V minulé části o venezuelské krizi byla popsána situace, jak v současnosti vypadají reakce široké veřejnosti na Madurovo vedení státu a jím způsobenou ekonomickou a humanitární krizi. Nyní se blíže podíváme právě na chování tohoto levicového, populistického prezidenta, tedy na politickou krizi ve státě.

Vnitropolitická situace

Výrazné nepokoje v zemi započaly především v období po zvolení Madura prezidentem v roce 2013. Příznivci opozice se hned snažili dosáhnout změny režimu jakýmikoliv prostředky prakticky bez ohledu na dopady na veřejnost, ať už to byly násilné útoky na státní nemocnice nebo jiné akce, při nichž došlo ke ztrátám na životech. Nakolik byly či nebyly tyto akce podporovány politickou sférou, není jasné. Opozice zároveň vyzvala představitele armády, aby si vybrali stranu demokracie a ústavy, armáda totiž stále poslouchá prezidenta, ten se však začíná chovat protiústavně. Dále požadovala aktivaci článku 20 Demokratické charty OAS, jelikož je ohrožena venezuelská demokracie. Aktivace článku 20 pak povinuje ostatní členské státy zhodnotit situaci a následně přijmout postupně se eskalující opatření. Tohoto využila administrativa USA a označila tak Venezuelu za hrozbu své národní bezpečnosti a následně velmi živě podporovala opoziční hnutí, ale tím také odehnala od Venezuely veškeré investice a zahraniční kapitál. Tímto způsobem se dále prohlubovala krize. Z tohoto můžeme vyvodit, že krize byla způsobena venezuelským prezidentem Madurem, ale opozice a také i administrativa USA pomohly tuto krizi prohloubit.

Co konkrétně ale Venezuelu uvrhlo do ekonomické krize? Především vládou nastavená inflace, která se letos vyšplhala z 370% na 700%; velmi nízký až negativní ekonomický růst (z 1,3% v roce 2013 klesla tato hodnota na -10,1% v roce 2016); 40% propad v oblasti importu; chronický nedostatek jídla, základních potřeb a léků, zde se hodnota nedostatku pohybuje až kolem 80%; dále zde významnou roli hraje 40% úpadek exportu ropy v roce 2015; vysoká míra korupce ve veřejném i soukromém sektoru vedoucí k masivnímu úniku financí (až miliardy dolarů); logicky situaci zhoršuje i rozhořčení obyvatel; a zásadním je také odmítání současné vlády, ale zároveň nepříliš velká podpora opozice (téměř 50% obyvatel se neztotožňuje ani s jednou stranou).

Obyvatelstvo požaduje odvolací referendum, kvůli kterému se organizují masové demonstrace (jež zatím probíhají v klidu), čímž dávají Madurovi de facto možnost odstoupit v klidu a podle ústavního pořádku. To se však v nejbližší době pravděpodobně nestane, jelikož prezident kontroluje armádu, volební radu a hlavně nejvyšší soud a zatím se mu úspěšně daří blokovat veškeré pokusy o realizaci referenda. Přesto se opozice snaží, aby referendum bylo uskutečněno do konce roku. To je potřeba, aby mohly být uspořádány nové volby, jinak se Maduro udrží u moci do konce svého volebního období v roce 2019. Petici pro jeho konání (jež je první fází procesu vyvolání referenda), pro niž je potřeba 200 000 podpisů, podepsaly už téměř 2 miliony lidí. Druhou fází pro uskutečnění referenda je sběr 4 milionů podpisů, tedy od 20% obyvatel, avšak jakékoli pokusy o tento postup zatím byly úspěšně potlačovány, a to z důvodu, že v průzkumech se ukázalo, že skoro 90% obyvatel požaduje odstoupení Madura. Ten logicky nedovolí, aby ke sběru podpisů došlo. Nicméně i kdyby bylMaduro odvolán na základě referenda, do jeho úřadu nastoupí vice-prezident, který je rovněž z řad Socialistické strany, tudíž se socialisté tak či onak udrží u moci do příštích prezidentských voleb. Maduro se rovněž pokouší odstrašit všechny pokusy o puč. Odkazoval například na situaci v Turecku a nechal se slyšet, že následky nepovedeného puče v Turecku by byly jako „dětská hra“ oproti tomu, co by následovalo v jeho zemi. Je otázkou, jak daleko je vláda schopna zajít pro udržení moci.

Poslední pokus o realizaci referenda z tohoto měsíce byl rovněž odmítnut, a to jen pár dní před tím, než měla opozice začít sbírat podpisy 20% obyvatel (sběr podpisů měl začít 26. října a opozice měla mít tři dny na naplnění 20% kvóty). Proces zamítla Národní volební rada, která je kontrolována socialistickou vládou, s tvrzením, že došlo k podvodu v první části sběru podpisů. Referendum se proto letos konat nebude. Vláda byla kongresem obviněna z inscenování převratu, načež ten se zavázal přivést Madura před soud. Navíc byl osmi klíčovým představitelům opozice soudem zakázán výjezd ze země bez řádného odůvodnění. Dle expertů se z venezuelského kompetitivního autoritářského režimu stal absolutní autoritarismus, mající hluboké tendence ke sklouznutí k totálnímu diktátorství. A ani zde nejsou výjimkou političtí vězni, jichž má být až 90, stejně tak přítomnost násilí ze strany policie hlavně v chudých částech aglomerací.

