Válka o Náhorní Karabach je dlouhá léta táhnoucí se konflikt, který na podzim roku 2020 rozmrzl a načas přešel do horké fáze. V současné době se jedná o konflikt nízké intenzity, který ale může kdykoli znovu přerůst do fáze otevřených bojů. Kořeny současného nacionalismu je třeba hledat v počátcích 20. století, kdy byla na osmanských Arménech spáchána genocida ze strany mladotureckého režimu a kterou Turecko a spolu s ním i Ázerbájdžán dodnes popírají. Náhorní Karabach byl navíc i přes většinově arménské obyvatelstvo přidružen Leninem k Ázerbájdžánské, nikoli k Arménské sovětské socialistické republice. Když tedy koncem 80. let začalo docházet k erozi Sovětského svazu, byl Náhorní Karabach jedním z prvních míst, kde propuklo mezietnické násilí. I přes faktické vojenské vítězství Arménie a následné příměří nebyl konflikt vyřešen a události z podzimu roku 2020 jsou tak pokračováním války z 90. let.

Úvod

Podle Tomáše Šmída, jednoho z předních českých expertů na region, a se na základě jeho typologie se jedná o konflikt hodnot. Hnacím motorem zde oproti konfliktu zájmů není čistě materiální zisk, jako spíše nepřátelství mezi válčícími stranami.[1] Těmi jsou v tomto případě dva státy, Arménie a Ázerbájdžán. Šmíd dále rozděluje konflikty hodnot na etnické, náboženské a ideologické, přičemž v tomto případě je příčinou oboustranného nepřátelství jednoznačně etnicita.

Podle definice Uppsala Conflict Data Project, kterou ve své typologii Šmíd využívá, jsou primárními válčícími aktéry Arménie a Ázerbájdžán, sekundárními válčícími bylo po určitý čas (90. léta) zejména Rusko a v rámci nedávné války Turecko a sekundárními neválčícími aktéry dvě posledně jmenované země spolu s ostatními členy tzv. Minské skupiny (viz níže).

Současná situace

Dne 27. září 2020 konflikt opětovně „rozmrzl“. Není jasné, kdo spustil palbu jako první, faktickým vítězem původního konfliktu však byla Arménie, z čehož mohly vyplývat revanšistické tendence Ázerbájdžánu.[4] Této snaze měly předcházet jak oproti Arménii několikanásobně vyšší (a neustále se zvyšující) výdaje na obranu, tak čím dál větší neochota vést mírový dialog.[1] Pravděpodobná je i snaha Ázerbájdžánu kontrolovaně eskalovat spirálu násilí až k horké válce právě v době, kdy bude ze vzájemných závodů ve zbrojení ekonomicky slabší Arménie hospodářsky vyčerpána.[4]

Ondřej Zacha rovněž hovoří o možné snaze režimu ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva odvrátit pozornost od socio-ekonomických problémů země, což ostatně platí i pro režim arménský. Oba režimy si dle Sienrukose udržují skrze atmosféru napětí a démonizaci protivníka legitimitu mezi občany, a to i přes svůj (semi)autoritářský militantní charakter.[5] Podle Zachy tak pozadí „nekooperativní arménské či přímo represivní ázerbájdžánské“ vlády, lze současný konflikt o Náhorní Karabach charakterizovat jako primárně etno-nacionalisticky motivovaný. Etno-nacionalismu napomáhá i zjevná snaha tamních vlád udržet se skrze přiživování animozit vůči „druhé straně“ u moci. Jakékoli brzké vyřešení konfliktu je tak nejspíš v nedohlednu.

Celou loňskou válku navíc provázela masivní dezinformační kampaň na obou stranách. Rozsah této práce neumožňuje věnovat se dezinformačnímu aspektu do detailu ani vyčíslovat události, o nichž obě strany informovaly buďto rozporně, nebo jedna z nich pro jistotu vůbec. Jako jeden příklad za všechny může nicméně posloužit oboustranný trend zveličování ztrát protivníka a bagatelizace ztrát vlastních, což bylo patrné při prakticky jakékoli zprávě z bojiště. Zahraniční média byla častokrát nucena uvádět dva údaje padlých – arménský a ázerbájdžánský. Nejedná se o nic nového, už v předchozích střetech hrál dezinformační aspekt výraznou roli.[4]

V konfliktu s Arménií se Ázerbájdžán spolehl především na lepší ekonomickou situaci danou prodejem energetických surovin na světové trhy a na historicky silnou a bezpodmínečnou tureckou podporu,[2] srov. s [6], [7]. Ta má různé podoby, kdy například během loňského konfliktu obvinila Arménie Turky ze sestřelení jednoho z arménských letadel [8] a Francie v roli advokáta Arménie vznesla obvinění ze zapojení syrských žoldáků placených Tureckem na straně Ázerbájdžánu.[9] Tuto informaci nezávisle potvrdila i agentura Reuters, která přišla se svědectvím dvou syrských žoldáků přímo z bojiště.[10]

