Vlajka Revolučních gard (Zdroj: Wikimedia)

Revoluční gardy – páteř íránského režimu, druhá část

Štítky:

V první části článku bylo popsáno, za jakých okolností vznikly íránské Revoluční gardy a jak se jejich fungování v Íránu projevuje. Jaké jsou aktivity Revolučních gard mimo samotný Írán, se dočtete na následujících řádcích. Analyzovány jsou aktivity v Libanonu, Iráku, Afghánistánu, Jemenu a Sýrii.

Zahraniční aktivity Revolučních gard

Libanon

Revoluční gardy se v Libanonu angažují od jejich samotného vzniku. V době islámské revoluce v Íránu (1979) probíhala občanská válka v Libanonu a Írán skrze Revoluční gardy navázal tam, kde šáhův režim skončil. Tehdejší íránská podpora ší’itské organizace Amal však z důvodu vzrůstajícího sekularismu organizace nemohla fungovat. Když se roku 1982 od Amalu odštěpil nábožensky laděný Islámský Amal, dostalo se mu ze strany Revolučních gard okamžité podpory. Islámský Amal pak sloužil jako jádro budoucího Hizballáhu, u jehož zrodu Revoluční gardy stály.[1]

Revoluční gardy dále poskytovaly Hizballáhu poradenskou činnost, zásobily jej zbraněmi a financemi, a dokonce se po jeho boku přímo účastnily bojů s izraelskou armádou, která tehdy jižní (ší’itský) Libanon okupovala. Stejně tak pomohly Hizballáhu v následných bojích s tehdy již konkurenčním (Sýrií podporovaným) Amalem.[1] V průběhu války se gardisté rovněž podíleli na organizaci teroristických útoků, vedených Hizballáhem proti centrální libanonské vládě i proti západním cílům s cílem stažení mezinárodních mírových sil ze země.[1] Revoluční gardy byly v zemi rovněž aktivní za války Hizballáhu s Izraelem (2006), kdy, stejně jako v případě dřívějších konfliktů, poskytovali Hizballáhu všemožnou podporu, včetně dodávek pokročilých zbraňových systémů nebo přímé bojové podpory.[1]

Hizballáh je nejdůležitějším íránským spojencem. V tom hraje roli především fakt, že Revoluční gardy stály u zrodu organizace, s čímž je spojena vzájemná ideologická blízkost. Jedná se o natolik důležitého spojence, že mu není odpírána ani politická a rétorická podpora,[1] čímž dochází k porušení obvyklé íránské strategie podpory teroristické organizace, kterou následně režim efektivně popírá.

Hizballáhem kontrolované oblasti Libanonu pro rok 2006 (Zdroj: Wikipedia)
Irák

Aktivita Íránu (a tedy Revolučních gard) ve vyzbrojování, výcviku a další podpoře iráckých povstalců se datuje již do doby irácko-íránské války. Další nárůst těchto aktivit přišel se spojeneckou invazí známou jako druhá válka v Iráku (2003-2011). Írán zde byl prakticky bez vlastního přičinění zbaven hlavního regionálního rivala v podobě Saddáma Hussajna a navíc dostal možnost skrze ší’itské milice intervenovat zejména v jižní, bohatší ší’itské části Iráku. Dělo se tak skrze na Írán dlouhodobě napojené skupiny Supreme Council of the Islamic Revolution in Iraq (SCIRI), respektive skrze její ozbrojené křídlo Badrovy brigády, a organizaci Dawa, přičemž obě vznikly už za irácko-íránské války.[1]

Obě organizace nicméně do určité míry odmítaly íránský politický systém vlády znalců islámského práva, což souviselo s jejich postupným zapojením do nového iráckého politického systému[1] tak, jako se tomu stalo i v případě libanonského Hizballáhu (který nicméně íránský politický model a priori neodmítá). Prim íránské podpory tak převzala organizace Mahdího armáda. Ta způsobovala koaličním vojskům v Iráku nemalé trable od střelby ze zálohy přes pokládání improvizovaných výbušných zařízení až po minometné ostřelování sunnitských čtvrtí v Bagdádu a vypalování sunnitských mešit. Tím si organizace získala pozornost Revolučních gard, s čímž šla ruku v ruce všestranná podpora Mahdího armádě.[1] Revoluční gardy (resp. jednotky al-Quds) následně vytvořily v Íránu poblíž irácko-íránské hranice několik výcvikových táborů, v nichž cvičily členy Mahdího armády.[2] Mnoho zdrojů zejména americké provenience z té doby obviňovalo Írán z destabilizace regionu dodávkami zbraní a výcvikem ší’itských povstalců, jakož i umožnění povstalcům vytvořit si z íránského pohraničí „safe heaven“ [1].

