Současné problémy Rady bezpečnosti OSN

Rada bezpečnosti OSN si za svých 77 let prošla mnoha krizemi a proměnami. Některé problémy ovšem přetrvávají a obzvláště současná válka v Ukrajině na tyto problémy důrazně poukazuje. Nejde přitom pouze o užívání práva veta v Radě bezpečnosti, které práci tohoto orgánu mnohdy komplikuje. Na jaké další problémy Rady bezpečnosti naráží, a existují pro ně alespoň částečné řešení?

Rada bezpečnosti OSN (dále také jen Rada nebo Rada bezpečnosti) představuje unikátní orgán v mezinárodním prostředí – je výkonným orgánem Organizace spojených národů a jejím úkolem je ochránit mezinárodní mír a bezpečnost. Je složena z 15 členů – deseti nestálých volených na dva roky a pěti stálých s právem veta. Těmi jsou Spojené státy americké, Ruská federace, Čínská lidová republika, Velká Británie a Francie.

Samotná Rada bezpečnosti pojímá autoritu vyplývající z Charty OSN – podle Článku 24 předávají všichni členové OSN odpovědnost za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a Rada tak může konat kroky, které uzná za vhodné, jejich jménem. [1] Jaké přesně v Chartě není určeno. Vzhledem k výrazné proměně mezinárodního společenství a zkušenosti s neschopností Radou bezpečnosti vyřešit některé mezinárodní krize (jako příklad můžeme uvést genocidu ve Rwandě), ovšem mnoho členů Organizace spojených národů dlouhodobě vyjadřuje svou nespokojenost s Radou – a to i kvůli existenci veta, složení Rady a procedurálním problémům. [2]

Rada bezpečnosti OSN při jednání o KLDR. Zdroj: Wikimedia Commons.

Právo veta v čase a Uniting for Peace

Během studené války byla Rada paralyzována soupeřením Spojených států a Sovětského svazu – podíváme-li se na využívání veta v průběhu historie Rady, Spojené státy a Sovětský svaz užily nejvíce vet mezi lety 1945 a 1992. [3] Kvůli této paralýze muselo zasáhnout Valné shromáždění OSN a v roce 1950 vznikla Rezoluce Valného shromáždění 377, tzv. Uniting for Peace, která dává Valnému shromáždění možnost v podstatě zastoupit Radu bezpečnosti během ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti, pokud dojde k zablokování Rady pomocí veta. Ačkoliv tento mechanismus v podstatě od 80. let postupně odumírá, ukazuje to, jak moc zasahovalo právo veta do fungování Rady a narušovalo tak její legitimitu – pět stálých členů nevyužívalo své veto „ve prospěch míru“, tak, jak se k tomu zavázali v Chartě OSN, ale ve svůj vlastní prospěch. [4] Problémem při využívání veta není jen to, že některý ze stálých členů zablokuje rezoluci, na které se může shodnout všech ostatních 14 členů, ale že mnohdy blokuje i samotné projednávání nějakého problému na agendě Rady. Problematičtější je vliv stálých členů, který je tak velký, že samotné vetování proniká i do zbytku struktur OSN, i když oficiálně v ostatních orgánech veto nefunguje. [5]

Nicméně od roku 1992 došlo k výraznému úbytku případů, během kterých bylo veto použito. Veto v současnosti například využívá mnohem více Ruská federace než Spojené státy, během studené války tomu bylo naopak. [6] Jako nejaktuálnější příklad může sloužit zablokování projednávání a vydání rezoluce Rady v případě války v Ukrajině. Právě tato situace však znamená příležitost pro obnovu Uniting for Peace. Koneckonců, Valnému shromáždění se skutečně povedlo vydat rezoluci odsuzující útok Ruské federace vůči Ukrajině. A skutečně, na poli Valného shromáždění došlo ke vzniku iniciativy navazující na Uniting for Peace, kterou sponzoruje 58 zemí, včetně Spojených států amerických. Pokud by tato iniciativa ve Valném shromáždění prošla, muselo by se Valné shromáždění sejít pokaždé, když bude v Radě bezpečnosti použito veto. [7]

Ačkoliv rezoluce Valného shromáždění nejsou právně závazné, je možné pozorovat určité reflektování globální multipolarity i v rozhodovacích procesech OSN. Podle některých diplomatů, kteří působili v Radě po roce 1992 [5], a podle některých akademiků [8] veto ale nadále hraje velice silnou roli i v neformálních, přípravných jednáních.

