Hrozí kolaps americké vzdušné moci?

Většině populace v Čechách při přečtení tohoto titulku musí přijít na mysl, že se jedná o jakýsi oxymóron. Za poslední dvě dekády se americké vzdušné síly staly přetrvávajícím symbolem jediné světové supervelmoci. Avšak tento článek chce ukázat celou věc v poněkud jiném světle. Jsou to zejména problémy jak na straně USAF, tak i vzrústající schopnosti jeho oponentů, které mohou v budoucnu narušit drtivou převahu amerických sil.

Stárnoucí letouny…

První, co si většina lidí při vyslovení zkratky USAF vybaví, jsou zejména hypermoderní letouny s charakteristikami stealth. To je ovšem velice zkreslená představa. Hlavní údernou sílu amerického letectva dnes tvoří letouny stíhací letouny/bombardéry F-16C/D, F-15C/D/E, bitevníky A-10, bombardéry B-1B, B-2 a B-52 a zatím poměrně malé množství letounů tzv. 5. generace supermoderních stíhaček F-22A. A zde se objevuje první problém. Všechny letouny F-16 a F-15, označované coby „legacy fighters“, konstrukčně pocházejí převážně ze sedmdesátých let a do služby vstupovaly v této dekádě, popřípadě zpočátku let osmdesátých. Ačkoli úplně nejranější verze (označované jako A/B) byly již vyřazeny, nebo přesunuty k rezervním sílám národních gard, také většina současných modernizovaných verzí pochází převážně z konce let osmdesátých popřípadě začátku devadesátých let. Jejich průběžné modernizace jsou spíše dílčího charakteru (zejména vybavování novou avionikou, komunikačními systémy apod.) a nemění se výrazně jejich potenciál. Dalším problémem je postupné stárnutí jejich draků. To se projevilo zejména na sklonku roku 2007, kdy se dvacet sedm let starý stíhač F-15 rozpadl při nácviku manévrového boje ve vzduchu. To vedlo k několika týdennímu „uzemnění“ flotily stíhačů F-15, kdy musel být celá páteř USAF pro vybojování vzdušné převahy důkladně vyšetřena. To se velmi výrazně projevilo i na schopnosti letectva chránit vzdušný prostor nad USA, a dokonce musela být o pomoc požádána Kanada. Výsledky prověrek nebyly úplně potěšující a poukazovaly na fakt, že velká část amerických strojů trpí značným opotřebením. Nicméně „ef-patnácky“ se nakonec do služby pochopitelně po nutných opravách vrátily. Pentagon rovněž víceméně rezignoval na důraznější modernizace těchto strojů a soustředil se na vývoj letounů nové generace jako F-22 a F-35. Nicméně vzhledem ke kontroverzím provázejícím program F-35 se zdá, že nebudou včas dodány v dostatečném počtu, aby pokryly americké potřeby. Žádosti některých členů letectva, aby byly letouny dovybaveny novými radary kategorie AESA a pokročilejší avionikou, nebyly vyslyšeny. Situace se stala dokonce až paradoxní, jelikož nejmodernějšími letouny F-15 disponuje Singapur a Jižní Korea a F-16 Spojené arabské emiráty. Také zcela nová (a patrně poslední) verze F-15SE Silent Eagle je určená pouze na export. Což nelze okomentovat jinak než starým rčením o kovářově kobyle… Zde se ukazuje poměrně značný kontrast ve srovnání s praxí ruskou, která letouny MiG-29 a Su-27 modernizuje opravdu výrazně například přidáváním nových motorů s vektorem tahu. Patrně nejlepším příkladem tohoto přístupu je letoun Su-35, který se v některých ohledech přibližuje letounům 5. generace, ačkoli se jedná jen o maximálně rozšířenou a modernizovanou modifikaci Su-27.

… nové hrozby…

(Ne)stárnutí jakéhokoli druhu vojenské techniky je vždy relativní pojem a záleží zcela na konkrétním porovnání s druhem hrozby, nebo protizbrani s jakou se musí vyrovnat. Nicméně právě hrozby, jakým musí americké letectvo čelit, se mění rychlým tempem. Zejména se jedná o proliferaci vysoce pokročilých zbraní z Ruské federace. Jejich kořeny lze vystopovat zejména v osmdesátých letech – v posledním kole zbrojení studené války, kdy SSSR vyvinul zbraně, které se mohly rovnat v mnoha ohledech západním, ale po jeho rozpadu a následných zmatcích je Rusko začalo spíše vyvážet než samo kupovat. Jedná se zejména o letouny rodiny Su-27/30. Suchoj-27 byl vyvinut právě jako protiváha letounu F-15 a dnes lze již říci, že ho v mnoha ohledech skutečně překonal. Na něj navázala jeho dvojmístná varianta Su-30. A právě ta se díky výborným vlastnostem dočkala obrovského úspěchu. Letouny byly vybavovány výdobytky ruského zbrojního průmyslu a našly si cestu do letectva Indie, Číny, Malajsie, Venezuely a dalších. Zejména indická verze Su-30MKI je jedním z nejlepších letounů současnosti a ve společném cvičení „porazila“ znatelně americké F-15. Právě fakt, že většinu jeho odběratelů tvoří režimy, které jsou protiamericky orientované, přidělává vrásky mnohým washingtonským stratégům. Zejména Čína hodlá do výzbroje zavést 350-500 těchto strojů a jejich domácích licenčních verzí. Dalším trumfem amerických protivníků jsou pokročilé protivzdušné systémy dlouhého dosahu S-300. Jejich poslední a taktéž široce exportované verze dokáží sestřelit vzdušné cíle až ve vzdálenosti okolo 150km. Systémy jsou doplňovány i dalšími smrtonosnými prostředky krátkého dosahu a tvoří tak další generaci integrované protivzdušné obrany, proti které jsou letouny bez vlastností stealth prakticky nepoužitelné. Dokonce se v této souvislosti hovoří o tvz. zbraních typů „anti-access/area denial“. Jejich filozofií je způsobit protivníkovi značné ztráty nebo alespoň jejich riziko, které mu zabrání vstoupit do určitých oblastí. Cílem tedy není fyzická porážka, ale spíše zlomení vůle bojovat. Jedná se tedy o asymetrický boj výkonnými konvenčními prostředky. K nim se přidává i určité riziko degradace technologie stealth zejména kvůli rozvoji pasivních sledovacích systémů (kam mimo jiné patří věhlasné české Tamary a Věry), radarů o dlouhých vlnových délkách a infračervených senzorů. Ačkoli schopnost stealth má velké přednosti, samo o sobě už přestává být hlavní výhodou a musí ho doplňovat i další schopnosti např. vysoká rychlost a obratnost.