Zajímavostí zůstává fakt, že Ruská federace, tradiční arménský spojenec, se v konfliktu nijak aktivně neangažovala [11] a spíše se stavěla do role mediátora (viz níže). Kreml se k arménské žádosti o pomoc vyjádřil odmítavě s odůvodněním, že spojenectví se vztahuje pouze na vlastní území Arménie, ne deklarativně samostatný Karabach.[12] Minzarari tvrdí, že ruská apatie vůči ohrožení jeho spojence v regionu byla strategií, mající za cíl zvýšit závislost Arménie na podpoře z Moskvy, ale rovněž Ázerbájdžánu na dobrých vztazích s Moskvou,[11] srov. s [12].  Zvýšená závislost Arménie na ruské podpoře vyplývá ze ztráty ázerbájdžánských území okolo Karabachu, a tedy z horší obranyschopnosti celého území. Ázerbájdžánská závislost na dobrých vztazích z Moskvou je zase dána oním podivně apatickým ruským přístupem, který umožnil Azerbajdžánu znovudobýt tato území, a rovněž faktem, že Moskva měla k dispozici prostředky z kategorie electronic warfare, kterými mohla poměrně jednoduše zneškodnit ázerbájdžánské drony, pro turkický stát ve válce klíčové – což neudělala.[11]

Faktory lepší ekonomické situace spolu s tureckou podporou a ruskou neochotou zapojit se do konfliktu na straně Arménie se ukázaly být pro Ázerbájdžán klíčovými. Arméni, spoléhající se na znalost hornatého terénu a obsazení vyvýšených pozic a bunkrů artilériemi, měli s postupujícími týdny čím dál větší problém čelit ázerbájdžánské vzdušné a technologické převaze. Ta byla dána jak dodávkou tureckých bezpilotních dronů,[7] tak vlastními petrodolary, za něž v minulosti došlo k akvizici dronů izraelských.[4] Nasazení této techniky detailněji rozebírá náš dřívější článek.

Začátek konfliktu přitom zdaleka nepůsobil tak jednoznačně. Kupříkladu Šmíd tvrdil, že zatímco výhoda Azerů tkví v modernější vojenské technice, ani Armény nelze z důvodu jejich těžké, v horách zakopané konvenční vojenské techniky a znalosti terénu považovat za předem poražené.[2] Ukázalo se nicméně, že ovládnutí vzdušného prostoru je v 21. století – alespoň v konvenčních konfliktech – pro vítězství opravdu klíčové.

Závěr

Celý konflikt trval 44 dní a byl ukončen 8. listopadu dobytím karabašského historického centra Šuši ázerbájdžánskými silami.[13] Dva dny nato oznámil Kreml v roli mediátora konfliktu ukončení bojů, uzavření mírové dohody a rozmístění ruských peacekeepingových sil v oblasti.[2][14] Podle dohody si obě strany ponechaly území, která právě ovládaly. Ázerbájdžánu tak nově připadla území v okolí Náhorního Karabachu, která byla dlouhou dobu pod arménskou vojenskou kontrolou. Arménii zůstala kontrola nad většinou území Náhorního Karabachu a nad Lačinským koridorem, spojujícím obě oblasti.[14] Ázerbájdžán nově získal pozemní spojení s exklávou Nachičevan v podobě koridoru Meghri podél hranice s Tureckem.[14]

Opravdovým vítězem druhé války o Náhorní Karabach je bezesporu Ruská federace. Ta skrze vytvoření závislosti Arménie na ruské podpoře (ekonomické, vojenské, diplomatické) a zároveň skrze navázání pragmatického, oboustranně výhodného vztahu s Ázerbájdžánem získala výchozí pozici pro následnou mediaci konfliktu. Na rozdíl od Turecka se zdržela přímého zapojení a podpory jedné ze stran a status mediátora konfliktu tak na ni jaksi zbyl. To vedlo až k rozmístění ruských peacekeepingových sil v oblasti, čímž si Moskva upevnila kontrolu nad Arménií a nově zajistila kontrolu i nad další oblastí v Jižním Kavkazu.

Zatímco azerská společnost slaví vítězství a arménská se otřepává z šokující prohry, elity obou národů včetně těch z nich, profesionálně se angažujících v peacebuidlingu, odmítáním kompromisu pokračují v postupné radikalizaci obou společností. Ty tak budou v určité chvíli připraveny padnout za vlast v dalším dějství nekončícího konfliktu.[15]

Poznámky

[1] Ázerbájdžánskou neochotu je nicméně třeba klást za vinu především tzv. Minské skupině. Jedná se o jeden z orgánů OBSE, jemuž předsedají Rusko, Francie a USA. Úkolem Minské skupiny je dohlížet na urovnání celého sporu, její role se však dle Šmída vytratila již koncem 90. let,[2] srov. s [3] a jeho kritikou rámování války o Náhorní Karabach liberálně-demokratickými vzorci řešení konfliktu ze strany Západu, a tedy nepochopení etno-nacionalistické podstaty celé problematiky.
Je rovněž pravdou, že na etno-nacionalistické realitě založené předpoklady zde citovaných Šmída nebo Zachy se v konečném důsledku ukázaly velmi blízko konečnému výsledku poslední války.