Abych se vrátila k problematice nejvyššího soudu, ten na Madurovo nařízení anuluje veškerou legislativu vydanou opozicí vedeným parlamentem a to minimálně do té doby, neodejdou-li tři zákonodárci obviněni z kupování hlasů. Přitom stačí ztráta pouze jednoho zákonodárce a opozice tak ztratí přesnou dvoutřetinovou majoritu v parlamentu. Poslední událostí je to, že tato instituce schválila Madurovi rozpočet na příští rok, aniž by prošel schvalovacím procesem v opozicí vedeném parlamentu. Přesněji šlo o to, že Maduro bude moci prezentovat návrh rozpočtu Ústavní komoře Nejvyššího soudu s možností obejití Kongresu. Soud se obhájil tím, že „je potřeba legálně dokončit tvorbu národního rozpočtu s cílem udržet v chodu hlavní státní funkce, garantující základní práva a ústavní pořádek.“ Rozhodnutí, které neumožňuje parlamentu upravit rozpočet ani proti němu vznést jakékoli námitky, bylo opozicí okamžitě odmítnuto a ta se nechala slyšet, že bude-li tento rozpočet schválen, rozhodně nebude platit a kdokoli jej povolí nebo autorizuje výdaje, bude potrestán.

Mezinárodní ohlas

I mezinárodní organizace, jak již bylo zmíněno v minulém příspěvku, hledají cestu, jak Venezuele pomoci v tranzici zpět do normálního demokratického, ústavního pořádku, avšak podle peruánského prezidenta Kuczynského se to např. organizaci UNASUR nedaří. Do velké míry za to může pravděpodobně i to, že Maduro se nechová autoritářsky jen ve vnitřních záležitostech země, ale snaží se dle svých představ významně ovlivnit např. i chod Mercosuru. V létě se v organizaci řešilo hlavně venezuelské předsednictví a také potřeba zakladatelských členů (Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay) vyjádřit se k situaci v zemi. Situace je o to palčivější, jelikož Mercosur vyjednává s EU nové obchodní dohody a situace ve Venezuele by je mohla překazit. Většina členů organizace nechtěla nechat Venezuele předsednictví, země sama se však prohlásila za předsednickou zemi a svolala meeting, kterého se nicméně účastnily jen Uruguay a Bolívie, sympatizanti Madurova režimu. Paraguay, silně rozhořčena jednáním Venezuely, jasně deklarovala, že existuje pouze jedna agenda Mercosuru, a to ta daná zakládajícími členy. Všichni původní členové kromě Uruguaye od léta požadovali sdílené předsednictví do doby, než nastoupí Argentina, a pokud se Uruguay odmítne podílet na společném předsednictví a sdílet a respektovat hodnoty ostatních zakládajících členů, nikdo ji v organizaci nebude držet, zatímco Venezuele hrozí vyloučení. Čtyři původní členové se shodli, že pokud Venezuela neimplementuje veškerou legislativu a mezinárodní dohody Mercosuru do prosince tohoto roku, budou jí pozastavena všechna hlasovací práva. Uruguay konečně souhlasila s  vědomím, že pokud by tak neučinila, organizace se nevyhne paralýze. Země v září nakonec souhlasila se sdíleným předsednictvím čtyř zakládajících členů, což Venezuela následně označila za podvodné.

A jak na situaci ve Venezuele reaguje např. Evropská unie? Podle mého názoru ne příliš významně. V létě tohoto roku se sice zavázala hrát roli jakéhosi mediátora mezi venezuelskou opozicí a vládou, která opakovaně odmítala zahájit s opozicí dialog, a tuto roli se snaží plnit skrze trio: José Luis Rodríguez Zapatero (bývalý španělský premiér), Leonel Fernández (předseda summitu EU-LAC a bývalý dominikánský prezident) a Martín Torrijos (bývalý panamský prezident), nicméně akceschopnost tohoto „pokusu“ není nijak zvlášť viditelná. EU by se mohla bez problému angažovat více, jelikož pro Venezuelu je 4. nejdůležitějším obchodním partnerem, tudíž EU má potenciál z ekonomického hlediska Madurovi přiměřeně pohrozit.

Malá třešnička na závěr, Maduro se rozhodl vytvořit Cenu Huga Cháveze za mír a suverenitu, kterou poprvé ocenil Vladimira Putina, jehož označil za bojovníka za mír. Oznámení vyšlo v den, kdy byl kolumbijský prezident Santos oceněn Nobelovou cenou za mír. Je k pousmání, čím se Maduro v posledních dnech zabývá místo toho, aby řešil vnitropolitickou, ekonomickou a humanitární krizi.