V současné době si zajišťuje Írán v zemi vliv skrze ší’itské milice, z nichž nejvýznamnější jsou se svými 60 000 členy bezesporu Lidové mobilizační síly. Ty zároveň fungují coby zvláštní složka iráckých ozbrojených sil, čímž je alespoň nominálně zajištěna kontrola Bagdádu nad jejich působením. Ve skutečnosti se (nejen v případě Lidových mobilizačních sil) jedná o organizace, zodpovídající se do značné míry Teheránu.[3] Jejich členové získali za přispění jednotek al-Quds či Hizballáhu výcvik v Libanonu, Sýrii či přímo v Íránu, a v rané fázi své existence pomohli zastavit rozpínání Islámského státu na severu Iráku.[4] V současnosti jsou však další z mnoha íránských proxy v regionu a pro nezávislost Iráku proto představují problém.[3]

Muqtada al-Sadr (uprostřed), bývalý velitel Mahdího armády v Teheránu v roce 2019 (Zdroj: Wikimedia)
Afghánistán

V této středoasijské zemi, v níž se od konce 70. let bez ustání válčí, mají Revoluční gardy pochopitelně rovněž své zájmy. Kromě íránské podpory protitálibánských skupin a etnik před spojeneckou invazí do Afghánistánu roku 2001, která probíhala prostřednictvím Revolučních gard,[1] je v současnosti hlavní aktivitou gardistů údajný výcvik ší’itských militantů převážně hazárského a tádžického původu.[1] Podpora těchto afghánských skupin nicméně nedosahuje intenzity, s jakou byli Íránem (specificky pak jednotkami al-Quds) podporování například ší’itští militanti během druhé války v Iráku.[5]

Krom toho je zde přesah ekonomických aktivit Revolučních gard skrze konzuláty. Ty dle Krause slouží nejen v Afghánistánu jako centra zpravodajské činnosti, zde konkrétně pak také coby „střediska pro řízení, koordinaci a dohled obchodních (a dalších) aktivit íránských Revolučních gard v Afghánistánu“. Íránský obchod s Afghánistánem včetně vládních kontraktů[2] pak má být v rukou Revolučních gard.[1]

Jemen

Írán je skrze Revoluční gardy v posledních letech aktivní také v Jemenu. Zde dochází k podpoře ší’itských protivládních povstalců zvaných Húthiové zejména skrze dodávky lehkých palných zbraní a některých pokročilejších zbraňových systémů. To dokládá i odhalení několika plavidel poblíž jemenského pobřeží naložených pašovanými zbraněmi íránské výroby, které se jemenským celníkům povedlo zadržet po zachycení telefonní komunikace mezi Húthii a jednotkami al-Quds.[6] Tyto praktiky zpočátku sekuritizovala především Saúdská Arábie – ta má v čele s Muhammadem bin Salmánem tendenci zveličovat jakoukoli byť sebenepatrnější zahraniční íránskou aktivitu. Tím slouží především vlastním mocenským ambicím coby vedoucího sunnitského státu a tím i přirozeného protivníka ší’itského Íránu, ačkoli náboženství je zde, jak jsme již zmínili výše, často pouze zástěrkou pro rozšiřování sféry vlivu obou států.  Saúdské stížnosti proto nebyly brány příliš vážně, postupně se však ukázalo, že alespoň do určité míry Írán skrze Revoluční gardy (resp. zmíněné jednotky al-Quds) Húthie opravdu zásobuje.[6] Revoluční gardy dodávají jemenským povstalcům také expertizu k provádění technicky náročnějších útoků, jakým je mimo jiné odpalování raket na lodě projíždějící průlivem Bab al-Mandab mezi Jemenem a Somálskem.[7]

Je nicméně třeba dodat, že Húthiové jsou pro Írán důležitější než Írán pro Húthie. Zatímco je totiž Írán potěšen svými proxy destabilizujícími Arabský poloostrov, tedy doménu Saúdské Arábie, jsou Húthiové údajně spíše v situaci, kdy by rádi povstání ukončili a zachovali současný status quo.[8]