Valné shromáždění OSN. Zdroj: Wikimedia Commons

Složení Rady a problémy doprovázející její rozšíření

Již v průběhu studené války některé státy kritizovaly samotné složení Rady bezpečnosti, ve které zasedají vítězové druhé světové války. [5] V důsledku velkého nárustu počtu členských států během dekolonizace tak muselo dojít k rozšíření Rady bezpečnosti na 15 členů. [10] Problém zastoupení v Radě se dále prohloubil s nástupem nových regionálních mocností. Nejčastěji se hovoří o Japonsku, Německu, Indii, Nigérii a Jihoafrické republice – všechny tyto státy vyjádřily touhu stát se stálými členy. [8][10] Státy mimo západní civilizační okruh jsou v Radě bezpečnosti silně podzastoupené, naopak nadměrné zastoupení má především Západ a východní Evropa – kromě toho, že tři západní státy mají právo veta, tak rotační systém deseti stálých členů silně favorizuje Evropu (porovnáme-li velikost jednotlivých regionů, jejich populace a množství států, podle kterých je rotační systém vytvořen). [11]

Při samotném zvažování možného rozšíření Rady bezpečnosti (a to jak o stálé či nestálé členy) je nutné počítat se dvěma zásadními problémy. Ten první je, že všichni přední kandidáti na další stálé členy mají své rivaly a nepřátele. Několik desítek let trvající spor mezi Indií a Pákistánem, obnášející i otázku vývoje jaderných zbraní, rozhodně Indii k postu stálého člena nenahrává. Čína potom jako silného regionálního rivala vnímá Japonsko. [10] Jihoafrická republika a Nigérie spolu soupeří o hegemonii v Africe a jejich rozpor v této rovině by mohl vést k dalším problémům v Africké unii. [12]

Co se týče Německa, tam zůstává velkým otazníkem politika Evropské unie – měla by snad EU získat stálé křeslo v Radě bezpečnosti? Tuto možnost doprovází celá řada otázek. Předně to, zda by se Francie měla vzdát svého křesla v její prospěch, zda by Německo mělo upřednostnit národní zájem a usilovat křeslo pouze pro sebe, a to, jak by do tohoto procesu promlouvalo samotné právní postavení Unie. Na tyto otázky zatím státy Evropské unie nenacházejí odpověď. [13] [14] Nepochybně zajímavým aspektem by potom bylo úsilí Unie získat unijní křeslo stálého člena ve světle vstupního procesu Ukrajiny do EU.

V případě dříve navržených reforem Rady by navíc fakticky nedošlo k silnějšímu postavení nestálých členů – nejenže by nebylo dosaženo rovnováhy mezi zastoupení světových regionů v žádném z případů možných reforem. [15] Druhým problémem by bylo případné ohrožení už tak křehké efektivity Rady – pokud by bylo přijato více stálých členů s právem, bylo by mnohem složitější nalézt případný konsensus v orgánu. [5][17]

Quid pro quo mechanismus a předsednictví v Radě

Postavení deseti nestálých členů v Radě bezpečnosti volených periodicky na dva roky Valným shromážděním je oproti stálým členům velice nízké, obdobně jako všech ostatních členů OSN. [18] I přesto ovšem mnoho států stále aktivně usiluje o zvolení do Rady. První důvod této motivace je materiální – jelikož stálí členové pořád musí získat hlasy členů nestálých při schvalování rezolucí, uchylují se k ekonomické diplomacii. Některé státy například od stálých členů získají větší přísun humanitární a rozvojové pomoci, pokud budou hlasovat ve prospěch jejich rezoluce, a samozřejmě dochází také k prohloubení případných vztahů mezi nestálými a stálými členy. [18] [19]

