Ruské ozbrojené síly od nástupu Putina: jak se změnily a jakým problémům čelí?

Štítky:

Ruské ozbrojené síly prošly od nástupu Vladimira Putina do čela země v roce 2000 mnohými reformami a změnami. Během této více než dvacetileté éry jsme byli svědky operačního nasazení ruských sil v čtyřech zásadních konfliktech. Každý z nich ovlivnil budoucí vývoj ruských ozbrojených sil – druhá čečenská válka (1999-2000), válka v Gruzii (2008),  rusko-ukrajinská válka (2014-současnost) a ruská vojenská intervence v Sýrii (2015-současnost). V článku reagujícím na válku na Ukrajině se proto podíváme na to, jak předchozí ruské války ovlivnily transformační procesy v jednotlivých větvích ruských ozbrojených sil a co to znamená, v kontextu současných bojů.

Hlavní fáze procesu vojenské modernizace, často označovaného jako „New Look“ (po vzoru vojensko-bezpečnostní politiky amerického prezident Dwighta D. Eisenhowera), začala na konci roku 2008. Tento program měl společně se Serďukov-Makarovov reformou a reformou ministra obrany Šojgu za cíl udělat z Ruska mnohem silnější vojenskou mocnost než kdykoli předtím. [1] Přes velký počet reforem a úprav jak na strategické, operační, tak na taktické úrovni ruských ozbrojených složek můžeme vysledovat dva hlavní trendy, které dominovaly v uplynulých dvaceti letech. Tím prvním je profesionalizace ruské armády. Druhým trendem je pak modernizace ruské vojenské techniky. Oba procesy jsou však do velké míry propojené a jejich efekty se navzájem multiplikují. Jinými slovy, moderní technika v rukou méně zkušených a vycvičených branců nepřinese takový efekt jako v rukou profesionálních vojáků a naopak.

V případě profesionalizace ruské armády můžeme nástup toho trendu sledovat především od roku 2007 a 2008, kdy došlo ke snížení trvání základní vojenské služby ze dvou na jeden rok. Dále vyvinulo Rusko snahu o navýšení počtu profesionálních vojáků s cílem dosáhnout poměru pěti profesionálních vojáků ku čtyřem plnícím základní vojenskou službu. Tohoto cíle bylo, i za pomocí zvýšení platů, dosaženo již na začátku roku 2015, kdy ruská armáda poprvé v historii disponovala větším počtem profesionálních vojáků než branců. O dva roky později se podařilo také plně profesionalizovat a obsadit nižší důstojnické pozice profesionálními vojáky. Důvody pro profesionalizaci jsou poměrně jasné – zvýšení efektivity fungování armády. [2] Snížení závislosti na brancích zároveň přináší řešení problému se zvyšující se složitostí nových, efektivnějších zbraňových systémů. Ty vyžadují delší a složitější výcvik a nejde tak k jejich ovládání účinně využít brance, jejichž doba služby je omezená.

Profesionalizace ruské armády umožňuje Rusku nasadit podstatně větší počet sil do operací mimo území Ruské federace. Cílem reformy bylo snížit negativní dopad na domácí obyvatelstvo, kdy jsou ztráty na životech odvedenců vnímány hůře než ztráty profesionální armády, což Putinův režim poznal během válek v Čečensku či Gruzii. [2] Současná invaze na Ukrajině ale ukazuje na limity snahy o profesionalizaci, kdy můžeme pozorovat i zapojení vojáků, kteří plní základní vojenskou službu, do bojových operací.

Pozemní síly

Transformace pozemních sil Ruské federace (RF) prošla od konce studené války dlouhou cestou. Druhá nejdůležitější vojenská složka v armádní hierarchii, která byla uzpůsobena k provádění širokých frontových útoků s masivním nasazením mechanizované techniky, musela projít zdlouhavým a někdy velmi krvavým procesem restrukturalizace. V první čečenské válce se naplno projevily obrovské problémy a neduhy plynoucí z tehdejší politické situace. Nedostatečně dimenzovaná armáda, která nicméně v mnoha ohledech stále vypadala a chovala se jako za sovětských časů, utrpěla v konfliktu nečekaně velké ztráty na životech i vybavení. Nekompetentní vedení, nízká morálka, korupce, nevhodně používané a zastaralé vybavení – to jsou jen některé z hlavních problémů, které přispěly k nutnosti modernizovat ruské ozbrojené síly.

Čečenský bojovník a zničené BVP-2 2 během první čečenské války. Zdroj: Wikimedia
Přerod pozemních sil RF od Grozného po Kyjev

Po nástupu Vladimira Putina a ukončení hlavní bojové části druhé čečenské války se očekávalo zahájení důležitých reforem, které by modernizovaly ozbrojené síly Ruské federace a vrátily jim jejich někdejší slávu. Armáda, jejíž organizace a koncepce mobilizace byla budována pro podmínky konfliktu velmocenského rozsahu, byla částečně profesionalizována, početně redukována, a tím přizpůsobena pro působení v konfliktech nízké intenzity, zejména v blízkosti domovského státu. Vysoký růst HDP, kterého Rusko dosáhlo od roku 2002, spojený zejména s výrazným růstem světových cen energetických surovin, přinesl do rozpočtu prostředky, které následně zlepšily financování armády.

Ani to však nestačilo k tomu, aby se během rusko-gruzínské války v roce 2008 neprojevily chronické nedostatky ruských pozemních sil. Ty se týkaly především nedostatečného průzkumu a zpravodajství, špatné komunikace mezi jednotkami a problémů s velením a řízením. [3]

První reformní plány byly založeny na transformaci divizí na brigády (modulárního typu) s cílem vytvořit mobilnější síly, které by byly efektivnější v operacích lokálního charakteru. [4]

K několika strukturálním změnám došlo také v oblasti vojenských okruhů (správních jednotek vytvořených ozbrojenými silami země, které jsou vojensky odpovědné za danou oblast), jejichž počet byl snížen ze 6 na 4 strategická velitelství. (V současné době jich je 5. V lednu 2021 byla ruská Severní flotila oficiálně povýšena na status vojenského okruhu. [5] Tento krok byl pravděpodobně učiněn kvůli ruským zájmům v Arktidě.)

Územní rozložení 5 strategických velitelství/vojenských okruhů. Zdroj: Wikipedia

Stejně tak byla reorganizována struktura velení ze čtyřsvazkové (vojenský okruh – armáda – divize – pluk) na třísvazkovou (vojenský okruh – operační velitelství – velitelství brigády), čímž se měla zvýšit flexibilita. Odstranění armádní úrovně znamená o jednu úroveň velení méně, a tedy (teoreticky) zefektivnění celého systému velení a řízení. [6]

Vedle dalších změn zaměřených na zlepšení výuky, snížení počtu důstojníků a dalších snah o zvýšení podílu profesionálních vojáků bylo velké množství investic a energie věnováno zkvalitnění vojenského výcviku a zvýšení individuálních schopností (zejména mobility, palebné síly a integrace průzkumných a zpravodajských schopností). Současná válka na Ukrajině však v přímém přenosu ukazuje, že navzdory uplatnění těchto a dalších změn se ve víceméně symetrickém konfliktu středního rozsahu opět projevují fatální nedostatky ve velení, komunikaci, průzkumu a logistice, díky nimž jsme již třetí týden svědky údajné „dvoutýdenní“ operace, která údajně stále probíhá „podle plánu“.

Modernizace aneb skica snese všechno

Modernizace pozemních sil vycházela z ambiciózního Státního programu vyzbrojování 2020 (SAP 2020), jehož cílem bylo zmodernizovat až 70 % vybavení do roku 2020. Na tento desetiletý projekt byla vyčleněna investice ve výši 16 bilionů rublů (626 miliard dolarů podle kurzu z roku 2010). Z celkových peněz na tento projekt šlo na modernizaci pozemních sil jen asi 14 %, což představuje 2,6 bilionu rublů (88 miliard dolarů podle kurzu z roku 2010). [7]

Pro srovnání stojí za zmínku, že roční vojenské výdaje států NATO za posledních 10 let činily v průměru 950 miliard dolarů (podle směnného kurzu z roku 2010), přičemž se očekává, že nejméně 20 % této částky půjde na modernizaci, nákupy a výzkum a vývoj. Země NATO tak ročně operují v průměru se 190 miliardami dolarů, což je za deset let až třikrát více než Rusko. Je však třeba dodat, že Rusko má výhodu v kupní síle, a proto může za stejné peníze nakoupit více zbraní.

Jednou z nejdůležitějších akvizic posledních dvou desetiletí je operačně-taktický raketový komplex 9K720 Iskander-M. Pokročilý naváděcí systém spolu s kvazi balistickými střelami 9M723 (schopnými manévrovat za letu) s maximálním doletem 500 km z tohoto systému činí účinný prostředek k ničení kritické vojenské infrastruktury s poměrně vysokou přesností. Kromě konvenční hlavice je systém schopen nést i jadernou nebo kontejnerovou hlavici. V roce 2019 mělo Rusko 12 brigád, přičemž každá brigáda se skládala z 12 vozidel 9P78 nesoucích 2 rakety 9M723 a 12 muničních vozidel 9T250 se 2 raketami. Do budoucna se plánuje zvýšení jejich počtu. [8] Současný konflikt na Ukrajině přinesl i dosud neznámou skutečnost. Střely 9M723 jsou zřejmě vybaveny takzvanými klamnými cíli, které po odpálení pomáhají střele proniknout protiraketovým deštníkem nepřítele. Takové klamné cíle jsou typické pro mezikontinentální balistické rakety s jadernými hlavicemi. U raket s konvenčními hlavicemi nebyl takový systém dosud zdokumentován. [9]

Muniční vozidlo 9T250 vedle odpalovacího zařízení 9P78 se 2 raketami 9M723. Zdroj: Wikimedia

Důležitým a oblíbeným prvkem palebné podpory v ozbrojených silách RF jsou systémy MLR (salvové raketomety – systémy nepřímé palebné podpory, které jsou schopny vypálit velké množství raket v rychlém sledu za sebou a pokrýt tak dopadovou plochu o rozloze několika hektarů), kterých má Rusko několik typů. V této kategorii zbraní se na rozdíl od jiných nezaváděly zcela nové platformy, ale spíše hluboce modernizované zavedené typy. Mezi novinky tak patří odpalovací systém raket 9A52-4 Tornado-G, který zahájil aktivní službu v roce 2014. Plně automatický systém nese odpalovací zařízení se 40 raketami ráže 122 mm, které nahradí legendární BM-21 Grad. Další významnou modernizací je systém 9K515 Tornado-S, nesoucí odpalovací zařízení s 12 řízenými nebo neřízenými střelami ráže 300 mm, který primárně nahrazuje systém BM-30 Smerch. V případě řízených střel je tento systém schopen navádět každou střelu zvlášť. V současné době jsou již oba systémy v aktivním provozu, ale stále netvoří významnou součást raketového dělostřelectva.  V roce 2021 měla ruská armáda 180 systémů Tornado-G, ale až 550 aktivních BM-Grad (plus dalších 200 ve skladu). Do služby bylo zařazeno 20 systémů Tornado-S a až 100 systémů BM-30 Smerch je stále ve službě. [10]

9K515 Tornado-S při odpalu. Zdroj: Youtube

V oblasti modernizace systémů protivzdušné obrany (PVO) se z velké části jedná o starší modernizované systémy, jako jsou S-300 dlouhého dosahu, 9K37 BUK středního dosahu, 9K33 Osa, TOR nebo Tunguska krátkého dosahu. Došlo však také k širšímu zavedení systémů S-400 a Pancir-S1, které si udržely největší pozornost médií. Systém S-400 s dlouhým dosahem dokáže zachytit vzdušné cíle až do vzdálenosti 600 km a sestřelit je na vzdálenost 400 km. V aktivní službě je již přibližně 448 systémů, přičemž každá platforma nese až 4 rakety.

Naproti tomu systém 96K6 Pancir-s1, který nahrazuje 9k22 Tunguska, je mobilní hybridní (kombinace 2 rychlopalných 30 mm kanónů a 12 raket země-vzduch) protiletadlový komplex krátkého dosahu určený k ochraně menších oblastí a objektů především před řízenými střelami a bezpilotními letouny. V Ruské federaci je v činné službě více než sto kusů tohoto prostředku. Jeho poměrně rozsáhlé zapojení do syrského či libyjského konfliktu však poukázalo na zranitelnost systému právě ze strany dronů).

96K6 Pancir-S1 při dynamické ukázce na jednom z největších vojenských veletrhů Armia. Zdroj: Wikimedia

Velká očekávání byla vkládána do projektů tanku T-14 Armata, těžkého obrněného transportéru T-15 Armata (pásový) a nových BMP/OT Kurganec-25 (pásový) a K-16/17 Bumerang (kolový) a dalších, které měly výrazně posunout možnosti mechanizovaných jednotek. Totéž lze říci o samohybné houfnici 2S35 Koalice-SV, která měla nahradit houfnici 2S19 Msta-S a především ještě starší systémy. Ruská federace se však dlouhodobě potýká s problémem převodu moderních a složitých systémů do sériové výroby. Nejlepším příkladem je právě zmíněná Armata. Původní odhady hovořily o 2300 vyrobených kusech do roku 2020. Píše se rok 2022 a hovoří se o uvedení zhruba 20 kusů, přičemž zahájení sériové výroby se rok od roku posouvá. Kromě obvyklých problémů, které vznikají při zavádění nové platformy, přispěla ke zpomalení procesu vysoká jednotková cena, obtížnost nahrazení důležitých západních systémů, které se přestaly do Ruska dodávat kvůli sankcím, a také obrovské dluhy výrobce UVZ a korupce, což výrobci ztěžuje vybudování a modernizaci zařízení potřebných k zahájení sériové výroby.

T-72B3, T-80BVM, T-90M, T-14 Armata a těžké BVP T-15 Armata během tradiční vojenské přehlídky na Rudém náměstí v Moskvě. Zdroj: Twitter

Rusové se proto spoléhají především na modernizaci zavedených typů. Patří mezi ně zejména T-72B3M, T-80BVM nebo T-90M (které automaticky netvoří většinu tanků v aktivní službě).

Obecně se modernizační balíčky vyznačují novějšími motory, používáním moderních typů munice, modernějším systémem řízení palby Sosna-u a reaktivním pancéřováním typu Relikt. V budoucnu se počítá i se zavedením systému aktivní ochrany Arena-M. Podobně podpůrnou složku tvoří především starší modernizované BVP-2 a 3 (a jejich modernizované varianty M) a kolová obrněná vozidla typu BTR-80 a jejich modernizované varianty.

Současný průběh konfliktu na Ukrajině ukazuje, že provedené modernizace výrazně nezvýšily odolnost bojové techniky, zejména ve střetu s moderními západními ručními protitankovými systémy. To podporuje i fakt, že stroje s nejvyššími dostupnými modernizacemi se začaly krátce před invazí objevovat s improvizovanými klecemi, které měly alespoň částečně zmírnit účinek protitankových raketových komplexů Javelin a NLAW, jejichž střela útočí shora. Účinek se však nedostavil, a tak si Ukrajinci připsali řadu úspěšných zásahů toho nejlepšího, co Rusové nabízejí (a dokáží masově vyrábět/modernizovat). Smutnější skutečností však zůstává, že Rusové zapojili do bojů také jednotky vyzbrojené zastaralými typy tanků, jako jsou T-72A/B, které byly nedostatečně opancéřované již během čečenských válek v 90. letech.

Zničený tank T-72B3M s nepříliš účinnou improvizovanou klecí proti ručním protitankovým kompletům. Zdroj: Twitter

Vzdušné síly

Ruské vzdušné síly v posledních 20 letech prošly obdobným procesem a setkaly se s podobnými problémy jako ty pozemní. Po nepřesvědčivé vzdušné kampani jak v druhé čečenské válce, tak především v Gruzii došlo k jejich restrukturalizaci. A stejně jako pozemní síly, i letectvo se muselo potýkat s mnohými problémy v oblasti vývoje a výroby nových zbraňových systémů. Především pak v případě letounu Su-57, a to i přes to, že letectvo má od roku 2020 společně s námořnictvem prioritu ve financování.