[2] Jedná se o zhruba 2000 vojáků, 90 obrněných transportérů a množství další vojenské techniky.[14]

Zdroje

[1] ŠMÍD, Tomáš. „Surovinový a ozbrojený konflikt.“ Ve Vybrané konflikty o zdroje a suroviny, autor: Tomáš a ŠMÍD a kol., 17-24. Brno: MUNI, 2010.

[2] ŠMÍD, Tomáš, rozhovor vedl: KRBEC. ROZHOVOR s politologem Tomášem Šmídem o historii a současnosti konfliktu o Náhorní Karabach (12. 10 2020).

[3] STRAKES, Jason E. „The Second Nagorno-Karabakh War in a Global South Perspective.“ Ponars Eurasia. August 5, 2021. https://www.ponarseurasia.org/the-second-nagorno-karabakh-war-in-a-global-south-perspective/ (accessed September 21, 2021).

[4] ZACHA, Ondřej. „Za krizí v Náhorním Karabachu stojí dlouhodobé selhávání.“ Security Outlines. 12. duben 2016. https://www.securityoutlines.cz/za-krizi-v-nahornim-karabachu-stoji-dlouhodobe-selhavani/ (přístup získán 23. říjen 2020).

[5] SIENRUKOS, Hilary. Oil, Democracy and the Globalization of the Nagorno Karabakh Conflict. Boston, 2006.

[6] ČTK, EuroZprávy.cz. „Pat v Karabachu. Šance na diplomatické řešení konfliktu jsou nulové, soudí Pašinjan.“ EuroZprávy.cz. 21. říjen 2020. https://eurozpravy.cz/zahranicni/evropa/pat-v-karabachu-sance-na-diplomaticke-reseni-konfliktu-jsou-nulove-soudi-pasinjan.2abb2f3b/ (přístup získán 22. říjen 2020).

[7] REUTERS. „Armenia accuses Turkey of direct military support for Azerbaijan.“ REUTERS. September 28, 2020. https://www.reuters.com/article/armenia-azerbaijan-ministry-int-idUSKBN26J1IT (accessed September 20, 2021).

[8] iDNES.cz. „Turci sestřelili náš letoun, tvrdí Arménie. Ankara i Baku to popírají.“ iDNES.cz. 29. září 2020. https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/armenie-azerbajdzan-nahorni-karabach-turecko-f-16.A200929_161744_zahranicni_kha (přístup získán 20. září 2021).

[9] IRISH, John, and Michel ROSE. „France accuses Turkey of sending Syrian jihadists to Nagorno-Karabakh.“ Reuters. Říjen 2020, 2020. https://in.reuters.com/article/armenia-azerbaijan-putin-macron-int/france-accuses-turkey-of-sending-syrian-jihadists-to-nagorno-karabakh-idUSKBN26L3T4 (accessed October 22, 2020).

[10] —. „Turkey deploying Syrian fighters to help ally Azerbaijan, two fighters say.“ Reuters. Září 28, 2020. https://www.reuters.com/article/us-armenia-azerbaijan-turkey-syria-idUSKBN26J25A (accessed October 23, 2020).

[11] MINZARARI, Dumitru. „Russia’s Stake in the Nagorno-Karabakh War: Accident or Design?“ Stiftung Wissenschaft und Politik. November 12, 2020. https://www.swp-berlin.org/en/publication/russias-stake-in-the-nagorno-karabakh-war-accident-or-design (accessed September 23, 2021).

[12] POPESCU, Nicu. „A captive ally: Why Russia isn’t rushing to Armenia’s aid.“ European Council on Foreign Relations. October 8, 2020. https://ecfr.eu/article/a_captive_ally_why_russia_isnt_rushing_to_armenias_aid/ (accessed September 23, 2021).

[13] ČT24. „Ázerbájdžán oznámil, že dobyl druhé největší město Náhorního Karabachu. Arménie vítězství popírá.“ ČT24. 8. November 2020. https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3223024-azerbajdzan-oznamil-ze-dobyl-druhe-nejvetsi-mesto-nahorniho-karabachu-armenie-vitezstvi (přístup získán 23. September 2021).

[14] BAR, Hervé. „Russian Peacekeepers Head to Nagorno-Karabakh After Peace Deal.“ Moscow Times. November 12, 2020. https://www.themoscowtimes.com/2020/11/10/russian-peacekeepers-head-to-nagorno-karabakh-after-peace-deal-a71997 (accessed September 23, 2021).

[15] GAMAGHELYAN, Phillip, and Sergej RUMYANTSEV. „The road to the Second Karabakh War: the role of ethno-centric narratives in the Nagorno-Karabakh conflict.“ Caucasus Survey, July 14, 2021.