Odhlédneme-li ovšem od tohoto quid pro quo mechanismu, členství v Radě bezpečnosti je stále otázkou prestiže a nestálí členové mají stále velkou možnost ovlivňovat jak formální, tak neformální jednání v Radě. [21] [22] Celkově se od 90. let reprezentace rozdílných názorů značně zlepšila [5], především s rostoucím vnímáním závažnosti sociálních, environmentálních a lidskoprávní témat. [23] Stejně tak přibylo Radě bezpečnosti množství agend a neformálních i formálních mítinků – od konce studené války se Rada nyní schází ročně čtyřnásobně více v porovnání se studenou válkou. [24]

Hlavním způsobem, jakým může nestálý člen ovlivnit jednání v Radě je pozice předsedy Rady bezpečnosti, která se v historii Rady průběžně vyvíjela. V současnosti se jedná o periodicky rotující pozici jednoho ze členů Rady, který předsedá jednáním – a to jak formálním, tak neformálním. Rozhoduje o jejich agendě, svolává je a organizuje, což mu dává značnou procedurální moc. Výhodou pro nestálé členy je, že tuto pozici zastává každý měsíc jiný člen Rady. [25]

Vedle těchto výhod ovšem musí nestálí členové počítat i s klíčovými nevýhodami, které mnohdy členy OSN odrazují od kandidatury. Těmi hlavními jsou personální a logistické náklady a komplexnost probíraných problémů. Malé státy mají většinou počtem personálu mnohem menší zastoupení než ostatní, a ne vždy jsou tak schopny zvládat nálož extrémně rozdílných a komplexních bodů agendy, které se mnohdy probírají najednou. Toto mnohdy představuje problém i pro státy velké, včetně stálých členů. [23] [24]

Institucionální paměť, penholdership a Arria-formula

Dalším úskalím nestálých členů Rady je potom absence institucionální paměti a tzv. penholdership systém.Institucionální paměť představuje v tomto případě schopnost státu pohybovat se bez problémů ve fungování organizace – především aktivní znalost procedur a propojení Rady se zbytkem OSN. Stálí členové, s výjimkou Čínské lidové republiky, se v prostředí Rady pohybují už od roku 1945. Jejich institucionální paměť je tedy oproti nestálým členům nesporně větší. Mnoho států se musí všechny procedury „učit“ od začátku nebo přerušovaně, což samozřejmě ovlivňuje jejich efektivitu.

V Radě také existuje tzv. penholdership systém, kdy u každé agendy obvykle jeden stát zaujme pozici „držitele pera“ a díky své odbornosti na toto téma pomáhá zásadním způsobem formulovat rezoluce. A opět, stálí členové mají v tomto velkou výhodu nejen kvůli velikosti svého zastoupení, ale také tradici v Radě. [23][26]

Odkloníme-li se ovšem od problémů zvolených nestálých členů, je nutné zmínit jedno velké procedurální a transparentní pozitivum Rady. S rozšířením agendy a zájmů jednotlivých členských států se Rada bezpečnosti musela přizpůsobit nové realitě a přihlížet k zájmům dalších skupin nejen států, ale také nestátních aktérů. V 90. letech tak vznikla tzv. Arria-formula – mechanismus, kdy se členové Rady bezpečnosti schází s nečleny, diskutují s nimi agendu a naslouchají jejich návrhům a připomínkám. [27] [23] Obzvláště nutné je pro členy Rady pak naslouchat státům, které aktivně přispívají do rozpočtu OSN velkými částkami nebo se podílí na mírových operacích (především personálním zajištěním). [21] Pozitivní je, že tato Arria-formula se vztahuje také na neziskové a další mezinárodní organizace, což je další novinkou od konce studené války. [28] [29]

Rada bezpečnosti OSN. Zdroj: Wikimedia Commons.

