Chystá se Arménie vzdát Náhorního Karabachu?

Štítky:

Na podzim roku 2020, kdy byl svět zaneprázdněn probíhající globální pandemií nemoci Covid-19, vypukla válka v Náhorním Karabachu. Konflikt byl do té doby klasifikován jako zamrzlý, kdy Arménie de facto ovládala ázerbájdžánské území s arménskou menšinou a k tomu sedm dalších regionů okolo samotného Náhorního Karabachu. Ani po rozmrznutí statu quo, válce a následné dohodě, která tentokrát hrála do karet Ázerbájdžánu, však nenastal v regionu klid. Ázerbájdžán díky přístupu k energetickým surovinám získal oproti 90. létům ve srovnání s Arménií ekonomickou výhodu, kterou využívá ve snaze o ovládnutí co možná největší části sporného území.  

Ázerbájdžán si je vědom vlastní vzrůstající a arménské oslabující se pozice. Dohoda, dojednaná nejvyššími představiteli obou zemí za asistence Kremlu, tak nemohla turkický stát zastavit. Od konce války v listopadu 2020 proběhlo několik ázerbájdžánských provokací, přičemž zatím poslední z půlky března roku 2022 měla charakter vpádu pozemních vojsk za podpory letectva. Bojovalo se navíc na území spravovaném na základě dohody z podzimu 2020 ruskými mírovými sbory.

Jak a proč vpadla ázerbájdžánská vojska na území spravované Moskvou, co to znamená pro vztahy obou zemí? Jaká je budoucnost oblasti Náhorního Karabachu v souvislosti se změnou rétoriky arménských politických špiček?

Provokace Baku – překročení rudé linie Ruska?

Jak již bylo řečeno v úvodu, vojenské, ekonomické i politické kapacity obou jihokavkazských rivalů se od sebe kvůli přístupu Ázerbájdžánu k energetickým surovinám značně liší. Politické špičky Ázerbájdžánu, v čele s autoritářským prezidentem Ilhamem Alijevem, si jsou toho vědomy. Status quo, který trval v Náhorním Karabachu více než 25 let, tak pro ně v určité chvíli přestal být přijatelným.[1] Ázerbájdžánské síly ve válce z podzimu 2020 zaznamenaly faktické vítězství a značné územní zisky v podobě všech sedmi provincií okolo Náhorního Karabachu. Okolnostem ázerbájdžánského vítězství se blíže věnuje náš předešlý článek. Režimu v Baku to však nestačí.

Dohoda z listopadu 2020 přiřkla Ázerbájdžánu již dobytá území na územích jižně od Náhorního Karabachu (modrá), nově ale také veškerý zbytek území, které nezahrnovalo samotný Náhorní Karabach (tmavě zelená). Zdroj: Wikipedia.

Jako cesta ven ze stávající situace se nabízí porušení dohod, jejichž mediátorem bylo Rusko, a další vpád do oslabeného, Arménií podporovaného kvazistátu Náhorní Karabach. Moskva však není pouze mediátorem, ale především garantem dohod z listopadu 2020, a to skrze mírové sbory, působící v karabašské oblasti a kontrolující dodržování podmínek příměří.[2] Rusku samotnému pokračování statu quo v oblasti Náhorního Karabachu vyhovuje – může i nadále prodávat zbraně oběma stranám konfliktu, dohlížet na to, aby ani jedna ze zemí neměla příliš navrch, a tím udržovat vlastní dominantní pozici v regionu.[3] O ruském podílu na současném vypořádání se lze dočíst v jednom z našich dřívějších článků.

Na ázerbájdžánské provokace lze pohlížet jako na snahu vzbudit v karabašských Arménech pocity nejistoty a ohrožení a obecně pocit, že je pro ně výhodnější Náhorní Karabach opustit.[4] Tomu odpovídá i incident z počátku března 2022, kdy Ázerbájdžán odstřihnul Náhorní Karabach od zemního plynu, tedy od jediného zdroje tepla pro celý region.[5] Baku se nicméně za každou cenu snaží nepopudit si proti sobě Kreml přímým útokem na ruské mírové sbory nebo markantním porušením dohod z listopadu 2020.[4]

Konfliktní řešení patové situace je však z pohledu Baku jediným možným řešením. To je z ázerbájdžánsko-tureckého pohledu dáno pasivitou a nekompetencí tzv. Minské skupiny pod OBSE, které společně předsedá Francie, Ruská federace a Spojené státy. Ta má dohlížet na mírové urovnání konfliktu, ale podle Ázerbájdžánu se spíše snaží zachovat stávající status quo.[6] Rovněž z pohledu Turecka je Minská skupina nekompetentní a nelegitimní mediátor, ačkoliv je ono samo jejím členem.[7]

