšak represe anebo ničení svébytné tibetské kultury – zničeny byly například tisíce místních klášterů[10] – pokračovalo ještě dlouhá léta a s větší či menší intenzitou pokračuje dodnes.

Poslední velké nepokoje vypukly Tibetu v den 49. výročí tibetského povstání a podle odhadů se jich zúčastnilo na 500 až 600 mnichů a řada civilistů. Původně klidné demonstrace brzy přerostly v násilnosti a vůči demonstrantům tvrdě zasáhly tisíce příslušníků čínských bezpečnostních složek. Bezpečnostní složky následně uzavřely kláštery ve Lhase a poté, co se nepokoje rozšířily i do sousedních provincií, došlo k dalším obdobným opatřením. Situace v Tibetu vyvolala po celém světě obrovské protesty. Zvláště proto, jelikož se objevily náznaky podílu čínských úřadů na vyprovokování daných událostí.

Sinizace Tibetu

Události roku 1959 zásadním způsobem změnily atmosféru v zemi. Po potlačení velkého protičínského povstání Peking urychleně přistoupil k provádění reforem na čínský způsob. Velká proletářská kulturní revoluce způsobila mezi lety 1966-1976 ohromné škody na majetku a teprve v souvislosti s vnitropolitickými změnami zaváděnými reformátorem Teng Siao-pchingem počala ústřední vláda nastolovat liberálnější politiku. Od té doby je patrný hospodářský a kulturní růst. Mimo jiné vznikají nové školy, knihovny a vědecké instituce, zlepšuje se systém sociální a zdravotní péče; ovšem za současné snahy o počínštění Tibetu. Chtějí-li tak třeba původní obyvatelé dosáhnout vyššího vzdělání, musejí nezbytně ovládnout mandarínštinu[11].

Dalším, ještě méně líbivým, aspektem rozvoje se stal přísun osob z většinového etnika, jenž zesílil po roce 1989. Ale nastala především celková snaha o ovládnutí Tibetu a jeho civilní i vojenské správy chanskou populací. Počet klášterů neustále klesá, náboru jejich osazenstva se kladou nejrůznější překážky. Ve školách se povinně prosazuje jazyk Chanů (ve vyšších stupních škol v úloze prvního jazyka), důraz je kladen na ateistickou výchovu a každý svobodomyslnější projev bývá obvykle potlačen[12].

Dle oficiálních čínských statistik z roku 2003 pobývá na území Tibetu 160 000 příslušníků majoritního etnika, z toho polovina žije ve Lhase. Ve statistikách však nejsou zahrnuti vojáci v aktivní službě, jejichž počet se pohybuje v rozmezí 200 000 až 300 000. I tak je Chanů žijících v Tibetu poměrně málo. Především proto, že vysokohorské klima „nížinným“ Číňanům vůbec nevyhovuje. Chanové samozřejmě do oblasti dál přicházejí, ale především do údolí a nižších poloh Tibetu. Výrazně třeba do provincie Čching-chaj, kde již tvoří většinu obyvatelstva. Zmíněné zprovoznění železnice do Lhasy, proti níž tibetský exil protestoval, jistě do budoucna přitáhne další čínské investice a obyvatele, jejichž výrazným stimulem může být nerostné bohatství země (rudy barevných kovů).[13]

Po roce 1996 začala též ve školských institucích, na úřadech, leč i v klášterech probíhat vlastenecká výchovná kampaň pod heslem: „Potlačit separatismus, chránit stabilitu a podporovat vývoj.“ Smyslem tohoto projektu mělo být odsouzení dalajlámy jako zločince ze strany široké tibetské populace. Kampaň trvá prakticky až do dnešních dnů, není však ani zdaleka tak intenzivní jako v prvních letech. Nekompromisní politiku národnostního útlaku provozují pak čínské úřady i jinými prostředky. Krom jiného tak existují dvě vězení pro politické vězně, která se nacházejí ve Lhase, a blíže nespecifikovaný počet pracovních táborů.

Celkově možno říci, že pokud tato všestranná čínská důslednost vydrží, což lze právem předpokládat, celkové důsledky pro tibetskou kulturu nebo identitu budou fatální.

Závěrem

Pro Čínu, ať už císařskou, kuomintangskou či lidovou, strategicky významné prostředí Tibetu vždy bylo, je a bude neoddělitelnou součástí jejího výsostného území. Nic na tom nejspíše nezmění ani (různorodě motivovaný) tlak mezinárodního společenství, v posledních letech ostatně výrazně slábnoucí. Vládnoucí Komunistická strana Číny i nadále považuje dalajlámu za odpadlíka, tudíž tibetskému exilu nezbývá než spoléhat na podporu ze zahraničí. Případně může „čekat na Godota“ v podobě demokratizace Čínské lidové republiky.