Přetrvávající problémy

Shrneme-li nyní všechny zmíněné problémy Rady, zjistíme, že většina z nich je spojena s jejím strukturálním a procedurálním uspořádáním. Zatímco procedurální problémy se v průběhu historie Rady měnily a bylo možné především od 90. let alespoň částečně najít jejich řešení, strukturální problémy jako právo veta a obsazení postů stálých členů zůstávají nevyřešeny. Důvody jsou pro to dva.

Jakákoliv změna struktury a rozhodování v Radě by vyžadovala změnu Charty OSN, a tedy souhlas jak Valného shromáždění, tak Rady bezpečnosti. V tu chvíli přichází do hry opět právo veta. Druhým problémem je, že ke schválení Charty jsou potřeba 2/3 Valného shromáždění. [30] Pokud by mělo dojít k rozšíření Rady bezpečnosti, byť jen o nestálé členy, kandidáti na tuto pozici by museli přesvědčit 2/3 členských států. Pokud by k této změně přece jen došlo, je otázka, zda nedojde k dalšímu snížení efektivity Rady.

Otázka legitimity stálých členů Rady bezpečnosti a jejich práva veta by pak mohla být řešena postupnou demokratizací procedur v Radě. [5] Především pro menší státy přesto dva problémy přetrvávají – personální zajištění a nedostatek znalostí (a jejich následná využitelnost při jednání v Radě) v podobě nepoměru institucionální paměti mezi stálými a nestálými členy a penholdership systému. Domnívám se ovšem, že na toto existuje řešení, se kterým již některé státy začaly experimentovat – regionální spolupráce.

Regionální spolupráce jako krok správným směrem

V některých návrzích reformy Rady bezpečnosti v průběhu historie padlo, že by stálé či nestálé křeslo mohly dostat i mezinárodní organizace. Problémem u takového návrhu je ovšem to, že téměř žádná regionální organizace nedosáhla takového stupně integrace, aby mohla přijmout jednotnou zahraniční politiku na komplexní agendy Rady bezpečnosti. Jak bylo nastíněno, snad pouze EU by mohla mít takové kapacity, přestože její právní postavení v tomto ohledu stále provází řada otázek. [13] Úroveň regionální spolupráce se také liší napříč kontinenty. Nicméně již od 90. let si je OSN vědoma důležitosti spolupráce na regionální úrovni a aktivně jedná s regionálními organizacemi o mnoha problémech a agendách. [32] EU má jako organizace své zastoupení při OSN, Africká unie a OSN mají dokonce sdílené mírové mise.

Větší angažovanost regionálních organizací by tak pro OSN nebylo ničím novým. Právě naopak, lze budovat na předchozích zkušenostech. To by zároveň napomohlo i řešení relativně nepříznivé situace menších států. Zatímco malí nestálí členové Rady nemusí mít kapacitu pro získání pozice v penholdership systému a větší institucionální paměti, ve spolupráci se svými spojenci by toho mohli dosáhnout. Některé státy tak již činily – například Finsko a Estonsko spolupracovaly na penholdership systému a společně dokázaly koordinovat agendu v Radě. [34] Jedná se o malé kroky, ale jsou to právě tyto kroky, které ve chvíli, kdy strukturální reforma není fakticky možná, mohou postupně změnit nerovnováhu rozložení sil stálých a nestálých členů v Radě bezpečnosti.