… a problematická náhrada.

V americkém letectvu se o problémech ví již delší dobu. Avšak jak odpovědět na tyto jevy je stále terčem diskuze. V současnosti je hlavní plán nahradit „legacy fighters“ několikrát zmíněnými letouny F-35 a F-22. A zde je právě jádro problému. Ačkoli Rusko otestovalo poměrně nedávno svůj nový letoun stejné kategorie PAK-FA, jeho zavedení do výzbroje bude otázkou minimálně pěti, spíše však více let. F-22A Raptor je tedy dnes nedostižný letoun, kterému se žádný operačně zavedený konkurent nemůže vůbec rovnat. Nicméně jeho famózní schopnosti jsou vykoupeny astronomickou částkou 200 milionů dolarů za kus, ačkoli jeho kombinace stealth,vysoké rychlosti a obratnosti by mu měla zajistit průnik i obranou typu anti-access. Nová administrativa Baracka Obamy se rozhodla prostředky na letoun seškrtat a jeho produkci ukončit na 183 kusech. Místo toho chce upřednostnit právě levnější a menší F-35, který by měl poskytovat podobné výkony za mnohem nižší cenu. Avšak tento postup čelí vrůstající vlně kritiky. Jednak zato může neustálé zpožďování vývoje a nárůst ceny. Jeho předpokládaná cena začíná vzrůstat už ke 100 milionům dolarů. Na projektu rovněž participuje řada zahraničních partnerů USA a celý letoun byl původně zamýšlen zejména jako nová verze F-16. Avšak s rostoucí cenou hrozí, že nedosáhne takových exportních úspěchů, jak bylo původně zamýšleno. A pakliže bude zpoždění dále pokračovat, v extrémním případě je zde možnost, že starší typy letounů budou muset být vyřazeny ještě před příchodem F-35 do operační služby. Možná ještě důležitější je narůstající nespokojenost s výkony F-35. Vzhledem k menším rozměrům a snahou zachovat schopnost stealth může nést mnohem menší náklad zbraní než jeho protějšek F-22. Současně jeho kinematické výkony a obratnost jsou průměrné i ve srovnání s dnes operačně používanými typy letounů. Hlavní předností zůstává schopnost stealth, ale, jak již bylo řečeno, ta nemusí být vždy rozhodujícím faktorem. Objevují se dokonce velmi radikální hlasy požadující zastavení celého projektu. To je ovšem zcela nereálné, nejen kvůli současnému postoji americké administrativy, ale zejména ke skutečnosti, že by tím nenávratně utrpěla pověst USA v očích jejich spojenců, kteří se účastní projektu.

Závěrem je nutné zdůraznit, že přes všechny tyto problémy zůstává americké letectvo nejsilnějším letectvem na světě. Zejména v úrovni výcviku, schopnosti informačního boje a celkové strategii a filozofii nasazení vzdušných sil je USAF stále nedostižné všemi svými potencionálními protivníky. Ovšem pakliže USAF nebude pružně reagovat na měnící se trendy, může se snadno stát, že v příštím rozsáhlejším konfliktu by mohlo utrpět mnohem vyšší ztráty a celkově si vést hůře, než se od něho očekává. Patrně nejlepším řešením se v tuto chvíli zdá být přehodnocení potřebného počtu letounů F-22 a zvýšení jejich stavů, třeba i na úkor F-35. Ruku v ruce s tím by mělo proběhnout několik rozsáhlejších modernizačních projektů, které by posunuly schopnosti starších strojů na novou úroveň. Tak by se patrně dalo překonat dnešní problémy nejsnáze a upevnit tak postavení amerického letectva i v rychle se měnícím světě na počátku 21. století.

Zdroje a literatura:

Air Power Australia (www.ausairpower.net)

Aviation Week (www.aviationweek.com)

US Air Force (www.af.mil)

Air Force Association – Threats to the Air Supremacy (http://www.afa.org/MPEG/Air_Supremacy.asp)

Autor: Michal Mádl, student bezpečnostních a strategických studií

 

One comment

  1. Ono podobné to je i případě AAM. Amraam je již také blízko hranice možností a vývoj nástupce byl zastaven. Stejně tam AIM-9 má zdatnou konkurenci – Python 5, Archer, evropské konstrukce.

    Ono je problém – mít nejsilěnjší armádu s astronomickými náklady na upgrade nebo malou s možností rychlého doplnění.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *