Zdroj: Wikipedia

Minimální deterrence: kritici, zastánci a její pozice v současnosti

Štítky:

Od konce studené války se vedou debaty, jakou pozici vlastně jaderné zbraně mají v současném mezinárodním prostředí. Názory se různí – od zastánců úplného jaderného odzbrojení až po tvrzení, že jaderné zbraně nabyly s příchodem nového uspořádání světa unikátní významné role. S těmito otázkami se pojí také úloha odstrašování a jeho současný význam. Během studené války to bylo právě odstrašování, respektive strach z ničivých následků užití jaderných zbraní, které zapříčinilo to, že nedošlo k eskalaci, jež by se proměnila ve třetí světovou válku [1]. Nicméně po rozpadu bipolárního světa se opět začal klást větší důraz na jiné strategie, než je jaderná převaha. Jednou z nich je právě minimální deterrence (odstrašení).

Koncepce podobná minimální deterrenci byla široce diskutována již v raných stádiích nukleární éry, nicméně v průběhu studené války takřka vymizela [2]. V jednadvacátém století je opět aktuální. Pojí se s ní však řada otázek – například jaký počet zbraní je ideálně dostačující k zajištění fungující deterrence? [3] Cílem tohoto příspěvku je popsat základní charakteristiky minimální deterrence a následně stručně představit její příklady v současném světě. Důraz bude tedy kladen na minimální odstrašení v druhém jaderném věku.

Minimální deterrence

Jaderné zbraně významně změnily tradiční pojetí války a s ním také koncept odstrašování (tedy deterrence). Obecně platí, že odstrašování je praktika, jejímž cílem je někoho odradit nebo mu zabránit v některých akcích, jako je například ozbrojený útok [4]. Ačkoli se pojetí a přístupy v průběhu prvního a druhého jaderného věku průběžně vyvíjely, jsou pojmy jako připravenost, schopnost přežít a flexibilita stále stěžejními složkami jaderného odstrašování. Zároveň se jaderná triáda[1] stále jeví jako nejúčinnější schéma k dosažení těchto cílů [5].

Minimální jaderné odstrašení je tvořeno nejmenším počtem zbraní, které vedou ke vzájemnému jadernému odstrašení [6]. Klíčové jsou zejména požadavky pro odstrašení (deterrence requirements) určující množství jaderných zbraní. Jako nejvhodnější se jeví vycházet z typologie Toma Sauera, jehož rozdělení strategií vycházejících z možnosti eliminace jaderných zbraní právě pojem minimální deterrence zmiňuje a blíže jej charakterizuje[2]. Jak už znění napovídá, cílem je snaha minimalizace jaderných zbraní. Stojí na schopnosti druhého úderu, což je založeno na politice „no-first-use“, tedy na deklarování nepoužití jaderných zbraní jako první. Zároveň není vyžadován velký jaderný arzenál a podmínkou není ani parita. Toto odstrašování je proto často používáno v kontextu slabšího proti silnějšímu [8] [15]. V dané zemi závisí velikost minimálního jaderného odstrašujícího prostředku na útočných a obranných schopnostech jejích soupeřů [9]. Jaderné zbraně tak mají v zásadě politickou povahu a jsou užitečné jako záruka základní bezpečnosti daného státu [10].

Za nejvhodnější reprezentanty této kategorie považuje Sauer Izrael, Francii, a především Velkou Británii[3], nicméně je možné, že stejného statusu v budoucnu dosáhnou i Spojené státy a Rusko [8].

V některých zdrojích je také minimální deterrence provázaná s pojmem „proportional deterrence“, který by měl sloužit jako teoretický základ pro chápání minimálního zastrašování v kontextu politiky. Toto pojetí se kromě hrozby masivních škod snaží protivníkovi sdělit, že odvetným útokem mu budou způsobeny takové náklady, které přesáhnou veškeré potenciální zisky. Autoři tento přístup hodnotí jako přístup „protihodnoty“ [10].

Balistická střela Trident II (D-5) odpálena z britské ponorky třídy Vanguard. Zdroj: wikipedia.org

Minimální deterrence v současnosti

Jak už bylo zmíněno v předchozí kapitole, mezi státy, jež aplikují minimální deterrenci patří Francie, Velká Británie, Čína či Izrael. Vzhledem k tomu, že i v rámci teoretického ukotvení tato práce vychází z textu Toma Sauera, rozhodla jsem se tímto směrem ubírat i ve zbytku práce a jako příklady současné minimální deterrence blíže charakterizovat ty, které právě Sauer zmiňuje, a to Francii a Velkou Británii [8]. Obě země mají poměrně malý jaderný arzenál – přibližně 200 hlavic v případě Spojeného království a 300 v případě Francie[4]. Vnitrostátní postoje k jadernému odstrašení jsou tedy minimalistické [11]. Pro Francii a Spojené království je jaderná deterrence zkrátka základem k zajištění bezpečnosti země, a tudíž logicky samy sebe nevidí v roli odzbrojujících nebo protisilových jaderných úderů [12].

Francie

V kontextu francouzských jaderných sil se spíše, než s pojmem minimální deterrence setkáme s frází „the notion of sufficiency“[5], což se dá volně přeložit tak, že francouzský přístup k jadernému arzenálu je založen na představě dostatečnosti. Potřeby Francie jsou tak omezeny na nezbytné minimum, tedy do takové míry, aby byly schopny podniknout potřebnou reakci s jistými následky [12]. Tato dostatečnost je věcí politického úsudku, jelikož je na prezidentovi republiky, aby rozhodl, co považuje za nezbytné a dostatečné k odstrašení. Koncept se tedy stále vyvíjí, nicméně současné směřování této politiky bylo potvrzeno prezidentem Macronem v únoru 2020 [12] [13]. Zároveň všechny hlavní politické strany ve Francii podporují nezávislé jaderné odstrašující prostředky [13].

Na konci studené války měla Francie v držení zhruba na 550 hlavic. Od roku 1991 však zmenšila svůj arzenál téměř o padesát procent. K významnému kroku pak došlo o pět let později, kdy se země rozhodla stáhnout své strategické pozemní balistické rakety v oblasti Plateau d’Albion na jihozápadě Francie. Zredukována byla také podmořská flotila, a to téměř o třetinu v porovnání s kapacitami v roce 1991. Od roku 2008 činí francouzský jaderný arzenál méně než 300 hlavic a tyto kapacity se nijak zvláště nemění[6]. K dalšímu snižování však již docházet nebude, naopak Francie usiluje o jeho konstantní udržení a modernizaci [13] [14].

Francie svůj přístup dostatečnosti prezentuje například skrze neosvojení si veškerých možných jaderných prostředků, ke kterým měla díky svým kvalitním technologiím přístup (např. neutronová bomba). Zároveň deklaruje, že se neúčastní závodů ve zbrojení. Vymezuje se také vůči counterforce strategii, která dle francouzského pojetí vede spíše k přijetí logiky jaderné války, jelikož velikost jaderného arzenálu závisí na velikosti potenciálního protivníka, a tím podporuje závody ve zbrojení, což jde ruku v ruce také s vysokými finančními nároky a technologickou náročností. I přes tyto zmíněné aspekty si Francouzi ponechávají schopnost zahájit jadernou odvetu v případě napadení [12].

Velká Británie

Velká Británie si udržuje „minimální, důvěryhodný, nezávislý jaderný odstrašující prostředek“, což z ní činí ideální příklad aktéra praktikujícího strategii minimální deterrence [15]. Použití jaderných zbraní spadá do gesce předsedy vlády [16].

Spojené království argumentuje, že k zajištění jejich bezpečnosti, a i bezpečnosti spojenců je i nadále nezbytné disponovat odstrašujícím jaderným prvkem alespoň v minimální míře. V roce 2010 bylo cílem snížit arzenál jaderných hlavic z 225 na maximálně 180. Nicméně vzhledem ke stále se měnícímu bezpečnostnímu prostředí bylo od tohoto záměru upuštěno a Spojené království přešlo k celkové zásobě jaderných zbraní s maximálně 260 hlavicemi [16]. Toto posilování deterrence pokračuje i skrze poslední strategické dokumenty – např. Integrated Review of Security, Defence, Development and Foreign Policy zveřejněného letos na jaře, v jehož rámci si Británie „vyhrazuje si právo“ používat jaderné zbraně [17].

Současný jaderný program Velké Británie je založen na Tridentu, jehož využívání započalo v polovině 90. let[7]. Jemu předcházela řada kroků k jadernému odzbrojení, které byly charakteristické stažením všech systémů spojených s jaderným arzenálem. Trident je tedy nyní jediným britským systémem jaderných zbraní a skládá se z následujících komponentů: čtyři ponorky třídy Vanguard nesoucí balistické střely[8], balistická raketa Trident II D5 a jaderné hlavice [18] [19].

Zastánci a kritici minimální deterrence a současné výzvy

Kritiku si koncept minimálního odstrašování vysloužil jak z řad tradicionalistů, kteří tvrdí, že aby bylo odstrašování efektivní, je nutné mít k dispozici spolehlivé plány pro případné užití jaderných zbraní, tak ze strany abolicionistů – ti naopak pracují s tvrzením, že malé množství jaderného arzenálu neeliminuje rizika nehody či případného omylu. Navíc navyšuje potenciál jaderné proliferace (Suchý a Vilímek 2009: 41; Baylis 2000: 80).

Dle Li Bina (2014) jsou verifikace a problémy s definicí důkazem toho, že minimální deterrence není proveditelným a dlouhodobým řešením problémů týkajících se jaderných zbraní (viz jeho článek Zero: The Correct Goal? Major Problems with Minimum Deterrence). Mezi hlavní argumenty řadí to, že minimální odstrašení je velmi obtížné kvalifikovat, jelikož neexistuje shoda na dvou hlavních ukazatelích – kolik odvetných hlavic můžeme považovat za dostatečných k odvrácení jaderného útoku (odhady se totiž mohou pohybovat od desítek ke stovkám), a kolik jaderných hlavic je zapotřebí k zajištění přežití v kontextu nepřátelského útoku (jednotlivé předpoklady totiž budou záviset na schopnostech a kapacitách daného protivníka). Dále by zvolením této strategie došlo k podkopání oficiálních politických závazků jaderných mocností k odzbrojení, a zároveň by to ohrozilo závazky stran Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, jelikož by došlo ke ztrátě pointy takového dokumentu. Nicméně i přesto konstatuje, že za určitých okolností by byl tento přístup přínosný, a to například v případě, kdy by minimální deterrence byla schopna dosáhnout masivních škrtů v jaderných kapacitách podstatně rychleji, než by bylo možné dosáhnout kompletního jaderného odzbrojení [9].

Mnoho analytiků se navíc obává, že přechod k takové nízké nebo dokonce nulové hladině jaderného arzenálu bez jasně stanovených ověřovacích a eliminačních postupů by byl velmi riskantní. Zároveň by taková situace mohla otevřít dveře konvenčním válkám, jelikož by byla odstraněna zábrana, kterou poskytuje právě jaderné odstrašení [21]. Podle jiných autorů právě minimální odstrašení může odradit rozsáhlý jaderný útok a zajistit odrazující účinek proti dalším existenčním hrozbám, včetně konvenční invaze [10].