Zájem mezinárodního společenství o tibetskou problematiku je sice i nadále významný, ovšem jeho možnosti zůstávají omezené. Indie, až do roku 2003 největší kritik poměrů v Tibetu, jej uznala za součást území ČLR výměnou za čínský souhlas s připojením Sikkimu[14] k Indické republice roku 1975.

V letech bezprostředně následujících po roce 1949, a to zejména v období Kulturní revoluce, reálně hrozila likvidace všech tibetských buddhistických památek. K čemuž naštěstí nakonec nedošlo. Po vyhlášení TAO v roce 1965 zaznamenal dosud chudičký Tibet obrovský hospodářský rozmach. Sinizační proces posledních desetiletí se zdá být nezvratným, nicméně i přes všechno utrpení, jemuž byl Tibet od obsazení čínskými vojsky vystaven, není situace jednoznačná. V žádném případě nejde o ztracenou zemi, nýbrž o oblast, jež v posledních letech prochází taktéž řadou pozoruhodných změn. Každopádně však zůstává jedním z ohnisek vnitročínských a mezinárodních tenzí.

Článek je upravenou a rozšířenou verzí textu, který zveřejnil časopis e-Polis.

Poznámky

[1] U všech čínských názvů, které se v této práci objeví, byl použit pinyin jako metoda transkripce z čínského do českého jazyka.

[2] Rozloha historického Tibetu činila přes 2,1 milionu km² a přibližně odpovídala šestinásobné rozloze dnešního Německa. Historický Tibet zahrnuje kromě tzv. vlastního Tibetu rovněž území Tibeťany obývaných čtyř sousedních provincií (Kan-su, Jün-nan, Čching-chaj a S´-čchuan), kde mají Tibeťané 17 autonomních krajů a 15 autonomních okresů.

[3] Tibetská exilová vláda odhaduje počet tibetsky hovořících lidí na 6 milionů.

[4] KOLMAŠ, Josef. Tibet. Praha: Libri, 2011. Stručná historie států. ISBN 978-80-7277-483-8, str. 10.

[5] Tamtéž, str. 12.

[6] ŠLACHTA, Mojmír, Tomáš BURDA a Milan HOLEČEK. Ohniska napětí ve světě. Praha: Kartografie Praha, 2007. ISBN 978-80-7011-926-6, str. 163.

[7] FRANZ, Uli. Tibet. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3910-6, str. 61.

[8] KOLMAŠ, Josef. Tibet. Praha: Libri, 2011. Stručná historie států. ISBN 978-80-7277-483-8, str. 44.

[9] LIŠČÁK, Vladimír. Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-364-0, str. 540.

[10]           Podle statistik Amnesty International přečkalo řadění pouhých 13 klášterů z původních více než 6 000 tisíc.

[11]           Zatímco na pětileté základní škole se tibetština vyučuje jako první jazyk, v navazující, šestileté škole se vyučuje už jen jako jazyk druhý. Tibeťané, kteří chtějí dosáhnout významnějšího vzdělání, nemohou skutečně jinak než ovládat čínštinu stejně kvalitně jako svůj mateřský jazyk.

[12]           KOLMAŠ, Josef. Tibet. Praha: Libri, 2011. Stručná historie států. ISBN 978-80-7277-483-8, str. 52.

[13]           ŠLACHTA, Mojmír, Tomáš BURDA a Milan HOLEČEK. Ohniska napětí ve světě. Praha: Kartografie Praha, 2007. ISBN 978-80-7011-926-6, str. 162.

[14]           Dnes se jedná o jednu z malých svazových zemí Indické republiky o rozloze něco přes 7 000 km², kde žije jen zhruba půl milionu obyvatel.

Zdroje

FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-007-4.

FRANZ, Uli. Tibet. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-3910-6.

KOLMAŠ, Josef. Tibet. Praha: Libri, 2011. ISBN 978-80-7277-483-8.

LIŠČÁK, Vladimír. Čína. Praha: Libri, 2002. ISBN  80-7277-109-4.

LIŠČÁK, Vladimír. Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-364-0.

NĚMEČKOVÁ, Tereza (ed.). Vzestup asijských zemí v mezinárodním obchodu. Praha: Metropolitní univerzita Praha, 2011. ISBN 978-80-86855-83-7.

ŠLACHTA, Mojmír; Tomáš BUREŠ a Milan HOLEČEK. Ohniska napětí ve světě. Praha: Kartografie Praha, 2007. ISBN 978-80-7011-926-6.