Konsolidace letectva

Válka v Gruzii naplno odhalila nekoordinovanost mezi jednotlivými složkami armády, kdy docházelo k případům útoků na vlastní pozemní síly. Zároveň také odhalila nezkušenost pilotů, která byla důsledkem nižšího počtu absolvovaných letových hodin u všech typů letectva, a nedostatečnou efektivitu neřízených pum. Po tomto přinejmenším neuspokojivém nasazení bylo jasné, že Rusko musí provést značné strukturální změny. [2]

Následovaly tak rozsáhle organizační přesuny. V roce 2015 došlo ke sloučení vojenských vzdušných sil, vojsk protivzdušné a protiraketové obrany (určených na ochranu kritické infrastruktury) a kosmických vojsk do jednoho celku pod názvem Vzdušně-kosmické síly Ruské federace. To mělo za účel zjednodušit velící struktury a zlepšit koordinaci. [2] Došlo také k navýšení rozpočtu a nastartování modernizace stíhacích letounů Su-27 a MiG-29, letounů blízké palebné podpory Su-25, bitevních vrtulníků Mi-24 nebo strategických bombardérů Tu-160, Tu-95 a Tu-22. Zvýšena byla také dotace letových hodin pilotů napříč typy letectva na zhruba 100 hodin ročně (piloti britské RAF a U.S. Air Force běžně létají 180-240 hodin ročně). [11]

Ruské letectvo dále začalo zařazovat nové typy techniky, Su-30, Su-34 a Su-35, které však konstrukčně vycházejí ze staršího Su-27. Posíleno ale bylo také vrtulníkové letectvo, především novými bitevními vrtulníky Mi-28 a Ka-52, jež byly zařazeny do služby v roce 2009, respektive 2010.

V roce 2015 bylo zároveň ruské letectvo nasazeno v Sýrii, kde již kromě neřízených pum byly využity i nové přesně naváděné zbraňové systémy jako například naváděné pumy K08BE (500kg) a K029E (1500kg) či střely s plochou dráhou letu Kh-59Mk2. Nutno říct, že v případě naváděných pum pouze v omezené míře, i z důvodu ekonomických sankcích, které následovaly po anexi Krymu. [2] Ruskému letectvu se ale podařilo alespoň částečně vyřešit problém s nedostatkem naváděné munice, a to za pomocí systému, jako je např. SVP-24. Systém SVP-24 pomocí sběru dat, jako je vlhkost vzduchu, rychlost větru a jiné, vypočítá správný moment k vypuštění neřízené pumy. Celý proces je přitom koordinován s ruským polohovým systémem GLONASS. Právě během nasazení ruského letectva v roce 2015 v Sýrii byl naváděcí systém SVP-24 poprvé použit. Výsledky by se jen stěží daly označit jako zvlášť oslnivé, jak ukázala letecká kampaň v syrském Aleppu, při které bylo zabito zhruba 440 civilistů, kdy mnoho civilních cílů bylo zasaženo z důvodu nižší přesností systému SVP-24 oproti naváděným pumám K08BE a K029E. [12]

Bitevní vrtulník Kamov Ka-52 má za účel postupně nahradit vrtulníky Mi-24. Ka-52 disponuje dvojící protiběžných rotorů, díky čemuž není za potřebí zadní rotor. Zdroj: Wikipedia

Úspěšnost těchto změn je ale přinejmenším sporná. Současné dění na Ukrajině ukazuje stále trvající problémy při koordinaci mezi vzdušnými a pozemními silami. Navíc můžeme pozorovat celkově nízkou míru nasazení letectva, která pravděpodobně pramení z absence vzdušné nadvlády. A to i navzdory převyšující početní, ale i technologické výhodě. Důvodů, proč si není Rusko schopné ani po prvních třech týdnech invaze zajistit vzdušnou nadvládu, je více a bohužel žádný z nich nedokáže přinést jednoznačnou odpověď. Jedním z nich může být právě faktor problematické spolupráce vzdušných a pozemních sil a strach z možné střelby na vlastní letouny. Systémy PVO, které jsou nasazeny na ukrajinském válčišti, spadají pod velení pozemních sil, při větším nasazení letectva by tak mohlo dojít k případům aktivace systému PVO proti vlastním vzdušným silám. Svou roli může hrát také nedostatek přesně naváděné munice, kdy letectvo nemusí být schopné efektivně ničit ukrajinské systémy PVO, zvlášť pokud jsou umístěny v městské zástavbě. [11]

Rusko navíc dlouhodobě není schopné vyřešit nedostatek přesné munice a spoléhá se tak na koncepčně zastaralé neřízené střely S-5 a S-13 a pumy FAB-500 M62 či FAB-250, jež jsou kompatibilní s většinou sovětské a ruské techniky. [12] Právě tyto starší střely a pumy můžeme často pozorovat u letounů Su-25, které jsou primárně určeny k útokům na pozemní cíle. Vzhledem k nižší přesnosti neřízených střel a pum jsou tak ruské letouny Su-25 často nuceny operovat nízko nad zemí a tím se vystavují vyššímu riziku sestřelení protiletadlovými komplety.

Ruský letoun Su-25 při návratu na základnu po zasažení střelou z ukrajinského MANPADu. Červeně jsou vyznačeny raketnice pro neřízené střely. Zdroj: Twitter
Projekt Su-57: protiváha F-22 a F-35?