22. února 2022, tedy dva dny před počátkem ruské ofenzivy na Ukrajinu, stvrdili v Moskvě prezidenti Ruské federace a Ázerbájdžánu vzájemnou spolupráci. To lze ruskou optikou vnímat jako snahu co nejvíce stabilizovat situaci v Jižním Kavkazu, zatímco budou ruské jednotky zaneprázdněny jinde.[4] Optikou Baku se naopak jedná o příležitost kráčet po hraně toho, co je pro ruskou stranu ještě únosné, aniž by za to byl Ázerbájdžán efektivně potrestán. Tomu odpovídá i reakce Ruska, kdy o nedávném incidentu v Moskvě jednali ministři zahraničí všech tří zainteresovaných států a Rusko obvinilo ázerbájdžánskou stranu z porušení příměří. Žádný faktický postih však Baku za vpád do Karabachu nečekal.[8]

Lze tedy konstatovat, že se ruským vpádem na Ukrajinu situace v Náhorním Karabachu změnila. Ázerbájdžán má možnost na karabašské Armény více přitlačit a pokud nedojde k incidentu typu nešťastného úmrtí členů ruských mírových sborů, nebude mít Moskva čas ani chuť se narůstající asertivitou Ázerbájdžánu blíže zabývat.

Vojáci Republiky Ázerbájdžán a ruské mírové sbory poblíž jednoho z ruských stanovišť. Zdroj: Wikimedia.

Arménie musí jednat

Opravdovým překvapením však není asertivní Ázerbájdžán, nýbrž Arménie ochotná diskutovat o narovnání vzájemných vztahů obou zemí. Premiér země Nikol Pašinjan přistoupil začátkem dubna na dohodu, kterou Ázerbájdžán prezentoval již v předchozím měsíci. V dokumentu se hovoří o vyvarování se vzájemného ohrožování, otevření komunikačních kanálů, ale především o vzájemném uznání územní integrity a konečné demarkaci hranic. Status Náhorního Karabachu zůstává naproti tomu neupřesněn.  V tomto kontextu je důležité uvést, že Náhorní Karabach oficiálně zůstává územím Ázerbájdžánu a zároveň místem, kde stále žije množství etnických Arménů. Podle arménského ministra zahraničí Ararata Mirzojana je konflikt v Náhorním Karabachu pro Arménii otázkou práv, ne územním sporem. Je podle něj důležité garantovat práva karabašských Arménů a spor jednou provždy vyřešit.[5]

Jerevan tak dal nepřímo najevo, že je zde potenciál ochoty se území výměnou za určité výhody vzdát, což vedlo k protestům v hlavním městě.[9] Obrat v zahraniční politice lze v tomto případě přisuzovat zejména arménské situaci, která je horší, než se může zdát. Arménie je ekonomicky i geograficky izolovaná, veškeré investice v regionu proudí do Ázerbájdžánu a země neparticipuje ani na transportu energetických surovin z pobřeží Kaspického moře na západ do Turecka a dále do Evropy. Arménie krom toho zažívá úbytek obyvatel, což je dáno mimo jiné migrací z neprosperující země do Ruské federace nebo na Západ.[1]

Z tohoto úhlu pohledu je tedy přistoupení Arménie na dohody, které jí byly ze strany Ázerbájdžánu předloženy, poměrně logické. Elity ani jedné ze svářících se zemí ale dlouhodobě nejednají v souladu se snahou o maximalizaci ekonomické prosperity, ale spíše v souladu s nacionalistickými apely.  Konflikt pak rámují jako „věc cti“ pro daný národ. Tím odvádějí pozornost od vlastní korupce nebo porušování lidských práv a nadále se udržují u moci.[10] Tématu nacionalismu coby nosného pilíře ázerbájdžánské společnosti se věnuje náš dřívější článek.

Nacionalistické apely se do značné míry nezměnily ani s nástupem opozičníka a liberálního novináře Nikola Pašinjana k moci skrze arménskou sametovou revoluci v roce 2018. Pašinjan pokračoval ve snaze o legitimizaci Náhorního Karabachu coby další strany mírových rozhovorů, nicméně ani jeho setkání s prezidentem Ázerbájdžánu nepřinesla zásadní průlom.[1]

Premiér Arménie Nikol Pašinjan (vlevo) a Ázerbájdžánu Ilham Alijev na jednom ze společných setkání. Zdroj: Wikimedia.