Sýrie

Případ Sýrie je obzvláště zajímavý, poněvadž se vymyká běžné íránské podpoře nestátních ozbrojených aktérů v regionu. Ačkoli v jiných státech obdrželi během arabského jara (2010-2012) nebo během dřívějších konfliktů íránskou podporu ší’itští protirežimní povstalci, v Sýrii tomu bylo z důvodu klíčového spojenectví syrského režimu Bašára al-Asada s Teheránem (a z důvodu příslušnosti al-Asada k alávitské sektě, mající blíže k ší’itské denominaci) naopak. Ve spojenectví Teheránu s Damaškem totiž hraje klíčovou roli existence tzv. „ší’itského půlměsíce“, což je území táhnoucí se od východních hranic Íránu až ke Středozemnímu moři a zahrnující Írán, části Iráku, Sýrie a Libanonu.[1]

Roli zde hraje fakt, že tamější režimy jsou s postupem času čím dál více nakloněny Íránu, kompaktnost tohoto území a přístup k Izraeli a Středozemnímu moři. Revoluční gardy jsou tak schopny skrze toto území bez větších komplikací zásobovat jak Hizballáh, tak v posledních letech také režim Bašára al-Asada.  Ačkoli tehdejší íránský prezident Ahmadínežád brutalitu al-Asadova režimu při potlačování protirežimních protestů kritizoval, fakticky se mu z Íránu dostávalo (a stále dostává) široké a všestranné podpory, která od konce roku 2011 zahrnuje i „výcvikové poradce“ jednotek al-Quds.[9]

Ší’itský půlměsíc i se státy Jemen, Bahrajn a Ázerbájdžán, nepatřícími do původní definice (Zdroj: DW News)

Tato podpora s postupem času rostla: v polovině roku 2013 překročilo syrskou hranici na 4000 členů Revolučních gard s cílem za každou cenu udržet Bašára al-Asada u moci.[10] Dle oficiálního vyjádření Teheránu měli cvičit syrské provládní ozbrojené síly a asistovat při shromažďování zpravodajských informací.[11] Do snahy o udržení statutu quo v Sýrii se postupně zapojil i libanonský Hizballáh, íránský Basídž a irácké ší’itské milice. Syrská občanská válka následně přerostla v (další) proxy válku mezi ší’itským Íránem a sunnitskými arabskými státy,[11] na níž jako obvykle participovaly Revoluční gardy.

V současnosti se Revoluční gardy a další proíránské síly ze země stahují.[12]  Podle Ranta Zimma, izraelského analytika pro oblast Íránu, to však na íránské strategii vůči Sýrii, stejně jako na vzájemném spojenectví obou států, nic nemění. Ze strany Íránu se totiž údajně jedná spíše o taktické přeskupení sil než o jejich kompletní stažení.[13] Ali Alfoneh, vedoucí pracovník v Institutu států Arabského zálivu ve Washingtonu, dokonce tvrdí, že se Írán ze země nestahuje vůbec.[13]

Závěr

I dnes jsou bezpochyby nejpodstatnějšími íránskými spojenci kvazi-státní libanonská organizace Hizballáh, irácké Lidové mobilizační síly a syrský režim Bašára al-Asada. I další Íránem podporované ší’itské organizace však mají svůj nesporný význam, jmenovitě jemenští Húthiové, ale i bahrajnská ší’itská „menšina“, tvořící 70 % obyvatel země (ne však elitu, kterou tvoří sunnité), příp. saúdskoarabská ší’itská menšina (10-15 % obyvatel země). Zatímco v případě Bahrajnu a Saúdské Arábie Írán v 80. a 90. letech podporoval organizace jako Islámská fronta pro osvobození Bahrajnu či Bahrajnský Hizballáh v Bahrajnu a Organizace islámské revoluce a Saúdský Hizballáh v Saúdské Arábii[1] a jedná se tedy o historickou podporu terorismu, v případě Jemenu je podpora povstaleckých Húthiů dynamicky se vyvíjející reálií současného Blízkého východu. V rámci íránské zahraniční politiky a projekce moci v regionu tak lze Revoluční gardy bezpochyby označit za páteř íránského režimu.


Poznámky pod čarou

[1] Viz časté návštěvy některých prominentních členů Hizballáhu včetně samotného Hassana Nasralláha, generálního tajemníka Hizballáhu, v Teheránu.[1]

[2] Viz např. kontrakty společností GHORB či Oriental Oil zmíněných v první části článku.

Zdroje

[1] KRAUS, Josef. „Íránský státní terorismus: Od Chomejního po Ahmadínežáda.“ Centrum pro studium demokracie a kultury. 2014: 77-164.

[2] RAPHAELI, Nimrod. „Understanding Muqtada al-Sadr.“ Middle East Quarterly. 2004: 33-42. https://www.meforum.org/655/understanding-muqtada-al-sadr.

[3] MANSOUR, Renad; JABAR, Faleh A. „The Popular Mobilization Forces and Iraq’s Future.“ The Malcolm H. Kerr Carnegie Middle East Center. 28. dubna 2017. https://carnegie-mec.org/2017/04/28/popular-mobilization-forces-and-iraq-s-future-pub-68810.

[4] MASI, Alessandria. „Islamic State: Iraq Battle Against ISIS For Tikrit Led By Iran-Backed Shiite Militia Forces.“ International Business Times. 3. března 2015.  https://www.ibtimes.com/islamic-state-iraq-battle-against-isis-tikrit-led-iran-backed-shiite-militia-forces-1835134.

[5] NADER, Alireza; SCOTTEN, Ali G.; RAHMANI, Ahmad Idrees; STEWART, Robert; MAHNAD, Leila. „Iran’s Influence in Afghanistan: Implications for the U.S. Drawdown.“ RAND Corporation. 2014.

[6] SCHMITT, Eric; WORTH, Robert F. „With Arms for Yemen Rebels, Iran Seeks Wider Mideast Role.“ New York Times. 15. března 2012. https://www.nytimes.com/2012/03/15/world/middleeast/aiding-yemen-rebels-iran-seeks-wider-mideast-role.html.

[7] BUCALA, Paul; PENDLETON Caitlin S.; HARMER, Christopher; ESTELLE, Emily; DONOVAN, Marie. „Iranian involvement in missile attacks on the USS Mason“. Critical Threats. 19. října 2016. https://www.criticalthreats.org/analysis/iranian-involvement-in-missile-attacks-on-the-uss-mason.

[8] ZIMMERMAN, Katherine. „Signaling Saudi Arabia: Iranian Support to Yemen’s al Houthis“. Critical Threats. 15. dubna 2016. https://www.criticalthreats.org/analysis/signaling-saudi-arabia-iranian-support-to-yemens-al-houthis.

[9] KAGAN, Frederick W; MAJIDYAR, Ahmad K.; PLETKA, Danielle; SULLIVAN, Marisa Cochrane. „Iranian Influence in the Levant, Egypt, Iraq and Afghanistan“. American Enterprise Institute; Institute for the Study of War. Květen 2012. https://www.aei.org/research-products/working-paper/iranian-influence-in-the-levant-egypt-iraq-and-afghanistan/.

[10] FISK, Robert. „Iran to send 4,000 troops to aid President Assad forces in Syria“. The Independent. 16. červen 2013. https://www.independent.co.uk/news/world/middle-east/iran-send-4-000-troops-aid-president-assad-forces-syria-8660358.html.

[11] SAUL, Jonathan; HAFEZI, Parisa. „Iran boosts military support in Syria to bolster Assad“. Reuters. 21. února 2014. https://www.reuters.com/article/us-syria-crisis-iran-idUSBREA1K09U20140221.

[12] JEFFREY, James et al. „Video Event | Maximum Pressure on the Assad Regime for its Chemical Weapons Use and Other Atrocities.“ 12. květen 2020. https://www.hudson.org/events/1811-video-event-maximum-pressure-on-the-assad-regime-for-its-chemical-weapons-use-and-other-atrocities52020.

[13] ESFANDIARI, Golnaz. „Analysts See Little Change in Iran’s Strategy in Syria, Despite Reports Of Withdrawal“. Radio Free Europe/Radio Liberty. 15. květen 2020. https://www.rferl.org/a/tactical-change-or-withdrawal-iran-s-syria-strategy-analyzed-amid-reports-of-force-reductions/30614695.html.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.