Jedním z klíčových modernizačních projektů Ruského letectva od nástupu Vladimira Putina je projekt Su-57, tedy první ruský letoun páté generace. [14] Ten má konkurovat dalším strojům páté generace – americkým letounům F-22 Raptor, F-35 Lightning II nebo čínským J-20 a J-31. Zároveň přináší taktickou výhodu proti stávajícím letounům čtvrté generace. Mezi ty patří např. letouny F-16 Fighting Falcon, JAS-39 Gripen (ve výzbroji států NATO), MiG-29, Su-27 (ve výzbroji Ukrajiny i Ruska) či čínské J-10 a J-16.

Práce na projektu PAK FA (Perspektivnij aviacionnij komplex frontovoj aviacii) začaly již v 90. letech minulého století, z důvodu chybějících financí a rozpadu Sovětského svazu byl však tento projekt pozastaven. Naplno se ale rozjel těsně po přelomu milénia, v roce 2002, kdy byl Su-57, tehdy označován jako T-50, vybrán jako vítězný projekt. Obdobně jako projekt T-14 Armata se i vývoj letounu Su-57 neobešel bez značných komplikací. Kromě zdržení při vývoji je jedním z hlavních problémů Su-57 především pomalá výroba a dodávky ruskému letectvu. Z tohoto důvodu by na začátku roku 2022 Rusko mělo mít k dispozici pouze 3 kusy Su-57. [14] [15]

Letoun Su-57 určený pro ruské letectvo. Zdroj: Wikipedia

Dalším z možných problému je jeho klasifikace do kategorie letounů stealth (ztížená odhalitelnost radary). Letoun Su-57 disponuje některými prvky, jež ho pro radary částečně „nezviditelňují“, avšak profily motorů toto úsilí značně maří, kdy oproti letounům F-22 nebo F-35 nedostatečně maskují teplo unikající z motorů. [16] Zároveň motory vystupující ze siluety letounu, jak je možné vidět na fotografii, zhoršují schopnost letounu maskovat se před nepřátelskými radary. Letoun Su-57 byl i přes všechny počáteční problémy úspěšně zařazen do služby, a dokonce již byl nasazen v rámci ostrých testů v Sýrii v roce 2018. V současné době se ale nedá příliš počítat s možným výraznějším nasazením na Ukrajině, právě vzhledem k malému počtu Su-57 a obtížnému nahrazení možných ztrát.

Námořnictvo

Ruská federace zdědila jako nástupnický stát SSSR jednu z největších flotil na světě. Vzhledem ke špatné ekonomické situaci však nebylo možné tuto předimenzovanou složku nadále udržovat. Došlo proto k výraznému snížení počtu plavidel, od roku 1985 do roku 2005 zhruba na jednu desetinu. Kromě ekonomických faktorů zde hrála roli také skutečnost, že část sovětské flotily připadla bývalým svazovým republikám. [17] Navzdory tomu však aktuálně ruská flotila představuje co do počtu třetí největší námořnictvo na světě hned po USA a Číně. [18] I přes nedostatek zdrojů a výrobních kapacit, se kterým se námořnictvo od vzniku RF potýká, zaujímá v současnosti jeho rozvoj významné místo v modernizaci ruských ozbrojených sil. [19] [20] Dalším faktorem, který ovlivňuje podobu ruského námořnictva, je velmi rozsáhlý prostor, který je nutné touto složkou pokrýt. Uvedená skutečnost společně s omezeným rozpočtem určuje podobu ruské námořní doktríny. [19] [21] Tato doktrína má spíše obranný charakter zaměřující se především na obranu vlastního pobřeží a výsostných vod s důrazem na zajištění ruských národních a ekonomických zájmů. [22]

Ruské námořnictvo je rozděleno do čtyř velkých flotil (Baltská, Černomořská, Pacifická a Severní), jedné menší flotily (Kaspická), a 5. Eskadry samostatně operující ve Středozemním moři, složené především z plavidel Černomořské flotily. Do struktur námořnictva je zařazeno také pobřežní vojsko složené z námořní pěchoty, raketových a dělostřeleckých jednotek, a námořní letectvo. [24] [25] [26]

Černomořská flotila: ze dna na hladinu a zpět

V rámci aktuálního konfliktu na Ukrajině je zapojena především Černomořská flotila. Na začátku nultých let měla jako jedna z tehdejších čtyř flotil nejnižší prioritou. Po válce s Gruzií si však ruské velení uvědomilo nutnost modernizace této flotily a navýšení počtu plavidel. Proces modernizace uspíšilo také vypuknutí války na Ukrajině v roce 2014 a zvýšení námořní přítomnosti NATO v regionu. [28] V dubnu 2014 byl na příkaz ruského prezidenta Vladimira Putina spuštěn rozvojový program, který měl flotilu posílit šesti novými pobřežními hlídkovými plavidly třídy Buyan, z nichž 3 byly již spuštěny na vodu. Plavidla třídy Buyan jsou schopná nést systém víceúčelových naváděných střel Kalibr (SS-N-27 Sizzler) a systém protilodních střel P-270 Moskit (SS-N-22 Sunburn).

Do roku 2016 bylo spuštěno také 6 ponorek třídy Kilo, rovněž schopných nést střely Kalibr. [27] [28] Díky tomuto programu se flotila rozrostla na 7 útočných dieselových ponorek a 48 hladinových plavidel, tedy 1 raketový křižník Moskva třídy Slava (vlajkovou loď flotily), 5 fregat, 3 pobřežní hlídková plavidla, 6 menších protiponorkových plavidel, 6 raketových korvet, 5 raketových člunů, 9 minolovek a 13 vyloďovacích plavidel. [12] [13] [14]

Raketový křižník Moskva v roce 2009. Zdroj: Wikimedia

Rozhodnutí vyzbrojit i relativně malá plavidla silnými, přesně naváděnými zbraňovými systémy P-270 Moskit a Kalibr kompenzuje absenci těžších plavidel a umožňuje flotile efektivně provádět jak úkoly spojené s konceptem sea-denial, který spočívá ve schopnosti zabránit nepříteli ve využívání moře ke svým vlastním účelům, tak přesné ostřelování pobřeží na velké vzdálenosti a možnosti podpory pozemních sil. [15] Tyto střely také umožňují vést přesný útok  proti široké škále cílů, například údery proti kritické infrastruktuře představují klíčový komponent v rámci ruského řízení eskalace. [27] [31]

První nasazení Černomořské flotily ve válečném konfliktu po rozpadu SSSR se odehrálo během ruské invaze do Gruzie v roce 2008, kdy došlo k potopení jedné gruzínské lodě. [32] Hlavním účelem černomořské flotily je však podpora pozemních vojsk a tuto úlohu plní ve všech konfliktech, ve kterých byla nasazena. [32] Některá plavidla Černomořské flotily se účastnila také vojenské intervence v Sýrii. Například vlajková loď křižník Moskva, mezi jejíž hlavní zbraňové systémy patří nadzvukové naváděné protilodní střely P-1000 Vulcan (SS-N-12 Sandbox) a systémem S-300FM (SA-N-20) s protivzdušnými střelami dlouhého doletu 3M41 Fort, plnila během svého nasazení v Sýrii roli protivzdušné obrany a účastnila se několika vojenských misí. Během anexe Krymu v roce 2014 plnila flotila klíčové strategické úlohy jako například blokování ukrajinských přístavů. [27] Od prvního dne ruského útoku na ukrajinské území Černomořská flotila aktivně podporuje armádu a útočí na ukrajinské pozemní cíle.

V případě obojživelného útoku z moře vůči Ukrajině Rusy limitují především nízké přepravní kapacity, kterými disponuje Černomořská flotila, a absence těžších plavidel, které mohou vylodění efektivněji podporovat. Pro úspěch obojživelné operace je v tuto chvíli dle bezpečnostních analytiků z britského think tanku RUSI nutné vybudovat předmostí, které by zajistil vrtulníkový výsadek, a dosáhnout dostatečné úrovně kontroly vzduchu a moře, která by zajistila bezpečnější zásobovací trasy, čímž by se vyvážily limitované kapacity zásobování v první vlně. Zároveň s výše zmíněnými fakty je důležité také to, aby bylo pobřeží minimálně chráněno a aby pozemní síly vázaly ukrajinskou armádu daleko od potenciálního místa vylodění. [27] Podle bývalého vrchního velitele spojeneckých sil NATO v Evropě admirála Jamese Stavridise je za předpokladu zastavení ruského útoku ukrajinskými obrannými silami možnost ruského vylodění reálná. [33]

Fregata Admirál Makarov. Zdroj: Wikimedia

Aktuální situace k pokračující modernizaci Černomořské flotily a vůbec celého ruského námořnictva příliš nepřispívá. Modernizace flotily ztížily také sankce uvalené členskými státy NATO a Ukrajinou po anexi Krymu. Jedná se například o zadržení dvou vrtulníkových výsadkových plavidel francouzskou vládou, Berlín zablokoval dodávky německých dieselových motorů a Kyjev přestával dodávat plynové turbíny. Některé větší ruské lodě tak skončily po nedokončené modernizaci v docích. [17] Kvůli těmto sankcím byl pozastavena výstavba víceúčelových fregat třídy Admirál Grigorovič. [34]

Kromě stavu ruské ekonomiky, na kterou v souvislosti s útokem na Ukrajinu dopadly západní sankce, mohou mít vliv na akviziční programy posilující ruské námořní kapacity také důsledky pandemie Covid-19 a strmého   propadu   cen   ropy   v roce   2020, které způsobily rekordní schodek ve státním rozpočtu. [26] Podle ruských médií se škrty ve výdajích na obranu dotkly především námořnictva. [26] Komplikace, které mohou nastat během modernizace, může demonstrovat případ jediné ruské letadlové lodi – Admirála Kuzněcova. Zastaralé plavidlo trpělo častými technickými poruchami a v roce 2016 došlo ke dvěma haváriím palubních letounů MiG-29 a Su-33. [35] V roce 2017 byla zahájena generální oprava v rosljakovské loděnici, v roce 2018 však došlo k výpadku proudu a plovoucí dok, ve kterém probíhala údržba, se začal potápět. Modernizaci znesnadnil také požár, který na palubě lodi vypuknul v roce 2019, a podle aktuálních informací se datum návratu Admirála Kuzněcova k flotile přesunulo z roku 2020 na konec roku 2023. [36] [37] [38] Některé indicie, například udělení statutu plnohodnotného vojenského okruhu Severní flotile, nebo fakt, že většina nových plavidel míří do této flotily, může nasvědčovat tomu, že v současnosti je v rámci rozvoje námořních kapacit věnována pozornost především Dálnému severu. [26] O soupeření NATO a RF v Arktické oblasti si můžete přečíst více zde.

Papírový medvěd, nebo dominantní síla?

Ruské ozbrojené síly i přes všechny zmíněné problémy s pomalým nástupem nových generací zbraňových systémů představují jednu z největších a nejsilnějších armád světa. Konvenční sílu armády navíc doplňuje hrozba využití jaderné triády, která jednak představuje prvek deterrence proti možnému agresorovi a zároveň poskytuje možnost zasadit zničující a těžko odvratitelný úder.

