Sousedé na ostří nože – konflikt mezi Kyrgyzstánem a Tádžikistánem

Štítky:

Úvod

Země Střední Asie jsou v několika posledních dekádách skloňovány zejména v souvislosti s turbulentním děním v Afghánistánu, v poslední době také v Kazachstánu. Na jaře loňského roku ale proběhla mezi Tádžikistánem a další středoasijskou republikou, Kyrgyzstánem, krátká srážka, která si vyžádala desítky životů a značné škody na majetku. [1]

Spory mezi Tádžikistánem, Kyrgyzstánem a Uzbekistánem nejsou ničím novým. Spíše než fakt, že k nějakému sporu vůbec došlo, je v tomto případě překvapující jeho intenzita [2]. Množství z předešlých asi 70 příhraničních sporů mezi Tádžiky a Kyrgyzy bylo obvykle vedeno pěstmi či za pomoci zemědělského nářadí, ačkoli v některých případech se do šarvátek zapojily i bezpečnostní složky jedné nebo druhé strany. [2] Tentokrát ale umíraly desítky lidí.

Střední Asie je suchý stepní, polopouštní a pouštní region, [3] ve kterém je voda naprosto klíčovou strategickou surovinou. [4] Z toho důvodu jsou konflikty o vodu v regionu poměrně časté. V tomto konkrétním případě nicméně nešlo čistě o spor o vodu, vzhledem k tomu, že na území obou států pramení většina velkých regionálních řek a nemají tedy s vodou takové problémy jako ostatní středoasijské republiky. [3]

Příčinu sporů mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem je třeba hledat spíše v sovětské národnostní politice. Sovětský svaz se svou strategií „rozděl a panuj“ nakreslil hranice jednotlivých středoasijských sovětských socialistických republik zdánlivě nelogicky tak, aby skutečné hranice nerespektovaly hranice etnické. Následné napětí plynoucí mimo jiné z existence množství enkláv na území států Ferganské kotliny je jednou z hlavních příčin tamních sporů.

Ferganská kotlina, nejlidnatější oblast Střední Asie a místo častých příhraničních konfliktů všech třech sousedících zemí. (Zdroj: European Parliamentary Research Service)

Konflikt

Celý konflikt začal 28. dubna 2021, a to ve chvíli, kdy se Tádžikové pokusili nainstalovat kamery k důležité hrázi, kterou místní obou národností používají pro odběr vody. Ta se přitom nachází na jednom z mnoha míst, o něž vedou Tádžikové s Kyrgyzy dlouhá léta spory. [5] Celý konflikt rychle eskaloval přes házení kamenů až do bodu, kdy došlo k první střelbě z ručních palných zbraní a následně i z minometů. [2]

Konflikt trval tři dny a vyžádal si desítky obětí na obou stranách. Zatímco na straně Tádžikistánu zemřelo dle oficiálního prohlášení 19 civilistů (přičemž dle nezávislých reportérů šlo o devět civilistů a 11 členů vojenského personálu, celkem 20 osob), na straně Kyrgyzstánu zemřelo dle oficiálních informací 36 osob. [5]

Dle Šmídovy dichotomie lze konflikty dělit na konflikty zájmů a konflikty hodnot. [6] Konflikt zájmů hodnotí Šmíd jako takový typ konfliktu, ve kterém je primárním zájmem všech zainteresovaných stran materiální zisk, zatímco konflikt hodnot je dle něj založen spíše na nepřátelství způsobeném etnickými, náboženskými nebo ideologickými spory. [6] Zatím poslední střet mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem lze bezesporu označit jako konflikt zájmů.

Šmíd dále dělí konflikty zájmů na konflikty územní, ekonomické a politické. V našem případě se jedná o ekonomický konflikt, jelikož spouštěčem celého sporu bylo vodní dílo, nacházející se na sporném území, [5] z něhož místní z obou stran hranic odebírají vodu. Hnacím motorem konfliktů v oblasti jsou nicméně v úvodu zmíněné dlouhodobé spory o území založené na problematické (či rovnou neexistující) demarkaci hranic mezi státy. Obecně lze tedy spory mezi státy Ferganské kotliny umístit v rámci konfliktů zájmů někde na pomezí ekonomických konfliktů a konfliktů o území.

Problematická je i existence uzbeckých a tádžických enkláv, především uvnitř Kyrgyzstánu. Existenci dlouhodobých sporů o území odpovídá i hypotéza autorů Peña-Ramos, Bagus a Fursova, kteří v článku „Water Conflicts in Central Asia: Some Recommendations on the Non-Conflictual Use of Water“ hovoří o orientaci států Střední Asie směrem ke konfliktu, a ne ke kooperaci. To následně dokazují mimo jiné značnou mírou mezistátních konfliktů v oblasti, v nichž častokrát hraje důležitou roli voda. [4]

Svářícími se stranami v konfliktu jsou v našem případě především samotní obyvatelé příhraničních oblastí obou zemí, zatímco centrální vlády jak v Biškeku, tak v Dušanbe jsou jednoduše příliš slabé na to, aby dokázaly opakovaným konfliktům účinně předejít.[i] [2] Slabost centrální vlády je ostatně častou příčinou vzniku konfliktů. Rotberg dělí v tomto ohledu státy na strong, weak, failed a collapsed. Vzhledem k absenci občanské války a existenci občanské společnosti, infrastruktury, institucí či vlády práva na území Kyrgyzstánu a Tádžikistánu nelze ani jeden ze států označit jako failed nebo dokonce collapsed. [7] Oba státy nicméně splňují řadu definičních kritérií pro jejich zařazení do kategorie weak. [7]

V případě Kyrgyzstánu se jedná o masivní míru korupce a manipulace s legislativou ze strany (ač demokraticky zvolených) vládnoucích elit. Časté je i politické násilí ze strany demonstrantů vedoucí až k opakovaným protivládním pučům a notoricky se opakujícímu střídání prezidentské administrativy.[ii] [8] Tádžikistán je naproti tomu autoritativním státem, v jehož čele stojí už od r. 1992 prezident Emomali Rahmon, de facto vítěz občanské války v 90. letech. [9] Jedním z mnoha dalších faktorů slabosti Tádžikistánu je faktická absence kontroly režimu nad východní hornatou provincií Horský Badachšán, [9] v níž tak hrozí případná radikalizace tamějších obyvatel. Zřejmá je i zranitelnost země vůči případné, ač nepravděpodobné hrozbě ze strany Tálibánu, [10] případně mnohem vážnější hrozbě teroristických útoků ze strany ISIS. [11]

Horský Badachšán, nejrozlehlejší a nejméně zalidněná provincie Tádžikistánu, existující do určité míry nezávisle na vládě v Dušanbe. (Zdroj: Wikipedia)

Post-konfliktní dynamika

Všechny výše zmíněné důvody v čele s národnostní politikou SSSR a slabostí centrálních vlád v Biškeku a Dušanbe vedou k opakovaným sporům na hranicích. Neobvyklá míra násilí v loňském konfliktu nicméně nastolila otázku, zda by nebylo lepší vyřešit demarkaci hranic mezi oběma státy jednou provždy. To je ale vzhledem k vnitropolitické dynamice obou aktérů poněkud problematické.

Tádžickému prezidentu Rahmonovi bude v říjnu 70 let a v brzké době tak lze očekávat předání úřadu prezidenta Tádžikistánu mladšímu nástupci, pravděpodobně Rahmonovu synovi, [2][iii] což ovšem komplikuje všudypřítomné zhoršování ekonomické situace v souvislostí s pandemií koronaviru [14] a v případě Tádžikistánu rovněž i nedobré vztahy se sousedním, nově nastoupivším Tálibánem. Vzhledem k tomu, že Rahmonův režim z napjaté situace s jižním sousedem profituje, respektive tím odvádí pozornost od vlastních problémů, [10] nelze v tomto ohledu očekávat v blízké době zásadní zlom.

Kyrgyzský prezident Japarov je dle Sullivana momentálně soustředěný na konsolidaci moci poté, co se po třech letech dostal z vězení, [2] ve kterém si měl původně odsedět více než 11 let, a to za držení rukojmí při protivládních protestech v r. 2013. [8]

Ani jedna strana tak není podle Sullivana v situaci, kdy je schopná přiznat zodpovědnost za eskalaci letošního násilí. Na druhou stranu si ale obě strany uvědomují nutnost předejít podobným konfliktům v budoucnosti. Variantou tak zůstává diplomacie, mimo jiné vzhledem k vlastní slabosti a nedostatečné kapacitě zabránit podobným eskalacím v budoucnu. [2]

To nás dostává k Ruské federaci, důležitému mediátorovi konfliktu. Konflikt v Náhorním Karabachu z podzimu 2020 dokázal Kreml využít ke svému prospěchu, [15] což souviselo mimo jiné s geopolitickým soupeřením v regionu Zakavkazska mezi Ruskou federací a Tureckem. [2] Ve Střední Asii je ale Ruská federace na rozdíl od Zakavkazska nepopiratelným hegemonem. [2] V případě, že by se konflikt mezi dvěma členskými státy CSTO (Collective Security Treaty Organisation) protáhl, případně opakoval, mohlo by to být pro Putinův režim na mezinárodní scéně poněkud zahanbující. [2] Kreml by navíc z opakování podobných konfliktů na rozdíl od Karabachu nic neměl.

Prezident Kyrgyzstánu Sadyr Japarov a tádžický prezident Emomali Rahmon se setkávají poprvé po příhraničním konfliktu. (Zdroj: Kyrgyzstan Presidency Press Office)

Závěr

Dynamika zde diskutovaného konfliktu tkví především v problematické demarkaci hranic mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem (příp. Uzbekistánem), dědictvím z dob vlády Sovětského svazu. Pravidelnost propukajících sporů mezi obyvateli Ferganské kotliny je mimo to zapříčiněna také slabostí centrálních vlád v Dušanbe a Biškeku, příp. Taškentu. Tato slabost vyplývá z různých, zejména ekonomických faktorů. Jejím důsledkem je mimo jiné faktická neschopnost vrcholných představitelů provést konečnou demarkaci hranic. Logickým vyústěním demarkace je totiž zrušení množství enkláv, což by bylo ze strany občanů státu, který by se enkláv vzdal, vnímáno jako prohra centrální vlády.

Ze všech těchto důvodů je „směřování států Střední Asie orientováno směrem ke konfliktu, ne ke kooperaci“. [4] To do budoucna s největší pravděpodobností povede k opakování podobných konfliktů.

I vzhledem k neochotě Ruské federace angažovat se v řešení pohraničních konfliktů ve Ferganské kotlině [16] by opravdovou změnu mohl přinést až zcela nový aktér v regionu, a to Čína. Ta má na rozdíl od Ruské federace ekonomické kapacity na financování regionální infrastruktury či energetiky. Vzhledem k tomu, že politická slabost středoasijských republik vyplývá ze slabosti ekonomické, mají čínské investice do budoucna potenciál stát se pomyslným jazýčkem na vahách regionální bezpečnostní dynamiky. [17]


[i] Slabost a fragilita obou států je rovněž patrná z dat fragilestateindex.org.

[ii] Od roku 2005 proběhly v Kyrgyzstánu tři protivládní puče. Dva ze tří svržených prezidentů se v současné době nacházejí v exilu. Jediný další prezident, kterého nesmetly protivládní demonstrace, si momentálně odpykává dlouhý trest ve vězení. [2] V roce 2010, při druhém ze tří zmíněných protivládních pučů, navíc propuklo i mezietnické násilí mezi Uzbeky a Kyrgyzy. [8]

[iii] Před několika lety udělil prezident Rahmon svému synovi Rustamu Emomalimu titul starosty hlavního města Tádžikistánu, Dušanbe. [12] V roce 2020 byl navíc beze zbytku zvolen předsedou horní komory parlamentu, čímž se stal de facto druhou nejdůležitější osobu ve státě, hned po svém otci. [13]


Zdroje

[1] RadioFreeEurope/RadioLiberty. „Homes, Schools Destroyed After Worst Violence In Decades On Kyrgyz-Tajik Border.“ RadioFreeEurope/RadioLiberty. May 3rd, 2021. https://www.rferl.org/a/destructed-villages-after-worst-violence-in-decades-on-kyrgyz-tajik-border/31235230.html (accessed November 16th, 2021).

[2] SULLIVAN, Charles J. „BATTLE AT THE BORDER: AN ANALYSIS OF THE 2021 KYRGYZSTAN-TAJIKISTAN CONFLICT.“ Asian Affairs, July 2nd, 2021: 529-535.

[3] SULEIMEN, M. Vodny Resursy Kak Factor Bezopasnosti v Tsentralnoy Azii (Water Resources as a Safety Factor in Central Asia). Almaty, 2011.

[4] PEÑA-RAMOS, José Antonio, Philipp BAGUS, and Daria FURSOVA. „Water Conflicts in Central Asia: Some Recommendations on the Non-Conflictual Use of Water.“ Sustainability, March 21st, 2021: 1-24.

[5] RadioFreeEurope/RadioLiberty. „In First Official Count, Tajikistan Says 19 Killed In Kyrgyz Border Clashes.“ RadioFreeEurope/RadioLiberty. May 6th, 2021. https://www.rferl.org/a/tajikistan-first-official-victims-kyrgyzstan-border-clashes/31240919.html (accessed November 17th, 2021).

[6] ŠMÍD, Tomáš. „Surovinový a ozbrojený konflikt.“ Ve Vybrané konflikty o zdroje a suroviny, autor: Tomáš ŠMÍD a kol., 17-24. Brno: MUNI, 2010.

[7] ROTBERG, Robert I. „The Failure and Collapse of Nation-States.“ In When States Fail, by Robert I. ROTBERG, 1-42. Princeton: Princeton University Press, 2004.

[8]. SULLIVAN, Charles J. „THE CRUMBLING KYRGYZ REPUBLIC.“ Asian Affairs, January 25th, 2021: 44-61.

[9]. SULLIVAN, Charles J. „Embattled authoritarians: continuity and collapsein Central and Southwest Asia.“ Asian Security, December 25th, 2019: 363-378.

[10] UMAROV, Temur. „Why Tajikistan Is Taking a Stand Against the Taliban.“ Moscow Times. October 26th, 2021. https://www.themoscowtimes.com/2021/10/26/why-tajikistan-is-taking-a-stand-against-the-taliban-a75413 (accessed November 18th, 2021).

[11] GIBBONS-NEFF, Thomas, and Najim RAHIM. „ISIS Fighters Attack Outpost in Tajikistan.“ New York Times. November 6th, 2019. https://www.nytimes.com/2019/11/06/world/asia/isis-tajikistan.html (accessed November 18th, 2021).

[12] RadioFreeEurope/RadioLiberty. „Tajik President Makes Son Capital’s Mayor.“ RadioFreeEurope/RadioLiberty. January 12th, 2017. https://www.rferl.org/a/tajikistan-rahmon-appoints-son-dushanbe-mayor/28228061.html (accessed November 17th, 2021).

[13] ACCA. „Tajikistan: son of Emomali Rahmon officially became the second person in the state.“ Analytical Centre for Central Asia. April 18th, 2020. https://acca.media/en/tajikistan-son-of-emomali-rahmon-officially-became-the-second-person-in-the-state/ (accessed November 17th, 2021).

[14] TWB. „Tajikistan Economic Update – Fall 2020.“ The World Bank. December 23th, 2020. https://www.worldbank.org/en/country/tajikistan/publication/economic-update-fall-2020 (accessed November 17th, 2021).

[15] BANÁŠ, Filip. „Ohlédnutí za válkou v Náhorním Karabachu.“ Security Outlines. 12. listopad 2021. https://www.securityoutlines.cz/ohlednuti-za-valkou-v-nahornim-karabachu/ (přístup získán 18. listopad 2021).

[16] SESTANOVICH, Stephen. „Why Russia Didn’t Act.“ Council on Foreign Relations. June 23th, 2010. https://www.cfr.org/expert-brief/why-russia-didnt-act (accessed November 18th, 2021).

[17] İSMAYIL, Toğrul et al. „Russia’s New Central Asia Strategy.“ ANKASAM. May 14th, 2021. https://www.ankasam.org/russias-new-central-asia-strategy/?lang=en (accessed November 18th, 2021).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.