Velmi hodnotný příspěvek do debaty přinášejí jména jako George Shultz, William Perry, Henry Kissinger a Sam Nunn. Jejich myšlenky by se daly shrnout následovně: jaderné zbraně a s nimi spojené odstrašování sehrálo významnou roli během studené války. Nyní se na ně však nahlíží spíše jako na nepotřebné a potenciálně velmi nebezpečné, jelikož pokud budou stále v držení některých států, dřív nebo později dojde k jejich použití či k nehodám, které by mohly mít fatální následky (např. pokud by se jaderná zbraň dostala do rukou teroristů). Jejich držení navíc de facto podkopává politiku nešíření zbraní [21]. Podobné názorové zakotvení můžeme vidět i u Roberta S. McNamary [7].

Americký bombardér B-52 Stratofortress byl během studené války mj. využíván jako součást odstrašení. Zdroj: wikipedia.org

Naopak dle současných zastánců minimální deterrence se jedná o strategii, která je vhodná pro řekněme nově nastavené prostředí po konci studené války, zejména pak v kontextu Spojených států a jejich spojenců[9] [22]. Mezi hlavní argumenty taktéž řadíme například to, že snížení nukleární síly na nízkou úroveň by zajistilo odstrašování, které stabilnější, jelikož úroveň jaderného arzenálu, které bylo dosaženo, považujeme za konstantní. Proto nemusíme dále kalkulovat potenciálem jiných států, což by mělo za následek snížení rizika závodů ve zbrojení. Dále by bylo usnadněno vyjednávání dohod o kontrole jaderných zbraní, čímž by bylo dosaženo úspěšného nešíření. Omezení by navíc také vedlo k úsporám v rozpočtech na obranu a vytvářelo by vhodnější podmínky pro světový řád založený na míru a vedoucímu k úplné eliminaci jaderných zbraní, tedy ke stavu „nuclear-zero“ [22] [20]. Minimální deterrence tak může být v některých ohledech vnímána jako mezikrok k úplnému jadernému odzbrojení [9].

Závěr

Pojetí bezpečnosti bylo vždy relativní, a jinak tomu není ani v případě odstrašení [5]. Navíc odstrašování je celkově v dnešních dnech mnohem náročnější, než tomu bylo během studené války [23]. Najít shodu na tom, kolik zbraní je pro potřeby minimální deterrence vlastně tak akorát či zda je nutné státy odzbrojit úplně je poměrně obtížné. Nicméně se jedná o strategii, která má v jednadvacátém století své patřičné místo a silný potenciál, a to i přes značnou kritiku.

Co se vybraných příkladů týče, dají se shrnout následovně: Francie jaderný arzenál drží na nejnižší možné úrovni slučitelné se strategickým kontextem, zatímco použití jaderných zbraní je přísně omezeno na okolnosti sebeobrany [13]. Spojené království pak může být schopno hrát užitečnou roli při vývoji nových norem a postupů, co se minimálního odstrašení týče. Zejména zajímavou pozici by mohla Británie mít ve vztahu k Indii a Pákistánu [24]. Zároveň pokud by se Spojené státy i Ruská federace odhodlaly ke kroku snížit své jaderné arzenály, které by se tím přibližovali ke konceptu minimální deterrence tak, jak je to například v případě výše popsané Velké Británie nebo Francie, znamenalo by to velký pokrok směrem ke globálnímu odzbrojení [9].


Poznámky pod čarou:

[1] Pojmem jaderná triáda se od šedesátých let označují tři strategické útočné systémy, kterými jsou mezikontinetálních balistické rakety (intercontinental ballistic missiles – ICBM), balistické střely odpalované z ponorek (submarine-launched ballistic missiles – SLBM) a strategické bombardéry [25].

[2] Zbylými čtyřmi strategiemi jsou jaderná převaha, maximální odstrašení, existenciální odstrašení a post-existenciální odstrašení [8]. Právě s existenciálním odstrašováním, jež bylo už během studené války prosazováno McGeorgem Bundym, nese minimální deterrence mnoho společných prvků [7].

[3] Dle některých autorů (např. Bin 2014) této úrovně dosahuje také Čína.

[4] Tato čísla tvoří v porovnání s americkými a ruskými kapacitami (v obou případech přes šest tisíc hlavic) obrovský kontrast [11].

[5] Někdy je tento postoj označován také jako “strict sufficiency” [13].

[6] Všechny jaderné hlavice jsou rozmístěny a plně funkční; 80 % jaderného arzenálu nese námořnictvo [13].

[7] Pojem „Trident“ technicky označuje raketu, ale termín se ve Velké Británii používá k označení celého systému [19].

[8] Spojené království je v současné době v procesu nahrazování své flotily novou třídou ponorek – Dreadnought. První ponorka má vstoupit do služby v následujících deseti letech [14].

[9] Ačkoli se jednotlivé argumenty pro minimální deterrenci v průběhu let měnily, dvě témata zůstala konzistentní, a to, že USA potřebují jen minimum jaderných zbraní pro účely odstrašení a že toto tvrzení by mělo být tou měrou, která určuje velikost a charakter amerického arzenálu [22].

Zdroje:

[1] Kratochvíl, Petr a Drulák, Petr. (2009). Encyklopedie mezinárodních vztahů. Praha: Portál.

[2] Doty, Paul. (2009). „The minimum deterrent & beyond.“  In: Daedalus: on the global nuclear future, vol. 1. Journal of the American Academy of Arts & Sciences, Vol. 138, No. 4 (130-139). Dostupné z: https://www.amacad.org/sites/default/files/daedalus/downloads/Fa2009_On-the-Global-Nuclear-Future-1.pdf.

[3] Lewis, Jeffrey. (2008). „Minimum deterrence.“ Bulletin of Atomic Scientists, Vol. 64, No. 3, July/August, 38-41. Dostupné z: https://journals.sagepub.com/doi/pdf/10.2968/064003008. Sage Journals.

[4] Mazarr, Michael J. (2018). „Understanding Deterrence.“ RAND Corporation, 2018. Dostupné z: https://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/perspectives/PE200/PE295/RAND_PE295.pdf.

[5] Wood Forsyth, James and Saltzman, B. Chance and Schaub, Gary. (2010). „Minimum Deterrence and its Critics.“ Strategic Studies Quarterly, Vol. 4, No. 4 (3-12). Dostupné z: https://www.hsdl.org/?abstract&did=12695.

[6] Nalebuff, Barry. (1988). „Minimal Nuclear Deterrence.“ Journal of Conflict Resolution, Vol. 32, No. 3, 411-425. Dostupné z: https://journals.sagepub.com/doi/pdf/10.1177/0022002788032003001. Sage Journals.

[7] Suchý, Petr a Vilímek, Petr. (2009). „Britské a francouzské nukleární síly ve druhém jaderném věku.“ Mezinárodní vztahy, Vol. 44, No. 1. Dostupné z: https://mv.iir.cz/article/view/314.

[8] Sauer, Tom. (2009). „A Second Nuclear Revolution: From Nuclear Primacy to Post-Existential Deterrence“. Journal of Strategic Studies, 32:5, 745-767. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/01402390903189402?needAccess=true. Taylor&Francis Group.

[9] Bin, Li. (2014). „Zero: The Correct Goal? Major Problems with Minimum Deterrence.“ Carnegie Endowment for International Peace, August 21, 2014. Originally published in: Bulletin of Atomic Scientists. Dostupné z: https://carnegieendowment.org/2014/08/21/zero-correct-goal-major-problems-with-minimum-deterrence-pub-56488.

[10] Viitala, Joshua. (2016). „Challenging Minimum Deterrence.“ Air & Space Power Journal, Vol 30, No. 1. 16-29. Dostupné z: https://www.hsdl.org/?view&did=790786.

[11] Schlee, René. (2020). „For a strategy of minimal deterrence.“ International Politics and Society, December 14, 2020. Dostupné z: https://www.ips-journal.eu/topics/foreign-and-security-policy/for-a-strategy-of-minimal-deterrence-4856/.