Současná invaze na Ukrajinu ale odhalila dlouho zakrývané nedostatky, kdy se nedá počítat s větším nasazení nových prostředků jako T-14 Armata či Su-57, ale také schopnosti efektivně koordinovat všechny složky ozbrojených sil. Zároveň potvrzuje také oprávněné námitky proti využití branců v rámci základní vojenské služby jako hrotových jednotek při ofenzivním nasazení vzhledem k jejich nízké bojové efektivitě a morálce. Nasazení branců navíc poukazuje na limity provedených strukturálních změn a celkových snah o profesionalizaci armády, kdy Rusko není schopné nasadit dostatečný počet profesionálních vojáků při takto masivní operaci.

Válka na Ukrajině je bezesporu největším konvenčním konfliktem v Evropě od konce druhé světové války a ačkoliv se v době psaní tohoto článku dá jen těžko odhadovat, kdy nebo jak skončí, jedno je již teď jisté. Plány na rychlou, přesvědčivou invazi se ukázaly jako mylné a ruský medvěd se nabodl na ukrajinský trojzubec. Zda to bude stačit k tomu, aby se Ukrajina ruské agresi ubránila, ukáže teprve budoucnost.


Zdroje:

  1. Massicot, D. (2019). Anticipating A New Russian Military Doctrine In 2020: What It Might Contain And Why It Matters [Online]. War On The Rocks. Retrieved from https://warontherocks.com/2019/09/anticipating-a-new-russian-military-doctrine-in-2020-what-it-might-contain-and-why-it-matters/
  2. Lavrov, A. (2018). Russian military reforms from Georgia to Syria. Center for Strategic and International Studies (CSIS).
  3. Horemuž, Martin. 2009. „Vojenská reforma v kontexte bezpečnostnej politiky Ruskej federácie“. Obrana a strategie. Volume 9, Number 2 (December 2009) Accessed 10. 3. 2022. https://www.obranaastrategie.cz/cs/aktualni-cislo-2-2009/clanky/vojenska-reforma-v-kontexte-bezpecnostnej-politiky-ruskej-federacie.html
  4. Laryš, Martin. 2016 „Ruská aarmáda s „novou tváří“.“ Amo.cz. Accessed 10. 3. 2022. https://www.amo.cz/ruska-armada-s-novou-tvari/
  5. McDermott, Roger. 2021. „Russia´s Northern Fleet Upgraded to Military District Status“. Eurasia Daily Monitor. Vol.18. Issue.3. Accessed 16. 3. 2022. https://jamestown.org/program/russias-northern-fleet-upgraded-to-military-district-status/
  6. Thornton, Rod, 2011. „Military Modernization and the Russaian Groud Forces“. Strategic Studies Institute, US Army War College. p. 20-21. Accessed 10. 3. 2022. https://www.jstor.org/stable/pdf/resrep11516.pdf?refreqid=excelsior%3A9b96bef79e084ee5c1c9526cf66f9aba&ab_segments=&origin=
  7. Perrin, Cedric, General Rapporteur, 2020. „Russian Military Modernisation: Challenges Ahead for Nato Allies“. NATO Parliamentary Assembly. p. 10. Accessed 10. 3. 2022. https://www.nato-pa.int/download-file?filename=/sites/default/files/2020-12/030%20DSC%2020%20E%20rev.%202%20fin%20-%20RUSSIAN%20MILITARY%20MODERNISATION.pdf
  8. Dahlgren, Masao, 2019. „Russia to Enlarge Iskander Misille Brigades“. missilethreat.csis.org. Accessed 10. 3. 2022. https://missilethreat.csis.org/russia-to-enlarge-iskander-missile-brigades/
  9. Ismay, John. 2022. „Russia Deploys a Mystery Munition in Ukraine“. com. Accessed 16. 3. 2022. https://www.nytimes.com/2022/03/14/us/russia-ukraine-weapons-decoy.html
  10. The Military Bnalance 2021 (2021), The International Institute for Strategic Studies p. 192-193. Accessed 10. 3. 2022. https://hostnezt.com/cssfiles/currentaffairs/The%20Military%20Balance%202021.pdf
  11. Bronk, J. (2022). The Mysterious Case of the Missing Russian Air Force [Online]. Rusi. Retrieved from https://rusi.org/explore-our-research/publications/commentary/mysterious-case-missing-russian-air-force
  12. Peck, M. (2016). Did Russia Really Build a Smarter Smart Bomb? [Online]. Nationalinterest. Retrieved from https://nationalinterest.org/feature/did-russia-really-build-smarter-smart-bomb-15484
  13. Gad, B. (2022). Russia dropping ‘dumb bombs’ on Ukrainian cities, says Pentagon, Amnesty [Online]. com. Retrieved from https://www.jpost.com/international/article-700838
  14. Grohmann, J. (2017). PAK FA: Ruská stíhačka páté generace ponese jméno Su-57 [Online]. cz. Retrieved from https://www.armadninoviny.cz/pak-fa-ruska-stihacka-pate-generace-ponese-jmeno-su-57.html
  15. Grohmann, J. (2022). Další dvě ruské stíhačky Su-57 ve výzbroji [Online]. cz. Retrieved from https://www.armadninoviny.cz/dalsi-dve-ruske-stihacky-su-57-ve-vyzbroji.html
  16. Hollings, A. (2021). Is Russia’s Su-57 the worst stealth fighter on the planet? [Online]. Sandboxx. Retrieved from https://www.sandboxx.us/blog/is-russias-su-57-the-worst-stealth-fighter-on-the-planet/
