Ruské „blízké zahraničí“ a invaze na Ukrajinu, část první – Kavkaz

Štítky:

Ruská federace je v současné době synonymem agresora. Je to dáno především válkou na Ukrajině, kde optikou Západu intervenuje do záležitostí suverénního státu, zatímco ruskou optikou pouze brání svůj národní zájem a sféru vlivu. Právě vliv na dění v bývalých postsovětských republikách je leitmotiv, kolem něhož se točí značná část ruské zahraniční politiky. Tomu, jakým způsobem ovlivnila ruská invaze do jedné z postsovětských zemí postoj mnohých dalších států, tradičně považovaných za ruskou sféru vlivu, se bude věnovat následující text.

Ruská invaze na Ukrajinu znamenala pro velkou část světa změnu k horšímu. Jedná se v prvé řadě o oba válčící aktéry, kteří zaznamenávají od počátku války značné ztráty na životech a v případě Ukrajiny i faktické zničení východní a jihovýchodní části země. Konflikt však nepřímo ovlivňuje celý svět a především rozvojové země skrze nárůst cen obilí a zemědělských produktů – komodit typických pro obě válčící východoevropské země.[1]

Kromě globálního Západu, který stojí na straně Ukrajiny a více či méně ji podporuje v obraně proti ruskému vpádu, a vyzyvatelů Západu, kteří se staví k ruské invazi na Ukrajinu obvykle spíše neutrálně, zde však máme další skupinu států, které ruská vojenská invaze přímo zasáhla. Těmi jsou jihokavkazské a středoasijské postsovětské republiky, tedy země, které v Kremlu považují za své bližneje zarubežje („blízké zahraničí“).

Obvykle pak tyto země vzhlíží k Ruské federaci coby k mediátorovi konfliktů, které čas od času propukaly zejména na linii střetu mezi jihokavkazskými republikami Arménií a Ázerbájdžánem, ale rovněž v úrodné Ferganské kotlině na nejasně vymezené hranici mezi Uzbekistánem, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem.

Druhou skupinou jsou země, které do tohoto schématu nezapadají. Patří sem především Gruzie, kterou za její snahu přimknout se k Západu trestala Ruská federace dlouhodobou podporou separatistických regionů Abcházie a Jižní Osetie a v roce 2008 dokonce i vojenským vpádem. Samozřejmě k nim patří i Ukrajina, které se nicméně tento text věnovat nebude. Zajímavá je rovněž dynamika v Kazachstánu, centru množství summitů a zemi, která dlouhodobě zvládá balancovat na tenké hraně mezi geografickou blízkostí s Ruskou federací a otevřeným dialogem se Západem.

Zjednodušená mapa Ruské federace a jednotlivých regionů tzv. „blízkého zahraničí“. (Zdroj: Wikimedia).

Arménie a Ázerbájdžán

Jedním z nejkonfliktnějších regionů v rámci postsovětského prostoru je dlouhodobě oblast Jižního Kavkazu, a to především kvůli válce o Náhorní Karabach. Válka z roku 2020 zanechala Arménii poraženou, oslabenou a o to více závislou na ruské garanci míru. Ázerbájdžán naproti tomu zůstal závislý na dobrých vztazích s Moskvou,[2] která do války ve prospěch Arménie nezasáhla, ač mohla a předpokládalo se to. Podstatným aspektem ruského znovuobnovení kontroly nad touto částí Jižního Kavkazu bylo i rozmístění ruských mírových sborů v okolí koridoru spojujícího Arménii s regionem Náhorního Karabachu skrze území, která po třiceti letech připadla na základě vítězství znovu Ázerbájdžánu.

Ruská federace tak byla v tomto konfliktu vůči ostatním zúčastněným stranám, včetně takových zemí, včetně takových zemí, jako bylo Turecko, v naprosto superiorní pozici. S válkou na Ukrajině se ale mnohé změnilo. Jak Arménie, tak Ázerbájdžán se postavily vůči ruskému vpádu spíše kriticky. Ač zatím nejsme a kvůli geografické blízkosti asi ani nebudeme svědky úplného odmítnutí ruského vlivu na oba státy, přehodnocování strategie k vyřešení konfliktu je z postoje obou zemí již patrné. V nové strategii hraje Ruská federace k vlastní škodě mnohem menší roli než před začátkem vpádu na Ukrajinu.

Jak již bylo zmíněno v jednom z předchozích článků, Ázerbájdžán v prvé řadě využívá zaneprázdnění ruských ozbrojených sil na Ukrajině ke snaze vojensky se vůči Arménii prosadit. Děje se tak především skrze série krátkých vpádů na Armény ovládaná území. Ty mají v etnických Arménech, žijících v Náhorním Karabachu, vyvolat pocity nejistoty a nebezpečí a přesvědčit je, aby z Karabachu odešli a nikdy se nevrátili. Tomu odpovídají i apely ozbrojených sil Ázerbájdžánu na karabašské Armény, aby region opustili, nebo dočasné obsazování arménských vesnic a vyhánění tamních obyvatel. Ázerbájdžán tak porušuje mírovou dohodu iniciovanou Moskvou a ruská strana se vzhledem k současné situaci nezmůže na nic víc než chabé protesty bez valného účinku.

Stejného významu nabyla po kompromitaci Ruské federace coby spolehlivého garanta míru rovněž vzrůstající snaha obou států uzavřít konečnou mírovou dohodu. Toho chtějí dosáhnout především skrze demarkaci společné hranice, ale i tím, že jednou provždy ve vzájemné shodě vyřeší status Náhorního Karabachu. Postoj Arménie z poslední doby naznačuje, že by mohlo dojít k předání Náhorního Karabachu Ázerbájdžánu výměnou za privilegia pro tamní Armény. Míč je tedy v současné chvíli na ázerbájdžánské straně hřiště a Baku musí ve vlastním zájmu přijít se schůdným kompromisem.[3]

Zde je nicméně nutno dodat, že se nejedná o shodný postoj celé Arménie – současnému postoji arménské vlády vzdoruje tamní opozice, ale i samotní karabašští Arméni.[4] Pro Ázerbájdžán by to nicméně znamenalo opětovný zisk území, která mu dle rezolucí OSN i nadále náleží, a pro Armény zase možnost otevřít hranice s Ázerbájdžánem a s Tureckem a tím povzbudit vlastní upadající ekonomiku a snížit závislost na Rusku.[3]

Březnové demonstrace v hlavním městě Arménie Jerevanu. Demonstrací se účastnili zejména lidé nespokojení s postojem premiéra Nikola Pašinjana k dění okolo Náhorního Karabachu. (Zdroj: Wikipedia).

Snahám obou států vyřešit konflikt bez ruského přičinění odpovídá i příklon k bruselské diplomacii. Předseda evropské rady Charles Michel již absolvoval dvě trilaterální setkání s lídry obou znesvářených zemí a na srpen tohoto roku je plánované další. Schůze tohoto typu se dříve konaly především v Kremlu a mediátorem zde byl ruský prezident Vladimir Putin. Diskomfort s ruskou brutalitou na Ukrajině (viz např. [5]) však zjevně vede především Ázerbájdžán k přehodnocení vlastní zahraniční politiky, alespoň ve vztahu k budoucnosti statusu Náhorního Karabachu. Tomu odpovídá i následný opatrný distanc od smlouvy, kterou uzavřeli prezidenti Ázerbájdžánu a Ruské federace v předvečer ruské invaze na Ukrajinu [6] nebo tichá podpora Ukrajiny ze strany Ázerbájdžánu především skrze dodávky humanitární pomoci a pohonných hmot.[7]

Právě smlouva mezi prezidenty Ruské federace a Ázerbájdžánu, uzavřená dva dny před vypuknutím války na Ukrajině, může vést k závěru, že se Ázerbájdžán postavil v konfliktu za Moskvu. Podstatnými aspekty smlouvy totiž bylo vzájemné uznání teritoriální integrity a jakási předběžná dohoda o vojenské spolupráci, stejně jako slib, že ani jedna strana nepřistoupí k ekonomické aktivitě, která by ohrožovala ekonomické zájmy druhé strany.

Arménie je v natolik složité situaci, že si nemůže dovolit ani takovou míru samostatnosti ve své zahraniční politice, jakou vykazuje Ázerbájdžán. Je tak nucena neuznávat ukrajinskou suverenitu a při hlasování v OSN se v lepším případě zdržet hlasování. To zemi nicméně nebrání vítat na svém území uprchlíky z válkou zmítané Ukrajiny.[8]

Nejpatrnější je nicméně odklon obou zemí od Ruské federace na jednání s Evropskou Unií. Brusel se zde jednoduše ukazuje jako relativně nezúčastněný aktér, mající však z důvodu potenciálu Ázerbájdžánu nahradit v dodávkách energetických surovin na evropský kontinent Ruskou federaci enormní zájem na tamním mírovém uspořádání.

Zleva doprava: prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev, předseda Evropské rady Charles Michel a premiér Arménie Nikol Pašinjan na trilaterálním jednání v Bruselu. (Zdroj: euneighbourseast.eu).

Gruzie

Kavkazská země s de iure 894 km dlouhou hranicí s Ruskou federací se ve vztahu k válce na Ukrajině rovněž nachází v poněkud složité situaci. Ruské vedení v Moskvě považuje Gruzii spolu s ostatními kavkazskými zeměmi za své „blízké zahraničí“ a není ochotno se svého vlivu na tamní dění vzdát ani po osamostatnění kavkazských zemí po pádu Sovětského svazu. Svůj vliv tak, stejně jako v případě Arménie a Ázerbájdžánu, ale donedávna i Ukrajiny, v těchto zemích projektuje skrze konflikty nízké intenzity. Ty využije nebo je rovnou rozdmýchá a následně je udržuje do té míry, aby byly tyto země závislé na ruské podpoře (Arménie), dobrých vztazích s Moskvou (Ázerbájdžán) nebo na ruské libovůli (Gruzie, donedávna Ukrajina).[8]

Gruzínský problém separatistických regionů Abcházie a Jižní Osetie je z ruského pohledu způsoben gruzínskou snahou přimknout se k Západu (resp. k institucím EU a NATO). Ruská federace tak byla dle dlouhodobě kultivovaného mýtu o obklíčené pevnosti „dotlačena“ k napadení Gruzie. Ať už byl útok ospravedlňován ochranou ruských národních zájmů nebo rusky mluvících menšin na území Gruzie, invaze z roku 2008 zanechala Gruzii na milost a nemilost moskevskému vedení.

Mapa gruzínských separatistických regionů podporovaných Ruskou federací. (Zdroj: Wikimedia).

Z toho důvodu se gruzínská reakce na válku na Ukrajině podobala spíše reakci oslabené a závislé Arménie než relativně samostatného Ázerbájdžánu. Vláda v Tbilisi se především snažila nevypočitatelné ruské vedení neprovokovat k dalším zásahům do gruzínské státnosti. Zatímco tak běžní Gruzínci v celém Tbilisi vyjadřovali Ukrajině svou podporu,[9] gruzínský premiér Irakli Garibašvili označil západní sankce vůči Ruské federaci za neefektivní a odmítl se k nim připojit. Následně dodal, že sympatizuje s postiženými, ale musí především chránit vlastní zemi a její obyvatele.[10]

Krom toho se Gruzie všemožně stavěla do cesty hrstce dobrovolníků ochotných jet bojovat za Ukrajinu a rovněž odmítla uzavřít Ruské federaci svůj vzdušný prostor. V reakci na to odvolal na protest ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ukrajinského velvyslance z Tbilisi zpět do Kyjeva. I přesto však lze pozorovat narůstající odklon Gruzie od Ruské federace a její příklon k Západu, patrný například z vyjádření gruzínské centrální banky, která odmítla pomoci Ruské federaci obejít západní sankce, nebo z pokračování gruzínského usilování o členství v EU a v NATO.[10]

Ve prospěch skutečného postoje Gruzie mluví i (vládou neodsouhlasené) kroky gruzínské prezidentky Salome Zourabišviliové, která se v březnu zúčastnila diskusí nad budoucností války na Ukrajině v Paříži a v Bruselu, aniž by o tom předem informovala vládu. Za to jí vláda následně vyhrožovala žalobou u Ústavního soudu za porušení gruzínské ústavy.[9] I přes rozhořčení ukrajinského prezidenta Zelenského či běžných Gruzínců tak zůstává zřejmé, že se gruzínská vláda pouze snaží pragmaticky chránit zemi před potenciální ruskou agresí, zatímco nadále potichu směřuje na Západ.

Závěr

Reakce jednotlivých postsovětských republik na ruskou agresi na Ukrajině se liší. Kromě Běloruska, které vyjadřuje válce na Ukrajině podporu, aniž by se však plně účastnilo válečného dění, ovšem žádná ze zemí invazi otevřeně nepodporuje. Faktorů, které ovlivňují reakci, je celá řada, od způsobu vedení země přes osobnostní faktory lídrů jednotlivých zemí, závislost na Ruské federaci a v neposlední řadě vlastní moc ve srovnání s Ruskem. To platí i pro kavkazské země, kde můžeme pozorovat překvapivou, avšak pochopitelnou zdrženlivější reakci od tradičně protirusky naladěné Gruzie a tradičně proruské Arménie. Na druhé straně je zde přítomné využívání situace a reálná, ač tichá podpora Ukrajiny ze strany silného, ale obvykle spíše pragmatického Ázerbájdžánu. Tomu, jak na ruskou invazi reagují jednotlivé státy postsovětského regionu Střední Asie, se bude věnovat druhá část tohoto textu.


Zdroje

[1] USDA. „The Ukraine Conflict and Other Factors Contributing to High Commodity Prices and Food Insecurity.“ Foreign Agricultural Service. April 6, 2022. https://www.fas.usda.gov/data/ukraine-conflict-and-other-factors-contributing-high-commodity-prices-and-food-insecurity (accessed May 28, 2022).

[2] MINZARARI, Dumitru. „Russia’s Stake in the Nagorno-Karabakh War: Accident or Design?“ Stiftung Wissenschaft und Politik. November 12, 2020. https://www.swp-berlin.org/en/publication/russias-stake-in-the-nagorno-karabakh-war-accident-or-design (accessed September 23, 2021).

[3] FULTS, Alexa, and Paul STRONSKI. „The Ukraine War Is Reshaping the Armenia-Azerbaijan Conflict.“ Carnegie Endowment for International Peace. April 25, 2022. https://carnegieendowment.org/2022/04/25/ukraine-war-is-reshaping-armenia-azerbaijan-conflict-pub-86994 (accessed May 28, 2022).

[4] AlJazeera. „Thousands rally in Armenia warning against Karabakh concessions.“ AlJazeera. May 1, 2022. https://www.aljazeera.com/news/2022/5/1/thousands-rally-in-armenia-against-karabakh-concessions (accessed May 28, 2022).

[5]. „Azerbaijani media supporting Ukraine, if quietly.“ Eurasia.net. March 10, 2022. https://eurasianet.org/azerbaijani-media-supporting-ukraine-if-quietly (accessed May 28, 2022).

[6] ISAYEV, Heydar, and Joshua KUCERA. „Ahead of Ukraine invasion, Azerbaijan and Russia cement “alliance”.“ Eurasia.net. February 24, 2022. https://eurasianet.org/ahead-of-ukraine-invasion-azerbaijan-and-russia-cement-alliance (accessed May 28, 2022).

[7] ISAYEV, Heydar. „Azerbaijan tries to balance between Ukraine and Russia.“ Eurasia.net. February 28, 2022. https://eurasianet.org/azerbaijan-tries-to-balance-between-ukraine-and-russia (accessed May 28, 2022).

[8] GLANTZ, Mary. „Armenia, Azerbaijan and Georgia’s Balancing Act Over Russia’s War in Ukraine.“ United States Institute of Peace. March 15, 2022. https://www.usip.org/publications/2022/03/armenia-azerbaijan-and-georgias-balancing-act-over-russias-war-ukraine (accessed May 28, 2022).

[9] SHEILS, Connor. „‘We are not our government’: Georgians slam Ukraine war response.“ AlJazeera. April 5, 2022. https://www.aljazeera.com/features/2022/4/5/we-are-not-our-government-georgians-slam-ukraine-war-response (accessed May 29, 2022).

[10] VARTANYAN, Olesya. „In Ukraine, Georgia Sees Powerful and Worrying Parallels.“ International Crisis Group. March 4, 2022. https://www.crisisgroup.org/europe-central-asia/caucasus/georgia/ukraine-georgia-sees-powerful-and-worrying-parallels (accessed May 29, 2022).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.