Zdroje

[1] ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ, b.r. Charta Organizace spojených národů a Statut mezinárodního soudního dvora. In: Informační centrum OSN v Praze [online]. Praha: Informační centrum OSN v Praze, 1945 [cit. 2021-02-04]. Dostupné z: https://www.osn.cz/wp-content/uploads/Charta-OSN-2019.pdf

[2] BINDER, Martin a Monika HEUPEL, 2015. The Legitimacy of the UN Security Council: Evidence from Recent General Assembly Debates. International Studies Quarterly [online]. 59(2), 238-250 [cit. 2020-02-04]. ISSN 00208833. Dostupné z: doi:10.1111/isqu.12134

[3] SECURITY COUNCIL REPORT, 2020. The Veto. In: Security Council Report [online]. New York: Security Council Report, 16 December 2020 [cit. 2022-02-04]. Dostupné z: https://www.securitycouncilreport.org/un-security-council-working-methods/the-veto.php

[4] CARSWELL, A. J., 2013. Unblocking the UN Security Council: The Uniting for Peace Resolution. Journal of Conflict and Security Law [online]. 18(3), 453-480 [cit. 2022-02-04]. ISSN 1467-7954. Dostupné z: doi:10.1093/jcsl/krt016

[5] BUTLER, Richard, 2012. Reform of the United Nations Security Council. Penn State University School of International Affairs [online]. April 2012, 1(1), 23-39 [cit. 2022-01-25]. ISSN 2168-7951. Dostupné z: doi:10.1080/09592296.2019.1557423

[6] CUNLIFFE, Philip, 2009. The Politics of Global Governance in UN Peacekeeping. International Peacekeeping [online]. 16(3), 323-336 [cit. 2022-02-04]. ISSN 1353-3312. Dostupné z: doi:10.1080/13533310903036384

[7] United States Mission to the United Nations, 2022. Statement by Ambassador Linda Thomas-Greenfield on the UN General Assembly Resolution on the UN Security Council Veto. United States Mission to the United Nations. Available at: https://usun.usmission.gov/statement-by-ambassador-linda-thomas-greenfield-on-the-un-general-assembly-resolution-on-the-un-security-council-veto/ [Accessed April 23, 2022].

[8] LÄTTILÄ, Ville a Aleksi YLÖNEN, 2019. United Nations Security Council Reform Revisited: A Proposal. Diplomacy & Statecraft [online]. 30(1), 164-186 [cit. 2022-02-04]. ISSN 0959-2296. Dostupné z: doi:10.1080/09592296.2019.1557423

[9] CARON, David D., 1993. The Legitimacy of the Collective Authority of the Security Council. American Journal of International Law [online]. 87(4), 552-588 [cit. 2022-02-04]. ISSN 0002-9300. Dostupné z: doi:10.2307/2203616

[10] WEISS, Thomas G., 2010. The illusion of UN Security Council reform. The Washington Quarterly [online]. 26(4), 147-161 [cit. 2022-02-04]. ISSN 0163-660X. Dostupné z: doi:10.1162/016366003322387163

[11] GOULD, Matthew a Matthew D. RABLEN, 2016. Equitable representation in councils: theory and an application to the United Nations Security Council. Public Choice [online]. 169(1-2), 19-51 [cit. 2022-02-04]. ISSN 0048-5829. Dostupné z: doi:10.1007/s11127-016-0368-x

[12] MASENG, Jonathan Oshupeng a Frank Gadiwele LEKABA, 2014. United Nations Security Council reform and the dilemmas of African continental integration. African Security Review [online]. 23(4), 395-404 [cit. 2022-02-04]. ISSN 1024-6029. Dostupné z: doi:10.1080/10246029.2014.948896

[13] PIROZZI, Nicoletta, Yolanda SPIES a Hubertus JUERGENLIEMK, 2011. The European Union and the Reform of the United Nations: Towards a More Effective Security Council?. MERCURY [online]. November 2011, 2011(No.13), 1-32 [cit. 2022-01-28]. ISSN 2079-9225. Dostupné z: http://mercury.uni-koeln.de/fileadmin/user_upload/E-paper_no13_r2011.pdf

[14] DEUDNEY, Daniel a Hanns W. MAULL, 2011. How Britain and France Could Reform the UN Security Council. Survival [online]. 53(5), 107-128 [cit. 2022-01-24]. ISSN 0039-6338. Dostupné z: doi:10.1080/00396338.2011.621640

[15] Afoaku, O.G. & Ukaga, O., 2001. UNITED NATIONS SECURITY COUNCIL REFORM: A CRITICAL ANALYSIS OF ENGLARGEMENT OPTIONS. Journal of Third World Studies, 18(2), pp.149-169 (21 pages). Available at: https://www.jstor.org/stable/45193959 [Accessed January 27, 2022].