Situace je však mnohem složitější

Je nicméně nutné doplnit, že podpora možného předání sporného území Ázerbájdžánu výměnou za ekonomické a politické výhody, které by to Arménii mohlo přinést, je mezi arménskou veřejností prakticky nulová. Vyplývá to z průzkumu, který byl v prosinci roku 2021 proveden Mezinárodním republikánským institutem.[11] V otázce, jaké řešení konfliktu je z jejich pohledu nejlepší, se vyslovilo pro uznání nezávislosti Náhorního Karabachu 35 % Arménů, pro sloučení obou území 34 %, pro začlenění Náhorního Karabachu do území Arménie coby autonomního regionu 16 % a pro připojení Náhorního Karabachu k Ruské federaci 11 %. Zachování stávajícího statu quo vnímá jako schůdné řešení pouze 1 % dotázaných a méně než 1 % uvedlo jiné odpovědi (2 % dotázaných nemohli nebo nechtěli odpovědět). Dokument je k dispozici zde, kýženým je slide číslo 47.

Mnohaleté zasévání mezietnické nenávisti se tak může stát pro arménské politické špičky, rozhodnou-li se pro předání Náhorního Karabachu Ázerbájdžánu, nepřekonatelnou překážkou. Z důvodů uvedených výše však Arménii nezbývá než přistoupit na určitý kompromis, ať už si o tom arménská veřejnost a zejména opozice myslí cokoli. Bude-li totiž chřadnoucí jihokavkazská země nadále blokovat jakékoli pokusy kterékoli ze zainteresovaných stran konflikt jednou provždy vyřešit, zůstane na stole pouze jedna poslední varianta – další válka.


Zdroje

[1] IBRAHIMOV, Rovshan, and Mehmet Fatih OZTARSU. „Causes of the Second Karabakh War: Analysis of the Positions and the Strength and Weakness of Armenia and Azerbaijan.“ Journal of Balkan and Near Eastern Studies, February 2022.

[2] BAR, Hervé. „Russian Peacekeepers Head to Nagorno-Karabakh After Peace Deal.“ Moscow Times. November 12, 2020. https://www.themoscowtimes.com/2020/11/10/russian-peacekeepers-head-to-nagorno-karabakh-after-peace-deal-a71997 

[3] ALIYEV, Nurlan. NATO and the South Caucasus: Realities and Perspectives of Multi-speed Relations. Varšava, 2019.

[4] POGOSHYAN, Benjamin. „New Escalation in Nagorno Karabakh: Reasons and Implications.“ The Armenia Weekly. March 15, 2022. https://armenianweekly.com/2022/03/15/new-escalation-in-nagorno-karabakh-reasons-and-implications/ 

[5] MEJLUMYAN, Ani. „Armenia treads carefully with Azerbaijani proposal.“ Eurasianet. Březen 15, 2022. https://eurasianet.org/armenia-treads-carefully-with-azerbaijani-proposal

[6] SHIRIYEV, Zaur. „Azerbaijan’s Perspectives on the OSCE Minsk Group.“ Security and Human Rights, July 2016: 442-466.

[7] LAWLER, Dave. „Turkey’s Erdoğan opposes ceasefire in Nagorno-Karabakh.“ Axios. October 2, 2020. https://www.axios.com/turkey-erdogan-opposes-ceasefire-nagorno-karabakh-2361830b-7972-4898-8298-c95737fbd82f.html

[8] Times of Israel. „Russia accuses Azerbaijan of breaking ceasefire in conflict with Armenia.“ Times of Israel. March 27, 2022. https://www.timesofisrael.com/russia-accuses-azerbaijan-of-breaking-ceasefire-in-conflict-with-armenia/

[9] MEJLUMYAN, Ani. „Armenian opposition rallies ahead of Pashinyan-Aliyev meeting.“ Eurasianet. April 6, 2022. https://eurasianet.org/armenian-opposition-rallies-ahead-of-pashinyan-aliyev-meeting

[10] GAMAGHELYAN, Phillip, and Sergej RUMYANTSEV. „The road to the Second Karabakh War: the role of ethno-centric narratives in the Nagorno-Karabakh conflict.“ Caucasus Survey, July 14, 2021.

[11] International Republican Institute. „Public Opinion Survey: Residents of Armenia.“ International Republican Institute. January 31, 2022. https://www.iri.org/resources/public-opinion-surveyresidents-of-armenia/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.