  17. Ryzhenko, Andrii. 2021. „The ralities The Realities of Russian Military Shipbuilding (Part One).“ Eurasia Daily Monitor. Volume: 18 Issue: 151. The Jamestown Foundation. https://jamestown.org/program/the-realities-of-russian-military-shipbuilding-part-one/.
  18. World Directory of Modern Military Warships. 2021. Accessed 3.3. 2022. „Russian Navy.“ https://www.wdmmw.org/.
  19. Pike, John E. „Fleet Modernization.“ GlobalSecurity.org. Accessed 3.3. 2022. https://www.globalsecurity.org/military/world/russia/mf-modernization.htm.
  20. Kramnik, Ilya and Bogdanov, Konstantin. 2018. „The Russian Navy in the 21st Century: The Legacy and the New Path.“ Accessed 4.3. 2022. https://www.researchgate.net/publication/346679774_The_Russian_Navy_in_the_21st_Century_The_Legacy_and_the_New_Path.
  21. Gorenburg, Dmitry. 2017. „Russia’s new and unrealistic naval doctrine.“ War on the Rocks. Accessed 3.3. 2022. https://warontherocks.com/2017/07/russias-new-and-unrealistic-naval-doctrine/#:~:text=In%20times%20of%20war%2C%20the,coastal%20and%20blue%20water%20environments.
  22. Connolly, Richard. 2019. „Fundamentals of the state policy of the Russian Federation in the field of naval activities for the period until 2030.“Accessed 15.3. 2022. https://www.ndc.nato.int/research/research.php?icode=574#_edn18
  23. „Russian Armed Forces: Capabilities.“ Congressional Research Service. Accessed 15.3. 2022. https://crsreports.congress.gov/product/pdf/IF/IF11589
  24. „Russian Navy warship transiting Black Sea straits to join Mediterranean Squadron.“ TASS. Accessed 15.3. 2022. https://tass.com/defense/1147561
  25. „Russian Navy a Historic Transition.“ Office of Naval Intelligence. Accessed 15.3. 2022. https://www.oni.navy.mil/Portals/12/Intel%20agencies/russia/Russia%202015print.pdf?ver=2015-12-14-082038-923
  26. Chipman, John a kolektiv. 2021. The Military Balance 2021. London: The International Institute for Strategic Studies.
  27. Kaushal, Sidharth and Sam Cranny-Evans. 2021. „How Russia’s Black Sea Fleet Could Change the Equation in Ukraine.“ RUSI. Accessed 3.3. 2022. https://rusi.org/explore-our-research/publications/commentary/how-russias-black-sea-fleet-could-change-equation-ukraine.
  28. Schneider, Alex. 2017. „Russia’s Black Sea Fleet Buildup and modernization.“ CIMSEC. Accessed 4.3. 2022. https://cimsec.org/russias-black-sea-fleet-buildup-modernization/.
  29. „Russian Navy 2022 :: List of Active Russian Navy Ships and Submarines.“ Last Update 22.3. 2022. Accessed 15.3. 2022. http://russianships.info/eng/today/
  30. Švestka, Jaroslav. 2007. „Vojenská námořnictva a námořní strategie ve 21. století.“ Obrana a strategie. Accessed 15.3. 2022. https://www.obranaastrategie.cz/filemanager/files/6301-en.pdf
  31. Kofman, Michael. Anya Fink and Jeffrey Edmonds. 2020. „Russian Strategy for Escalation Management: Evolution of Key Concepts.“ CNA. Accessed 15.3. 2022. https://www.cna.org/CNA_files/PDF/DRM-2019-U-022455-1Rev.pdf
  32. „Russian navy sinks Georgian boat: Defence ministry.“ Reuters. Accessed 15.3. 2022. https://www.reuters.com/article/us-georgia-ossetia-boat-idUSLA56070520080810
  33. LaGrone, Sam and Heather Mngilio. 2022. „Russian Navy Has Limited Role in Initial Invasion of Ukraine.“ USNI Nwes. Accessed 3.3. 2022. https://news.usni.org/2022/02/24/russian-navy-has-limited-role-in-initial-invasion-of-ukraine
  34. „Russian Navy Resumes Shipbuilding in Crimea.“ The Maritime Executice. Accessed 16.3. 2022. https://www.maritime-executive.com/article/russian-navy-resumes-shipbuilding-in-crimea.
  35. ČTK. „Ruský Admirál Kuzněcov přišel ve Středomoří o další letadlo, přepadlo z paluby.“ Česká televize. Accessed 16.3. 2022. https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1974073-rusky-admiral-kuznecov-prisel-ve-stredomori-o-dalsi-letadlo-prepadlo-z-paluby
  36. Vavasseur, Xavier. 2020. „Fire Damage To Russian Aircraft Carrier Admiral Kuznetsov Estimated At 350 Mln Rubles.“ Naval News Accessed 16.3. 2022. https://www.navalnews.com/naval-news/2020/08/fire-damage-to-russian-aircraft-carrier-admiral-kuznetsov-estimated-at-350-mln-rubles/
  37. „Russia’s Aircraft Carrier ‘Admiral Kuznetsov’ To Resume Repairs In June 2022.“ Naval News Accessed 16.3. 2022. https://www.navalnews.com/naval-news/2021/06/russian-aircraft-carrier-to-rejoin-the-fleet-in-late-2023/
  38. Manaranche, Martin. 2021. „Russian Aircraft Carrier To Rejoin The Fleet In Late 2023.“ Naval News Accessed 16.3. 2022. https://www.armadninoviny.cz/modernizace-ruske-letadlove-lode-admiral-kuznecov.html

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.