[16] O’NEILL, Barry, 1996. Power and Satisfaction in the United Nations Security Council. Journal of Conflict Resolution [online]. 40(2), 219-237 [cit. 2022-02-04]. ISSN 0022-0027. Dostupné z: doi:10.1177/0022002796040002001

[17] HURD, Ian, 2008. Myths of Membership: The Politics of Legitimation in UN Security Council Reform. Global Governance: A Review of Multilateralism and International Organizations [online]. 14(2), 199-217 [cit. 2022-02-04]. ISSN 1075-2846. Dostupné z: doi:10.1163/19426720-01402006

[18] THAKUR, Ramesh, 2012. Law, Legitimacy and the United Nations. Legality and Legitimacy in Global Affairs [online]. Oxford University Press, 2012-03-27, 11(1), 45-65 [cit. 2022-02-04]. ISBN 9780199781577. Dostupné z: doi:10.1093/acprof:oso/9780199781577.003.0002

[19] KUZIEMKO, Ilyana a Eric WERKER, 2006. How Much Is a Seat on the Security Council Worth? Foreign Aid and Bribery at the United Nations. Journal of Political Economy [online]. 114(5), 905-930 [cit. 2022-02-04]. ISSN 0022-3808. Dostupné z: doi:10.1086/507155

[20] DREHER, Axel, Jan-Egbert STURM a James Raymond VREELAND, 2009. Global horse trading: IMF loans for votes in the United Nations Security Council. European Economic Review [online]. 53(7), 742-757 [cit. 2022-02-04]. ISSN 00142921. Dostupné z: doi:10.1016/j.euroecorev.2009.03.002

[21] HURD, Ian, 2002. Legitimacy, Power, and the Symbolic Life of the UN Security Council. Global Governance [online]. 8(35), 35-51 [cit. 2022-02-04]. ISSN 1075-2846. Dostupné z: https://static1.squarespace.com/static/55bc2903e4b0b7e056744a52/t/59371af1d482e993633cc2ea/1496783614225/legitimacy+symbolic+life+GG+2002.pdf

[22] SCHIA, Niels Nagelhus, 2013. Being Part of the Parade – “Going Native” in the United Nations Security Council. PoLAR: Political and Legal Anthropology Review [online]. 36(1), 138-156 [cit. 2022-02-04]. ISSN 10816976. Dostupné z: doi:10.1111/plar.12007

[23] Nick Pay, V. & Postolski, P., 2021. Power and Diplomacy in the United Nations Security Council: The Influence of Elected Members. The International Spectator, pp.1-17. [cit. 2022-02-04]. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/03932729.2021.1966192

[24] DEDRING, Juergen, 2008. The Situation in the Occupied Arab Territories. DEDRING, Juergen. The United Nations Security Council in the 1990s: Resurgence and Renewal [online]. 1. New York: SUNY Press, s. 35-59 [cit. 2022-02-04]. ISBN 0791477835. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=0-EzTzLadSIC&pg=PA35&dq=The+United+Nations+Security+Council+in+the+1990s&lr=&hl=cs&source=gbs_toc_r&cad=4#v=onepage&q=The%20United%20Nations%20Security%20Council%20in%20the%201990s&f=false