[12] Tertrais, Bruno. (2020). „French Nuclear Deterrence Policy, Forces, And Future: A Handbook.“ Fondation pour la Recherche Stratégique, N°4/2020. Updated February 2020. Dostupné z: https://www.frstrategie.org/sites/default/files/documents/publications/recherches-et-documents/2020/202004.pdf.

[13] Mills, Claire. (2020). „The French Nuclear Deterrent.“ House of Commons Library, Briefing Paper Number 4079, 20 November 2020. Dostupné z: https://commonslibrary.parliament.uk/research-briefings/sn04079/.

[14] Mills, Claire. (2017). „Nuclear Weapons – Country Comparisons.“ House of Commons Library, Briefing Paper Number 7566, 9 October 2017. Dostupné z: https://commonslibrary.parliament.uk/research-briefings/cbp-7566/#fullreport.

[15] Erästö, Tytti. (2021). „New Technologies and Nuclear Disarmament.“ Stockholm International Peace Research Institute, May 2021. Dostupné z: https://www.sipri.org/sites/default/files/2021-05/2105_new_technologies_and_nuclear_disarmament_0.pdf.

[16] Ministry of Defence. (2021). „Integrated Review of Security, Defence, Development and Foreign Policy 2021: nuclear detergent.“ GOV.uk, March 17, 2021. Dostupné z: https://www.gov.uk/guidance/integrated-review-of-security-defence-development-and-foreign-policy-2021-nuclear-deterrent.

[17] Fiorenza, Nicholas. (2021). „UK Integrated Review seeks to strengthen deterrence.“ Janes, March 16, 2021. Dostupné z: https://www.janes.com/defence-news/news-detail/uk-integrated-review-seeks-to-strengthen-deterrence.

[18] Mills, Claire. (2016). „Replacing the UK’s ‚Trident‘ Nuclear Deterrent.“ House of Commons Library, Briefing Paper Number 7353, 12 July 2016. Dostupné z: https://commonslibrary.parliament.uk/research-briefings/cbp-7353/.

[19] Ritchie, Nick. (n.d.). „Trident Tribulations: Understanding the UK’s Trident Alternatives Review.“ Arms Control Association. Dostupné z: https://www.armscontrol.org/act/2013_10/Trident-Tribulations-Understanding-the-UKs-Trident-Alternatives-Review.

[20] Baylis, John (2000). Nuclear Weapons, Prudence, and Morality: The Search for a ‘Third Way’. In: Baylis, John – O’Neill, Robert (eds.): Alternative Nuclear Futures. The Role of Nuclear Weapons in the Post-Cold War World (s. 7086). Oxford: Oxford University Press.

[21] Ifft, Edward. (2017). „A Challenge to Nuclear Deterrence.“ Arms Control Association, March 2017. Dostupné z: https://www.armscontrol.org/act/2017-03/features/challenge-nuclear-deterrence.

[22] Payne, Keith B. and Schlesinger, James. (2014). „Minimum Deterrence: Examining the Evidence“. Comparative Strategy, 33:1, 2-103. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/01495933.2014.868274?needAccess=true. Taylor&Francis Group.

[23] Gray, Colin S. (2000). „Deterrence in the 21st century.“ Comparative Strategy, 19:3 (255-261). Publikováno on-line: September 24, 2007. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/01495930008403211?needAccess=true. Taylor&Francis Group.

[24] Chalmers, Malcolm and Somerville, Andrew and Berger, Andrea. (2011). „Small Nuclear Forces, Five Perspectives.“ The Royal United Services Institute for Defence and Security Studies, Whitehall Report 3-11 (13-26), December 2011. Dostupné z: https://rusi.org/sites/default/files/201112_whr_small_nuclear_forces_0.pdf.

[25] Smetana, Michal. (2013). „Role jaderných zbraní v bezpečnostní strategii Spojených států
ve 21. století.“ Mezinárodní vztahy, Vol. 48, No. 1. Dostupné z: https://mv.iir.cz/article/view/719.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.