[25] BLAVOUKOS, Spyros, Panayotis TSAKONAS a Dimitris BOURANTONIS, 2006. Parameters of the Chairmanship’s Effectiveness: The Case of the UN Security Council. The Hague Journal of Diplomacy [online]. 1(2), 143-170 [cit. 2022-02-04]. ISSN 1871-1901. Dostupné z: doi:10.1163/187119006X149535

[26] XAVIER DO MONTE, Izadora, 2015. The Pen is Mightier than the H-Bomb. Interventions [online]. 18(5), 669-686 [cit. 2022-02-04]. ISSN 1369-801X. Dostupné z: doi:10.1080/1369801X.2015.1131180

[27] AGUIRRE, Sergio a William WAGNER, 2021. What’s the UN Security Council For?. Survival [online]. 63(2), 69-76 [cit. 2022-02-04]. ISSN 0039-6338. Dostupné z: doi:10.1080/00396338.2021.1905982

[28] ANDERSON, Kenneth, 2011. „Accountability“ as „Legitimacy“: Global Governance, Global Civil Society and the United Nations. Brooklyn Journal of International Law [online]. 36(3), 841-890 [cit. 2022-02-04]. Dostupné z: https://brooklynworks.brooklaw.edu/bjil/vol36/iss3/3

[29] MOLOO, Rahim, 2011. THE QUEST FOR LEGITIMACY IN THE UNITED NATIONS: A ROLE FOR NGOS?. Journal of International Law & Foreign Affairs [online]. United States: University of California, Spring 2011, 16(1), 1-40 [cit. 2022-02-04]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/45302232

[30] Vigouroux, C., 2012. Representation and Effectiveness: Three Goals for a Security Council Reform. Glendon Journal of International Studies, 5. [cit. 2022-02-04]. Dostupné z:https://gjis.journals.yorku.ca/index.php/gjis/article/view/35109

[31] THAKUR, Ramesh a Luk VAN LANGENHOVE, 2006. Enhancing Global Governance Through Regional Integration. Global Governance [online]. July–September 2006, 12(3), 233-240 [cit. 2022-01-31]. ISSN 1075-2846. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/27800615

[32] SÖDERBAUM, Fredrik, 2006. The UN and Regional Organizations in Global Security: Competing or Complementary Logics. Global Governance (2006) [online]. Fall 2006, 12(3), 227-232 [cit. 2022-01-31]. Dostupné z: https://d1wqtxts1xzle7.cloudfront.net/33040911/02.GG12_3.Hettne-with-cover-page-v2.pdf?Expires=1643654224&Signature=S7oBLj7Nk98CF~fF9l0RJMuCJK~T5VVVmjyiZlY7i4My7TTVfWh3udNzrSa994x1n3E~hs4bCBftlvm6ICt74TJ9LB8jVZSh4umIbn4yLjqKLSjWvAOlw7bx6suFpOfjh5OHNR3iWJ5iN~hglKGmzLfNG4U8qN-a1JHEWaubYDpS5ozjoPgD7wBWB3w6lJd2ROvy0vLOzQBzlyyd0jVacGvZ~XQXXsMIl8vsWRaiN0V8d2TM3c4H5r7hDpm2vyIxX8gchGN8ysta2vXP1MG6hnQ1Q33fQ2Dt~~N6jTw4UTQuLkOhP5L3rmM96V40hsvuCraj~Z6wr1zJXLmnF6s34w__&Key-Pair-Id=APKAJLOHF5GGSLRBV4ZA

[33] HAUGEVIK, Kristin, Niels Nagelhus SCHIA, Kristi RAIK a Piret KUUSIK, 2021. Small States, Different Approaches: Estonia and Norway on the UN Security Council. In: NUPI [online]. Estonia: International Centre for Defence and Security, November 2021 [cit. 2022-01-31]. Dostupné z: https://nupi.brage.unit.no/nupi-xmlui/bitstream/handle/11250/2832241/ICDS_EFPI_Report_Small_States_Different_Approaches_Haugevik_Kuusik_Raik_Schia_November_2021.pdf?sequence=2

 

 

Štítky:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *